Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Nykl (* 1944  †︎ 2016)

• narozen 3. července roku 1944 v Praze

• jeho velkou zálibou byla jazzová hudba a tramping

• v sedmnácti letech s partou kamarádů plánovali útěk na západ

• plán nerealizovali, přesto byla skupina obviněna z členství v organizované skupině s úmyslem rozvracet socialistické soužití; všichni dostali podmínku

• po dosažení zletilosti opět zatčen za porušení podmínky a opětovné příživnictví

• dostal dva roky a deset měsíců nepodmíněného trestu

• vězněn v táborech v Sýrovici u Podbořan, ve Vykmanově a v Plzni na Borech

• propuštěn byl během amnestie v roce 1962

• dlouhodobě se amatérsky zabývá historií

• zemřel 21. února 2016

Ladislav Nykl je na první pohled velmi energický muž, který dokáže dlouhé hodiny mluvit o svém životním příběhu i o historii obecně. Ostatně historie, především ta její část týkající se regionu západních Čech, je jeho velkým koníčkem. Při pohledu na něj se ani nechce věřit, co všechno ve svém životě prožil. V dětství si jako nemanželské dítě užil mnoho posměchu a opovržení, později byl za banální klukovské jednání označen za tzv. závadovou mládež a odsouzen strávit mnoho let své právě získané dospělosti v tvrdých podmínkách pracovních táborů. Přesto se zdá, že se nenechal zlomit a je rozhodnut komukoliv, kdo o to projeví zájem, vyprávět o osudu svém i lidí, které ve vězení potkal.

 

Ladislav Nykl se narodil 3. července roku 1944 v Praze v české dětské nemocnici na Karlově, kde jeho matka pracovala jako zdravotní sestra.[1] Otec, Ladislav Kříček, byl v době jeho narození ženatý s jinou ženou. Ladislav byl tedy nemanželské dítě, své jméno má po matce: „Můj otec se jmenoval Ladislav Kříček, protože on byl ženatý, v době, co jsem se narodil. Takže já jsem vlastně nemanželský dítě a moje matka s tím měla obrovské problémy. Tenkrát když mělo svobodné děvče dítě, tak si na ni všichni ukazovali prstem. A různý urážky a později na mě křičeli, že jsem parchant a podobně. Takže jsem si toho už v dětství užil dost. Můj otec jí slíbil, že se rozvede, ale to neudělal, tak se matka potom přestěhovala do Karlových Varů.“

 

Otec podle jeho slov bojoval v roce 1945 v Praze na barikádách. Jeho osoba prý byla zaznamenána i v jednom z klasických literárních děl: „Drda popisuje ve své Němé barikádě jednoho člověka, o kterém píše, že byl eisenboňák neboli železničář ze žižkovského nádraží. A to byl vlastně můj otec. Aspoň se tak domnívám a slyšel jsem to z různých stran.“ Zmíněných bojů během osvobození na konci druhé světové války se nepřímo účastnila také jeho matka. Z jejího vyprávění si pamatuje toto: „Moje matka tenkrát ošetřovala raněné. Němci totiž stříleli z nějakého polytechnického ústavu na Karlově, který stál přímo naproti dětské nemocnici, kde pracovala moje matka. Stříleli do oken na všechno, co se lesklo. Když to potom skončilo, tak u nich zůstalo ležet mnoho raněných vlasovců.“ Nedlouho po této události dorazily do Prahy také ruské jednotky, které začaly raněné vlasovce okamžitě likvidovat: „Díky tomu, že každý nemocný měl přímo nad hlavou tabulku se jménem, tak Rusové mohli jen chodit se samopalama a přímo vybírat tyto dotyčné. Vytahovali je z postelí, často těžce raněné, dotáhli je dolů na dvůr a tam je postavili ke zdi. Naši lidé křičeli, že je zachránili před Němci, ale Rusům to bylo jedno, všechny je tam postříleli – přímo v areálu nemocnice.“

 

