Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Nýdrle (* 1932  †︎ 2019)

• narozen 29. prosince 1932 v Nové Pace

• roku 1946 vstoupil do Skauta

• po zákazu Junáka byl členem tajné skautské skupiny

• roku 1954 zatčen agenty Státní bezpečnosti

• v letech 1954 až 1956 vězněn v jáchymovských lágrech

• po propuštění nastoupil do firmy ZPA jako seřizovač

• dlouholetým činovníkem novopackého autoklubu a okrskovým velitelem dobrovolných hasičů

• díky práci pro autoklub cestoval do zahraničí

• na začátku 90. let se podílel na obnovení činnosti Junáka v Nové Pace

• zemřel v červnu roku 2019

Jako chlapec zažil pouze krátkou dobu svobodného fungování Junáka, přesto se z něj stal skaut tělem i duší. „Se skautováním jsem začal v roce 1946. V činnosti jsme pokračovali až do roku 1949, kdy skautování zakázali. Když se konal poslední tábor, jeli jsme na Šumavu jako borůvková brigáda, ale přitom jsme samozřejmě skautovali. Měli jsme tam dobré sousedy. A každý večer, když svítila lampa na pile, přecházeli přes hranice pašeráci a náš tábor míjeli přibližně padesáti metry. Bylo to docela vzrušující.“

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se Jiří Nýdrle s kamarády snažili na skautské tradice navázat a založili tajnou skupinu; mezi členy však záhy pronikl udavač a spadla klec. „Dostal se mezi nás nějaký pán z Rokytnice, který říkal, že skautoval, ale ve skutečnosti byl tajný a všechno, co jsme si tam řekli, prásknul,“ říká pamětník, který o prozrazení skupiny nic nevěděl. Od roku 1953 byl totiž ve vojenské službě na Rokycansku – právě tam si pro něj v roce 1954 přišli agenti Státní bezpečnosti. Vzpomínky na své zatčení Jiří Nýdrle zachytil v básni složené během vyšetřování:

„V sobotu zvečera

policie přijela,

ptali se hned velitele,

jestli tady Nýdrle je:

musí s nimi jíti,

svobodu si vzíti.

Tak se taky stalo,

StB mě vzalo,

do auta vsadili,

v Plzni vysadili,

do cely mě dali,

kázati počali.

Druhého dne zrána

poslali mně tatraplána.

A tak mě teď vezou

naší drahou Prahou,

až jsme byli v kraji,

v libereckém ráji.

Ta liberecká věznice

věznila mě dva měsíce

v jedné cele malé,

nebylo to zdravé.“

Těsná, jednolůžková cela Jiřímu Nýdrlemu neumožňovala prakticky žádný pohyb – veškeré ranní cvičení prý spočívalo v tom, že udělal šest kroků tam a šest zpátky. V pardubickém vězení se pamětník ocitl spolu s dalšími zatčenými skauty a brzy se ukázalo, jak cenné mohou být některé dovednosti získané ve Skautu, například znalost Morseovy abecedy. „Sedával jsem u zdi a pravou rukou vyťukával písmenka,“ líčí Jiří Nýdrle. „Vedle mě byl v cele Jirka Hilmar, ten to zase předával dál. U skautů mi říkali Brčko a jednou přišla zpráva: ,Brčkovi se narodila dcera!‘“

Proces s desetičlennou skupinou se konal na Pankráci; obžalovaní byli odsouzeni k celkem sto letům žaláře. „Nic jsme neudělali, jen jsme chtěli dál skautovat,“ krčí rameny Jiří Nýdrle, který měl ve vězení strávit čtyři roky. Část trestu si odpykal v pracovním táboře na Jáchymovsku a pro dobré chování mu byla doba trestu o rok zkrácena; nicméně ne všichni trestanci zvolili stejnou taktiku. „Jednou z tábora utekli tři vězňové. Pak na nás byli bachaři zlí a ráno jsme měli ,jáchymovský valčík‘: posunovali jsme se třeba půl hodiny, než nás spočítali.“

Na svobodu se Jiří Nýdrle dostal v roce 1956 a tehdy také poprvé spatřil svou dceru Růženku. Nastoupil do firmy ZPA jako seřizovač. Ani léta žaláře pamětníka nepřipravila o chuť do života: rád sportoval a chodil do přírody, stal se dobrovolným hasičem a zastával funkci okrskového velitele. Pod dohled Jiřího Nýdrleho spadalo jedenáct vesnic na Jičínsku a jeho sbor třikrát po sobě získal ocenění jako nejlepší v okrese. Kromě toho se pamětník realizoval také v novopackém autoklubu: spolupořádal automobilové a motocyklové závody, některých z nich se také osobně účastnil a díky práci pro autoklub se dostal do Itálie, Švýcarska, Německa, Polska, Bulharska, Maďarska a do Sovětského svazu. Navíc dal v Nové Pace postavit požární zbrojnici, různé budovy pro pořádání mistrovských závodů a po revoluci rovněž skautskou klubovnu.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Jiří Nýdrle podílel na obnovení činnosti Junáka v Nové Pace a ani dnes nechybí na setkání skautů, na schůzkách hasičského výboru ani na tribuně novopackého okruhu. O radost ze závodění jej přitom zcela nepřipravila ani ztráta zraku – protože již nemůže ani řídit, ani klání přihlížet, chodí si atmosféru závodů alespoň poslechnout.