Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Benák jsem byl i na střední škole v Budějovicích a Benákem zůstanu
narozen 30. ledna 1953 v Českých Budějovicích
v listopadu 1954 byl pamětníkův otec František Ondrášek prohlášen za protistátního zločince
v letech 1958 až 1960 byl otec vězněn
od roku 1959 navštěvoval základní školu ve Velešíně, od 1968 Střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích a v letech 1972 až 1974 absolvoval vojenskou službu
roku 1973 rodina nuceně opustila samotu Benák a začala budovat nový statek v Chodči
koncem 70. let se pamětník oženil, má dvě děti
po absolvování vojenské služby pracoval v JZD, kde vystřídal řadu pozic
na přelomu roku 1989 a 1990 působil dva měsíce jako mluvčí OF JZD Velešín
po sametové revoluci působil v komunální politice
od roku 1991 soukromě podniká v zemědělství
„Pod hradem Velešín stávaly údajně dva statky. Jeden na pravém, druhý na levém břehu Malše. Když Rožmberkové hrad bořili, rozdělili mezi ty dva statky pole, lesy a stavební materiál z rozvaleného hradu. Takže když jsme potom my, kvůli stavbě přehrady, bořili náš statek, ten na pravém břehu, nacházeli jsme tam kameny s ornamenty.“
František se narodil roku 1953 Marii a Františkovi Ondráškovým, žijícím na samotě Benák, ve stráních nad řekou Malší, poblíž vsi Sedlce (okres České Budějovice). Marie pocházela z Ostrolovského Újezda na řece Stropnici (okres České Budějovice) a s Františkem se seznámila na setkání lidovecké mládeže. Založili rodinu a k té se stočily i Mariiny myšlenky. František se ovšem vypravil jiným směrem, věnoval se protirežimním aktivitám a již dva roky po svatbě ho Státní bezpečnost (StB) přišla zatknout.
„František Ondrášek v průběhu r. 1950-1951 společně se zatčenými Josefem Krnínským z Velešína a Františkem Nárovcem z Třebonína vyráběli protistátní letáky a rozšiřovali. Zároveň bylo Ondráškovi známo, že Josef Krnínský vlastní illeg. vysílací stanici a pomocí této udržuje spojení s nepřátelským zahraničím,“ čteme v rozhodnutí o vyhlášení pátrání z 10. ledna 1955, které je uloženo v Archivu bezpečnostních složek (ABS, arch. č. 373).
Během nasazování pout se mu podařilo vysmeknout a utéct. Následujícího tři a půl roku se skrýval na Benáku, v důmyslně zbudovaném úkrytu, přestože StB statek bedlivě střežila a často kontrolovala. V přestrojení za ženu pomáhal s pracemi v hospodářství. Byl dopaden 5. května 1958 a po dvou letech propuštěn v rámci amnestie prezidenta Novotného. Ostatní aktivisté si odpykali mnohaleté tresty.
Františkův otec byl vězněn ve Rtyni v Podkrkonoší, pracoval v uhelném dole. „Šikana začala už v první třídě, do které jsem nastoupil v 59. roce. Otec byl ještě zavřený jako třídní nepřítel a já měl pech. Dostal jsem třídní učitelku, která byla budovatelka socialismu. V prvním pololetí nás bylo dvacet ve třídě, z toho čtyři Romové, nic neuměli. Všichni dostali jedničku kromě mě. Šel jsem domů oklikami, brečel. Máma mě pohladila po vlasech a řekla mi, že to není takové, jak to vypadá. A já pochopil, že má pravdu.“ Františkova matka se musela starat sama o velké hospodářství, dodávky byly vysoké.
„Měl jsem nevýhodu, že jsem otce vlastně poznal až v sedmi letech. Do té doby to byl ‚jejda‘, tedy strejda. Kvůli utajení se o něm nesmělo mluvit. A pak byl dva roky ve vězení, takže vztah bych chladnější.“ Františkovi rodiče dlouho odmítali vstoupit do Jednotného zemědělského družstva Velešín (JZD), po roce 1960 již neměli jinou možnost. Františkův otec pracoval nejprve v rostlinné výrobě, později u zedníků. Matka se starala o dobytek ustájený poblíž jejich statku a pod záminkou lepší péče o něj byla díky vstřícnosti předsedy JZD roku 1963 k samotě Benák přivedena elektřina.