Ke svému otci měl Ladislav Nykl celý život rozporuplný vztah. Říká o něm: „Můj otec byl v lidových milicích a všude možně. Byl to hrdinný obránce barikád a nadšený komunista. Zemřel asi v šedesáti pěti letech, on hodně pil. Mnoho toho po něm nezůstalo. Jeho žena mi poslala zprávu o jeho smrti asi den po pohřbu, takže jsem na pohřeb ani nemohl jít. On se dost styděl, že má nemanželské dítě.“ Členkou komunistické strany se stala také jeho matka, ale v roce 1968 na protest proti okupaci ze strany zase vystoupila.

 

Zvláštním paradoxem je, že Ladislav František Nykl byl sice nemanželským dítětem, ale zároveň také pocházel ze šlechtického prostředí, byl potomkem rodiny Černínů: „Moje prababička byla Barbara von Czernin, hraběnka Černínová. Já jsem si to všechno zjišťoval z archivu v Litoměřicích. Jejich dcera si vzala nějakého Panische a s ním měla opět dceru, která si potom vzala obuvníka Nykla z Libochovic, mého dědu. Ten se potom přestěhoval do Odolené Vody, kde měl obuvnickou dílnu. [...] Jsem tedy z rodu Černínů, ale po ženské linii, oni měli prostě samé dcery, já byl první syn, takže já nemám na nic nárok.“

 

Dále pan Nykl vyprávi o rodině Panischů: „Panischovi měli jediného syna, který byl letec. Zahynul během akrobatické letecké show nad Prahou. Jednotlivá letadla byla sestavena do monogramu TGM. On se tam tenkrát s někým srazil a zabil se. Dneska má v Libochovicích pomník se zapíchnutých křídlem.“

 

Do rodiny Nyklů patřila ještě jedna velmi známá osoba – Antonín Nykl, který se proslavil svým podílem na stavbě Stalinova pomníku na Letné. Antonín Nykl studoval u profesora Laudy na Akademii výtvarných umění, kde se pak stal asistentem, v roce 1958 docentem a roku 1973 profesorem oboru restaurování plastik. V tomto směru vykonal velmi mnoho práce pro záchranu cenných skulptur na různých místech severočeského kraje. U nás i v zahraničí byl považován za mimořádně zdatného odborníka. Zabýval se také vlastní tvorbou. Monumentální i komorní dílo se vyznačuje lapidárním zjednodušením tvaru, sdílností a básnivou intimností (Ženské torzo, Pracující ruce). Výstižným dokladem Nyklova života i tvorby zůstává plastika památníku obětem koncentračního tábora v Mauthausenu a socha Osvobozeného vězně v Terezíně a dalších obdobných skulptur. Svoje nadání spojil Antonín Nykl i s nechvalně známým Stalinovým pomníkem na Letné, někdy nazývaným jako „fronta na maso“.[2]

 

Ladislav Nykl vzpomíná, že jeho strýci se podařilo vystudovat také díky finanční podpoře jeho matky: „Matka pomáhala svému bratrovi ještě před válkou a na začátku války, než začala dělat zdravotní sestru. Už od patnácti let uklízela v různých pražských bytech a dělala takovou jakoby služku. Díky vydělaných penězům mohl její bratr studovat na vysoké škole a pak se stal sochařem.“

 

Antonín Nykl se po roce 1939 zapojil v Praze do odbojové práce. Pomáhal vylepovat letáky a dělal spojku v organizaci Obrana národa. Zanedlouho byl zrazen a zatčen. Přes Pankrác byl transportován do Terezína a poté do Mauthausenu v Rakousku. Po válce zde vytvořil sochu nazvanou prostě Vězeň, která v táboře stojí dodnes.[3]

 

