Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Aleš Oplíštil (* 1933  †︎ 2023)

• narodil se 3. září 1933 v Dolním Holetíně u Hlinska, 5 km od Ležáků

• rodina pamětníka za války skrývala obraz Ležáků namalovaný ak. malířem Jaroslavem Hudcem

• v 50. letech Aleš Oplíštil nemohl z politických důvodů studovat

• vysokou školu nakonec vystudoval dálkově, v pozdější letech

• Aleš Oplíštil zemřel 9. května 2023, ve svých nedožitých 90 letech

Aleši Oplíštilovi bylo 9 let, když jednoho červnového odpoledne roku 1942 s rodiči zpozoroval výrazný kouř z pět kilometrů vzdálených Ležáků. Až po válce se dověděl, co se tam stalo a že jeden důkaz o tehdejší tragédii ležel celou válku u nich ve skříni. Jednalo se o obraz, který bezprostředně po vypálení osady nacisty namaloval otcův známý, malíř Jaroslav Hudec. Po 80 letech Aleš Oplíštil věnoval obraz do muzea v Hlinsku.

 

Do Ležáků nikdo nesměl

Aleš Oplíštil se narodil 3. září 1933 v Dolním Holetíně u Hlinska do rodiny majitele místní hospody Františka Oplíštila. Měl staršího bratra Zbyňka. Obec Dolní Holetín se nacházela 5 km od osady Ležáky, kterou nacisté následkem atentátu na Reinharda Heydricha 24. června 1942 vyhladili.

Rodiče Aleše Oplíštila provozovali hojně navštěvovanou hospodu. V době vypálení Ležáků bylo Alešovi devět let. Vzpomíná, že viděli, jak se od Ležáků valil výrazný kouř. „Otci to bylo divné, a tak poslal bratra Zbyňka, aby se šel podívat, co se děje. Ležáky ale byly zatarasené četníky a ti nikoho nepustili do blízkosti. Bratr tedy pozoroval kouř ze dvou kilometrů,“ vypráví Aleš Oplíštil.

 

Viděli jsme jen silný kouř 

Nikdo tehdy ještě nevěděl, že na obyvatelích malé osady Ležáky, v nichž žilo 54 lidí, je právě páchán nevýslovný teror, stejný, jaký se odehrál před dvěma týdny v Lidicích na Kladensku. Byla to výstraha a pomsta obyvatelstvu za atentát na protektora Reinharda Heydricha.

Historickým faktem je, že parašutista Karel Čurda se 16. června přihlásil na pražském gestapu a vypovídal o odbojové síti na Pardubicku. O čtyři dny později gestapo zatklo prvního člena, správce lomu Hluboká, který byl v bezprostřední blízkosti Ležáků, další den byl zatčen ležácký mlynář Jindřich Švanda. Oba byli při výslechu mučeni.

Ještě ten den, 24. června odpoledne, obklíčilo Ležáky 150 mužů z řad SS a protektorátních četníků pod vedením gestapa.

Němci shromáždili obyvatele Ležáků a odvezli je do Pardubic na popraviště. Domy vyrabovali a kolem páté hodiny odpolední zapálili. Všech 33 obyvatel starších 15 let bylo po deváté hodině večer zastřeleno v Pardubicích u Zámečku. Chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných, eskorta. Jedenáct dětí nacisté zavraždili o několik dní později pravděpodobně  plynem v polském Chelmnu, stejně jako lidické děti. Jen dvě děti přežily - byly určeny jako vhodné k poněmčení.

Zpráva o vypálení Ležáků byla zveřejněna následující den, vyděšení obyvatelé z okolních vesnic si o tom opatrně vyprávěli, samozřejmě také v hospodě U Oplíštilů. Vědělo se, že Ležáky jsou pod kontrolou, nikdo tam nesměl vkročit. Od konce října do poloviny prosince 1943 srovnalo zbytky Ležáků definitivně se zemí asi pětašedesát káranců pracovních táborů.

 

Malíř Jaroslav Hudec riskoval život

Dle vzpomínek Aleše Oplíštila, respektive jeho rodičů, kteří mu o tom po válce vyprávěli, někdy v té době, kdy byl do vypálených Ležáků přísný zákaz vstupu, velmi riskoval malíř Jaroslav Hudec, který pocházel z okolí Ležáků. Jaroslav Hudec byl dobrým známým tatínka Aleše Oplíštila. (Malíř Jaroslav Hudec žil v letech 1919-1996, vystudoval AVU v Praze, ve 30. a 40. letech maloval krajiny a lidi na Hlinecku a Valašsku).

