Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Ondrášková (* 1944  †︎ 2022)

• narodila se 8. června 1944 v Prlově

• otec Antonín Ondrášek a matka Anna Ondrášková byli 23. dubna 1945 zavražděni nacisty v Prlově

• pamětnice jako desetiměsíční dítě přežila vypálení Prlova

• v letech 1958 – 1962 vystudovala střední zemědělskou technickou školu v Rožnově pod Radhoštěm

• v roce 1962 vstoupila do Svazu protifašistických bojovníků

• v letech 1969 – 1975 pracovala v utajeném vojenském skladu ve Vyšní Lhotě na Ostravsku

• v letech 2005 – 2020 působila jako předsedkyně organizace Českého svazu bojovníků ve Frýdku-Místku

• zemřela 15. srpna 2022

Jarmila Ondrášková se narodila 8. června 1944 v Prlově na Valašsku. Její rodiče Anna a Antonín Ondráškovi patřili k mnoha statečným lidem v kraji, kteří se během posledních válečných let zapojili do partyzánského odboje. Jarmila si na své rodiče nepamatuje. Když jí bylo deset měsíců, přijelo do Prlova nacistické komando a všechny, kdo měli s odbojem co do činění, popravilo. V hořícím domě číslo 77 našli smrt vedle dalších Jarmiliných příbuzných i Anna s Antonínem.

 

Příchod partyzánů na Valašsko

Během září roku 1944 se v Moravskoslezských Beskydech zformovala největší vojenská jednotka, jež vedla partyzánský boj proti nacistickým okupantům. Šlo o 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky. Její členové z větší části přišli do Beskyd po potlačení Slovenského národního povstání. Skupina se postupně rozprostřela i do dalších hornatých oblastí. Rozdělené skupiny přišly do oblasti Vsetína, Vizovic, Valašských Klobouků, Hostýna, Holešova a Valašského Meziříčí. Lesnatý a kopcovitý ráz zdejší krajiny skýtal partyzánům dokonalý úkryt. Aby získali zbraně, přepadávali projíždějící německé vojenské kolony. Podminovávali strategické mosty, vypouštěli Němcům cisterny s palivem a snažili se tak uspíšit konec války, kdy již bylo zřejmé, že nacistická vojenská síla slábne a že z východu se naopak přibližuje sovětská osvoboditelská fronta.

 

K odboji se připojili i obyčejní lidé z hor

Partyzáni však potřebovali i materiální pomoc, a tak se k odboji přidávali i obyčejní lidé z hor, kteří zde doposud žili v relativním klidu. Zajišťovali partyzánům potraviny, čisté oblečení, a když bylo potřeba, i nocleh. Mnoho lidí se k partyzánům přidávalo a pracovali pro ně jako spojky, či se přímo účastnili odbojových akcí. Nacisté si v kraji vybudovali rozsáhlou síť konfidentů, díky které se jim nakonec podařilo významná ohniska odboje odhalit, a jejich odveta na sebe nedala dlouho čekat. Jedním z takových míst byl i Prlov, kde se 23. dubna 1945 odehrál masakr, při němž přišlo o život třiadvacet vesničanů. Poté, co členové speciálně vycvičeného jagdkommanda Josef obklíčili Prlov, zbývalo Jarmiliným rodičům posledních pár hodin života.

 

Maminka mě vyhodila oknem z hořícího domu

O tom, co se toho osudného dne, kdy hořela prlovská stavení, odehrálo, ví Jarmila Ondrášková pouze z vyprávění a z dochovaných historických pramenů. Nacisté se kvůli zradě mladého partyzána Aloise Oškery dozvěděli, kdo a jak je do odboje zapojený. Šli najisto. Všechny zatčené shromáždili v hostinci, kde začaly surové výslechy. Nikdo však nepromluvil. A všichni byli odsouzeni na smrt. Antonína Ondráška spolu s dalšími dvěma zatčenými odvezli k nedalekému Bratřejovu, kde je po krutém mučení oběsili na jabloních u silnice. Ostatní Prlovjany pak upálili v hořících domech.

„Když maminku a tatínka zatkli, zůstala jsem doma se stařenkou. Měla jsem tehdy deset měsíců. Když pak maminku i s dalšími přivedli do našeho stavení, věděli, co je čeká. Stařenku vyhnali z domu ven a pak to zapálili. Měli jsme tam postavený takový přístěnek, kde bylo malé okénko, a maminka mě z něj, když už dům hořel, vyhodila ven. Tak mě tam plačící našli vesničané, když už oheň dohořel a ti Němci byli pryč,“ líčí hrůzné okamžiky Jarmila Ondrášková.

Co se v domě skutečně odehrálo, lze dnes už jen domýšlet. V hořícím domě č. 77 našla smrt sedmnáctiletá Anežka Ondrášková, Jarmilina teta. Dále strýcové Jan (24 let) a Jaroslav (22 let) Ondráškovi, dědeček Tomáš Ondrášek (56 let) a Jarmilina maminka Anna (21 let). Poslednímu z Ondráškových, Jarmilinu strýci Tomášovi (35 let), se přes střelná zranění podařilo nepozorovaně uprchnout. Po několika dnech byl však dopaden a popraven zastřelením. „Stařenka (Františka Ondrášková, matka Antonína) se po té hrůze pomátla na rozumu. Pokaždé, když mě pak viděla, rozplakala se a nebyla schopná slova. Dožila jako posluhovačka u pana Hety v Prlově,“ dodává Jarmila Ondrášková.