Asi v roce 1948 se pamětník společně s matkou přestěhovali do Karlových Varů, aby unikli nadávkám a urážkám: „Tenkrát když žena zůstala sama s dítětem, tak to byla mrcha. Všichni jí nadávali a měla řadu problémů. Tak se matka odstěhovala do Varů. Tam jsme žili v jedné místnosti s jednou železnou postelí. Bydleli jsme poměrně v chudobě. Alespoň částečně nám pomohli příbuzní. Oni hráli v Karlovarském symfonickém orchestru, byla to taková muzikantská rodina. Díky nim to matka vydržela a pak získala zaměstnání v nemocnici, kde pracovala v kuchyni. Občas tak mohla přinést nějaké ty zbytky.“ Matka již údajně nemohla vykonávat práci zdravotní sestry. Prý jí nebylo uznáno vzdělání, protože studovala za války v němčině: „Matka musela studovat na zdravotní sestru za války. Celé studium měla v němčině. Po válce to nechtěli uznávat. Matka už po válce nikdy nepracovala jako zdravotní sestra.“

 

Malý Ladislav navštěvoval Základní školu Antonína Zápotockého v Karlových Varech. Po ukončení této školy se stal zedníkem: „My jsme byli finančně neustále na dně. Matka mi domluvila, že jsem šel dělat zedníka. V padesátých letech se všude hodně stavělo a zednictví bylo na vrcholu, proto mě matka dala do učení na zedníka do Královského Poříčí u Sokolova. To bylo v roce 1958.“

 

Ladislav později mezi trampy dostal přezdívku Frank. Trampování a trampská hudba patřily vůbec mezi jeho nejoblíbenější záliby: „Mě už tenkrát hrozně zajímala trampská muzika a trampská píseň. I když jsem od deseti let hrál na trumpetu, protože můj strýc hrál v Karlovarském symfonickém orchestru. A on dělal také ředitele hudební školy ve Varech. Matka měla strach, abych nevlítnul do nějaké lumpárny, protože ona byla od rána do večera v práci, a já vyrůstal na ulici, tam mě dala do hudební školy. Naučil jsem se tam dixieland a dechovku od tý doby zase nenávidím, protože to nám nutili.“ Později si chlapci dokonce založili vlastní kapelu: „My jsme chtěli hrát dixieland. Tam jsme si udělali vlastní kapelu, ale měli jsme s tím obrovský problémy, že děláme americkou muziku a tak.“

 

V sedmnácti letech se stal členem skupiny Psanců, kteří trávili volné víkendy toulkami po krajině. Tehdy mu začali přezdívat Louis, podle slavného trumpetisty Louise Armstronga. Dodnes má vytetován nápis Louis Psanec. O skupině Psanci říká: „My jsme si tak říkali. Byli jsme taková parta napůl skautů, napůl trampů.“ Do této skupiny patřilo celkem pět kluků, kteří se znali ze školy. Trampovali, toulali se po krajině, občas za nějaké jídlo pomohli někde na zahradě. Patřili mezi ně: Jarda Beneš (tzv. Šerif), Jarda Vaněk, Vlasta Zícha, Milan Mágr a samozřejmě Ladislav Nykl.

 

Při jedné z toulek se zrodil i klukovský plán, který rozhodl o budoucnosti většiny z party mladých kluků. Začali snít o tom, jaké by to bylo utéct na západ. Nešlo o nějaký příliš vážně myšlený plán, spíše o klukovinu, která skončila dřív, než začala. Přesto na tohle malé dobrodružství mladí trampové tvrdě doplatili. Celý příběh popisuje pan Nykl takto: „V létě 1961 jsme si vyrazili na Berounku. Náš jakoby šerif tenkrát prohlásil, že tam má nějaký známý, který by nás mohli dostat na západ přes čáru. Tady u Varů to moc nešlo, stačilo se vynořit někde u Aše a všude byly ostnatý dráty. Člověk především musel vždycky mít nějaký známý, který mu řekli trasu a tak. My jsme se jako hlupáci i vytahovali děvčatům, že utečeme přes hranice. Z toho udělali policajti taky pěknou aféru. My jsme se pak ještě chvíli toulali, a když nám došly peníze, tak dva kluci v jedný chatě vzali dvě konzervy a tepláky. Policajti z toho potom udělali rozkrádání soukromého majetku. A jelikož jsme nedělali asi tři týdny, tak z toho udělali příživnictví. Někde před hospodou jsme zpívali písničky nahlas, tak z toho bylo výtržnictví. Na cestě zpátky jsme už neměli co jíst, tak jsme v Malé Dobré v mlékárně ukradli tři flašky mléka v ceně 11 korun 20 haléřů.“

