Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Nový (* 1951)

• narodil se 23. září 1951 v Kladně

• vystudoval střední průmyslovou školu

• vojnu absolvoval v hokejovém klubu Dukla Jihlava

• poté nastoupil do prvoligového mužstva hokejového klubu SONP Kladno

• třikrát byl vyhlášen nejlepším hráčem domácí ligy

• v letech 1975–1980 vyhrál s týmem SONP Kladno pět mistrovských titulů v domácí lize

• v roce 1976 byl v týmu, který přivezl zlato z hokejového mistrovství světa

• v sezoně 1982–1983 hrál v NHL za klub Washington Capitals

• následovala angažmá ve Švýcarsku a v Rakousku

• v roce 1986 se vrátil do kladenského mužstva

• po roce 1990 se začal věnovat podnikání

Jeho hokejové umění obdivoval celý svět. Fanoušci mu tleskali, protihráči se ho báli. Za jeho úspěchem se skrývala obrovská dřina. Aby se jako kluk z nemajetné dělnické rodiny dostal mezi hokejovou elitu, nakládal si mnohonásobně tvrdší tréninky, než jaké byly běžné.

Milan Nový se narodil 23. září 1951 v Kladně. Když mu bylo šest let, už běhal po ledě s hokejkou. Nejčastěji se proháněl na zamrzlém rybníku nedaleko Kamenných Žehrovic, ve kterých prožil dětství a mládí. Jeho otec pracoval na šachtě, matka ve skladu, a tak byl zvyklý na skromný život v malém prostém domku, ve kterém kromě něj a rodičů žila také jeho sestra a babička. „Žili jsme opravdu skromně, ale na nic jiného z okolí jsem nebyl zvyklý. My kluci jsme tehdy neměli táty, kteří by nás do hokeje tlačili, vozili nás na tréninky a kupovali nám drahou výstroj. My jsme hráli, protože jsme hrát chtěli. Já jsem trénoval pořád. Na rybníku, když byl zamrzlý, nebo jsem střílel na garáž. Měl jsem strejdu, jmenoval se Václav Veselý. Byl to mámin bratr. Dělal v Poldovce. Tam pan Průcha trénoval mládež a právě sháněl kluky. Tak strejda vzal svého syna a mě a přivedl nás k němu. Byl jsem hubený a malý, takže říkali, že nemám šanci. Jenže jsem už na prvním tréninku dal gól. Hned jsem pak dostal lepší výstroj,“ vzpomíná Milan Nový na své hokejové začátky.

Začátky v kladenském mužstvu

Hokej se stal středobodem jeho světa. Rodiče však trvali na tom, aby dokončil střední průmyslovou školu, přestože učení nebylo jeho silnou parketou. Prospíval průměrně a veškeré úsilí směřoval k tomu, aby byl co nejlepší v hokeji. Přesto ho stále bral především jako koníček. „Klidně jsem s ním mohl třeba v sedmnácti skončit a jít pracovat, kdybych nebyl dobrý. Nebral jsem to tak, že se hokejem budu živit. Prostě mě bavil, a tak jsem dělal vše pro to, abych v něm vítězil. Ale neplánoval jsem, co bude dál. Takto jsem vůbec neuvažoval. Já jen trénoval a hrál, to byl můj život,“ vysvětluje pamětník.

Měl talent, dával góly, a tak si ho vedení kladenského hokeje začalo čím dál více všímat.

Svůj vstup do elitního prvoligového mužstva kladenských hokejistů popisuje Milan Nový takto: „Jindra Karas končil. Po něm jsem dostal číslo šest. Mně tehdy bylo sedmnáct let. A Bohuš Prošek mě dal s nimi do útoku. Kdybych byl špatný, tak hráči po dvou zápasech řeknou, ať jim dají jiného centra. Já tam začal hrát v lednu. Hráli jsme proti Košicím a vyhráli jsme osm jedna. Já dal gól a dvě nahrávky. Chytal slavný Jirka Holeček. Jak jsem pracoval a pořád pracoval, tak jsem si to místo udržel.“

V posledním ročníku průmyslové školy už měl vyřízený individuální studijní plán, aby mohl naplno trénovat a hrát. Jako nadějný hokejista měl i výhodu, že mohl povinnou vojenskou službu strávit v hokejovém klubu Dukla Jihlava, který patřil pod armádu. Nevyšel tedy z formy a po ukončení vojny se vrátil do klubu SONP Kladno. Pamětník říká, že měl ke starším hokejistům vždy respekt a úctu. A dával jim to najevo. Například tím, že se jich nebál vyptávat na různé věci související se způsobem hry a často je žádal o radu.

Tvrdé tréninky se závažím

Mezi spoluhráči vynikal obrovskou pílí a především tvrdými tréninky, které si sám sobě ukládal. Trénoval nejen spolu s ostatními hokejisty, ale také individuálně, když už měl volno. „Neodpočíval jsem, žádné volno jsem neměl. V sobotu jsem si třeba udělal individuální trénink a v neděli byl trénink nás všech v Kladně. Ale já si ještě před ním šel brzy ráno zaběhat do lesa,“ vypráví.

