Václav Obadálek

„Po celou dobu věznění maminka otce podporovala a chodila za ním. Všude se představovala jako jeho snoubenka, v Horní Moštěnici o ní rodina mluvila dokonce jako o Václavově manželce. V té době jí asi začínalo být jasné, že nemůže Vaškovi říct: ,Mě to už nebaví, jsi v kriminále osm let, já chci taky žít.‘ V roce 1948, kdy se s tatínkem poznali, měla nápadníka z Domažlic, který tento stav několik let vydržel, ale pak za ní přijel, setkal se s ní před obchodem jejích rodičů a řekl jí: ,Jano, já bych si tě chtěl vzít, půjdeme za tvými rodiči a já je požádám o tvou ruku.‘ Ale ona mu řekla, že to nejde, a rozešla se s ním.“

„Poslanci, kteří vyšetřovali zločiny na německém obyvatelstvu, v té době už věděli, že budou nepohodlní, že podobné věci se zametou pod koberec. Tak přemýšleli, jak ochránit svůj život a rodiny. I pan doktor Bunža byl několikrát vyzván, aby emigroval. Řešil to tak, že se nevracel domů, přespával na různých místech a do parlamentu chodil po různých trasách. Tatínek dělal spojku mezi ním a jeho rodinou: když zavolal on nebo jeho manželka, vyřídil, co bylo třeba.“

„Tatínek a jeho spoluvězni se v kriminále snažili pochopit, proč je komunisti zavřeli, a tak studovali marxismus-leninismus. Byla tam spousta vzdělaných lidí – kněží, právníci, lékaři – a běžně se konaly přednášky a semináře. Mám čtyřstránkový dopis z roku 1956, ve kterém otec svému nejstaršímu bratrovi popisuje ekonomický a filozofický základ komunistického materialismu a vysvětluje, proč to nemůže fungovat a nefunguje. V kriminále získal o tom, co se děje v komunistickém bloku, lepší informace než lidi, kteří měli ,obyčejné starosti‘: chodit do práce a vodit děti do školy.“