Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marta Orolinová (* 1953)

• narozena 2. května 1953 ve Vsetíně

• otec Jiří Parduba za války účastníkem odboje ve Vsetíně

• dědeček Jaroslav Parduba zatčen a vězněn v 50. letech za šíření protikomunistických letáků

• roku 1968 sbírala podpisy na petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• kvůli kádrovému profilu měla problémy dostat se na vysokou školu

• roku 1976 se provdala za Františka Orolina

• roku 1984 emigroval bratr Jiří

• vystudovala medicínu

• celý život pracuje jako lékařka

• s manželem Františkem Orolinem vychovali dvě děti

Marta Orolinová prožila krásné dětství na Valašsku prodchnuté atmosférou starých časů. Pro rodinu byla typická pospolitost, vztah k folkloru a prvorepublikovým hodnotám. Otec Jiří Parduba se za války účastnil odbojové činnosti ve Vsetíně, dědeček Jaroslav Parduba po roce 1948 šířil protikomunistické letáky. Byl zatčen a vězněn v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. S bratrem Jiřím měli díky nevyhovujícímu kádrovému profilu problémy s přijetím na školu. Martě Orolinové se nakonec podařilo vystudovat medicínu. Roku 1984 bratr emigroval, rodina o jeho úmyslech nic netušila.

Tatínek byl za války nuceně nasazen, zapojil se do odboje

Narodila se ve Vsetíně 2. května 1953, v roce, kdy zemřel Josif Vissarionovič Stalin a zanedlouho po něm i Klement Gottwald. Rodiče krátce před jejím narozením přišli o úspory při březnové měnové reformě. Na svět však přišla do pevně semknuté rodiny, která si pomáhala v časech dobrých i zlých. Rodiče, Hana a Jiří Pardubovi, sokolové a propagátoři folkloru, vedli děti k vlastenectví, tatínek i ke sportu. Celá rozvětvená rodina se scházela u prarodičů ze strany otce, Anny a Jaroslava Pardubových, v jejich valašské chalupě.

Tatínek byl za války nuceně nasazen ve vsetínské Zbrojovce, kde se zapojil do protinacistického odboje. Z továrny pomáhal pašovat petrolej, později se pod velením Valentina Gáby účastnil také diverzních akcí. O jeho činnosti se Marta Orolinová dozvěděla až po sametové revoluci, kdy byl osloven Blankou Andělovou, která zpracovávala téma odboje na Valašsku. Na sklonku života byl za účast v odboji oceněn. Prarodiče Pardubovi provozovali kadeřnictví a holičství, které jim po roce 1948 znárodnili.

Oba rodiče pracovali jako učitelé, tatínek, který odmítal vstup do KSČ, byl překládán v rámci Valašska z místa na místo. Spoluzakládal ve Vsetíně folklorní soubor Vsacan, kde také sám působil. Povedlo se mu významně přispět ke znovuoživení lidového tance Odzemek. Dokonce zpracoval příručku, jakýsi popis toho, jak se tanec správně tančí, která pak sloužila dalším generacím. Marta Orolinová vzpomíná, že všechny folklorní soutěže v okolí rodina velmi prožívala a tatínek se v nich většinou nějakým způsobem angažoval.

Dědeček prošel vězením v Uherském Hradišti

Prarodiče Anna a Jaroslav Pardubovi tvořili pevnou součást dětství Marty i jejího bratra. Dosud má v živé paměti jejich chaloupku, kde probíhala rodinná setkání. „Pamatuju si, že dědeček byl něčím hodně netypický, nádherně vyšíval. Pracoval jako holič, vyráběl i paruky a jak dělal s tím háčkem, říkal, že si musí cvičit prsty, že musí mít šikovné ruce. Takže háčkoval záclony, dělal goblény, tatínkovi vyšil nádhernou košili s valašským vzorem. Pamatuji si, jak v chalupě sedával u okna (tam byla taková malá okénka), měl brýle na nose a háčkoval nebo vyšíval.“ Babička Anna pracovala v rodinném podniku jako kadeřnice. „Protože byla zaměstnaná v kadeřnictví, skončila tak, že jí nebyl přiznán skoro žádný důchod. Pak jí slavnostně dali komunisté 90 korun, takže kdyby potom nebydlela s námi, když staříček zemřel, bylo by to dost špatné,“ vybavuje si Marta Orolinová.

