Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Ondroušek (* 1922)

• narozen 16. dubna 1922 v Kanicích u Brna

• otec Antonín Ondroušek byl ruský legionář

• pamětník vyrůstal na slovensko-maďarském pomezí

• po záboru pohraničí se s rodiči vrátil na Moravu

• v letech 1943–1951 žili Ondrouškovi v Bylnici, nedaleko Valašských Klobouků

• v únoru 1951 byl pamětník odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody

• dva měsíce strávil v Uherském Hradišti, čtyři měsíce v uranovém lágru Svatopluk na Hornoslavkovsku

• po návratu z pracovního tábora a ztrátě majetku ve prospěch bylnického JZD odešli se ženou na Slovensko

• navzdory odsouzení pamětník pracoval jako zemědělský technik i po návratu do Bylnice na konci 50. let

• v 90. letech získal pamětník majetek v restituci zpět

• roku 2022 žil v Brumově-Bylnici

Někdy je výjezd za pamětníkem skutečným krokem do historie, v případě Antonína Ondrouška to byla cesta až o sto let zpět. Ve spolupráci s Michalem Stránským za spolek Memoria vznikla v Brumově-Bylnici audionahrávka podivuhodného příběhu člověka, jednoho z posledních vězňů padesátých let, který strávil část výkonu trestu v uherskohradišťské věznici. V řadě věcí ale jeho příběh nezapadá do tehdejšího typického schématu. Ve věznici proslulé krutostí bachařů i vyšetřovatelů StB se dostal na místo, kde zůstal stranou a uchráněn nelidskému zacházení, do vězeňské kuchyně.

Sedlák z Bylnice

Ondrouškovi pocházeli z okolí Brna, ale do konce války vystřídali řadu míst k životu. Antonín se narodil 16. dubna 1922 v Brně, ale vyrůstal na slovensko-maďarském pomezí v osadě Veľký Harčáš, kde otec-ruský legionář získal velký grunt. Po záboru pohraničí se ale museli vystěhovat. Vrátili se na Moravu a roku 1943 koupili dvacetihektarové hospodářství v Bylnici. Hned, jak se začala rozbíhat kolektivizace, ale bylo všechno opět jinak… „Našli na mě, že čekám na převrat, že su proti komunistickýmu režimu. Tenkrát byl odsouzen i bratr Alois, že v hospodě řekl: ‚Každému hrají chvilku.‘ To stačilo – čeká na převrat,“ uvozuje pamětník své vyprávění a přibližuje situaci v Bylnici roku 1951, tedy v době probíhající kolektivizace, kdy se největším sedlákům začalo hanlivě říkat kulaci a majetek děděný mnohdy po staletí začala pohlcovat vznikající jednotná zemědělská družstva (JZD). Procesy s „vesnickými boháči“ měly za cíl vynutit si poslušnost, ale mnohdy také rozvrátit rodiny a rozdrobit majetek hospodářů. Kromě několikaletých trestů v pracovních lágrech nebo žalářích mohly odsouzeným přinést navíc zákaz pobytu v obci nebo okrese. Z moci totalitního aparátu zanikly dokonce celé zemědělské osady, za všechny například osada Símře na Přerovsku.

Brzdy kolektivizace

V případě Antonína Ondrouška se jeho proces, tak jak ho po více než sedmdesáti letech sám líčí, rozběhl na základě vynucených udání ze strany dvou svědků – slepého harmonikáře Franty Šáňka a Josefa Macka, za kterými stál nejspíš předseda družstva malozemědělců Jan Lysák v Bylnice. „U nás se scházeli lidé. Ten Slováček [legionář Martin Slováček, nar. 1891] k nám chodil skoro každý den. Byli jsme brzdou, tak se stalo to, že si našli dva svědky a oni mě udali a bratra a tatínka udali, že se u nás scházijou lidé. (...) Můj případ, že jsem byl zavřené, byl vykonstruovanej, že použili [falešné svědectví] dvou lidí.“

