Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Nyklesová (* 1956)

• narodila se 13. června 1956 v Šumperku

• její otec Vladimír byl z rodu volyňských Čechů

• otec a dědeček bojovali na Dukle s 1. československým armádním sborem

• po válce se Čechovi usadili v Šumperku, kde dědeček dostal hospodářství a pole

• v letech 1970–1974 pamětnice studovala textilní průmyslovku v Brně, obor návrhářství

• pracovala v Domě bytové kultury jako návrhářka vzorů pro bytové textilie

• většinu normalizačních let pracovala jako aranžérka výloh obchodních domů

• začátkem 80. let prodělala policejní výslech, který ji traumatizoval a změnil její nasměrování

• od první poloviny 80. let se věnovala kultuře severoamerických indiánů

• v roce 1984 se provdala za Luďka Nyklese, narodila se jim dcera

• patřila do společenství tzv. euroindiánů, kteří pořádali setkání a tábory, na kterých se snažili maximálně přiblížit životu indiánských kmenů

• po revoluci v roce 1989 s manželem navštívili USA

• kolem roku 2012 absolvovala rekvalifikační kurz a až do důchodu pracovala jako sanitářka na operačním sále

Za normalizace pracovala jako aranžérka výloh v obchodním domě, když si pro ni přišli dva muži v baloňácích, a aniž by cokoli vysvětlovali, odvezli ji do Bartolomějské. Policejní výslech, který následoval, byl pro ni traumatizujícím zážitkem, na který nikdy nezapomene. Byl rozčarováním, prozřením a také začátkem nové životní etapy, která se nesla v duchu neobvyklého hobby i životního stylu, jenž se snažil co nejvíce přiblížit přírodnímu, nikým nespoutanému, svobodnému životu, jaký znala jen z knížek a filmů. Jarmila tehdy dostala indiánské jméno Daleká cesta...

Děda a táta byli skuteční hrdinové

Jarmila Nyklesová, rozená Čechová, se narodila 13. června 1956 v Šumperku. Její otec Vladimír, strojní inženýr, byl z rodu volyňských Čechů, maminka Jarmila, rozená Tlustošová, pocházela z Olomouce a pracovala jako sekretářka v textilce v Šumperku.

Tatínek Vladimír Čech se narodil v roce 1927 v Knerutech na Volyni, stejně jako jeho otec Josef, narozený v roce 1901. Na jaře 1944 se oba dobrovolně přihlásili do 1. československého armádního sboru, který zorganizoval tehdejší pplk. Ludvík Svoboda, aby za svou vlast bojovali po boku Rudé armády. Vladimíru Čechovi bylo pouhých sedmnáct let. Spolu s otcem byl po základním výcviku zařazen k ženijnímu praporu. Probojovali se drsnými boji na Dukle a v květnu se dostali až do Prahy. Ačkoli mnoho jejich kamarádů boje nepřežilo, oni jako zázrakem vyvázli bez zranění. „Doma své zážitky z fronty do podrobností nerozváděli, jisté ale je, že je doživotně poznamenaly. Táta byl uzavřený a nedokázal dávat najevo city. Říkal, že prošli peklem, kde riskovali životy, často nebylo co jíst a jedli kořínky. Mladé kluky, jako byl on, posílali odminovávat pole a zahynula tam spousta jeho kamarádů,“ vypráví Jarmila Nyklesová nad publikací Opomenutí hrdinové, v níž je jejímu otci a dědovi věnována vzpomínka.

„Dědeček mi také kladl na srdce, že hrdiny nebyli ti, kdo vyšli po válce ze sklepa, ale ti, kdo nasazovali životy ve válečném pekle.“ Zatímco Josef s Vladimírem bojovali, babička Jarmila Čechová s dcerou utekly do Polska před ukrajinskými banderovci, pověstnými svojí krutostí. Po osvobození Prahy se rozjely do Československa, kde se rodina šťastně shledala. Josef dostal od státu možnost získat dům v Praze, on ale o Prahu nestál. Byl zemědělec, a tak odešel i s rodinou na venkov, do Šumperka, kde dostal do užívání hospodářství a pole. V Šumperku se rodiče pamětnice seznámili.

„Komunisti jim pak zase všechno sebrali, děda jako náhradu dostal domek se zahrádkou, pracoval jako vrátný v Dřevotvaru a lidé na něj plivali. Nikdo už jim pozemky ani hospodářství nikdy nevrátil, což mě mrzí za dědu i za tátu,“ říká Jarmila Nyklesová. Zemědělská usedlost byla koncem šedesátých let podle územního plánu odstraněna, aby uvolnila prostor pro bytovou výstavbu.