 

Skupina byla prohlášena za odstrašující příklad, nevhodnou mládež a byla obviněna z členství v organizované skupině s úmyslem rozvracet socialistické soužití. Pan Nykl vzpomíná především na tvrdý výslech a na chování vyslýchajících policistů: „Chovali se úplně sprostě. Řvali na nás, že jsme zločinci a vyvrhelové a bůh ví, co ještě. Za pár měsíců jsem jednoho z nich potkal. A on mi říkal: ‚Vy jste byli blbci. My jsme vás museli za něco odsoudit, bylo to nařízený. Řekli nám, že nějaká skupina jste, tak jsme to museli nějak doplnit a dodělat, aby z toho byl odstrašující příklad.‘ Takhle mi přímo řekl.“ Nakonec dostali všichni podmínky s hrozbou, že stačí malé porušení zákona a skončí za mřížemi. Jediný, kdo byl zavřen, byl bratr Jarda Vaněk, neboť už se předtím dopustil jiných provinění proti zákonu. Byl umístěn v nápravně výchovném zařízení v Libkovicích u Mostu.

 

Ladislav Nykl však podmínku nedodržel a zanedlouho byl opět zatčen: „Za pár měsíců nato jsem znovu asi tři týdny nedělal. Někde jsem se zase toulal. Byl jsem prostě na chatě u jednoho známýho u Kraslic. Chodil jsem na houby a tak. Ale nekradl jsem, na chleba jsem měl. Tak jsem se tam válel a tak. Bylo mi krásně. Já mám od mala rád přírodu.“ Za toto porušení podmínky a opětovné příživnictví dostal dva roky a deset měsíců nepodmíněného trestu.

 

Umístěn byl do vyšetřovací vazby ve Vykmanově. Na pobyt zde nevzpomíná rád: „To bylo šílený. Měli jsme hlad. Hrozný. Na cimře jsme byli asi tři. Na zemi jsme měli jen tři takový žoky a tři deky. Nesměli jsme si přikrýt pusu nebo se otočit. Muselo nám pořád být vidět do obličeje. Pořád bylo rozsvíceno, pořád vám žárovka svítila do obličeje a vy jste nesměli uhnout. Navíc kolikrát bouchali jen tak do dveří pendrekama, takže se člověk prakticky nevyspal. Jinak k jídlu byl suchej chleba a černý kafe, k obědu nějaká omáčka a knedlíky.“ Vězni zde navíc trpěli nedostatkem jakékoliv činnosti – práci nevykonávali žádnou a pouze po dobu půl hodiny měli dovoleno se projít po dvorku věznice.

 

V prosinci 1962 proběhl v Karlových Varech soud. Ladislav Nykl byl odsouzen na dva roky za příživnictví, a navíc si musel odsedět deset měsíců podmínky. O odvolání se ani nepokoušel. „Ze začátku jsem to bral docela s lehkostí, ale když potom nastal hlad a zima, tak to začalo být horší. Člověk prostě snáší zimu špatně, když nemá pořádný oblečení a skoro nic k jídlu,“ popisuje své pocity.

 

Trest si měl odpykat v pracovním táboře v Sýrovici u Podbořan, kam byl přesunut na začátku roku 1963. Šlo o zemědělský tábor. Velitelem tábora v Sýrovici byl Václav Laur, nechvalně známý jako vrah několika uprchlých vězňů. Právě zde, bezprostředně před likvidací tábora, byl o několik let později natáčen film Skřivánci na niti.

