Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Metoděj Ondruch (* 1945)

• narozen 30. září 1945 v Horní Bečvě

• vyrůstal u prarodičů Ondřeje a Karolíny Hatlapatkových v Horní Bečvě

• v roce 1946 rodiče odešli do pohraniční obce Hevlín

• v roce 1950 se rodiče vrátili do Horní Bečvy

• Metoděj vzpomíná na kolektivizaci v Horní Bečvě

• hráč a trenér fotbalového družstva v Horní Bečvě

• jednatel a předseda Tělovýchovné jednoty Horní Bečva

• poslanec a místopředseda Národního výboru Horní Bečva

• v Tesle Rožnov v sekci černobílých televizorů předsedal organizaci komunistické strany a byl členem celozávodního výboru

• v roce 2021 bydlel stále ve své rodné chalupě v osadě Liščí v Horní Bečvě

Když bylo Metoději Ondruchovi půl roku, jeho rodiče, tak jako mnoho obyvatel Horní Bečvy, odešli do pohraničí, aby obsadili uvolněnou usedlost po odsunu Němců. Po několika letech se sice vrátili, ale Metoděj k nim už natrvalo nechtěl a zůstal u prarodičů, v jejichž chalupě tak strávil celý život. Jako rodák se zapojil do života v Horní Bečvě. Dlouhá léta hrál a trénoval v místním fotbalovém klubu, dělal jednatele a předsedu tělovýchovné jednoty, poslance a místopředsedu národního výboru. Angažoval se i v zaměstnání v Tesle Rožnov, kde předsedal komunistické straně v sekci černobílých televizorů, a byl členem celozávodního výboru. „Byla tam diskuse, co se bude dělat, a jeden z těch starých milicionářů tehdy prohlásil: ‚Jejda, vždyť máme kulomety, tak to dáme do pořádku!‘ I takové názory v tom roce 1989 byly a to bylo děsné. Slyšet to, že by neváhal proti svým lidem vytáhnout takový kalibr,“ uvízla Metoději Ondruchovi vzpomínka z mimořádné okresní a obvodní konference KSČ, které se v rámci svých funkcí účastnil 9. prosince 1989, necelý měsíc po zásahu proti demonstrantům na Národní třídě.

Sousedé ukrývali židovského chlapce

Obec Horní Bečva leží v údolí Rožnovské Bečvy v Moravskoslezských Beskydech. Za druhé světové války se v okolních lesích ukrývali partyzáni a mnoho tamních obyvatel se zapojilo do odboje, za což někteří z nich zaplatili životem. Metoděj Ondruch vypráví, že jeho rodiče naštěstí válku přečkali bez úhony. V sousední chalupě ale manželé Marie a Václav Solanští několik měsíců ukrývali šestiletého židovského chlapce Petra Kubálka. „Jemu asi taky hrozila likvidace a z toho vycházím, že už tam asi žili, protože tady se o tom, že se tady ten kluk schovával, nevědělo. Ani staříček o tom nikdy nemluvil. Je fakt, že já jsem o tom nevěděl. Pro ně bylo problematičtější toho kluka schovávat, protože neměli děcka. Ten kluk byl pořád schovaný. Já nevím, jak to fungovalo,“ vypráví Metoděj Ondruch.

Petr Kubálek měl rodiče odlišné národnosti. Otec Antonín měl české a matka Yella židovské předky. Třicátého června 1942 musela jeho maminka nastoupit do transportu směřujícího do Terezína a o měsíc a půl později ji dobytčím vagonem poslali do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec v dnešním Bělorusku, kde zahynula. Tehdy čtyřletého Petra pak otec ukryl u rodinných známých. Nejprve do roku 1944 u Josefa Chytila v Kunčicích a potom až do konce druhé světové války v Horní Bečvě. V době natáčení rozhovoru s pamětníkem v roce 2021 žil dvaaosmdesátiletý Petr Kubálek v Olomouci, o čemž ale neměl Metoděj Ondruch tušení a kontakt spolu navázali až poté. Petr Kubálek ve svém vyprávění, které je také zaznamenáno ve sbírce Paměti národa, vzpomíná na své zachránce z Horní Bečvy jako na Cabákovy, což byl ale podle Metoděje Ondrucha jen ustálený název chalupy, v níž tehdy bydleli manželé Solanští.

 

Rodiče odjeli osídlit pohraničí

Po válce rodiče dostavovali svoji dřevěnou chalupu, která jim ale těsně před dokončením vyhořela. Se svými třemi dětmi proto bydleli u matčiných rodičů, u Ondřeje a Karolíny Hatlapatkových, v osadě Liščí v Horní Bečvě, kde se také 30. září 1945 Metoděj narodil. Obyvatelé Horní Bečvy často žili v osadách rozptýlených po okolních kopcích a údolích a jen přes velké úsilí je uživila jejich nevelká pole. Nemalé procento z nich proto využilo příležitost a po válce odešlo do uprázdněných hospodářství po odsunu Němců. Většinou mířili do severních pohraničních oblastí, které se svou geografií příliš nelišily od jejich domoviny. Část ale odešla na jižní Moravu, na Znojemsko. I rodina Metoděje Ondrucha se na jaře roku 1946 rozhodla pro odchod do bývalé německé obce Hevlín, stojící mezi městy Znojmo a Mikulov. „Já jsem odmítal matčino mléko, a tak jsem zůstal s prarodiči,“ vysvětluje pamětník, proč ho tehdy rodiče nevzali s sebou.