Z jedné strany komunisti, z druhé soukromí zemědělci

Rodiče se seznámili díky muzice na mládežnických setkáních. Otec hrál na balalajku a maminka zpívala. Zatímco otec byl z rodiny, kde se na komunisty nadávalo, v maminčině rodině panovala vůči komunistickému režimu loajalita. „Matčin otec byl v KSČ a pracoval v Praze na ministerstvu školství. Zatímco mí spolužáci jezdili na prázdniny k prarodičům na venkov, tak já jsem naopak jezdila za dědou na prázdniny do Prahy a bylo to moc fajn,“ vypráví Jarmila Nyklesová. Od mala vyrůstala v prostředí s diametrálně odlišnými politickými postoji, což ji, podle jejích slov, učilo nadhledu. „Vánoce byly docela zajímavé, když se sešla celá rodina – bývalý soukromý zemědělec s komunistou – ale nakonec se v zájmu zachování dobrých vztahů raději přešlo na neutrální témata. Maminka se s otcem o politice moc nebavili a nerozdělovala je.“

Babička přesvědčila vojáky, aby s tankem odjeli

V roce 1968 bylo Jarmile dvanáct let. Tehdy v srpnu, při invazi vojsk Varšavské smlouvy, zažila situaci, která se jí navždy vryla do paměti. „Jako dítě jsem nevěděla, o co jde, přijeli v noci. U našeho domu stál tank hlavní otočený k našemu domu. Moje babička, která byla učitelka v mateřské škole a velká komunistka, řekla, že za nimi půjde a vymluví jim to. Zatáhli jsme rolety. Babička šla za nimi, pak se vrátila a udělala jim čaj, maso, přinesla jim jídlo. Prosila je, aby odjeli,“ vypráví Jarmila Nyklesová. Vzpomíná, že lidé ji pak odsuzovali za to, že hostila okupanty. „Ale ona říkala: ‚Ne, já nepodporuju okupanty. S okupanty se musíš domluvit. Ne na ně křičet. Musíš přijít, vysvětlit a slušně požádat, aby odjeli.‘ Je fakt, že ty tanky odjely,“ dodává pamětnice.

Návrhářka

V roce 1970 Jarmila absolvovala základní školu v Šumperku. Tíhla k umění. Hrála na klavír a chtěla být buď zpěvačkou, nebo malířkou. Dostala se na textilní průmyslovku v Brně, obor návrhářství, kde pak strávila čtyři studentské roky na internátě. „Bylo nás sedm holek na pokoji a byl to hezký život, plný touhy po svobodě. Pravda je ale taková, že školní povinnosti a internátní řád, kde bylo všechno na čas, nám nedovolovaly moc vybočovat.“

Po studiích odešla do Prahy, kde v podniku Dům bytové kultury navrhovala vzory pro bytové textilie. Vypráví, že na jednom veletrhu si jejích návrhů všimli západní Němci a oslovili Dům bytové kultury se zájmem spolupráci. „Tehdy jsem měla dvě možnosti. Buď emigrovat do Německa, nebo zůstat v ČSSR. Vybrala jsem si to druhé. Podnik o spolupráci moc zájem neměl, nějak to nedopadlo. S Němci jsem pak spolupracovala tajně, posílala jsem jim návrhy přes bubeníka Honzu Fialu, který s kapelou cestoval na Západ, marky mi posílali taky přes něj,“ vypráví Jarmila Nyklesová, která prý musela po nějaké době z práce odejít. V Domě bytové kultury prý její tajnou spolupráci zjistili a naštěstí to skončilo jen výpovědí.

Traumatický výslech

Poté pracovala jako aranžérka pro pražské obchodní domy. Přitahoval ji svět umělců, vzpomíná na náhodná setkání, například s tehdy pro ni neznámou Evou Olmerovou, která se s ní, mladou, tak trochu ztracenou holkou, dala do řeči a pozvala ji do divadla na své představení. „Záleželo, s kým se člověk potkal, kdo ho ovlivnil.“ Pamětnice se v osmdesátých letech připletla mezi chartisty, což vyústilo v policejní výslech v Bartolomějské, který ji traumatizoval na mnoho let. „Ti chartisté nebyli z okruhu kolem Václava Havla. Těch skupinek bylo víc, vzpomínám například na skupinu kolem Jaroslava Babčáka. Přerušila jsem s nimi pak kontakty,“ vypráví Jarmila Nyklesová, která na zážitky spojené s výslechem nerada vzpomíná. Až při druhé schůzce se rozhodla říci něco víc: „Vyslýchali mě asi čtyři hodiny, ptali se na různé věci, občas mi dali facku a smáli se, že jako výtvarnice můžu tančit nahá na stole a s kým se stýkám a tak podobně. Takové věci, když řeknou mladé holce, tak co si o tom může myslet... Bylo to vydírání a zesměšňování. Byla jsem z toho v takovém šoku, že když mě pustili, plakala jsem a nebyla jsem schopná ničeho. Asi dva dny jsem z toho pak ležela. Hodně mě to vzalo. Když takhle někdo na mladou holku vystartuje, tak ta ani neví, jak se jmenuje. Pořád chtěli nějaká jména, já jsem jim nic neřekla, i když jsem nějaké ty lidi znala. Naštěstí zůstali v pořádku, ale byly to pěkný nervy.“

