Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ludmila Ordnungová (* 1934)

• narodila se 16. srpna 1934 v Praze jako Ludmila Lundáková

• prožila tam celou válku, odnesla si z ní silné vzpomínky na heydrichiádu i na boje o rozhlas v květnu 1945

• po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, kde otec získal řeznictví po Němcích

• po roce 1948, kdy v Československu převzali moc komunisté, skončil otec na čtyři měsíce ve vězení

• Ludmila Ordnungová vystudovala gymnázium a po něm i pedagogickou fakultu

• basketbal začala hrát zhruba v 15 letech v Karlových Varech

• v roce 1954 přestoupila do pražské Sparty a dostala se do reprezentace

• získala bronzové medaile na mistrovstvích světa 1957 v Brazílii a 1959 v Sovětském svazu

• na mistrovství Evropy 1958 v Polsku skončila třetí, se Spartou vyhrála jednou domácí titul

• kariéru ukončila kvůli narození syna v roce 1962

• manžel Nikolaj Ordnung byl uznávaný trenér a také expert OSN pro Asii a Pacifik

• procestovala s ním mnoho zemí světa

• v Libanonu zažila v roce 1967 šestidenní válku, v Thajsku čtyři revoluce

• v osmdesátých letech ji přes rok sledovala Státní bezpečnost

• s manželem vychovali dva syny a jednu dceru

• v roce 2022 žila v Praze a prováděla zahraniční turisty

Ve sklepním krytu seděla úplně sama, bylo jí teskno, a tak si usmyslela, že se podívá za rodiči, kteří nosili zaměstnancům Českého rozhlasu jídlo a pití. Byl začátek května 1945 a kolem zuřily boje Pražského povstání. Jedenáctiletá Ludmila tehdy měla od táty a mámy nakázáno, že se nesmí z domu ani hnout. Ale neposlechla. „Přeběhla jsem ulici a dostala se do rozstřílené budovy rozhlasu. Bloudila jsem tam a naši mě naštěstí našli a odvedli zpátky do krytu,“ říká Ludmila Ordnungová, za svobodna Lundáková.

Pozdější slavná basketbalistka, majitelka dvou bronzových medailí z mistrovství světa, žila jako dítě přímo naproti Českému rozhlasu. Krvavé boje, které tam vypukly na samém konci války 5. května 1945, sledovala jako v přímém přenosu.

„Květnovou revoluci si pamatuju moc dobře, tak silné emoce jsem tenkrát prožívala. Vím, co jsem měla na sobě a jak těžké byly dlažební kostky, které jsme nosili na barikádu,“ tvrdí. „Povstalci přehradili kolmo ulici vlečňákem z tramvaje, dávaly se do ní kromě dlažebních kostek i mrtví Němci. Mrtvé Čechy nosili k nám do sklepa. Vídala jsem je před očima ještě dlouho po revoluci, jak tam leží zasypaní vápnem.  Bylo jich dvacet čtyři, dodneška mám z toho trauma.“

Židovští sousedé zahynuli v lágrech

Lundákovi bydleli v činžovním domě s židovskými rodinami, které však za války zmizely v koncentračních táborech a nikdo se nevrátil živý. „Jen Porgesovi, kterým patřila v Praze dvě kožešnictví, stihli včas poslat do Anglie svého malého syna Vilíka. Jako malí jsme si spolu hodně hráli,“ říká Ludmila Ordnungová. Místo Židů nahnaných do lágrů se do domu nastěhovaly rodiny nacistických důstojníků.

Ludmile Ordnungové bylo necelých pět let, když Hitlerovo Německo obsadilo 15. března 1939 okleštěnou Československou republiku. „Silné zážitky z toho dne se mi vtiskly do paměti. S mamkou jsme šly na trh na Tylovo náměstí. Koupila mi banán, ukusovala jsem ho a zezdola od Vršovic se objevily německé tanky. Jely, tuším, po Bělehradské ulici. Nevěděla jsem, co se děje. Lidi utíkali a trhovci začali balit svoje krámky.“

Dobře si vzpomíná také na tragické období po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, spáchaného v květnu 1942 parašutisty Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Nacisté v odvetě za smrt jednoho ze svých čelných pohlavárů vypálili obce Lidice a Ležáky a popravili tisíce českých a moravských vlastenců.

