Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Josef Obr (* 1923)

• narozen 17. září 1923 ve Svítkově u Pardubic

• vyučil se soustružníkem a 4. prosince 1942 dostal příkaz k nucenému nasazení v Říši

• pracoval v Kasselu a později v Zella Melis

• domů se dostal až v červenci roku 1945

• brzy po návratu byl odveden ke 4. pěšímu pluku v Hradci Králové, kde sloužil dva roky

• v roce 1950 nastoupil do školy středních velitelů v Hranicích na Moravě

• po absolvování školy pracoval na II. odboru v Dejvicích, pak odešel k 8. tankové divizi do Kolína a následně do Jince-Čenkov k mechanizovanému pluku při 4. tankové divizi v Táboře

• v roce 1953 dostal paragraf za urážku hlavy státu a nastoupil k výkonu trestu na šachtu Prokop v Lokti nad Ohří na Jáchymovsku

• v období pražského jara se jako odborář v pardubickém Ramu hodně angažoval, po srpnu zbaven všech funkcí a propuštěn

• po dobu normalizace pracoval „na barvičkách“ ve zdraví škodlivém závodu Semtín

Voják, dělník a odborář.

Motto:

„Nejvíc se nás dotklo, že vstupem vojsk byla nějak ponížena národní hrdost, člověk se cítil podveden. A když si tohle člověk uvědomuje, tak si musí stát za svým.“

Citát k listopadu 1989:

„My jsme si všichni mysleli, že v tom devadesátém roce se národ zase stmelí. On se ale stmelil jen na pár měsíců a pak tu začaly převládat politické ambice. A dneska to je tak rozházený všechno, že nikdo není schopen se na ničem dohodnout. Politická scéna se rozdrobila a dneska vlastně ani nevíte, kde je pravice a kde levice.“

Medailon:

Josef Obr se narodil v dělnické rodině a vyučil se soustružníkem v továrně na mlýnské stroje, kde pracoval i jeho otec. Nezůstal tam dlouho – brzy poté, co dostal v roce 1941 výuční list, přišel i příkaz, aby odjel 4. prosince 1942 pracovat do „Reichu“, stejně jako další tisíce takto nuceně nasazených Čechů, kteří se stali levnou pracovní sílou pro německý průmysl. Nebyl by to ale Josef Obr, aby ještě den před odjezdem nestihl ztropit malé pozdvižení: „Na pardubickém nádraží jsme viděli nějakého Němce, který si kupoval lístek a postavil si na zem kufr. Tak jsme z lotroviny drapli ten kufr a utíkali. Na peroně nás chytli a odvedli nás na pardubickou radnici, kde nás nějaký Zástěra vyslechl, pak nám dal každému facku a šoupl nás do šatlavy pod radnicí. Takže já jsem poslední noc před Reichem prožil v base.“

V Německu pracoval jako soustružník – nejdříve v Henschelových továrnách v Kasselu, později se dostal do malé fabriky v Zella Melis, kde prožil i konec války. Už svobodné jaro roku 1945 na německém venkově pro něj bylo prý tím nejkrásnějším jarem v životě a zpátky domů se mu vlastně ani nechtělo. Po návratu v červenci 1945 šel v podstatě ihned k odvodu. Po dvou letech povinné vojenské služby a krátké přestávce v civilu se k armádě v roce 1950 vrátil a nastoupil do školy středních velitelů v Hranicích na Moravě. Po absolvování se brzy vypracoval až na velitelství 4. tankové divize v Táboře. „Tenkrát komunisté vyházeli spoustu důstojníků a potřebovali rychle doplňovat rezervy, postupy byly tedy hodně rychlé,“ vzpomíná Josef Obr, jak sám velmi brzy dosáhl hodnosti majora.

Spolu se svou matkou po osvobození sovětskými vojáky, s ještě živou vzpomínkou na hospodářskou krizi, která rodinu velmi zasáhla, vstoupil do KSČ. Jejich důvěra ve vládnoucí stranu se začala vytrácet po procesech s komunistickými pohlaváry na začátku padesátých let. Když pak v roce 1953 zemřel Klement Gottwald, nechal se Josef Obr při diskusi s vojáky slyšet, že nově nastupující prezident Antonín Zápotocký je diktátor a vůl. Někdo z jeho jednotky ho vzápětí udal, Josef Obr svá slova před vojenskou komisí nepopřel a dostal paragraf za urážku hlavy státu. Trest si odpykával na šachtě Prokop v Lokti nad Ohří na Jáchymovsku. Po propuštění z lágru a nedobrovolné roční uhelné brigádě v litvínovském lomu Kolumbus nastoupil do pardubické chemičky Ramo, kde prožil i období tzv. pražského jara: „Všude jsem chtěl být nastrčený, a jelikož jsem vždycky chtěl hájit zájmy svých spoludělníků, tak jsem byl v Ramovce zvolen nejdřív jako předseda odborového úseku, a když přišli Sověti, byl jsem postaven do čela stávkového výboru. Tam jsme vedli tenkrát silné řeči, jak budeme proti a tak dále… a z titulu toho jsme se tu fabriku snažili nějak vést.“

Díky svému angažování byl Josef Obr zvolen členem užšího výboru Odborového svazu chemie v Praze. Když ale přišel sedmdesátý rok a s ním i tzv. normalizace, o všechny funkce zase přišel: „Ze všeho nejdřív mě zbavili funkce v Praze, potom zrušili ty rady pracujících, pak jsem dostal výpověď z Ramovky na hodinu. Ta výpověď byla sice tříměsíční, ale tři měsíce mi posílali peníze a já si pro ně nesměl ani chodit. Byl jsem pro fabriku prostě tabu.“

Nové zaměstnání po propuštění sháněl velmi těžko, nakonec skončil v chemických závodech Semtín na „barvičkách“, kam brali každého, protože šlo o vyloženě zdraví škodlivý provoz. Na začátku 90. let se Josefu Obrovi firma Ramo omluvila za výpověď z roku 1970, ale když ho zvali na oslavy všelijakých výročí, nikdy se tam neukázal – prý necítil potřebu se tam vracet.