Milan Nový běhal se závažím na nohou. Dával si ho tak těžké, až se mu z něj dělaly odřeniny na kotnících. „Tak jsem si koupil molitan, obalil si s ním nohy, na něj dal to závaží a pak jsem běhal lesem, do kopce, dolů a zase nahoru. Těžký terén, asi pětačtyřicet minut. K tomu jsem si pak ještě koupil dvoukilové závaží do ruky. S tím, co jsem měl na nohách, byl problém jít, ale já běžel. A vůbec ne pomalu. Tep jsem měl přitom sto osmdesát. To je přesně ten správný tep, který jsem potřeboval, abych dělal góly,“ vzpomíná.

K přípravě na zápasy přistupoval mimořádně pečlivě. Vyráběl si vlastní železné puky, které byly třikrát těžší než puky, se kterými se běžně hraje. Měl jich několik v různé váze. Od známého si nechal svařit branku. Pak trénoval a propočítával dráhu puků. Sledoval, do kterého místa padají, porovnával jejich let a jejich váhu. „Experimentoval jsem a dřel jsem tak dlouho, až jsem si vytvořil své know-how. Pak se všichni divili, jak tam při zápasech ty góly sypu. Oni nevěděli, jak dlouho jsem to trénoval. Ty góly pak totiž padaly, protože jsem měl natrénováno a nepotřeboval jsem přemýšlet, co se bude dít. Prostě jsem to tam pak už jen vždycky šoupnul,“ vysvětluje Milan Nový.

Rekordman zapsaný do hokejových dějin

Dřina se vyplatila. Dostal se do takové formy, že osm sezon nevynechal jediný zápas. Stal se jednou z nejvýraznějších tváří týmu SONP Kladno a v letech 1975 až 1980 s ním vyhrál pět mistrovských titulů v domácí lize. Třikrát byl vyhlášen nejlepším hráčem sezony.

Stal se členem československého reprezentačního mužstva. V roce 1976 hrál v týmu, který přivezl zlato z hokejového mistrovství světa.

Do hokejové historie se zapsal jako rekordman díky padesáti devíti vstřeleným gólům a jedenatřiceti asistencím za sezonu. Tak skvěle hrál v letech 1976 a 1977. Celkem má na svém kontě téměř šest set branek, které dal v prvoligových zápasech a v reprezentaci. Často proto dostává otázku, zda má nějaký recept, jak se stát tak úspěšným hokejovým útočníkem. Odpovídá stále stejně: „Sám góly nikdo nedá. Já jsem měl velké štěstí na spoluhráče a na trenéry. Bez nich bych tak úspěšný nebyl.“

Zatímco fanoušci obdivovali jeho výkony, on žil poměrně skromný, obyčejný život. V roce 1973 se oženil. Bydlel s manželkou v domě její rodiny a pomáhal s péčí o jejího nemocného otce. Ten jim dal zahradu a Milan Nový se na ní rozhodl postavit dům. „Od pondělí do pátku jsem trénoval, pak hrál. Když byla chvíle volna, tak jsem pomáhal zedníkům,“ vzpomíná.

Po vítězství na olympiádě a druhém místě v Kanadském poháru, ve kterém díky jeho gólu československý tým porazil favorizované Kanaďany, dostával nabídky na angažmá v zahraničí. „Omluvil jsem se. Vím, že to bylo pro některé lidi těžko pochopitelné, ale vše není o penězích. Já byl v Kladně doma, měl jsem tam výborný tým, rodinu. Rád jsem cestoval, ale doma bylo vždy doma. Jednou za mnou přijeli novináři, to jsem ještě bydlel v domku rodičů mé ženy. Divili se, jak skromně nejlepší hráč žije. Ale pochopili, že jsem tam spokojený, a napsali pak krásný článek,“ vypráví pamětník.

Zápasy se Sovětským svazem

Milan Nový tvrdí, že se za své kariéry nikdy nesetkal s pokusem ovlivnit zápas ve prospěch některého z mužstev. Pokaždé, když československá reprezentace prohrála se sovětskými hokejisty, si fanoušci mysleli, že šlo o předem domluvenou porážku. Zkrátka že se Sovětský svaz snažil svou nadvládu nad Československem dávat najevo i ve sportu a že sportovci měli nařízeno záměrně prohrávat. Nenávist mnoha obyvatel Československa k sovětským okupantům se po roce 1968 projevovala v různých oblastech a hokej nebyl výjimkou.

„Lidé říkali, že jsme to Rusům museli nechat. Já jim říkal, že to je nesmysl. My jsme je z deseti utkání třikrát porazili a sedmkrát jsme prohráli. Lidé byli přesvědčeni, že to bylo na základě nějakého nařízení. Jenže Rusi byli prostě výborní. Všichni chtěli medaile. Nedovedu si představit, že bychom jim to nechali. Jenže fanoušci to nechápali, nevěřili. Místo toho, aby řekli, že jsme byli dobří, podezírali nás. Hrát proti tak velkým hokejistům bylo těžké. My jsme byli rádi, že jsme proti nim vůbec někdy vyhráli. A pak jsme přijeli domů a tam jsme slyšeli, že jsme jim to nechat museli, že jsme prohráli záměrně. To mě hodně štvalo,“ vzpomíná Milan Nový. Tvrdí, že kdyby mu někdo z hokejových funkcionářů naznačil, že má v některém zápase ubrat a nemá se snažit střílet góly, nesouhlasil by. „Poslal bych ho do pytle,“ říká.