„Němečtí vojáci vtrhli do našeho bytu v noci, rozrazili dveře pažbou a hledali, jestli se u nás někdo neukrývá,“ prohlašuje. „Bylo mi ani ne osm let, ležela jsem v dětské postýlce, koukala jsem, jak probírají bajonetem skříně, rozhazovali postele, matrace. Vojáci ve mně od té doby vždycky vzbuzovali strach, i ruští, kteří nás v květnu 1945 osvobodili.“

Slyšeli jsme střelbu, v Balbínově už byli mrtví

Začátek Pražského povstání zastihl 5. května Ludmilu Ordnungovou v ulicích. „V pátek čtvrtého května přijela babička s tetou, měla jsem je doprovodit do Vršovic ke strejdovi. Seděli jsme, popíjeli čaj a kávu a slyšeli jsme, že vypukla revoluce. Tramvaje nejezdily, šli jsme pěšky z Vršovic k nám na Vinohrady,“ vzpomíná Ludmila Ordnungová. „V Balbínově ulici už byli mrtví, slyšeli jsme střelbu. Strejda mě vždycky strčil ke vchodu do domu a zatarasil mě svým tělem. U rozhlasu leželo plno mrtvých. Bála jsem se strašně.“

Pamatuje si, že kryty a sklepy byly propojené v celém činžovním bloku. „Vedle prodával pekař rohlíky a housky, lidi k němu chodili během povstání nakupovat. Do rozhlasu nosili zaměstnancům cikorku a kávu. Z hlavního nádraží vyjížděl německý obrněný vlak a dělo střílelo do rozhlasu. V druhém patře jsem viděla díru po výbuchu,“ dodává Ludmila Ordnungová. „Kolem rozhlasu se bojovalo až do konce povstání. Bylo ošklivé počasí a pořád pršelo. Slunce vysvitlo až 9. května, kdy přijeli do Prahy Rusové. Všechno zářilo, maminka mě oblékla do takového národního pseudokroje, na hlavu mi dala věneček a šli jsme se podívat na Václavák. Pozdější Dům potravin byl rozbitý, Dům módy taky. Jezdily tam sovětské tanky a lidé oslavovali.“

Otec měl obchod po německém řezníkovi

Během války přestal tatínek pracovat jako řezník, kterým se vyučil Na Zvonařce. Šunku odtamtud znala celá republika a vyvážela se i do okolních zemí. Poněvadž nacisté potřebovali každého chlapa do zbrojní výroby, musel otec do Waltrovky. „Smála jsem se mu, že tam dělal železné buřty a párky,“ prozrazuje Ludmila Ordnungová.

Po válce nezůstali Lundákovi v Praze dlouho. Už v září 1945 začala jedenáctiletá Ludmila chodit do školy v Karlových Varech, což oplakala. Přišla totiž o své pražské kamarádky a kamarády. „Tatínek se rozhodl přestěhovat do Karlových Varů, protože tam zůstaly prázdné domy i obchody po Němcích. Pronajal si malý krámek, měl ho jako národní správce. Pracoval u něj jeho bývalý majitel, Němec, kterého později odsunuli. Byl to hodný člověk a dobrý řezník, všechno tatínkovi ukázal,“ poznamenává Ludmila Ordnungová. „Dodnes mi na srazech spolužáci ze základní školy připomínají, jak tatínek dělal nejlepší párky v celých Karlových Varech. Někdy kolem roku 1950 otce ale zavřeli. Potraviny lidi ještě pořád dostávali na lístky a masa moc nebylo. Tatínek lidem pomohl, když nevystačili s lístky. Z prasečích hlav mu zůstávala líčka, dělal z nich výborné zboží a prodával ho bez lístků. Někdo ho ale udal. Odsoudili ho na tři čtvrtě roku, z vězení ho pustili po čtyřech měsících.“

První body dala do vlastního koše

V Karlových Varech začala Ludmila Ordnungová hodně sportovat. Pustila se do atletiky a do lyžování. Jako dorostenka skočila do dálky 517 centimetrů. Basketbal, jemuž se tehdy říkalo košíková, zkusila poprvé zhruba v 15 letech.

