Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Mrzí mě, že se v Hradci Králové na operaci Barium zapomíná
narozena 16. února 1939 v Hradci Králové
styky rodiny Vachků s parašutisty z operace Barium
otec Václav Vachek zatčen a ubit gestapem za pomoc parašutistům z operace Barium
maminka Zdena Vachková byla půl roku vězněná na gestapu v Hradci
od října 1944 do března 1945 byla malá Věra na převýchově v německé rodině velitele gestapa v Hradci Králové Alberta Hardtkeho
po válce vystudovala obchodní akademii a nakonec pracovala na finančním úřadě
cílevědomě dlouhodobě se snaží pečovat o to, aby výsadek Barium byl důstojně připomínán
Věra Nývltová se narodila 16. února 1939 jako Věra Vachková v Hradci Králové do rodiny pracovníka Československých drah, který nejdříve pracoval jako strojvedoucí a přibližně od roku 1935 jako strojmistr. Tatínek Václav Vachek (1904–1944) byl ve spojení s výsadkem Barium, za což byl v roce 1944 popraven v hradecké věznici. Věra Nývltová tak má na něj pouze útržkovité vzpomínky. Jedna z nich je krásně stylizovaná do vzpomínek malé holčičky, ovšem už v ovzduší Protektorátu Čechy a Morava: „Poslali mě k řezníkovi pro maso, já jsem měla takový bílý králičí kožíšek, nesla [jsem] v papíře veliké maso, jestli to bylo hovězí, a tohle všechno [myšleno bílý kožíšek] jsem měla od krve. Máma vyváděla jako houpací kůň, možná, že když šlo dítě, tak ho nikdo nekontroloval, jinak to asi kontrolovali, když jste nesl nějaké tašky. A vím, že táta říkal: ,Ty ji nech být, ty ji nemlať, to je moje holčička.‘“
Dne 3. dubna 1944 seskočili na Královéhradecku parašutisté z Anglie v tříčlenném složení: velitel výsadku nadporučík Josef Šandera, radista četař-aspirant Josef Žižka a šifrant četař Tomáš Býček. Tento výsadek byl prvním po roční přestávce, která byla způsobená rozbitím domácího odboje po atentátu na Reinharda Heydricha. Exilová vláda doufala ve znovunavázání kontaktu s domácím odbojem prostřednictvím parašutistů. Časově vzdálenějším úkolem výsadku Barium bylo získání odbojářů k vytvoření skupiny, která by zahájila povstání.
Výsadek Barium proběhl ve Vysoké nad Labem nedaleko Hradce Králové. Byl poměrně úspěšný, podařilo se navázat spojení s odbojovou skupinou Rada tří a s Obranou národa, byla vybudována zpravodajská síť, která předávala zprávy do Londýna, zejména tedy o pohybu wehrmachtu. Výsadek operoval ve východních Čechách, konkrétně na Žamberecku, Královéhradecku a v okolí Rychnova nad Kněžnou a Semil. Svými vysílačkami Marta a Zlata navázali spojení s Anglií už 19. dubna 1944.
Některé zprávy odesílané do Anglie se podařilo Němcům zachytit a dešifrovat. Na základě odhalených zpráv byla na podzim 1944 zahájena zatýkací akce. Zatčeno bylo několik spolupracovníků Baria. Šandera, Žižka a Býček zatčení unikli, ale osudné jim bylo setkání s bývalým parašutistou a konfidentem gestapa Vítězslavem Lepaříkem. Ten pomohl gestapu své kolegy z parašutistického kurzu odhalit a dne 16. ledna 1945 byli Šandera a Žižka v obci Polsko u Žamberka u rodiny Žabků zatčeni.