 

První, s čím se pamětník musel potýkat, byl nedostatek oblečení vhodného pro nastalé mrazy. Ladislav Nykl popisuje, že vězni fasovali jen lehké letní pracovní oblečení, navíc nebyla šance získat vhodnější oblečení ani z domova: „Přivezli mě tam v lednu. A protože já jsem byl zatčen v létě a během vazby ke mně nikdo nesměl... Ty různý telefonáty a balíčky ve filmech, to je pěknej nesmysl. Za náma nikdo nesměl. Báli se, že byste třeba někomu něco řekl. Takže celou dobu jste byli bez přísunu například i teplého oblečení, a to je moc důležité. Nemít teplé oblečení v mrazech v lednu, to je krutý.“

 

V táboře bylo asi tři sta lidí, převažovali Romové z okolních vesnic, kteří se vyhýbali práci a byli odsouzeni za příživnictví. Pamětník popisuje, že nejhorší byla v táboře zima a hlad. Navíc během zimy museli vězni v nedostatečném oblečení provádět meliorace v okolních vesnicích: „My jsme kopali meliorace. Jenže v tý době byla zmrzlá půda. Na místě, kde měla vést meliorace, se rozdělal oheň a nechalo se to asi půlhodiny až hodinu. Když zem trochu rozmrzla, tak se oheň lopatou popostrčil dál a na rozmrzlém místě se kopalo. Když už to dál nešlo, tak se celý postup zase opakoval. To bylo ve vesnici Libořice. Ale alespoň jsem si u toho ohníčku ohřál ruce. Já neměl ani rukavice. Byl jsem zatčen v létě a matka za mnou ještě nepřijela, protože ani nevěděla, kde jsem. Oni jí ještě nedali vědět a já jí napsat nesměl. Přijela až pak v únoru a přivezla mi šálu a svetr a tak, tak už to bylo lepší.“ Vězni se navíc nemohli ani zahřát teplou stravou: „Jídlo nám vozili ve várnicích na pole, často už bylo zmrzlý. Polívku jsme museli rozbíjet lžící. Všechno ledový.“

 

Vězni, kteří neplnili normu, byli často umisťováni v tzv. izolaci s vyváděním. To byl případ také pana Nykla: „Neplnil jsem normy, takže jsem byl neustále umístěn v takzvané izolaci s vyváděním. Celou noc jsem spal na studeném betonu. Podobalo se to korekci. Šlo o betonový bunkr, takovou kóji s dveřma. Na betonu ležela matrace, někdy ani to ne, na které se spalo, a jedna deka. Okýnka byla často rozbitá, tak tam šel mráz. A logicky se tam netopilo.“

 

Ač byl pobyt ve vězení velmi stresující a vyčerpávající, přesto se i zde daly zažít relativně humorné záležitosti. Na jednu pan Nykl vzpomíná: „Na jaře roku 1963 začala řepná kampaň. Všichni, kdo mohli, a občas i ti, co nemohli, dostali motyčku a šli kopat řepu. Řádky řepy se odplevelovaly. Postavili nás vedle sebe na pole a každej šel po svém řádku a okopával. Na konec pole vidět nebylo. Na každé straně pole bachař s puškou a hlídkovali. Já na venkově nevyrůstal, tak jsem tomu nerozuměl. Všechno zelený, co jsem viděl, jsem skopal. Když zjistili, co tam vlastně dělám, tak mě chtěli potrestat, že jsem zplundroval tolik řepy. Snažil jsem se tomu bachaři vysvětlit, že jsem z města a že tomu nerozumím. Řekl mi, že jsem městskej blbec, a nechali to bejt. Ani jsem nedostal žádnej trest. Museli mi ukázat, co je to vlastně plevel a co řepa, a pak mě tam teprve poslat zpátky.“

 