Zážitek v Bartolomějské jí změnil pohled na to, v čem žije. „Když pak vidíte v televizi, jak je všechno dobré, jak republika roste a vzkvétá a všechno jde, tak po tomhle zážitku víte jistě, že je to všechno jinak.“

Daleká cesta

Po výslechu se stáhla do sebe a přestala se s partou stýkat. Jako výtvarnice nacházela útěchu na výstavách, čím dál častěji pak v Náprstkově muzeu, kde se začala zajímat o indiánskou kulturu. Našla si zde nové přátele a seznámila se také se svým budoucím manželem Luďkem, který se od roku 1978 sdružoval v zájmové skupině tzv. euroindiánů, kteří se ve svých volnočasových aktivitách snažili co nejvíce přiblížit životu severoamerických indiánů.

Jarmila s Luďkem se vzali v roce 1984 a následující rok se jim narodila dcera. Jejich společenský život se točil kolem velkého společného hobby, které se zároveň stávalo životním stylem a do jisté míry i novou identitou, podobně jako je tomu u skautů. Jarmila má dodnes indiánské jméno Daleká cesta a její manžel je mezi indiány znám jako Jezevec.

Mnoho projevů living history má charakter experimentální archeologie, protože je zde snaha uvést do praxe poznatky archeologů i etnologů o životě indiánských kultur.

Jarmila s manželem vyráběli co nejpřesnější repliky indiánských oděvů a artefaktů, učili se lakotské písně, tance, jezdili na tábory, kde žili v teepee, oblečeni ve vlastnoručně vyrobených oděvech, kde se snažili co nejvíce přiblížit přírodnímu způsobu života indiánů. Kmenů a skupin po republice bylo více, Nyklesovi se zaměřili na Siouxy.

Za totality se potýkali s nedostatkem informací, které čerpali například z knih cestovatele Miloslava Stingla. Na trhu nebyl materiál pro výrobu zdobených oděvů, nástrojů ani předmětů. Museli se proto spokojit například s jelenicovými kůžemi, které bylo možné sehnat v drogerii a byly určeny na mytí oken.

Neustále také cítili, že jsou pod kontrolou, i když nedělali nic nezákonného. „Scházeli jsme se u nás v bytě, budili jsme pozornost. Sousedi se zajímali, tak jsme jim říkali, že děláme indiánské divadlo pro děti,“ vypráví Jarmila Nyklesová.

Romantika a řehole

Listopadový převrat v roce 1989 pamětnice prožívala s vírou v lepší život. Začátkem devadesátých let také nastal rozmach pro stávající zájemce o indiánskou kulturu. Otevřely se hranice, byly dostupné informace, materiál, mohlo se cestovat.

Manžel Luděk Nykles se hlásí mezi spoluzakladatele spolku Indian Corral, který vznikl v roce 1990 a sdružuje příznivce kultur amerických indiánů v České republice a patří do celosvětové organizace Westerners International se sídlem v Oklahomě, v USA. Nyklesovi se také dlouhé roky kamarádili s písničkářem Antonínem Linhartem ze skupiny Pacifik, s nímž Jarmila spolupracovala na desce Oheň, voda a vítr – Písně Severoamerických Indiánů, vydané v roce 1997.

Po revoluci v roce 1989 se mohli také konečně podívat do USA a navštívit místa, která dosud znali jen z knih a představ filmových režisérů. „Nejvíc mě překvapilo, že když jsem v indiánských muzeích viděla ve vitrínách jejich výšivky a oděvy, byly úplně stejné jako ty, které jsem vyrobila já doma v Praze podle návodů a obrázků.“

V roce 1992 o československém hnutí euroindiánů působících v ČSSR od sedmdesátých let natočila kanadská produkce unikátní dokument s názvem If only I were an Indian. „Náš koníček byl velká romantika, ale stejně tak velká řehole. Byla kolem toho samá práce a největší odměnou bylo, když jste si konečně večer sedli k ohni nebo se u teepee dívali na hvězdy. To sepětí s přírodou nic nenahradí,“ říká Jarmila Nyklesová.

Ještě jsem chtěla zkusit něco úplně nového

Pamětnice chtěla ještě ve svých padesáti letech poznat něco nového a radikálně změnila obor. Udělala si kurz sanitářky a až do důchodu pak pracovala jako sanitářka na operačním sále v Nemocnici Na Homolce. „Jako na výtvarnici a ještě k tomu ‚indiánku‘ se na mě v nemocnici zprvu dívali se zvědavostí a pobavením. Moc nevěřili, že u toho vydržím, ale zapracovala jsem se a nakonec mi dali takovou důvěru, že jsem mohla pracovat na operačním sále,“ uzavírá Jarmila Nyklesová své vyprávění.