Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gustav Oplustil (* 1926  †︎ 2022)

• narozen 2. srpna 1926 v Hranicích na Moravě

• během druhé světové války se vyučil holičem

• rozhlasový, divadelní a televizní dramaturg

• režisér, scenárista

• působil v Ústředním domě armády v Dejvicích

• později v Československém armádním divadle na Vinohradech

• od roku 1958 působil v Československé televizi

• zemřel 21. října roku 2022

Gustav Oplustil se narodil 2. srpna 1926 v Hranicích na Moravě do rodiny italského legionáře z první světové války. Přál si studovat obchodní akademii v Přerově, ale vypukla druhá světová válka a všechno se změnilo.

Otec přišel o práci

Jako malý Gustav ministroval v kostele. Rád hrával fotbal, hokej a rybařil. Se svými čtyřmi sourozenci byl zapojen do práce v rodinném hospodářství. Na studia rodiče neměli finance, navíc jeho otec, povoláním knihařský mistr, přišel o zaměstnání, a tak se celá rodina dostala na hranici bídy. Nakonec otec dostal místo jako sluha na obecním úřadu nejprve ve Frýdku-Místku a později ve Velkém Meziříčí.

V této době pomáhal Oplustilovým strýc, který vedl obchod s holičstvím, kam Gustav nastoupil do učení s nadějí, že válka brzy skončí a poté bude moci studovat obchodní akademii. Strýc vyráběl paruky, vousy a jako jediný v okrese objížděl vesnice a líčil herce z ochotnického divadla, kteří hráli operety a divadelní hry, jako například Růže z Argentiny nebo Polibek za mřížemi. Postupně se líčení naučil i pamětník. Kromě toho chodil s maminkou již od roku 1932, kdy začal zvukový film, do biografu. Později jej zajímala především komika a filmy s Vlastou Burianem, Oldřichem Novým, Ferencem Futuristou a Járou Kohoutem.

Válka a bombardování Hranic

Během války se setkal s partyzány, když jel za svým strýcem do vedlejší vesnice líčit ochotníky. „Bylo to ve velmi úzkém okruhu kolem těch Hranic, takže tam vlastně nebylo nebezpečí, že by se mi mohlo něco stát.“ Pamětník zažil tři velká bombardování svého rodného města. Jedno z nich zasáhlo vojenskou akademii, část divize, vojenské kasárny a nádraží. „Při tomhle bombardování můj bratr řekl, že se jde podívat ven. My jsme byli schovaní ve sklepě a on vyběhl na dvůr a vylezl na kůlnu, že se podívá, jak to vypadá u té divize. To byla samozřejmě pěkná blbost. Ale najednou spadla bomba, ta ho smetla, letěl tou tlakovou vlnou, tlakovým vzduchem, a po čtyřech byl v tom sklepě natotata a už nevylezl. Nic se mu nestalo.“

Polévku pro Němce nakonec jedli Rusové

„Když ustupovali Němci, tak my jsme ty Němce měli v domě. Najednou přišli nějací oficíři a řekli: ‚Tahle místnost‘ – tam měl ten strýc pokoj – ‚ta bude pro Němce, jako pro náš štáb.‘ A už jsme je měli v bytě a hned šli na dvůr a říkali: ‚Slepice?‘ A hned matce: ‚Udělat slepičí polívku!‘ A ona říkala: ‚Jak to budu dělat, v čem to budu vařit?‘ Tak vzala prádelní hrnec, ten napucovala a v něm uvařila kuřata. Ale než to všechno uvařila, tak Němci byli na hraně, protože už na kraj města přicházeli Rusi. Takže tu polívku, co ona udělala, tu už jedli Rusi. […] A místo Němců se nastěhovali Rusi a měli jsme zase ruský štáb.“

Beskydské divadlo

Gustav pochytil smysl pro humor a hudební vlohy z rodiny, kde se zpívaly slovácké písně, a tak vstoupil do ochotnického spolku, kde se stal komikem. V Hranicích na Moravě se ustanovilo profesionální zájezdové Beskydské divadlo, kde začal po skončení války pracovat jako rekvizitář, inspicient a herecký elév (dostával epizodní role). Během dvou let složil herecké zkoušky a stal se profesionálním hercem. Po válce se divadelní hry začaly opět uvádět česky. Beskydské divadlo jezdilo po vesnicích, kam dříve dojížděli pouze ochotníci, a mělo úspěch, představení bývala vyprodaná. „Úroveň v Beskydském divadle byla docela slušná, protože jak se zavíralo divadlo v Praze a jinde, tak ti herci neměli kde hrát, tak přecházeli do těch malých oblastních divadel.“ Beskydskému divadlu se dařilo velmi dobře až do roku 1953, kdy vznikla Československá televize a ministerstvo kultury přestalo zájezdová divadla dotovat s odůvodněním, že teď je nahradí televize jako „národní divadlo“.

Jak to, že hrajeme Švejka?