„Přišel za mnou trenér Lokomotivy Karlovy Vary Ota Vaněk a zeptal se mě: ‚Co děláš příští sobotu? Nic? Tak budeš hrát basket – jedeme do Františkových Lázní a mám jen čtyři hráčky. Pravidla ti vysvětlíme cestou ve vlaku,“ vzpomíná. „Řekl mi, že když běžím s míčem, musím s ním bouchat o zem a vystřelit na koš. Během zápasu soupeřky házely po faulu jedné mé spoluhráčky šestky, dotyčná se netrefila do koše a balón mi spadl do rukou. Vystřelila jsem a až pak jsem si uvědomila, že na vlastní koš. Dala jsem dva body vlastnímu družstvu. Strašná potupa. Vyhodil se míč do hry, vzala jsem ho a vzteky bez sebe jsem předriblovala hřiště a skórovala jsem. Tentokrát do správného koše. Vyhrály jsme nakonec 8:4 a byla jsem se čtyřmi body nejlepší střelkyní, ale dva jsem darovala soupeřkám.“

Ludmila Ordnungová už u basketu zůstala a usmálo se na ni štěstí. Do Karlových Varů se nastěhoval Josef Klíma, skvělý předválečný basketbalista, reprezentant a účastník mistrovství Evropy 1975 a olympiády 1936. „Byl vynikající trenér a taky skvělý lékař. Hodně mi dal. Bylo na něm zajímavé, že nám jako hráčkám onikal. Říkal třeba: ‚Šla kousek dál od té lajny,‘ nebo, ‚ šla blíž, když střílí šestku,‘“ prozrazuje.

Jako osmnáctiletou ji pozvali do Brna na soustředění národního týmu Československa. Nastoupila tam v zápase proti Číňankám. Doufala, že se po karlovarském gymnáziu dostane do Prahy na vysokou školu a přestoupí do Sparty. Hlásila se na Institut tělesné výchovy a sportu, ale otec byl jako živnostník skvrnou v jejích kádrových materiálech a edostala se. Až v dalších letech vystudovala pedagogickou fakultu, obory český jazyk a dějepis.

Brazílie čekala mužatky. Vyklubaly se z nich krasavice

Měřila 178 centimetrů a vynikala vysokým výskokem, což ji tehdy předurčovalo ke hře pod košem. Nastupovala hlavně na pivotu, případně na křídle. Své třiadvacáté narozeniny oslavila stylově, v srpnu 1957 na mistrovství světa v Brazílii.

„V Brazílii jsme strávily kvůli aklimatizaci skoro měsíc. Než jsme přiletěly, noviny psaly, že dorazí československé mužatky zpoza železné opony. Ale dostali jsme s sebou pěkné oblečení, elegantní tmavomodré kostýmy, bílé blůzy a plášťě montgomeráky,“ prohlašuje Ludmila Ordnungová. „Na letišti na nás čekali novináři a fotografové, vrhali se na nás a druhý den byly v novinách úplně jiné titulky než o mužatkách. Vyklubaly se z nás československé krasavice.“

Po společenské stránce porazily Češky a Slovenky všechny soupeřky. Místní bulvární tisk je stíhal takřka na každém kroku. Stalo se dokonce, že nějaký fanoušek jim vyhodil do otevřeného hotelového okna v sedmém patře kámen obalený obdivným dopisem. „O mně si vymysleli, že jsem dostala nabídku k sňatku od šedesátiletého brazilského milionáře a kývla jsem na ni. Zprávu převzaly rakouské noviny a u nás doma se báli, že se z Brazílie nevrátím.“

Noviny psaly, že ji krásný mladík unášel do hor

O reprezentační družstvo se v Brazílii hodně staralo velvyslanectví. Například první tajemník ambasády jim ukazoval Rio de Janeiro. „Jela jsem s ním autem do hor nad městem, kde žili v obrovské chudobě lidé ve slamech. Chtěla jsem vylézt z auta a něco si vyfotit, ale zastavil mě, že bych se mohla ztratit a nikdo by mě už nikdy nenašel,“ vypráví. „S tajemníkem naší ambasády nás viděli i nějací novináři a napsali, že nějaký mladík mě unášel do hor. Tajemník byl přitom ženatý muž.“

Velvyslanectví pomohlo basketbalistkám i ve chvílích, kdy se ocitly v problémech kvůli mastné brazilské stravě „Jednou jsme málem nedohrály zápas, jak moc jsme potřebovaly na WC. Rodiny z velvyslanectví si nás pak rozdělily a vařily pro nás jídla, na která jsme byly zvyklé,“ poznamenává. 