Dědečka Jaroslava po roce 1948 zatkli za šíření protikomunistických letáků. Trest si odpykával ve věznici v Uherském Hradišti, která neblaze proslula krutostí některých dozorců. Už při výslechu v tzv. Růžové vile ve Vsetíně (vila ředitele Zbrojovky, později sídlo StB) přišel o zuby, které mu vyrazil strážmistr Bohumil Hýl, později oslavovaný jako hrdina, kterého zabili při výkonu služby. (Zastřelen účastníkem odbojové skupiny Světlana Jaromírem Vrbou.) Až později se proslechlo, že se podílel na bití protikomunisticky smýšlejících vězňů. Jaroslav Parduba měl štěstí a po dvou letech se vrátil domů. „Maminka vzpomínala na dědečka jako na nesmírně vtipného člověka, který měl rád společnost, ale když se vrátil z vězení, už nikdy nebyl tak veselý jako předtím, takže to na něm zanechalo stopu,“ vzpomíná Marta Orolinová.

Roku 1960 Marta nastoupila do první třídy vsetínské školy na Trávníkách. Později začali rodiče stavět dům v Rokytnici, kde začala chodit do čtvrté třídy. Z prvních let školní docházky si vybavuje neustálé strašení válkou a vykreslování Sovětského svazu jako našeho jediného možného zachránce.

„Vím, že jsem byla málem nešťastná, že tatínek nechtěl, abych šla do Pionýra. Byl naštvaný a já jsem tenkrát nechápala proč – děcka jdou do Pionýra, proč bych nešla já? Holčičky měly modré sukýnky a já jsem ji chtěla taky, i ten červený šátek.“ Později však pochopila, že ne vše, co jim ve škole předkládají, je pravda.

Z osvoboditelů se stali okupanti

O prázdninách roku 1968 si Marta na rodičích vyprosila pobyt u příbuzných v Mnichovicích u Prahy. Netušila, jak ráda se bude vracet domů. „Najednou nad námi začala létat letadla. Druhý den jsme šly s tetou nakoupit do Mnichovic a viděly jsme obrněná auta, začaly se dělat fronty u obchodů, lidi to vzali úplně ztečí. Dozvěděla jsem se, že jsme obsazení sovětskou armádou. Po těch letech, kdy nás masírovali, jak je SSSR náš bratr a jak jim vděčíme za osvobození, najednou tu byli vojáci, kteří nás chtěli okupovat. A jak jsem pořád chtěla někam vyjet, v tu chvíli jsem chtěla být doma. U maminky, u bratra a tatínka,“ vzpomíná. Otec podnikl dobrodružnou cestu a přijel pro ni. Podařilo se mu dostat do Prahy, vlaky příliš nejezdily. Zde kontaktoval Hájkovy – rodinné známé, kteří měli auto a do Mnichovic ho dovezli. Cesta zpět byla napínavá. „Za tmy se nesmělo nikde být, bylo vyhlášené stanné právo. Několikrát jsme narazili na konvoj, strejda Hájek každou chvilku zhasínal světla, málem jsme svítili baterkou.“ U Hájků přespali a nazítří pokračovali v cestě. „Druhý den jsme šli přes Václavák na Hlavní nádraží, kde stály tanky, bylo rozstřílené muzeum. V životě na to nezapomenu, byl to hrozný pocit. Pak už jsme jen procházeli a snažili se dostat na nádraží. Asi jsme potřebovali být odtamtud pryč, být doma, mít pocit, že ještě někde je to normální. Najednou byl svět vzhůru nohama. Dýchla na mě z toho čirá hrůza. Vím, že jsme jeli strašně dlouho na Vsetín, železničáři se snažili zdržovat ruské konvoje. Oddychla jsem si, když jsme dojeli domů.“ Tatínek ji ihned poslal sbírat podpisy pod narychlo vytvořenou petici vyjadřující nesouhlas se vstupem vojsk.

