Metoděj Osladil (* 1923  †︎ 2015)

Popravovalo se tam skoro každý den.

Metoděj Osladil

+narozen 10. července 1923 v Radomilově

+spolu s Josefem Hejtmánken ukrýval partyzány z Velké Bystřice

+v květnu 1944 byl zatčen

+bezmála rok strávil v Malé pevnosti v Terezíně

+po válce pracoval jako cukrář

+v současnosti žije v Rapotíně

Metoděj Osladil se narodil v roce 1923 v malé vesnici Radomilov u Rudy nad Moravou. Tato obec, i když v ní bydleli jen Češi, patřila do pohraničí, které Němci po mnichovské dohodě obsadili. V této době pamětník dokončil školu a musel ihned nastoupit do zaměstnání. S kamarády proto odjel do Bodenbachu (Podmokly – dnes Děčín). „Tam jsme pokládali kabely. Byli jsme tam asi čtrnáct dní a pak jsme ujeli, protože tam byly strašný podmínky.“ Po příjezdu domů nastoupil na stavbu turbíny do Hanušovického pivovaru a pak do Rudy nad Moravou, kde se vyučil cukrářem.

Odbojová činnost

Nejdříve začal Metoděj Osladil s kamarádem Josefem Hejtmánkem v okolí Radomilova stavět bunkr. To ale ještě neznali jeho účel. V dubnu 1944 podniklo gestapo zátah na partyzány ve Velké Bystřici u Olomouce. Několika partyzánům se podařilo utéct. Mezi nimi i Karlu Hynkovi ml. a Zdeňku Matějovi. Ti se pak dostali až do Radomilova. Navázali styk s Josefem Hejtmánkem a Metodějem Osladilem a společně postavili další bunkr, ve kterém se tito utečenci ukrývali. To už se ale začala smyčka stahovat a gestapo podniklo zásah i v tomto kraji. V květnu 1944 byl zatčen Karel Hynek, který nevydržel brutální výslechy gestapa a prozradil jméno Metoděje Osladila.

Zatčení

Pro pamětníka si přišli do práce v Rudě nad Moravou. „Přijelo gestapo z Opavy a vzali mě.“ Gestapo navštívilo také jeho domov v Radomilově, kde brutálně zbili jeho matku. „Dělali doma bordel. Všechno rozházeli. To jsem nebyl doma. Matku potloukli, zuby jí vyrazili.“

Byl poslán do Šumperka do robotárny, kde probíhaly výslechy zadržených. Vězni byli nejdříve surově zbiti a až potom se jich ptali na zapojení do odboje. „Když mě zavřeli, tak mně tak ztloukli zadek, že jsem týden nemohl sedět. Bejčákem. A ještě si pak na policii v Rudě (Ruda nad Moravou) dělali srandu. Když se to přežilo, tak to ještě šlo. Horší bylo, když mě zavřeli a zavezli do Šumperka. Tak tam byl chlap z Hartíkova a ten byl tak ztlučenej, že mu ze zadku maso padalo. V Šumperku na gestapu.“

V Terezíně

V Šumperku si pobyl jen krátce a bez soudu a obvinění byl odvezen do Malé pevnosti v Terezíně. Nejprve byl transportován vlakem do Bohušovic nad Ohří. Z nádraží pak byli hnáni do pevnosti. „Oni nás tam hnali skoro útokem. Každej ještě něco měl, protože jak jsme byli ještě v Šumperku, tak někteří dostali s sebou nějaký jídlo. Tak to poztráceli. Hnali nás do takového podloubí na ten čtvrtý dvůr. Tam někteří kluci padali a oni je bili. Tak jsme byli na čtvrtém dvoře. To byly dvě cely na pravé straně a dvě na levé. Tak tam nás rozdělili.“

V Malé pevnosti strávil pamětník bezmála rok. Po celou dobu byl šikanován německými strážnými. Jak sám vzpomíná, nejhorší byli Rusové, kteří se přidali k SS. Vězeň si nemohl být nikdy jistý, zda zrovna on nebude vybrán pro jejich zvrhlé choutky a bez milosti zavražděn. „Jednou jsme šli z práce. Šli jsme v řadě. Byli tam Rusové, co se dali k SS. Když jsme je potkali, museli jsme sundat čepici. Já jsem to neudělal, tak mě tam ten Rusák zkopal a zbil. Co jsem měl dělat? Byl jsem rád, že jsem to přežil a mohl odejít… Nejhorší bylo, že oni denně pili. Ožrali se a potom chodili do těch cel…“

Metoděj Osladil byl přidělen k zemědělským pracím. Díky tomu si mohl svůj nedostatečný a jednotvárný příděl potravin občas doplnit zeleninou. I takováto maličkost ale mohla rozhodovat o přežití. Ubytován byl v cele číslo 37, kde vězni nejenže neměli absolutně žádné soukromí, ale světnice byla plná vší a blech, které jim nedaly ani na okamžik klid. „Tam byly takový dřevěný pryčny a my jsme na nich spali jen tak. Akorát pod hlavu jsme si dali kabát nebo čepici. To bylo všechno. Na těch deskách jsme spali. A když se jeden obrátil, tak to se museli obrátit všichni. To bylo tak nacpaný. Vždyť nás tam bylo osmdesát v té jizbě.“

Nejhůře se esesáci chovali k Židům, kteří denně umírali v obrovském počtu. Pamětník sám viděl, jak se na rozkaz strážných museli mezi sebou bít na život a na smrt jen pro jejich chvilkové pobavení. „Viděl jsem, jak se dva Židi museli tlouct. Tloukli se u takové kaluže klackama, až se utloukli. Ten jeden spadl dolů. Ten se tam utopil. Ale nevím, co udělali s tím druhým. Já jsem raději odešel, abych nebyl svědkem nebo něco neudělal. Bylo tam víc takových případů.“

Sám tento hrůzný rok svého života přežil hlavně díky svému mládí a odhodlanosti k životu. „My jsme byli mladí a měli jsme tam dosti veselo. My jsme si ze všeho dělali prču.“

Ve vězení v Šumperku

Na počátku roku 1945 byl Metoděj Osladil poslán do šumperské věznice, odkud měl být převezen k soudu do Drážďan. Bylo to v pravý čas, protože v Malé pevnosti zrovna vypukla katastrofální epidemie skvrnitého tyfu, která si vyžádala stovky obětí. Nákaze se nevyhnul ani pamětník, ale projevila se až o mnoho let později, kdy už se mohl v klidu vyléčit v nemocničním prostředí.

V šumperské věznici byl držen ještě tři týdny. K jeho odeslání do Drážďan nakonec vůbec nedošlo, protože už byl prakticky konec války. Doma v Radomilově ještě zažil osvobození. S kamarády se běžel podívat do lesa na přijíždějící sovětskou armádu. Vojáci si ale mysleli, že se v lese nachází Němci, a tak tam spustili palbu. Naštěstí kulky nenašly svůj cíl a kluci utekli domů.

Po válce

Krátce po skončení války nastoupil Metoděj Osladil na vojnu do Zábřehu na Moravě. Po zkrácené vojenské službě se přestěhoval do Rapotína, kde získal dům, v němž se nacházela výrobna cukrovinek a malý obchod. Začal podnikat, ale po roce 1948 mu byly stroje znárodněny a zůstala mu jen prodejna. Zakrátko zavřel i tu a šel pracovat jako cukrář do Šumperka. Svou práci měl velmi rád a zůstal v ní až do důchodu. Dnes žije ve svém domě v Rapotíně.

Pro Post Bellum v roce 2009 natočil a zpracoval Vít Lucuk.