Brazilští fanoušci si české a slovenské basketbalistky nesmírně oblíbili. Do hlediště nosili transparenty s křestními jmény hráček: Dagmar, Zdena, Ludmila. Národní družstvo porazilo v základní skupině Američanky, pozdější světové šampiónky. Ve finálové skupině jim však podlehlo a druhou prohru utrpělo v utkání se Sovětským svazem. Ostatní zápasy však Československo vyhrálo, když udolalo i domácí Brazílii. Výsledkem bylo třetí místo a bronzové medaile.

Protest proti Sovětskému svazu? Nemyslitelné

Těsně prohrané střetnutí se Sovětským svazem však poznamenala politika. U zapisovatelského stolku došlo k hrubé chybě. Rozhodčí si spletl sovětskou hráčku vyloučenou do konce zápasu za čtyři fauly s Češkou Jarkou Dubskou. Obě nosily na dresu číslo 12. Poté, co trenér Luboš Dobrý poslal Jarku Dubskou na hřiště, rozhodčí od zapisovatelského stolku zapískal technickou chybu a řekl, že hráčka číslo 12 byla vyloučená.

„Rusky házely tři šestky, ale Luboš Dobrý si šel stěžovat za předsedou světové basketbalové federace (FIBA) Williamem Jonesem, který seděl za lavičkami a zapisovatelským stolkem,“ říká Ludmila Ordnungová. „Mister Jones chtěl vidět zápis, ale rozhodčí mu ho nechtěl ukázat a sedl si na něj, aby se nepřišlo na jeho omyl. Nakonec se ukázalo, že vyfaulovaná byla ruská dvanáctka, a ne Jarka Dubská. Po dlouhém dohadování nám řekli, ať utkání dohrajeme, ale že po něm můžeme podat protest. Aby ho ale přijali, museli jsme složit kauci sto dolarů. Neměli jsme je, ale náš velvyslanec řekl, že nám je dá a až s protestem uspějeme, vrátíme mu je. Všichni nás ujišťovali, že nám FIBA musí protest uznat. Ale vedoucí výpravy Václav Mudra, Boží oko, co na nás v Brazílii jako funkcionář dohlížel, prohlásil, že je nemyslitelné, abychom protestovali proti socialistickému Sovětskému svazu. Ztratili jsme úplně tvář. Přitom by se druhý den mohlo utkání opakovat bez komplikací, volno jsme měli my i Rusky a hala byla prázdná.“

Brazilský olympijský vítěz jim zpíval: „V té naší áleji…“

Mistrovství světa 1957 provázely dohady o pohlaví jedné z basketbalistek USA. Novináři ji překřtili na Joazinha a podle Ludmila Ordnungové vypadla spíše jako muž než jako žena. „Kromě jiného střílela z jumpu, tedy z výskoku, což v ženském basketu nedělala žádná jiná hráčka,“ vysvětluje. „Trenéři nám řekli, ať ve sprchách zjistíme, jestli je opravdu ženská. Ale Američanky se kolem Joazinha nahrnuly tak, že jsme na něj vůbec neviděly.“

V Brazílii zažila Ludmila Ordnungová spoustu milých setkání, například s krajany, jejichž předci do Jižní Ameriky odešli před druhou světovou válkou, nebo již v 19. století. „Jedna stará paní ke mně přišla, sahala mi na oblečení a divila se, proč už nenosíme kroje. Všichni brazilští Češi dodržovali národní tradice. Všechny jejich děti musely umět mluvit česky, chodily do české školy. Naši krajané měli ohromnou českou knihovnu a dostávali zprávy, co se v jejich vlasti děje.“

V Brazílii se Ludmila Ordnungová seznámila i olympijským vítězem v trojskoku. Zlatý medailista z Helsinek 1952 a Melbourne 1956 Adhemar Ferreira da Silva jezdil na závody i do Československa, hrál na kytaru a naučil se i pár českých písniček. Pozval na návštěvu Ludmilu Ordnungovou a další basketbalistky. „Zazpíval nám třeba: ‚V té naší áleji, švestky se válejí,‘“ svěřuje se.