Věra Nývltová vzpomíná na výsadek následovně: „Oni šli do Holic. Tam měli nějaké kontakty. A to dopadlo špatně, protože jeden [kontakt] to okamžitě oznámil četníkům. Četníci prý čekali několik hodin, než to oznámili gestapu, aby jim umožnili se ztratit. Tak šli do Hradce k panu Klabanovi, jenomže on už v té době byl v koncentráku, tak se jich ujal syn Slavomír a zavedl je k panu Němcovi. On měl ve farářství chatku, tak tam přečkali. A pak je pan Němec nakontaktoval na mého tátu, on byl, myslím, Němec také železničář a táta měl jako strojmistr možnosti (…) převážet ty vysílačky na lokomotivách. Měl široké příbuzenstvo, byl ze sedmi dětí, takže do toho zapojil celou rodinu. (…) V okolí žili švagr Krist, Hloušek, Franta Vachků, jeho bratr, a všichni prostě pomáhali přemísťovat ty vysílačky, aby se nevysílalo z jednoho místa.“
Rodina se nejvíce scházela s Josefem Šanderou a s Josefem Žižkou. Samozřejmostí bylo, že parašutisté museli být ukrývaní. Šandera si údajně nechal ušít železničářskou uniformu a otec vysvětloval malé Věře, synovi i manželce, že se jedná o adepty na strojvedoucí a že je zaučuje do řemesla: „Takže u nás byli velice často a já na ně mám jako dítě – přestože mi bylo pět – vzpomínku proto tak silnou, že mně nosili čokoládu. A to bylo prostě za protektorátu něco neskutečného. To nebylo pro normální smrtelníky k dostání. A vím, že si Šandera se mnou hrál různý hry, myslím Člověče, nezlob se. Byli u nás třeba do večera a pak někam odešli, třeba na Nový Hradec nebo k Olze Bartoškové. On s ní měl zřejmě užší vztahy, protože u ní často přespával. Ale k nám chodil jenom Žižka a Šandera, nepamatuji si, že by u nás byl Tomáš Býček. Možná jednou, ale to vůbec nevím.“
Nešťastnou náhodou narazil Tomáš Býček na Gustava Žida[1], který Václava Vachka prozradil. Začalo zatýkání, před půlnocí přišlo gestapo k otci do práce a ptalo se po něm. Otec chtěl zavolat na nejbližší lokomotivu, jenomže Žid ho identifikoval a udal. Otec byl zatčen.
Pro zbytek rodiny přišli asi ve čtyři hodiny ráno: „Veliký rambajz, vlétli do bytu, udělali z toho kůlničku na dříví. Hledali asi vysílačky, ale tam nic nebylo, na to byli opatrní (…), oni si mysleli, že u nás byli parašutisté, a odvezli nás k soudu. I nás děti. Šli jsme úplně nahoru, tam je na konci mříž a před tou mříží byla lavička. Mámu odvedli za tu mříž a my jsme s bráchou zůstali sedět na té lavičce. Ráno, mohlo být mezi šestou a sedmou, přišel v civilu nějaký člověk a přinesl nám nějaké čerstvé pečivo. Brácha do mě strčil a říkal: ,Ne aby sis něco brala.‘ Tak jsem si nic nevzala.“
Bratr byl odvezen zpět do bytu, pro malou Věru si přišel Hardtke, hradecký Němec, a odvedl ji k sobě domů. Denně prý malá Věra brečela, stýskalo se jí po mamince a tatínkovi. Bratr žil v bytě jako sirotek, jednou mu přivezli babička a dědeček peníze a jídlo a okamžitě byli zatčeni. Půl roku se o sebe musel starat sám, naštěstí mu pomáhala sousedka Hájková. Maminka byla propuštěna 3. března 1945 a setkala se opět se svými dětmi. Prý mlácena nebyla, akorát byla hlídána: „A taky uklízela výslechové cely a viděla tátovy hadry a krev. Takže jí to došlo. Pak se ptala českých dozorců a oni jí řekli, že je mrtev, že ho utloukli šíleným způsobem, že si ani nebyl podobný, že měl vyražený oko a zlámané ruce a že ho v dece nesli dolů po schodech. A dodnes jsme se nedozvěděli, co s ním udělali.“
Když byli Šandera a Žižka chyceni v Žamberku, hodlal se Šandera zastřelit. To dopadlo špatně, a tak byl operován doktorem Bedrnou. Když se z toho vzpamatoval, šla malá Věra s maminkou do nemocnice: „Držela mě za ruku, z druhé strany šel bratr a ona říká: ,Jestli ho ta holka pozná, tak nás všechny zastřelí.‘ Já už jsem byla taková vycvičená, bála jsem se, že se tam budu muset vrátit, že mámu neuvidím, tak vím, že jsem si řekla, že nebudu říkat vůbec nic. A přišli jsme k nemocnici, tam byli dva psi, takoví dobrmani, asi tři nebo čtyři gestapáci v těch uniformách, já nevím, a odvedli nás někam na chirurgii. To si taky přesně nepamatuji. Přišli jsme do pokoje, byly tam dvě postele a vpravo ležel obvázaný Šandera. Já jsem ho teda poznala. A on říká, musel to říct, slíbil, že když nás uvidí živé a zdravé, že bude mluvit. Nevěřil, že nás nechali naživu. Teď mu nařídili, že musel říct: ,Věruško, pamatuješ si na mě, jak jsem k vám chodil a nosil jsem ti čokoládu?‘ Máma, jak mě držela za tu ruku, tak mně jí zmáčkla - a já nic. Asi tak pár minut [proběhlo] a máma najednou říká: ,Tak už bylo dost té komedie. Vidíte, že jsme toho člověka v životě neviděli.‘ Sebrala nás a odešla.“
Jak dále paní Věra Nývltová vypráví, Šandera si střelnou ránu znečistil a dostal zánět mozkových blan. Žádné informace od něj prý nezískali. Žižka se pak oběsil, aby se nestal dalším konfidentem gestapa.
