Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor MUDr. Paul Ort (* 1936)

• narozen 15. dubna 1936 v Praze

• dědeček Jan Sonnevend se podílel na ukrývání parašutistů Gabčíka a Kubiše v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje

• dědeček Jan Sonnevend popraven nacisty 4. září 1942 v Praze na Kobyliské střelnici

• matka Ludmila Ryšavá, rozená Sonnevendová, ukrytým parašutistům nosila jídlo a oblečení

• matka Ludmila Ryšavá popravena nacisty 24. října 1942 v KT Mauthausen

• otcem pamětníka MUDr. Miloslav Ort, přední pražský chirurg

• kvůli otevřeně protibolševickým postojům otce nemohl nastoupit na gymnázium v Praze

• v roce 1961 vystudoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze

• v roce 1962 utekl ze zájezdu v Tunisku

• přes Evropu se dostal do Caracasu ve Venezuele

• usadil se v New Yorku

• celý život zasvětil ortopedii a chirurgii

• stal se primářem ortopedického oddělení Federální Veteránské Nemocnice na Manhattanu

• působil jako profesor na NYU (New York University)

• v roce 2021 žil v New Yorku

„Ten rozvod byl v Praze skandál. Tehdy se moc lidí nerozvádělo a tatínek byl prominentní pražský chirurg. My děti jsme byly soudem přiřčeny otci a to nám zachránilo život. Po atentátu na Heydricha si pro nás třikrát přišlo gestapo. Tatínkovi se vždy podařilo je odpudit. Dědeček byl zastřelen v Kobylisích, maminku popravili v KT Mauthausen,“ vypráví Paul Ort, jaké následky mělo statečné počínání jeho nejbližších příbuzných, kteří poskytli pomoc parašutistům z operace Anthropoid. 

Rozvod rodičů nám zachránil život

Paul Ort, původně Pavel, se narodil 15. dubna 1936 v Praze jako nejmladší ze tří synů. Jeho otec Miloslav Ort (narozen 1896) získal vzdělání za Rakousko-Uherska a během první republiky se etabloval jako prominentní pražský chirurg. Jeho matka Ludmila (narozena 1908), rodným jménem Sonnevendová, provdaná Ortová a podruhé provdaná Ryšavá, byla dcerou předsedy starších české Pravoslavné církve Jana Sonnevenda a aktivní členkou protinacistického odboje. Pavel měl dva starší bratry – Jaroslava a Jana. Rodiče se rozvedli v roce 1939, když byly Pavlovi tři roky. Všichni tři bratři byli soudem přiřčeni do péče otce.

Pavlův dědeček Jan Sonnevend byl velký vlastenec se sklony k panslavismu. Byl nadšeným členem Sokola, podporoval (především finančně) Masarykovu ligu proti tuberkulóze a po rozpadu Rakousko-Uherska přestoupil k Pravoslavné církvi, která ho posléze jmenovala do nejvyšší non-klerikální funkce, tedy předsedou rady starších. Angažoval se v protinacistickém odboji a skrze něj i jeho dcera Ludmila, Pavlova matka. „Jeden z jeho známých z Masarykovy ligy proti tuberkulóze [Petr Fafek] ho požádal, jestli by nevěděl o nějakém úkrytu pro parašutisty [Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a spol.]. A dědeček navrhl kryptu pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Říká se, že moje matka jim nosila jídlo a teplé oblečení,“ vysvětluje Pavel Ort.     

O otce gestapo zájem nemělo, chtěli nás, děti

22. června 1942, tedy čtyři dny po prozrazení úkrytu parašutistů, byl Jan Sonnevend zatčen spolu se svojí manželkou Marií. O šest dnů později následovalo zatčení i Pavlovy matky Ludmily. „Hitler zuřil. Bylo to poprvé, co Němci zaznamenali porážku. Třikrát si pro nás přišlo gestapo, otci se třikrát podařilo je odehnat. Otec nás často nutil mluvit na veřejnosti německy, abychom prokázali loajalitu. Víš, jaké to pro něj musely být šílené nervy, když si gestapo přijde pro děti? O otce ani neměli zájem, oni chtěli příbuzné mé matky a dědečka, a to jsme byly my, děti,“ upřesňuje Pavel Ort. Kdyby je gestapo odvedlo, tak by pravděpodobně skončily přinejmenším v internaci jako jiné děti odbojářů či pomocníků parašutistů. 