Novináři ji zvolili nejkrásnější hráčkou

Z mistrovství světa si odvezla titul Miss, soutěž o nejhezčí hráčku vyhlásili novináři. Cenou byla více než stokilogramová soška anděla. Ludmila Ordnungová ji nicméně nechala v Brazílii, poněvadž by se nevešla do letadla. Po československé basketbalistce zůstalo v Jižní Americe ještě něco. Populární časopis Mladý svět o dvacet let později napsal, že v Brazílii žije hodně mladých dívek jménem Ludmila. Rodiče jim dávali po narození jméno po idolu světového šampionátu, pohledné dívce z Prahy.

V dalších dvou letech získala ještě dvě bronzové medaile, jednu z mistrovství Evropy 1958 v polské Lodži a druhou z mistrovství světa 1959 v Moskvě. „V Sovětském svazu to bylo takové sešněrované, šedivé. Z Leninských hor, kde jsme bydleli, jsme se dostali vlastně jen na tréninky a na zápasy do haly,“ dodává.

V domácí lize hrála za Spartu až do roku 1962, kdy se jí narodilo první ze tří dětí. Získala s ní jeden mistrovský titul a vybojovala postup mezi čtyři nejlepší celky v evropské soutěži.

Ludmila Ordnungová ráda vzpomíná na mezinárodní turnaje na Sicílii. V létě se tam hrály kvůli vedru  pozdě do noci před skvělými diváky přímo na náměstí. „Platonicky se do mě zamiloval šéf sicilského basketbalu, ale některé holky tam měly opravdové náhodné lásky a za rok se za nimi vracely,“ prozrazuje. „Slavila jsem tam vždycky šestnáctého srpna narozeniny, dostala jsem vždycky kytky a několik lahví šampusu. Jednou jsem na něj pustila omylem v koupelně horkou vodu místu studené a docela pěkně pak bouchal.  Doma se mě vždycky ptali, jestli jsem potkala nějaké mafiány, o nichž se u nás hodně psalo. Odpovídala jsem, že žádného, jen samé milé lidi.“

Ve světě zažila čtyři revoluce i šestidenní válku

V roce 1961 si vzala za manžela Nikolaje Ordnunga, basketbalistu a pozdějšího trenéra, který přivedl s Pavlem Peterou Československo na mistrovství Evropy 1981 v Praze k bronzovým medailím. S košíkovou skončila v roce 1962, naposledy nastoupila za Spartu ve čtvrtém měsíci těhotenství. Syn Mikuláš se narodil v roce 1962, Ordnungovi kromě něj vychovali ještě druhého syna a dceru.

Její muž, vystudovaný právník a ekonom, pracoval jako ekonomický expert OSN pro Asii a Pacifik. Pracoval v Československé akademii věd na oddělení ekonomiky rozvojových zemí. S manželem a s dětmi strávili mnoho let především v Thajsku. Poprvé tam odletěli v roce 1964. „Ačkoli mě v Thajsku zastihly čtyři revoluce, zamilovali jsme si ho. V roce 1967 jsme žili v libanonském Bejrútu a zažili jsme tam šestidenní válku Izraele s Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Nemysleli jsme si, že vypukne tak najednou. Nikdo nevěděl, jak se chovat. Běžela jsem do supermarketu, lidi skupovali, co se dalo. Měli jsme s sebou v Bejrútu dvě malé děti,“ podotýká. „Když se situace zhoršila, nařídila OSN svým zaměstnancům evakuaci. Auty jsme odjet nemohli kvůli uzavřené hranici se Sýrií, lodě nepřijely. Nakonec jsem odletěla s dětmi letadlem. Bylo nás v něm mnohem víc než sedaček. Děti na nich seděly po dvou, po čtyřech, ležely v uličce. Přistáli jsme v Římě, přespali jsme tam a druhý den jsem se z novin dozvěděla, že války skončila. Za čtrnáct dnů jsme se do Bejrútu vrátili.“