František docházel do základní školy ve Velešíně, vzdálené dva a půl kilometru. V zimě jim, Františkovi a jeho mladší sestře Marii, otec musel prošlapovat cestu. První roky se učil při petrolejce. Pomáhal v hospodářství. Musel být hodně samostatný, vše bylo daleko – za kamarády, do školy i do kostela. „Byl to krutý život, hlavně v zimě. Na závětrné straně vydržel sníh až do dubna. Ale pro nás děti to bylo dobré. V zimě zamrzlá řeka, v létě lufťáci. Zvířata, les, příroda. Ale můj otec tam neprožil nic dobrého.“
Roku 1968 byl František Ondrášek starší rehabilitován a byla mu vrácena část majetku. I pro Františka to bylo šťastné období, protože díky uvolněným poměrům mohl studovat Střední odborné školy veterinární, mechanizační a zahradnické v Českých Budějovicích. „Otec byl dobrý řemeslník a sedlák, ale neměl vztah k mechanizaci. Byl technický antitalent, takže moje zaměření bylo zcela účelové.“ Františka, kterému spolužáci říkali Benák, mechanizace bavila a ve škole se cítil velice dobře, již zde nepociťoval důsledky svého původu. Vzhledem k následné normalizaci už ovšem na studium vysoké školy pomýšlet nemohl.
„Otec celý statek přebudoval, a nakonec se ho musel vzdát. Když už stačilo jen dodělat asfaltku nebo most, tak přišla přehrada. Bránit se tomu nedalo. Nikdy se tam pak už nešel podívat.“ Pro stavbu přehrady určené k zásobování pitnou vodou byl rodinný statek Ondráškových roku 1973 nuceně vykoupen. Jako náhradu dostali zchátralý statek v nedaleké Chodči u Velešína.
„Poslední majitel statku se oběsil v 50. letech. Rostly tu ze střechy břízy. Byla tu černá kuchyně. Vodu, odpady a všechno jsme udělali s tátou.“ František s otcem se pustili do nového díla. S materiálem, který si přivezli z Benáku, začali opravovat nový statek, nový domov. Převezli si i včely a včelíny. Přehrada se napouštěla v letech 1977 až 1978. Ondráškovi postupně vybudovali nové hospodářství. Koncem 70. let se František oženil, manželka Marie mu porodila tři dcery a jednoho syna
Do jednotného zemědělského družstva (JZD) ještě před nástupem k výkonu prezenční vojenské služby, a to v okamžiku, kdy se spojila tři malá družstva ve velké JZD Velešín. Pod družstvo spadalo 2600 ha pozemků. Byl zdatný v mechanizaci, působil jako vedoucí dílen, nákupčí a nakonec jako vedoucí technické služby.
Po pádu komunistického režimu byl František zvolen mluvčím Občanského fóra JZD Velešín. Ve funkci setrval pouze dva měsíce. „Krmičky z kravína si OF pletly s odborama. Chodily tam s tím, že chtějí mýdla a ručníky. Nemělo to žádnou cenu.“ Následný vývoj politické situace v Československu František vnímal negativně. V několikaletém restitučním řízení vrátili Ondráškovým jejich pozemky.
František v porevolučním čase obratně využil svých znalostí zemědělské techniky, podnikatelského ducha a otevření hranic a západních trhů. Specializoval se na dovoz zemědělské techniky značky John Deere a na další techniku, jejíž domácí značky nesplňovaly nové směrnice. „Například z Německa jsme vozili vyřazené chlazení na mléko. U nás bylo hliníkové, přestalo vyhovovat, a než se firmy zbrchaly, repasovali jsme to a prodávali. Vyváželi jsme z ciziny mnoho věcí, celníci nevěděli, která bije.“ Domácí trh se ovšem postupně nasytil a pak přesytil. František svou obchodní dráhu už uzavírá.
Také v pěstování a obchodování s plodinami došlo v posledních desetiletích k zásadním změnám. Zemědělské plochy se pokrývají fotovoltanikou, pěstuje se pro bioplynky. Brambory se dříve vyvážely, nyní se dovážejí. „Vypěstovat bramboru není žádná legrace. To se musí připravit pole, pohnojit pole, upravit pole, zasázet brambory, čtyřikrát je oborávat, třikrát je stříkat, vykopávat, uskladňovat v klimatizovaném skladu, vytřídit a pak se prodají v krámě za pár korun. Pěstovat brambory není lukrativní.“
František je stejně, jako byl jeho otec, přesvědčením lidovec. Šestnáct let působil v radě města Velešín, dnes je členem zastupitelstva. Věří v důležitost a sílu komunální politiky. Dalším zásadním odkazem otce je pro Františka včelaření, kterému se nakonec alespoň trochu věnuje i jeho syn.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Renáta Malá)