„Předvedli nás. Byli jsme souzeni proto, že jsme byli brzdou možnosti založení družstva v Bylnici – toto nám řekl soudce. My jsme se hájili, že jsme měli stroje a pomáhali zemědělcům. Soudce řekl: ‚Ondroušci, my víme,‘ tak jsme stáli vedle sebe, ‚my víme, že jste měli stroje, že jste pomáhali. Ale Ondroušci, ale měli jste je a byli jste vlastně brzdou,‘“ vypráví. A dodává: „Každý řekl v Bylnici: ‚Dokud se Ondroušci držijou, nepodepíšem žádné!‘“ Stání u soudu vyneslo pro tři obžalované tresty v řádu měsíců, peněžitý trest ve výši dvacet tisíc a ztrátu majetku. „Koncem února přišel pro mě četník k nástupu trestu, vězení. Přišel, byla tam tenkrát manželka. Za šestnáct dní se narodil Zdeněk. V takovém stavu byla, ve vysokém stupni těhotenství,“ vzpomíná. Četník odvedl pamětníka do Valašských Klobouků. „Předvedl mě a ještě jednoho k takovému důstojníkovi. Později jsem zjistil, že to byl velitel věznice z Hradišťa, Horák se jmenoval. A on mi povidá: ‚Zač jste zavření?‘ [Řekl jsem mu]: ‚Měli jsme hospodářství, brali nám ho, nechtěli jsme do družstva, tak mě zavřeli, a tak jsem tady.‘ A ten povídá doslova: ‚Svaž ty lumpy a žeň, abyste došli do Klobouk na vlak!‘ Tak nás svázal a hnal nás přes Valašské Klobouky a ty, co nás udali, jsme potkávali,“ vzpomíná Antonín.

Křest vězně a práce v kuchyni uherskohradišťské věznice

Po přijetí v Uherském Hradišti se pamětník dostal podle svých slov nejprve na „sběrnou celu“. Spolu s ním tam bylo asi šest až deset vězňů, kteří se živě zajímali o to, proč je zavřený, a připravili mu na uvítanou „křest“. Zatímco část vězňů zabavila pamětníka otázkami, druzí mu na židli za ním nachystali lavor, do kterého si po vstupním „pohovoru“ nic netuše sedl. Přijetí mezi mukly pak spoluvězni dokonali ještě vodou, kterou pamětníkovi nalili do rukávu. Takto nastoupil na loupání brambor, kde se ještě stejný den přihlásil na práci do kuchyně, díky které se dostal do výjimečného režimu v rámci uherskohradišťské věznice.

Sedm kuchařů spalo v samostatné cele, kterou pamětník umisťuje do patra nad kuchyní, která se nacházela v přízemí a její okna směřovala do vnitrobloku nebo do zahrady. „Z oken jsme viděli, že chodili vězni procházkama. Když vedli vězňa, museli jsme se obrátit ke zdi,“ vzpomíná Antonín.

Denní harmonogram začínal podle pamětníka vězeňským kuchařům budíčkem ve dvě hodiny ráno, aby pro 530 vězňů napekli rohlíky nebo buchty a uvařili obědy. Do jedenácti muselo být hotovo. Pak se ještě chystala večeře. Ve tři hodiny odpoledne se vraceli na celu. S sebou se občas povedlo propašovat kus mletého nebo masa z oháňky, ze které se vařívala polévka. Zabalené maso si schovali na dno kýblu s uhlím a to si pak tajně opékali na cele na kamnech a „debužírovali“. Díky tomuto speciálnímu režimu zůstal zbytek prostor věznice Antonínu Ondrouškovi utajen a celé dva měsíce, které v Uherském Hradišti strávil, pendloval jen mezi celou a kuchyní. Přesto by se jeho svědectví mohlo stát klíčovým například při identifikaci prostor vězeňské kuchyně, o jejímž umístění není dosud zcela jasno.