„Když se Jaroslav Hudec dověděl, co se v Ležákách stalo, zasáhlo jej to natolik, že nemohl jinak než riskovat život, jít tam a zachytit a uchovat obraz toho, co se stalo. Byl přece malíř! Musel vidět to místo, pro jehož popis chybí slova. Čekal na vhodný moment a ten nastal ve chvíli, kdy odešlo gestapo a vypálené Ležáky nebyly tak dobře střeženy. Je dnes asi nemožné popsat slovy, co prožil, když procházel rozvalinami, spáleništěm a překonával strach, že bude přistižen a popraven. Možná znal i některé z místních a říkal si, tady žili tihle a tady ti...“ líčí ve své vzpomínce Aleš Oplíštil.
 

Obraz Ležáků schoval k nám

Dle jeho vyprávění malíř Hudec rychle namaloval skicu a spěchal do kopce do Holetína na vlak. Gestapo tehdy provádělo přísné kontroly cestujících, zda neprováží kontraband. Když se tedy Jaroslav Hudec blížil k vlakové zastávce, rozhodl se, že ještě navštíví hospodu U Oplíštilů v Dolním Holetíně.

„Ta byla naší rodiny a můj táta František tam byl hospodský. Hospoda měla skvělou pověst, hrálo se tam divadlo, pořádaly plesy, zábavy, což se za války nesmělo, a táta to obcházel pořádáním tanečních hodin - ty totiž povolené byly,“ uvádí pamětník.

Jeho tatínek měl zkrátka dobrou pověst, a tak mu malíř Hudec důvěřoval. Svěřil se mu, že byl v Ležákách a namaloval tam skicu. „Co si tehdy řekli, nevím. Prostě se dohodli, že skica zůstane u nás, dokud válka neskončí,“ říká Aleš Oplíštil. Tehdy mu bylo devět let a táta mu o obrazu z opatrnosti řekl až po válce. Byl schovaný ve skříni v ložnici.

Mohlo by se zdát, že přechovávání skici vypálených Ležáků nemuselo být tak riskantním počinem. I kdyby byla skica Němci při náhodných kontrolách nalezena, nemuselo by být jasné, že jde o Ležáky. Velká úzkost, která ale přechovávání skici provázela, svědčí o tom, jaká atmosféra strachu za sebemenší prohřešek či podezření v době Heydrichiády panovala. Zvláště, když rodina musela absolvovat hospodářské prohlídky. Většina věcí se kupovala na lístky na příděl, z vlastních zemědělských produktů se musely odevzdávat dávky. Ale lidé si, pokud jim strach dovolil, leccos dávali stranou. Hrozily za to vysoké tresty.

„Pak, když Němci prohráli u Stalingradu, některé jednotky, které Němci stihli evakuovat, ubytovali v Holetíně v mnoha rodinách na rekonvalescenci. U nás také. Na nic se neptali, přišli, nanosili slámu nahoru na sál a tam spali asi 14 dní, než si postavili tábor. Říkám si dnes, jak asi tátovi tenkrát bylo,“ vypráví Aleš Oplíštil.

 

Komunisté obraz Ležáků obrátili proti tátovi

Po válce se Jaroslav Hudec pro skicu vrátil, vzal ji do Hlinska, kde ji domaloval, vytvořil dva obrazy a nechal je zarámovat. Jeden z obrazů pak věnoval pamětníkovu otci jako poděkování za pomoc, kterou mu poskytl. Obraz pověsil František Oplíštil do hospody jako projev úcty ležáckým obětem nacistické zvůle.

„Protože se jedná o velmi silné dílo se zachycením hluboké lidské tragédie a naše rodina postupně opustila Holetín, rozhodli jsme se tento obraz po osmdesáti letech věnovat hlineckému muzeu. Zůstane blízko u Ležáků. Bude odkazem na to, co se stalo, na Jaroslava Hudce, na mého tátu Františka Oplíštila, ale i vzpomínkou na všechny, které tato událost zasáhla,“ uvádí Aleš Oplíštil.

Rodina Aleše Oplíštila měla hospodu a nějaké majetky, takže za komunistického režimu, a zejména v 50. letech 20. století, byli Oplíštilovi v nemilosti. „Paradoxně i obraz Ležáků, který měl František Oplíštil pověšený v hospodě, vadil. Byl popotahován za to že, je údajně příznivcem vyhlazení Ležáků, když mu takový obraz visí v hospodě. Úplně to obrátili  proti němu,“ doplňuje dědečkovo vyprávění jeho vnučka Bára Kubíková.

Aleš Oplíštil nemohl z politických důvodů studovat, byl tedy bagristou a zedníkem a až mnohem později vystudoval dálkově vysokou školu. Ing. Aleš Oplíštil zemřel týden po natáčení pro Paměť národa, dne 9. května 2023 v nedožitých devadesáti letech.