Bohužel během zmíněných zemědělských prací se odehrála ještě jedna příhoda, daleko brutálnější. O útěk se tenkrát pokusil major Štiglic, bývalý západní letec. Údajným důvodem bylo, že už nemohl dál a chtěl zemřít: „Když jsme přijeli do tábora, tak jsme viděli ostatní chlapy stát na dvoře. Museli jsme si stoupnout k nim. Ptali jsme se, co se stalo. ‚Major Štiglic utekl,‘ šeptali. My na to: ‚Ježišmarja, jak mohl utéct, vždyť nemohl chodit.‘ Říkal jsem si, co je to za blbost. On prej už dál nemohl. Byl také v izolaci, protože neplnil normy. Prostě to dál nevydržel a tohle byl takovej způsob sebevraždy. On asi čekal, že ho někdo zastřelí. Stáli jsme tam do tmy. Najednou byly slyšet houkačky, brána se rozlítla a oni ho tam táhli za sebou v krvi. Náčelník věznice si stoupnul na bedničku od ovoce a začal na něj ukazovat: ‚Jen se na něj podívejte. Takhle dopadnete všichni, kdo budete chtít utíkat.‘“

 

Utrpení nemocného muže ale nemělo zdaleka skončit: „Druhý den jsme procházeli branou. Visel tam major Štiglic na poutech. Byl živej. Něco nám chtěl říct, ale pusu měl plnou krve. My jsme jeli do práce. Vrátili jsme se večer a on tam stále visel. Takhle tam byl čtyři dny! Třetí den jsme se domluvili, a když jsme šli kolem něj, tak jsme smekli čepici. Byl z toho velkej malér. Smekat se smělo jen před bachaři. Stejně jsme to všichni udělali. Bachaři řvali a nadávali nám. Jenže pak si netroufli něco nám udělat, protože by pak neměl kdo pracovat, kdyby nás zmrzačili.“ Pátý den tělo zmizelo. Co se s ním stalo, se pan Nykl snaží zjistit dodnes.

 

Pobyt v izolaci pro pana Nykla skončil ve chvíli, kdy se zjistilo, že hraje dobře na trumpetu, a jeden z výchovných poradců se za něj přimluvil. „Já už jsem na izolaci nemusel, protože nadporučík Krajnický, kterej dělal výchovnýho, mě odtamtud vytáhnul. Já hrál totiž dobře na trumpetu a oni potřebovali trumpeťáka na nějaký večírky pro důstojnický paničky. My jsme tam pro ně s takovou vězeňskou kapelou hráli. Krajnický mi v podstatě zachránil život.“

 

V táboře v Sýrovici setrval pan Nykl asi od ledna do dubna či května 1963. Jako vyučený zedník si zažádal, aby mohl někde pracovat jako zedník. Téměř ihned byl převezen: „Do čtrnácti dnů mě převeleli zpátky do Vykmanova, ale už ne do části, která sloužila k vazbě, ale na tábor Vykmanov C. To je bývalý centrální tábor jáchymovských dolů. Odtamtud se vězni rozváželi do jednotlivých dolů.“ Pan Nykl dělal nadále zednickou práci, na kterou měl kvalifikaci. Vozili ho na práci až k Mostu do Prunéřova, kde probíhala stavba elektrárny. Například stravování se nedalo s podmínkami v Sýrovici srovnat: „Tady jsme se dokonce mohli v klidu najíst v jídelně pro zaměstnance, kde nám vyhradili kout,“ vzpomíná Ladislav Nykl.

 

Podmínky ve Vykmanově popisuje celkově jako daleko snesitelnější. Výhodou pobytu ve Vykmanově bylo také to, že za ním mohla jezdit jeho matka a občas mu dovézt něco na sebe či k jídlu. Práce zde navíc už nebyla od nevidím do nevidím jako v Sýrovici, ale trvala jen běžných osm hodin denně. Po práci mohli vězni například hrát fotbal, karty, kostky nebo člověče, nezlob se.