Spustili žaluzie a okupanti zvedli samopaly

Během vpádu vojsk Varšavském smlouvy do Československa, který 21. srpna 1968 přerušil snahy pokrokového křídla KSČ o demokratizaci země, trávila Ludmila Ordnungová dovolenou v Praze. „Bratranec nás vzbudil v pět hodin ráno v ulici Na Valech, že jsou pod okny tanky. Myslela jsem si, že nás zase obsadili Němci jako v roce 1939. Bydleli jsme naproti Ministerstvu národní obrany, všude kolem jsme viděli spoustu sovětských vojáků. Chtěli jsme spustit žaluzie, zarachotily a hned se na nás zezdola obrátily hlavně samopalů,“ vzpomíná. „Dva naši kluci byli na prázdninách u babičky v Karlových Varech, jela jsem pro ně autobusem z Florence. U benzínek stály několikakilometrové fronty, zastavili nás Rusové a všechno prohledali, tašky, místa pod sedadly.“

Od MZV dostala povolení, aby své dva syny mohla vyučovat během pobytu v zahraničí. Každé dva roky museli na přezkoušení. Devátou třídu ale musel nejstarší Mikuláš absolvovat spolu s československými dětmi. „Chtěli, aby si za rok v Československu uvědomil rozdíly mezi socialistickou a kapitalistickou ideologií,“ vysvětluje. Manželé Ordnungovi  se vrátili domů v roce 1978. O několik let později nastoupila Ludmila Ordnungová v Ústředním domě armády. Vojáky z povolání tam učila cizí řeči. Více než rok ji tam špiclovala Státní bezpečnost, vedla na ni spis jako na prověřovanou osobu. Podezření, že by mohla být vyzvědačkou západních zpravodajských služeb, se ovšem nepotvrdilo.

„Bylo mi z toho špatně, když jsem se po roce 1989 dozvěděla, jak moc mi lezli do soukromí. Manžel díky práci pro OSN a pro Československou akademii věd chodil na recepce na velvyslanectví USA, když ho vedla bývalá slavná herečka Shirley Templová Blacková. U nás v práci jeden člověk hlídal naše styky s cizinci a chtěl, abych psala o návštěvách americké ambasády hlášení,“ prohlašuje. „Neuváděla jsem v nich nic, co by ho mohlo zajímat. Pouze samé nudné běžné věci. Jednou mi vytknul, že jsem moc stručná a nestačí popis večeře. Tak jsem se naštvala a příště mu popisovala krok za krokem naši cestu na americkou ambasádu.“

Kolja nechtěl dělat pro estébáky, ani pro Američany

Velvyslankyni Shirley Templovou Blackovou si pamatuje jako malou, rozkošnou ženu. „Byla báječná, ukazovala mi svou sošku Oscara. Její manžel měl psa jménem Gorbi, podle generálního tajemníka sovětské komunistické strany Michaila Gorbačova,“ říká.

Sametové revoluce, během níž padl v Československu na konci roku 1989 komunistický režim, otevřela kromě jiného komunistické archivy. Podle nich Nikolaj Ordnung spolupracoval jako agent se Státní bezpečností. „Estébáci ho obtěžovali, protože dělal ekonomiku pro OSN, chtěli, aby pro ně něco zjišťoval. Vylákali ho do Chotkových sadů, ale žádnou spolupráci jim nepodepsal. Totéž co estébáci, po něm chtěli taky Američani. Ale Kolja nechtěl dělat ani pro jedny, ani pro druhé,“ prohlašuje Ludmila Ordnungová. „Naprosto mu věřím. Vím, jaký byl člověk, čestný, poctivý, což mohl každý vidět i na basketu. Spolupráce se Státní bezpečností k jeho povaze nejde. Můj život byl kamenitý, trnitý, ale díky Koljovi báječný.“