Přesun do lágru

Po dvou měsících si Antonína předvolala komise, která rozhodla o jeho přeřazení do pracovního tábora při uranovém dole. Ačkoliv se snažil předstírat, že trpí epilepsií, nebylo mu to nic platné. I druhá komise v Olomouci ho uznala práce schopným a pak už putoval rovnou na lágr Svatopluk v Horním Slavkově. Z pracovního tábora, kde na jaře roku 1951 bylo internováno kolem tisícovky vězňů, se chodilo na nedalekou šachtu Dolu Svatopluk. Antonínu Ondrouškovi se ale těžká a nebezpečná práce vyhnula. Byl zařazen do skupiny muklů, kteří docházeli mimo tábor k zastávce jednokolejky, kde skládali stavební materiál. Později se mu podařilo získat místo ve skupině, která u vlečky budovala skladiště. „Bylo to asi dva kilometry, cestou se šlo kolem pole obilí. Říkal jsem si, ta rež [žito], pšenice roste pomalu. Za půl roku, až se bude sklízet, já teprve pojedu.“

Jelikož v táboře strávil tu lepší část roku, nevzpomíná na pobyt v táboře ve zlém. Jiná situace tu ale nastala v zimě, když dřevěnými baráky táhl ledový vítr a skromnými příděly je absolutně nebylo možné vytopit. Antonín Ondroušek si nevybavuje žádné tvrdé tresty ani nedostatek, vzpomíná ale na dlouhé apely, když se například někdo pokusil o útěk. Připouští také, že na každé „cimře“ byli vězni, kteří donášeli, což musel akceptovat a přizpůsobit tomu své chování.
Vzpomíná si také na případ, kdy se vězni pokusili podkopem uprchnout, nebo na požár, kdy shořel jeden celý vězeňský barák. Z lágru Svatopluk mohl za celou dobu poslat domů své ženě jediný dopis. Druhého syna viděl poprvé až po propuštění, když mu bylo půl roku…

Na Slovensko a zpět

Po návratu do Bylnice v době žní vypomáhal Antonín Ondroušek při výmlatu. Brzy ale obdržel výzvu k vystěhování domu do devíti dnů. Nabízené náhradní bydlení se absolutně nehodilo pro rodinu se dvěma malými dětmi. Jedno byla místnost v domě, kde majitelé chovali králíky, a druhé pro změnu hájovna v Sidonii u samých hranic se Slovenskem – na skutečném konci světa s těžkou dostupností. Nakonec jim pomohla rodina. Přesídlili znovu do Veľkého Harčáše a Antonín získal zaměstnání v zemědělství. Jako by na Slovensku nevadilo, že byl na Moravě odsouzený, a žádná zlá krev už nestála v cestě tomu, aby se uplatnil jako zemědělský technik. Jelikož po měšťance absolvoval několik zimních odborných kurzů, vyžádal si ho Okresní národní výbor v Komárně jako poradce pro zemědělství. „Ježíšmarjá, na okres? Co blázníte? Já jsem nebyl ani komunista, ani lidovec, ani v žádné straně,“ reagoval pamětník na nabídku, kterou mu předložil předseda Daniš. „Přijdu dom a říkám to našim. – ‚Blázníš? Však ťa zavřou!‘ Ale věřte tomu, nebo ne, mě nekomunistu vzali na okresní národní výbor jako poradce pro ty slovenské zemědělce. Nenutili mě do strany. Je to neuvěřitelné,“ říká pamětník.

Když se blížila doba nástupu do školy nejstaršího syna Antonína, rozhodli se s manželkou pro návrat do Bylnice. Ani tehdy, ani potom už nenastaly žádné komplikace s pamětníkovým pracovním zařazením. V Bylnici získal místo zootechnika v plemenářské stanici býků na státním statku. Roku 1962 si doplnil vzdělání na Střední zemědělské technické škole v Uherském Brodě, když po tříletém dálkovém studiu složil maturitu. Svépomocí s manželkou postavili dům, kde v roce 2022 vznikla za přítomnosti Michala Stránského audionahrávka.