 

Ladislav Nykl vzpomíná, že i chování zdejších bachařů se odlišovalo: „Zajímavý bylo, že my jsme se vlastně nikdy nedozvěděli, jak se jmenovali. Jednomu se říkalo Šachovej kůň, jinýmu Strana a vláda, protože on pořád křičel: ‚Strana a vláda s váma zatočí.‘ Jinýmu se přezdívalo Hurvínek. Oni na to dokonce i slyšeli! Hlavně aby nemuseli říct své jméno, to nikdo z nich říct nechtěl. Asi se styděli a taky báli, aby je později muklové někde nenapadli.“ Důvodem byl možná i fakt, že okolní jáchymovské tábory se v souvislosti se všeobecným uvolňováním politické a společenské situace začínaly pomalu likvidovat: „Okolní jáchymovské lágry se likvidovaly – všechny. Každý den ráno při nástupu jsme viděli věž jednoho z tábora. Po částech ji sundávali dolů, každý den byla o něco menší. Nakonec to zlikvidovali docela a podobně jako v Sýrovici tam postavili paneláky. Prostě aby nebylo poznat, že tam ten tábor byl. Oni se za to už konečně začínali stydět.“

 

Pan Nykl vzpomíná na to, že celá řada vězňů byla propuštěna, ale byli tam i takoví, kteří museli v táboře zůstat: „Byli tam vězni, které nešlo pustit. Byli to duševně i tělesně vyřízení blázni, a navíc je doma nikdo nečekal, kdo by se o ně postaral. Tito vězni začali být sváženi k nám do bývalého centrálního tábora C.“ Pan Nykl vzpomíná, že takové jedince nebylo možné přehlédnout. Bezradní byli i sami dozorci, především ti mladí: „Bylo vidět, že sami jsou z nich vyděšení. Stáli tam a nechápali. Někteří z bachařů byli mladí, kteří sloužili jenom na táboře C, nikdy se nedostali na ostatní tábory na šachty. A najednou vidí životní trosky.“

 

Ladislav Nykl se také zapojil do tzv. vzpoury. Celá záležitost začala zcela nevinně: „Bylo to někdy v květnu, v červnu, už svítilo sluníčko. Kluci před barákem hráli fotbal. Mladý kluci, osmnáct devatenáct let. Míč ale najednou přeletěl za první nízký, asi metrový plot. Za ním byla cesta vysypaná pískem a pak byl vysoký plot a pozorovací věže – špačkárny. Na každý seděl voják ministerstva vnitra. Jeden z kluků zamával na tu věž vojákovi, že si jde pro ten míč, ale jak se tam ohnul, tak voják ho rozstřílel samopalem. Všichni jsme vylítli, viděli jsme tam ležet kluka v krvi visícího na plotě. Tak jsme zalezli do baráků a ticho. Křičeli, ať vylezeme ven, ale nikomu se nechtělo.“

 

V neděli zůstali vězni v domech, ale poté, co v pondělí neuposlechli ranního nástupu, byly povolány posily zvenčí a tábor byl obklíčen vojáky a milicionáři: „Sjížděla se tam policie z celého kraje, ale hlavně milicionáři, kteří si postavili lehké kulomety mezi špačkárny. O kus dál stáli policisté, hasiči, byla tam i záchranka.“ Vězni ale stále odmítali opustit baráky až do večera. Rozhodli se přestat „stávkovat“ až ve chvíli, kdy jim bylo slíbeno, že se jim nic nestane a úmrtí zastřeleného chlapce bude vyšetřeno: „Náčelník přišel k mikrofonu a řekl: ‚Chtěl bych Vám říct, odsouzení, že ten, který střílel do vašeho kamaráda, byl už odvelen a bude za to potrestán. Klidně vyjděte ven, nechte se spočítat a vezměte si ešusy na večeři. Dnešek vám v práci omluvíme, ale zítra zase nastoupíte.‘ Prostě jako by se nic nestalo. Slíbil, že odvolají i milice a ostatní. Tak jsme pomalu vylezli.“