Když Gustav nastoupil na vojnu, byl spolu se svým kamarádem, hercem Jiřím Letenským (synem Anny Letenské, popravené v Mauthausenu), vybrán do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Kromě hudby a hraní divadla psal scénáře k jednotlivým hrám. Také pořádal loutková představení pro děti důstojníků v Ústředním domě armády v Dejvicích. Jednoho dne dostal příkaz, aby napsal pohádku o vojácích, ale pamětník se bránil, že to není pro děti a že mezitím bude hrát Broučky.

„Začali jsme hrát Broučky a druhý den jsme byli předvoláni k nějakému generálovi, který měl oči navrch hlavy a říkal: ‚V komunistickým státě oni hrají Broučky, který napsal nějakej farář Karafiát! A oni hrajou Broučky! No, kde to je, ta revoluce?!‘ A teď nás vyhnal odtamtud a že ještě k tomu hrajeme Švejka! Scénku se Švejkem. Ale my jsme říkali: ‚No, ale to bylo Rakousko-Uhersko…‘ – ‚Neexistuje! Vojna je jenom jedna! A vy se budete držet vojny a vojnu nikdo nesmí napadat, i kdyby byla nevím odkud, protože voják je tady od toho, aby chránil, a ne proto, abyste dělali loutkový divadlo nebo Švejka!‘ Ten byl rudej jako fakule…‘“

Po vojně dostal pamětník příležitost psát různé texty a scénky k představením a pohádky, které se líbily a hrály se i v dalších divadlech. Napsal také hru pro dospělé Po západu slunce, která se uváděla v Beskydském divadle, a poté dostal nabídku z Prahy, aby vstoupil do Svazu spisovatelů a působil v tehdejším Divadle československé armády (dnešním Divadle na Vinohradech). Pracoval jako divadelní instruktor pro vojáky, kteří hráli ochotnické divadlo, a pomáhal jim s režií. Divadlo začalo být velice populární, a tak bylo potřeba vytvořit zábavný program, který dostal na starosti Gustav.

Saxofon je buržoazní nástroj

„Já jsem přišel s tím, že to chci mít, jako to měl Jaroslav Ježek, a teď přišel dirigent a říká: ‚Snad nemyslíš, že tady budou hrát saxofony?‘ Já povídám: ‚No, saxofony, samozřejmě že tam budou hrát. Trumpety, pozouny, saxofony, to, co je jazzová muzika.‘ On říká: ‚Saxofon? Buržoazní nástroj! To přece nebudeme!‘ Já povídám: ‚No, na balalajku to hrát nemůžou, protože to je úplně jiná muzika, a je potřeba vzít v úvahu ty lidi, co sedí jako posluchači a diváci.‘ No, tak se to prosadilo a já jsem to hrál.“

Tak se Gustav stal režisérem v armádním divadle, kde působil až do roku 1958, kdy se z armádního divadla stalo opět vinohradské divadlo a dostal místo jako režisér-dramaturg v Městském domě osvěty. Po dvou letech začal opět jezdit s armádním uměleckým souborem, tentokrát na zahraniční zájezdy, a dělal velké revue v Německu, Rumunsku a na Kubě, kde hráli i ve španělštině. Když se vrátil, chtěl divadlo uzpůsobit tomu, co se naučil, ale bylo mu řečeno: „Ne, náš vzor jsou pořád Alexandrovci, a žádná americká revue.“ Pamětník to odmítl, dal výpověď a cestou domů potkal režiséra Národního divadla, který mu nabídl, aby dělal v televizi zábavný program. Stal se tedy šéfdramaturgem v televizi.

21. srpen 1968

Na 21. srpna 1968 měl Gustav s kolegy naplánovanou schůzku za Prahou, aby připravili televizní program na Silvestra. V noci mu ovšem zavolal kolega, že se nikam nejede a že začíná válka, jak byl přesvědčen. „Najednou nastala situace, co se bude vysílat? Co se bude dělat? Jaká bude situace? A potom hned prověrky, co kdo říká na příchod Rusů, a všechno možné. Na to jsem měl jedinou odpověď, protože si mě taky zavolali, a já jsem řekl: ‚No, a co myslíte, že vám budu říkat? Já bydlím u rozhlasu a můžu vám ukázat, jak máme rozstřílená okna a jak na jednom místě je kulka ve zdi, a to nad postýlkou, ve které spí moje nejmladší dcera. Ta kdyby seděla, tak už tu není. Tím, že ležela, tak se jí zavrtala kulka nad hlavou do zdi.‘ – ‚A, no tak dobře, tak.‘ A už se se mnou dál nebavili, protože bylo jasné, že nebudu říkat: ‚To jsem se načekal, než oni přijdou.‘“

Od té doby se nicméně musely produkovat už jen pořady, které nebyly „závadné“ ani „protiruské“.

S humorem po celý život

Jako dramaturg, režisér a scenárista Gustav Oplustil napsal a natočil bezpočet divadelních, rozhlasových a televizních her, zábavných pořadů, kabaretů a estrád. Za svůj život se poznal s řadou významných osobností, například s Janem Masarykem, Vlastou Burianem nebo Václavem Havlem. Životem jej provází heslo: Za svůj názor musím mít taky odpovědnost.