 

Postupně jsem začala chápat, co se tehdy stalo

Bezprostředně po vypálení Prlova se desetiměsíční Jarmily ujala rodina z Valašské Polanky, odkud pocházela její maminka. „Staříček řekl, že si mě vychovají. Vyrůstala jsem pak s o tři roky mladším bratrancem Jendou. Spali jsme spolu na peci, měla jsem ho jako sourozence,“ vzpomíná Jarmila Ondrášková. O tom, co se stalo s jejími rodiči, se zčásti dozvěděla z vyprávění, ale značnou měrou i tím, když jako tříletá zjistila, že nemá rodiče a vychovává ji dědeček. V poválečných letech bylo téma osad vypálených nacisty stále živé a při jedné z pietních akcí, jichž se Jarmila začala postupně účastnit, se jí dostal do ruky časopis Vlasta. „Psalo se tam v souvislosti s Prlovem i o mojí mamince. Prý měla při tom výslechu v hostinci říct: ,Kdybyste mi všechny prsty na rukách osekali, tak já vám nic neřeknu.´ Pak už jsem to všechno chápala, jak se měli rádi, jak ta rodina byla asi semknutá a drželi všichni při sobě, že nechtěli nikoho prozradit,“ vypravuje pamětnice.

 

Nějak mi to připomnělo, co se stalo mým rodičům

Po základní škole se Jarmila Ondrášková přihlásila na střední zemědělskou technickou školu v Rožnově pod Radhoštěm, obor pěstitel-chovatel. Bydlela na internátě, studium ji bavilo. Maturovala přesně v den svých osmnáctých narozenin, 8. června 1962. Po krátkých čtrnáctidenních prázdninách navázala na své studium a nastoupila do Výzkumného a šlechtitelského ústavu, taktéž v Rožnově pod Radhoštěm. Pracovala zde v laboratoři sedm let.

Psal se 21. srpen 1968 a tanky vojsk Varšavské smlouvy překročily hranice Československa, aby zde zválcovaly naději na svobodu, kterou přineslo pražské jaro. Pro Jarmilu to byl děsivý zážitek: „Byla jsem mladá a bála jsem se jich. Když jsem šla toho rána do práce, potkávala jsem je na každém kroku. Měli zbraně. Nějak mi to připomnělo, co se stalo mým rodičům.“

 

Pracovala jsem v tajném vojenském skladu

Krátce nato se Jarmila zamilovala a odešla se svým přítelem Olinem do Raškovic na Ostravsku. Po patřičném prověření pak mohla nastoupit do nedaleké Vyšní Lhoty na krajskou správu SNB do skladu hmotných rezerv. „Pracovala jsem tam ve skladišti na zbrojním oddělení. Byly tam provianty, konzervy a tak, kdyby se něco stalo. A to pracoviště bylo přímo v kasárnách, byli tam vojáci a my jsme byli v přísně utajeném sklepě, a byly jsme tam čtyři ženy. Uměla jsem složit zbraň, protože když byly nějaké vojenské pocty, tak si k nám chodili tu zbraň půjčovat. Pušku ráže 375. Uměla jsem to rozebrat a vyčistit,“ vypravuje pamětnice. S Olinem plánovali rodinu. Jarmila však naneštěstí onemocněla tuberkulózou a ošetřující lékař jí početí zakázal. Krátce nato se jejich vztah rozpadl.

 

Chtěla jsem udržovat pietu svých rodičů

Jarmila Ondrášková již v osmnácti letech vstoupila do tehdejšího Svazu protifašistických bojovníků (dnes je jeho pokračovatelem Český svaz bojovníků za svobodu - ČSBS). „Kvůli památce mojí maminky a tatínka. Měla jsem pocit, že by se jejich pieta měla udržovat,“ dodává k tomu. Poté, co se v roce 1975 po prodělané nemoci odstěhovala do Frýdku–Místku, začala zde pracovat na dopravním inspektorátu a zároveň působila jako jednatelka místní buňky svazu bojovníků za svobodu. Svaz každoročně pořádal pietní akty a zájezdy do míst, která byla nacistickým terorem nejvíce postižena. Ploština, Vařákovy Paseky, Juříčkův mlýn a samozřejmě i Prlov, kde našli smrt její stateční rodiče. 

 

Uchované příběhy lidské odvahy a oběti

Po celý svůj dospělý život a zároveň i po dobu členství v ČSBS se pamětnice účastnila besed na školách, kde žákům a studentům vyprávěla příběh svých rodičů. Příběh neobyčejné lidské odvahy, za niž může člověk zaplatit tím nejcennějším, co má. Svým životem, aby ostatní mohli dále žít ve svobodné zemi.