 

Od té doby nemá pan Nykl o incidentu žádné další informace. Stěžuje si, že tento případ nebyl nikdy vyšetřován. Neexistuje ani písemný doklad, že by v táboře někdo zemřel zastřelením. Jako jediná příčina smrti se údajně uvádí zdravotní důvody. Jednou se dokonce o celém případu bavil s jedním z přítomných vojáků. Z rozhovoru je patrné, že ani oni o celé situaci dohromady nic nevěděli a byli mylně informováni: „Museli jsme mít prst na spoušti. Říkali nám, že děláte vzpouru! My jsme si mysleli, že jste všichni zločinci a vrahové. Prostě darebáci. A že jste schopný nás pozabíjet. To nám pořád tloukli do hlavy.“

 

Posledních několik měsíců strávil Ladislav Nykl v Plzni ve věznici na Borech. Zde pracoval také na stavbě, tentokrát elektrárny Kaznějov. Propuštěn byl během amnestie v roce 1962.

 

Nedílnou součástí pobytu na Borech byly i přednášky kulturního referenta: „Jednou za čas nás vždycky svolal ten kulturní referent a začal nám vykládat o imperialistických zločincích, o vrazích na západě, kteří nás chtějí přepadnout. Taky jsme museli číst úryvky z Rudého práva a on to komentoval a přikládal k tomu důraz. Ale bylo vidět, že je to jenom takovej bubák. Když jsem ho poslouchal poprvé, tak začal vykřikovat o agentech CIC. Ano, přesně takhle to řekl a já jsem se začal smát, moc se mi to líbilo – agenti CIC.“

 

Od propuštění z vězení se Ladislav Nykl dlouhodobě amatérsky zabývá historií západních Čech a historií období, které sám zažil. „Píšu různý články o historii, protože mám rád historii, především historii západních Čech, kde žiju, kde bydlím. A potom také tu historii, kterou jsem sám prožil a co jsem viděl kolem sebe. I když jsem tenkrát, když jsem byl propouštěn z výkonu trestu, musel podepsat, že nikde a nikdy nebudu mluvit o tom, co jsem tam viděl a slyšel nebo koho jsem tam potkal.“

 

Bohužel nahrávka k tomuto pamětníkovi není kompletní a nezaznamenává jeho život po opuštění vězení. Svému životu se však Ladislav Nykl věnuje v celé řadě článků, které je možné najít na internetu. Paměti národa poskytnul také několik článků, které popisují jeho život po roce 1962 a které naleznete v dodatečných materiálech.

 

Příběh upravila Hana Kučerová.

[1] Ve zdravotní ochraně dětí a těhotných žen má oblast pražského Karlova již více než 220letou historii. Když Josef II. v roce 1789 zrušil v rámci reformy veřejného zdravotnictví Vlašský špitál na Malé Straně, byly děti a těhotné ženy přemístěny do nadační budovy pro duchovní č. p. 447 při kostele sv. Apolináře na Větrově. Guberniální vyhláškou z 30. července 1789 byla tato budova určena k provozu porodnice pro ženy v obtížné sociální a materiální situaci. Na porodnici navazoval nový „nalezinec“, který byl umístěn ve třech domcích v tehdejší ulici U Karlova. Rozsáhlá stavba čtyř budov se společným dvorem byla dokončena v roce 1901 a dodnes slouží pro účely pediatrie. Současně se stavbou nalezince probíhala na Karlově i stavba nové České dětské nemocnice Fr. Josefa II. nad Nuselským srázem, která byla zahájena v roce 1898, dokončena byla 7. února 1902. Viz: http://kddl.lf1.cuni.cz/, 1. 3. 2013.

[2] http://noviny.libochovice.cz/index.php?art=7061, 1. 3. 2013.

[3] http://www.horydoly.cz/turiste/ceska-socha-vita-v-mauthausenu.html, 1. 3. 2013.