Po zatčení byly obě ženy drženy v Malé pevnosti v Terezíně. S matkou měli Pavel a jeho bratři povoleno komunikovat přes německy psané korespondenční lístky. „Já mám kopii toho korespondenčního lístku, který maminka poslala z Terezína, kde píše: ‚Je mně líto, že jsem nemohla Pavlíčka provázet do školy.‘ Ta heydrichiáda byla v květnu 1942, já jsem šel do první třídy v září toho roku.“

Ve stejných dnech, kdy Pavel prožíval své první dny školy, byl jeho děda Jan Sonnevend stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Poprava se konala 4. září 1942 na Kobyliské střelnici v Praze, tedy následující den po vynesení předem určeného rozsudku. Jeho žena, Pavlova babička Marie Sonnevendová, byla deportována do koncentračního tábora Mauthausen, stejně jako Pavlova matka Ludmila. Matku s dcerou a jejím druhým manželem Josefem Ryšavým popravili 24. října v Mauthausenu. „Nejdříve jsme si mysleli, že zemřeli v plynových komorách, ale pak, když se otevřely archivy v Mauthausenu, tak se ukázalo, že byli popraveni střelnou ranou do týlu,“ vysvětluje Pavel Ort. Celkem popravili nacisté sedm členů Pavlovy rodiny.

Abych neviděl ty mrtvoly

Do konce války žili sourozenci Ortovi ve strachu; úlevu přinesl až její konec. „Živě si pamatuji květnovou revoluci, to mi bylo devět let. Otec byl lékař, poslali pro něj auto, řekl mi, ať jedu s ním. Viděl jsem německé vojáky viset ze sloupů. Nejenže viseli z těch sloupů, ale ještě je upalovali, ty mrtvoly. Jeli jsme s otcem v autě a otec mi strkal hlavu pod sedadlo, abych neviděl ty mrtvoly, jak visí. Viděl jsem ženu, téměř nahou, obrovský portrét Hitlera zavěšený na jejím krku. Vysmívali se jim, mstili se. Aby se zbavili mrtvol těch německých vojáků, tak je házeli do Vltavy. Bydleli jsme kousek od Národního divadla, s bratry jsme chodívali na Žofín. Viděli jsme ty mrtvoly, nafouknuté, jak plují do Mělníka a pak do Labe. Posílali je zpět do Německa,“ vzpomíná Pavel Ort na dění v Praze bezprostředně po válce.

Byla chytřejší než všichni komunisti

Počínaje rokem 1941 působila v rodině MUDr. Miloslava Orta jako vychovatelka Marie Luňáková, povoláním učitelka. Vzali se roku 1948. Pavel měl ke své nevlastní matce velmi blízký vztah, právě ona mu později odvyprávěla osudy rodiny Sonnevendových. „Byla to úžasná žena. Říkávám, že cokoliv je ve mně pozitivního, je díky ní,“ vzpomíná na Marii Luňákovou Pavel.

„Otec ji velmi miloval a ona milovala jeho. A pro otce to byla záchrana, protože ona pak jednala s těmi komunisty. V roce 1951 jsem měl nastoupit na gymnázium, ale komunisti řekli, že ne. Terorizovali tím mého otce, považovali ho za buržoazní element. Otec byl z toho zoufalý, bál se, že se mi nedostane vzdělání. A vzdělání bylo pro otce velmi důležité.“ Ostatně rodina si na vzdělání zakládá dodnes. Rodina dělala, co mohla, aby Paula dostala na školu, ale ani známosti mezi politiky a funkcionáři nepomohly. „Po asi devíti měsících neúspěšného snažení mě zachránila moje nevlastní matka. Ona byla chytřejší než všichni komunisti.“ Zařídila Pavlovi práci v chemické továrně ve Spolana Neratovice – jako patnáctiletý měl za úkol testovat pesticidy v laboratoři. Po půl roce ho vedení doporučilo k dalšímu studiu. Jediným vynuceným ústupkem bylo studium v Nymburku, a ne v Praze. Odmaturoval se samými jedničkami, což znamenalo, že se mohl hlásit na vysokou školu dle svého výběru. 

