„Zásobování bylo mizerný a tím kradením jsme si to vylepšovali. Byla tam loď, která vezla do Tobruku zásoby a Němci ji cestou bombardérovali, ale ona doplula do přístavu a až tam klesla ke dnu. Československá armáda byla považována za dobrou jednotku. Ale ono tam těch vojáků tolik nebylo. Nevím přesně, teď abych nekecal, myslím, že asi 12 tisíc vojáků bránilo ten Tobruk. Nás Čechů bylo asi 800. Každej jsme stál na svým místě a každej dělal, co bylo třeba a co mohl. Věděli jsme prostě, za co bojujeme. Všichni jsme byli dobrovolníci, do armády jsme šli dobrovolně.“
„Poprvé nás tam odvezli torpédoborcem, do obklíčeného Tobruku. Byli jsme tam až do jeho osvobození, kdy naše jednotka šla do útoku, a z druhý strany Angličani. Tím se Tobruk osvobodil. Tam jsem byl jako pěšák. Setkání s Angličanama, to byla sláva. Ale nedostali jsme ani příděl alkoholu, to tam nebylo. Když jsme se vrátili z Tobruku zpátky, tak nás přeformovali na protiletadlovej pluk. Mezitím byl udělanej nábor v Egyptě a v Palestině, to už nás bylo asi 2000. Napřed jsme prodělali výcvik a pak nás nasadili znovu do Tobruku. Už k protiletadlovce, s kanonama. Bylo to tam stejný, vojna jako vojna. Pokud se pamatuju, tak jsme sestřelili jedno jediný letadlo. A z Tobruku jsme potom šli do Anglie.“
„Narodil jsem se v Praze, kde jsem také chodil do školy. Jsem Žid, takže jsme museli prchnout ze země. Prchali jsme přes Slovensko a pak po Dunaji do Černého moře. Tam nás zajala anglická loď. Na útěku nás Angličani internovali. Hned ten den, co mě pustili, jsem vstoupil do armády. Prodělal jsem vlastně celé tažení československé jednotky v severní Africe. Bylo to v roce 1940.“
„Němci byli aktivní, zubama nehtama se bránili. Dost se bojovalo. Měli velký zásoby a vždycky přijela loď a přivezla jim něco. Vydrželi bojovat až do konce války. Do zajetí nepřišli. Zajatejch bylo dost, ale to jsme udělali normálně v boji.“
„To jde těžko říkat, jakej největší dojem jsem z toho měl. Byl jsem prostě voják. V Africe byl nedostatek vody. Fasovali jsme půl litru vody na den na chlapa. Mimo to byl ještě čaj k snídani. Ve Francii to pak bylo lepší. Aspoň vody bylo dost. Raněný jsem nebyl. Sloužil jsem napřed v Africe, to jsme byli pěší prapor. V Anglii potom jsem se přihlásil do československé brigády, která se potom přeformovala na obrněnou brigádu. Byl jsem obyčejný vojín, nováček. Dotáhl jsem to na četaře. Asi před dvouma rokama mě povýšili na rotmistra. U protiletadlové jednotky jsem byl u telefonu jako radista, i jako kulometčík. To spolu souviselo.“
„Chtěli jsme jít pomoct, ale oni nás nepustili. Vrchní vedení anglický nás nepustilo. Máte tady úkol držet ten Dunkerque, tak ho držte. Měli jsme svý bojový úkoly, tak jsme je museli plnit. Domů jsme se dostali 11. března. Byli jsme nakvartýrovaný u západních hranic okolo Klatov a pak jsme postupně demobilizovali a propouštěli do civilu. Účastnili jsme se pak přehlídky v Praze.“
„Nezavřeli mě. Měl jsem kliku. Po válce jsem šel studovat. Před válkou jsem studoval na gymnáziu, ale k maturitě jsem se už nedostal. Tu jsem udělal až po válce a pak jsem šel na vysokou. Studoval jsem chemii. Do Mníšku jsem šel jako dělník na šachtu.“
V Tobruku jsme fasovali půl litru vody na den
Ota Nový se narodil se 21. dubna 1921 v Praze. Zde také chodil do školy. Jelikož jeho rodina byla židovského původu, byli okolnostmi nuceni emigrovat. Vydali se přes Slovensko k Černému moři. Cestou byli internováni Angličany. Po propuštění v roce 1940 pan Nový vstoupil do armády. Sloužil u československé jednotky v severní Africe. Účastnil se bojů u Tobruku a u Dunkerque. Válku ukončil jako rotmistr.