Na vysokou školu můžete zapomenout

Navzdory tomu, že nikdo z rodiny nevstoupil do KSČ a dědečka v minulosti odsoudili za protistátní činnost, se Martě Orolinové podařilo v září roku 1968 nastoupit na vsetínské gymnázium. Našlo se sice pár soudružek, které se podivovaly nad tím, jak mohla být ke studiu přijata, tehdejší ředitel Pavloušek se jí však zastal. Marta začala na gymnáziu organizovat různé kulturní akce, mimo jiné domluvila pořad o Janu Masarykovi, se kterým tehdy objížděl republiku herec Gustav Opočenský. Když se roku 1969 upálil Jan Palach, byla to Marta Orolinová, kdo na gymnáziu zorganizoval sbírku na jeho pomník. Tehdy jí ještě profesorka Horníková přispěla 50 korunami.

Přišly prověrky, dosavadního ředitele vyhodili a na jeho místo nastoupila tato vyučující. Právě ona se údajně později snažila znemožnit některým žákům včetně Marty Orolinové studium na vysoké škole. Když bylo jasné, že se studiem na vysoké škole po skončení gymnázia počítat nemůže, podala si přihlášku na nástavbu zdravotnické školy v Praze, obor hygienická asistentka. Za to, že ji vůbec pozvali k přijímacím zkouškám, vděčí tehdejší sekretářce gymnázia, paní Uličníkové, a své třídní profesorce Viceníkové. V době nepřítomnosti ředitelky si Martu zavolaly a ukázaly jí přihlášku, která přišla zpět na gymnázium, protože podmínkou přijetí bylo trvalé bydliště v Praze. Dole stálo ředitelčinou rukou připsáno, že studium nedoporučuje. Třídní učitelka jí celou přihlášku vyplnila znovu, narychlo se vyřídilo přehlášení trvalého bydliště k nevlastní babičce žijící v Praze a nakonec ji na školu přijali.

Na škole je učila spousta kvalitních profesorů, studium ji bavilo. Rozhodla se, že si zkusí podat přihlášku na Lékařskou fakultu hygienickou Univerzity Karlovy (LFH UK), jak zněl tehdejší název. Jak sama říká, stáli při ní zřejmě všichni svatí. Tím, že změnila kvůli škole trvalé bydliště, učitelé ze zdravotní nástavby a uliční výbor, jehož členové ji vídali, jak pečuje o babičku, ji doporučili ke studiu a úspěšně složila přijímací zkoušky.

Bratr odjel na dovolenou do Rakouska, už se nevrátil

Mladší bratr Jiří měl problémy už s přijetím na střední školu, místo vysněné veterinární školy v Kroměříži se dostal po roce v učení v továrně MEZ Vsetín pouze na strojní průmyslovku. Později se mu podařilo vystudovat fakultu tělesné výchovy. Měl pohybové nadání po otci, lyžoval, hrál hokej, jeho snem bylo trénovat sportovce ve vrcholových střediscích. Místo toho nastoupil jako učitel na učiliště. V kombinaci s odchodem na vojnu, kde strávil dva roky života, v něm zřejmě uzrálo rozhodnutí z republiky odejít. V létě roku 1984 dostal vízum a odjel do Rakouska, odkud už se nevrátil. Rodina o jeho rozhodnutí nevěděla. Po roce se mu díky rodinné známé podařilo dostat do Ameriky. Marta Orolinová ve skrytu duše toužila vycestovat a jako lékařka pracovat v zahraničí, bylo jí ale jasné, že po bratrově emigraci už ji režim nikam nepustí.

Ještě v době studií medicíny, roku 1976, se vdala za Františka Orolina, budoucího lékaře, který pocházel ze Slovenska. Nějakou dobu žili ve městě Dolný Kubín, později se přesunuli do Gottwaldova a roku 1991, když manžel získal primariát v místní nemocnici, se vrátili do Vsetína. Ve Zlíně pracovala jako lékařka v oboru komunální hygieny, ve Vsetíně se jí podařilo dostat k epidemiologii, která ji zajímala už v době studií. Postupem času se stala vedoucí vsetínského pracoviště Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, roku 2014 přešla do soukromé sféry. Dosud se věnuje cestovní medicíně. V roce 2022, v době natáčení, žila ve Vsetíně.

 

Zdroj: https://www.denik.cz/regiony/byl-to-dum-hruzy-mucirna-jsme-tomu-rikali-prozradila-o-hradistske-fraklovce-20191005.html

          https://www.turistika.cz/mista/padouch-nebo-hrdina-v-panske-zahrade-vsetin/detail