Všechno byla hra, všichni jsme museli něco předstírat

Pavel nastoupil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, promoval roku 1961. Třída ho zvolila, aby u promoce pronesl slavnostní projev. „Zavolali si mě na děkanát a dali mi seznam frází, které v tom projevu musím uvést. Jako ‚Děkujeme Sovětskému svazu, děkujeme ruské vědě,‘ asi patnáct frází. Komunismus byl ještě rampantní, to bylo dávno před Dubčekem. Když jsem přišel na pódium, vytáhl jsem ten papír a těch patnáct frází jsem přečetl. Pak jsem ten papír odložil a přednesl svůj projev. Provokoval jsem, i když jsem se bál, zda mne nechají promovat.“  

Po dokončení studií chtěl Pavel zůstat v Praze a věnovat se chirurgii. Nabídli mu místo v nemocnici v Motole, kam během studií docházel jako dobrovolník. „Komunisti takovéto věci naprosto ignorovali, jako že ti někdo chce nabídnout zaměstnání. Řekli mi, že pokud chci dělat chirurgii, tak jedině do Mostu. Ale já do Mostu nechtěl.“ Přes svého bratra, který je také lékař, získal kontakt na nemocnici v Teplicích. „Řekli mi: ‚My tě sem vezmeme, ale nemůžeme tě vzít na chirurgii, to by nám neprošlo. Ale řekni, že chceš dělat tuberkulózu. To nikdo dělat nechce, to by mohlo projít. A až přijdeš sem, tak to vyřídíme.‘ Byla to všechno hra. Všichni jsme museli předstírat,“ přibližuje nejen zdravotnický systém Pavel Ort. V Teplicích působil přibližně rok a půl, a to jako ortopedický chirurg.

„Můj otec mezitím zemřel, bylo mu 63 let. Jak nacisti, tak komunisti mu zkrátili život tím, jak ho terorizovali. Po jeho zkušenostech nás všechny tři nabádal: ‚Pryč odsud! Tady klid nikdy nebude.‘ Proto říkám, že tím, že jsem utekl, jsem poslechl svého otce. Já jsem v tom komunismu nemohl žít,“ objasňuje Pavel důvody své následné emigrace.

Nejhorší lež, jakou Čech mohl říct

Počátkem šedesátých let začalo docházet k postupnému uvolňování režimu. Pavel neváhal využít první příležitosti, která se mu naskytla, k emigraci. Zažádal o výlet do Tunisu s Československou cestovní a dopravní kanceláří (ČEDOK). „Primář si mě zavolal a říká mi: ‚Pavle, prosím tě, ne aby ses tam někde zapomněl.‘“ Obavám primáře se nelze divit – byl jedním z těch, kteří museli svým podpisem stvrdit pro Pavla doporučení, aby dostal od ministerstva vnitra povolení k výjezdu. „Pane primáři, teď?! Když jste mi zvýšili plat?! Jak bych to mohl udělat?“ odpověděl tehdy Pavel Ort. Jediný člověk, který tušil o jeho záměru emigrovat, byla jeho nevlastní matka Marie. Ta se s ním rozloučila slovy: „Tak uvidíš.“

Jednalo se o dvoutýdenní zájezd, nejprve vlakem do Kyjeva, pak do Oděsy, a z Oděsy lodí Poběda (rusky Vítězství) přes Jaltu až do Tuniska. „Před odjezdem z Oděsy museli loď vyklidit, aby ji celou prohledali psi, jestli se tam někdo neschovává. Byla to loď pro čtyři sta českých turistů, nikdo jiný tam nebyl. Propluli jsme přes Bospor a Dardanely, to bylo bolestné – pár metrů od nás svoboda. I jsem si říkal, zda skočit, ale přišlo mi to zbytečně riskantní. Po Tunisu nás pak vozili autobusy. Říkalo se, že v každém autobusu byli aspoň dva tajní. Nevědělo se, kdo je turista a kdo tajný,“ popisuje Pavel cestování za komunismu.