Josef Šandera (14. 3. 1912 v Náměšti nad Oslavou – 9. 3. 1945, Hradec Králové, nemocnice) - předválečný voják, tzv. balkánskou cestou utekl z protektorátu do Francie, kde byl dne 13. 1. 1940 odveden do armády. Bojů o Francii se neúčastnil, po pádu Francie odešel do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik a byl zařazen do operace Barium. Během zatýkání dne 16. 1. 1945 se pokusil o sebevraždu, ale ta se mu nepovedla. Byl léčen v hradecké nemocnici, kde si do rány zanesl infekci a 9. 3. 1945 zemřel.
Josef Žižka (10. 10. 1913 ve Vejprnicích – 18. 1. 1945, Praha, pankrácká věznice) - předválečný voják, tzv. balkánskou cestou se dostal z protektorátu do Francie, kde byl dne 14. 4. 1940 odveden do armády. Ve spojovací rotě se s 1. pěším plukem účastnil bojů o Francii. Po pádu Francie přešel do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik. Dne 16. 1. 1945 byl zatčen a odvezen do pankrácké věznice, kde se 18. 1. 1945 oběsil.
Tomáš Býček (10. 5. 1910 v Holkovicích, současný okres Klatovy – 29. 11. 1986, Londýn, Anglie) - předválečný voják, přes Německo a Švýcarsko se dostal do Francie, kde byl dne 2. 6. 1940 odveden do armády. S 1. pěším plukem se účastnil obrany Francie. Po pádu Francie odešel do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik. Býček jako jediný ze skupiny Barium utekl zatčení, po rozdělení skupiny se dostal do prostoru mezi Semily a Železným Brodem, kde se ukrýval do března 1945, kdy se spojil se sovětským výsadkem Chan. V roce 1948 opustil Československo a usadil se v Londýně.
Vítězslav Lepařík (14. 8. 1914 v Holicích, okres Olomouc – 28. 4. 1945, Terezín) - předválečný voják, v roce 1939 odešel do Polska, kde se přes Malé Bronowice dostal do Paříže. Dne 23. 9. 1939 byl odveden ve francouzském Agde do armády. S československými jednotkami se jako velitel dělostřelecké baterie účastnil bojů o Francii. Po dramatických peripetiích se v roce 1941 dostal do Anglie, kde prodělal parašutistický výcvik. Dne 3. 7. 1944 byl vysazen ve výsadku Glucinium u obce Purkarec. Po vysazení se napojil na skupinu odbojářů a partyzánů, ale kvůli konfidentovi byl zatčen a odvezen do Prahy. Byl nucen spolupracovat s gestapem a sám plnit roli konfidenta. Prozradil úkryt Šandery a Žižky. Dne 20. 1. 1945 byl převezen do Terezína, kde byl dne 28. 4. 1945 zastřelen.
Po návratu maminky
Po návratu se celá rodina – ovšem už bez tatínka – přestěhovala do jiného bytu v Hradci Králové, kde bydleli až do roku 1948. Poté maminka koupila dům. Maminka pracovala jako kuchařka, malá Věra si udělala maturitu a pracovala v traktorové stanici.
Maminka byla držitelkou osvědčení dle zákona č. 255/1946 Sb., které dostali všichni účastníci protinacistického odboje. Po manželovi ovšem dostala směšně nízký důchod, jelikož až do své násilné smrti odpracoval málo let. Malá Věra a její bratr dostali sirotčí důchod. Paní Věra Nývltová v závěru nahrávky dodává, že za doby komunistického Československa se o výsadku Barium (i o dalších výsadcích) vůbec nemohlo mluvit a že v současnosti je vzpomínka na výsadek městem Hradcem Králové ostudně zanedbávána.
V roce 2012 natočil Martin Reichl, zpracoval Luděk Jirka
[1] Tento mladík se v roce 1939 neúspěšně pokusil připojit k zahraničnímu odboji. Poté byl několikrát vyšetřován gestapem (zejména kvůli svému otci, který byl důstojníkem československého zahraničního vojska) a posléze internován v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. V táboře se stal konfidentem gestapa. Později Žid navázal kontakt s parašutisty ze skupiny Barium. Jeho udání rozjelo akci, během níž gestapo zatklo téměř 200 osob. Těsně před koncem války stihl Žid zastřelit 12 příslušníků SS. Marně se však snažil odčinit své konfidentství, mimořádný lidový soud v Hradci Králové jej odsoudil k trestu smrti. (JARKOVSKÁ, Lucie. Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. Praha: Prostor, 2008. ISBN 978-80-7260-206-3.)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Luboš Janhuba)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)