Jiří Oplatek

„Tehdy se mi podařilo zařídit azyl ve Švýcarsku. My, co jsme sem přišli koncem šedesátých let, začátkem sedmdesátých let, tak politický azyl z 99 procent nebyl problém. O deset let později to už začal problém být a zdaleka ho nedostal každý a ani z komunistických zemí ho nedostal každý. Mně se podařilo, aniž by on byl ve Švýcarsku, pro něj zařídit azyl na úřadě v Bernu. (…) Sjednocování rodin, to je stále ve Švýcarsku hodnota, velké plus. Oni nevěděli nic lepšího než to poslat na velvyslanectví v Praze a to mu napsalo a poslalo českou poštou do schránky do Brna rozhodnutí, že dostal ve Švýcarsku azyl. To jsou ty dva světy, každý žije ve svém, pochopit to není snadné. Když se nesnaží, tak to nepochopí. Nemohl si tak dojít na švýcarské velvyslanectví pro vízum, když jeli do Jugoslávie. Udělali jsme to tak, že oni to poslali na konzulát do Záhřebu.“

„Abych to nějak zaokrouhlil tím rokem 1989, když jsem se tam po dvaceti letech zase vrátil, to byl obrovský šok. Tady si člověk rychle zvykne na to, jak vypadají ulice, domy, parky a auta, teď se vrátí o dvacet let později. To byl tak silný zážitek, že jsem se musel hodně držet, abych o tom nevyprávěl svým kolegům v Brně, to by určitě nebylo to správný, je s tím konfrontovat. Na druhou stranu jsem byl schopný se svými spolužáky ze studií navázat nitky a znovu si s nimi začít rozumět. Moc velký kontakt jsme neměli. S pár lidmi jsem si dopisoval, pak začaly dopisy chodit řidčeji. Možná někdo dostal strach nebo bylo míň času na psaní. Kromě mých rodičů jsem nakonec s nikým žádný velký kontakt neměl.“

„Každé ráno jsme přijeli do kasáren pohraničníků. Ti nám přidělili dva pohraničníky a s nimi jsme přijeli k obrovské bráně s ostnatým drátem. Tam oni osm hodin pracovali na silnici, pohraničníci seděli znuděně na pařezu, protože nebylo co dělat. To byla docela taková životní zkouška pro mne, nechybělo moc, abych se přes tu čáru ilegálně dostal. Jen ti dva samopalníci mi tam vadili. Nakonec jsem to neudělal.“