„Byl poslední den a oni nás vzali na pláž. To bylo pro Čechy něco – moře, pláž. A já si řekl: ‚Buď teď, nebo nikdy.‘ Na tom zájezdě jsem se ale seznámil s krásnou ženou - bylo mi trapné z té pláže odejít, aniž bych jí cokoliv řekl. Tak jsem jí řekl: ‚Víš, já se tady šíleně nudím, na té pláži.‘ To byla ta nejhorší lež, jakou Čech mohl říct,“ směje se Pavel. „Odplížil jsem se z pláže, na sobě kalhoty, košili a do kapsy jsem si zastrčil mokré plavky. Tak jsem utekl.“

Když žiješ ve lživém prostředí, nevěříš ani malým pravdám

V Tunisku strávil Pavel celkem tři měsíce. Hostil ho u sebe západoněmecký učitel, bydlel v arabské ubytovně i u katolické charity. Autostopem projel celou zemi. Původně měl namířeno do Caracasu ve Venezuele, kde měl vzdálené příbuzné, avšak na jejich doporučení požádal o azyl v USA. Cesta do USA nebyla o nic méně dobrodružná - vedla přes Alžír, lodí na Sicílii, autostopem přes Itálii do Benátek a pak do Milána, vlakem do švýcarského Bernu a opět autostopem přes Německo až do francouzského přístavu Le Havre, odkud měl lístek na loď právě do venezuelského Caracasu. Cesta lodí trvala čtrnáct dnů – první týden přes oceán, druhý týden po karibských ostrovech. Na ostrově Martinik se z lodě dopravní stala loď turistická, takže Pavel Ort navštívil i Barbados, Britské Panenské ostrovy, Guadalupe či Puerto Rico. V Caracasu pak pobýval šest týdnů u svých vzdálených příbuzných. Ti mu dali cenné informace a doporučení o životě na západě a v USA.

„My jsme byli úplně naivní. Ameriku jsme obdivovali, Západ jsme měli úplně idealizovaný. Všechno v Americe bylo úplně jiné, než jak jsem si to představoval. Komunisti nám říkali to nejhorší - o rasismu, špíně atd., ale my jsme věřili v pravý opak. To je ta ironie, když žiješ v takovém lživém prostředí, pak nevěříš ani té malé pravdě, kterou občas někdy někdo řekne,“ hodnotí Pavel.

Ještě než se trvale usídlil v USA, zúčastnil se jako expediční lékař geologické výpravy do Amazonie, jejímž cílem bylo zmapovat hranici mezi Venezuelou a Brazílií. Poté už přesídlil do New Yorku, kde nastoupil na NYU (New York University), aby získal praxi na chirurgii a ortopedii a mohl si otevřít vlastní ordinaci.

„Nebyl to jednoduchý přechod. Byli jsme z komunismu vytrénovaní jako cynici. Všemu jsme se vysmívali. Tu změnu musí člověk udělat vnitřně. V USA je všemu naopak, hodnotou je čestnost. To, co řekneš, zda dodržíš slovo. Na základě toho si získáš pověst. Tohle jsem rychle pochopil a naštěstí to odpovídalo principům, podle nichž jsem byl já sám vychován. Já jsem nebyl geniální ortoped, ani nejsem vynikající chirurg. Ale o své pacienty jsem se staral, říkal jsem jim pravdu, mohli mi důvěřovat, a proto jsem byl velmi úspěšný“ uzavírá Pavel Ort.

Na NYU působil jako profesor, 16 let byl primářem ortopedického oddělení Federální Veteránské Nemocnice na Manhattanu. V roce 2021 žil Pavel Ort v New Yorku, věnoval se sběratelství starožitných hodin a chystal se přeložit své deníkové záznamy z výpravy po Amazonii z češtiny do angličtiny.