Angažmá ve Washington Capitals

Nikdy neuvažoval o emigraci. Nabídku hrát v zahraničí přijal, až když ukončil ligovou kariéru. To za socialismu znamenalo, že sportovec mohl odcestovat za prací v cizině legálně. Nastoupil do amerického klubu Washington Capitals a odehrál za něj jednu sezonu v NHL. Říká, že se mu tam dařilo, ale zároveň cítil, že už nepodává tak perfektní výkon, na jaký byl zvyklý. S manažery klubu se proto dohodl, že skončí. „Rozešli jsme se přátelsky a tamní generální manažer mi pomohl domluvit angažmá ve Švýcarsku. Já už byl za sezonu unavený a nebyl jsem si jistý, zda bych ten výkon opakoval. Takže jsem si vybral Švýcarsko, kde jsem byl zase nejlepší hráč, protože tam byla úroveň hokeje samozřejmě daleko nižší než v NHL,“ vysvětluje Milan Nový.

Následovalo angažmá ve Vídni. Poté se rozhodl pro návrat do rodného Kladna, kde chtěl znovu pomoci tamnímu týmu.

Členství v komunistické straně

O politiku se nikdy nezajímal. Nevnímal, že úspěchů dosahoval v době, kdy byli u moci komunisté. „Necítil jsem žádné tlaky. Nenutili nás k něčemu se vyjadřovat nebo někde vystupovat. My jsme byli něco jako výkladní skříň kladenského podniku Poldi, a tak nám dali pokoj. Hlavní bylo, že hrajeme dobrý hokej. Na tu dobu se k nám chovali slušně,“ tvrdí pamětník.

Uvědomoval si, že když se mužstvu kladenské Poldi bude dařit, bude i on žít klidný a pohodlný život. „Oceňovali nás. Když se dařilo, dostali jsme například zájezd do Bulharska. Jeli jsme i s rodinami. Vím, že z dnešního pohledu to někomu může připadat směšné, ale my jsme to tehdy brali jako odměnu. Bylo příjemné moct si odpočinout s rodinami u moře,“ podotýká.

Milan Nový byl členem komunistické strany. „Mám pocit, že tam byl celý kladenský tým. Neznal jsem hráče, který by tam nebyl. K ničemu nás ale nenutili, nemuseli jsme to veřejně dávat najevo,“ říká.

Z KSČ vystoupil krátce po událostech listopadu 1989. „Založil jsem si firmu a začal jsem podnikat. Najednou jsem mnohé věci viděl jinak než v době, kdy mě zajímal jen hokej. Prostě jsem řekl, že už členem KSČ být nechci, že mám své obchodní aktivity, a tak to skončilo. Mé názory se změnily. Už jsem viděl, že svět není jen to, že všichni jsou rádi, že dáváte góly.“

Z hokejisty se stal podnikatel

Po skončení kariéry Milan Nový krátce pracoval jako sekretář hokejového oddílu, ale práce ho neuspokojovala. Shodou okolností se setkal s Kanaďanem, který si ho pamatoval jako slavného hokejistu. Ten mu nabídl, aby mu pomáhal s podnikáním v cestovním ruchu. Díky této práci se seznámil se zástupci izraelské firmy vyrábějící kosmetiku a začal ji dovážet do Česka. „Když jsem doma oznámil, že budu obchodovat s kosmetikou, žena řekla, že jsem se zbláznil. Dovezl jsem první várku, podařilo se ji prodat a pak se to rozběhlo. Zpočátku jsem neměl zkušenosti, chvíli jsem byl nahoře, pak zase dole. Ale už jsem podnikání a obchodování neopustil,“ vysvětluje pamětník.

Vzkaz mladým hokejistům

Hokej Milana Nového stále zajímá. Hraje ho a chodí se dívat na zápasy. Lidé se ho často ptají, čím to je, že už se legendární úspěchy českých hokejistů neopakují, že v poslední době prestiž českého hokeje ve světě poklesla. „Myslím, že když jsme my byli mladí, měli jsme pokoru. Trénovali jsme, i když jsme nemuseli. Dnes jdou mladí na trénink a tím to pro ně končí. Dál už pro sebe nic nedělají, přitom mají vynikající podmínky. Ale nahoru se musejí dostat sami a za tím je jenom práce. K tomu vynikající podmínky a výstroj nestačí,“ míní pamětník. Myslí si, že současní sportovci by si měli více vážit možností, které mají. „Mohli by se zamyslet, být skromnější a o to víc by měli přidat na ledě. Pak se jim podaří vrátit náš hokej tam, kde kdysi byl.“