Rodiče získali v Hevlíně hospodářství, ale stále mysleli na návrat do Horní Bečvy, kde pro ně mezitím děda stavěl dřevěnou usedlost. Návrat rodiny v roce 1950, která se mezitím rozrostla o dva Metodějovy sourozence, také urychlila kolektivizace řízená komunistickým režimem. Tak jako ostatní by totiž rodiče o své hospodářství přišli a museli by s ním vstoupit do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva (JZD).

Tehdy pětiletý Metoděj se ale k rodičům již nevrátil a z vlastního rozhodnutí zůstal u prarodičů, i když pak rodiče pravidelně navštěvoval, a jak sám říká, měl k nim vřelý vztah. „Pořád jsem byl doma tady, a ne u rodičů. To se dostane pod kůži. Byl jsem zvyklý tady a v té době to pro mě byli cizí lidé, protože jsem je neznal,“ vysvětluje pamětník.

U prarodičů

Metoděj Ondruch ve svém vyprávění často zdůrazňuje přírodní krásy Horní Bečvy a okolní krajina se také stala důležitou součástí jeho dětských her. Vzpomíná například na lyžování na okolních kopcích nebo skoky na lyžích na postavených můstcích. Musel se ale také zapojit do práce na hospodářství prarodičů, k němuž náleželo tři a půl hektary polností, tři hektary společného lesa, dvě až tři krávy, jalovice, tele, prasata a drůbež. Každé ráno před odchodem do školy a pak znovu večer se staral o zvířata. „Tak to bylo. Vyrůstal jsem v tom a rozhodně z toho nemám žádné trauma.“ Život s prarodiči měl ale i svá úskalí. Babičku trápily bércové vředy a trpěla velkými bolestmi. „Těch nářků, které jsem slyšel, než jsem šel spát, bylo moc,“ vzpomíná Metoděj Ondruch.

Tak jako ve všech obcích v republice se ani Horní Bečvě nevyhnula kolektivizace a v roce 1950 tam vznikl přípravný výbor JZD. Tamní soukromí hospodáři ale dlouho odmítali vstoupit, a tak JZD vzniklo až v roce 1959. Metoděj Ondruch vzpomíná, že i děda patřil mezi odpůrce, ale i on se stal členem družstva, protože prý pochopil, že by stejně nakonec o všechno přišel. Většinu dobytka pak z hospodářství odvezli a ve chlévě zůstala jen jedna kráva. Někdy kolem roku 1969, v dobách politického tání, děda z družstva vystoupil. „My jsme tam potom znovu vstoupili, protože ta doba byla trochu jiná. Vstup byl už na jiné bázi a bylo to jiné, protože nešlo chodit do práce a mít pole, protože pole s tím vybavením, co člověk měl, tak by okusoval kořínky. To prostě skloubit nešlo,“ vzpomíná Metoděj Ondruch a dodává, že polnosti jim po pádu komunistického režimu opět vrátili a dnes je má v pronájmu soukromý zemědělec z Horní Bečvy.

Obecním funkcionářem

Po základní škole se pamětník vyučil mechanikem vakuových zařízení pro Teslu Rožnov, kam pak také nastoupil do zaměstnání. V letech 1965 až 1967 absolvoval základní vojenskou službu u protivzdušné obrany a poté opět nastoupil do Tesly Rožnov, kde pracoval až do roku 1990. V roce 1969 se oženil s Marií Jurajdovou, s níž vychoval čtyři děti.

Metoděj Ondruch se také zapojil do veřejného dění v Horní Bečvě. Dlouhá léta hrál a trénoval v tamním fotbalovém klubu. „Ještě jsme neměli přestavěnou chalupu a Maruška už prala dresy žákům. Vodu jsme nosili v kýblech ze studny a ani se za to neplatilo. Bylo to prostě fandovské,“ vzpomíná Metoděj Ondruch, který také působil jako jednatel a posléze předseda tamní tělovýchovné jednoty. Prý v rámci těchto funkcí někdy na konci sedmdesátých let vstoupil do komunistické strany. V obci pak také dělal poslance a nějakou dobu místopředsedu národního výboru. „Tehdy se dalo pomoci, ale dalo se také ublížit. Vůbec mě to svým způsobem nemrzí, protože mnoho věcí jsem dokázal pro Bečvu zajistit a udělat,“ dodává.

V zaměstnání v Tesle Rožnov byl pamětník předsedou buňky komunistické strany v sekci pro výrobu černobílých televizorů a členem celozávodního výboru. V rámci svých funkcí se účastnil v době sametové revoluce mimořádné okresní a obvodní schůze KSČ konané ve dnech 9.–10. prosince 1989, v době, kdy komunistická strana ústavou ztratila vedoucí úlohu ve společnosti. V následujícím roce Tesla Rožnov ukončila výrobu černobílých televizorů a pamětník odešel do firmy Posad, zabývající se výrobou a montážemi v chemickém, potravinářském nebo energetickém průmyslu. Trávil tehdy mnoho času mimo domov, a tak ukončil všechny své veřejné aktivity v obci a také vystoupil z KSČ. „Necítím žádnou zatrpklost a nemám si, zaplaťpánbůh, na co stěžovat,“ říká na závěr k polistopadovému vývoji Metoděj Ondruch, ale jedním dechem vzápětí dodává, že současná politická situace (rok 2021) je pro něj frustrující.