Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Francisco Osorio Claro (* 1963)

• narodil se v roce 1963 v Guantanámu, v Kubánské republice

• v 11 letech byl kvůli hození kamene na kubánskou vlajku umístěn do diagnostického ústavu „Picolito“

• v roce 1978, ve svých 15 letech, byl z důvodů nepřizpůsobivosti a neposlušnosti přemístěn do věznice „Chafarinas“

• po událostech spojených s masivní emigrací Kubánců z Velvyslanectví Peruánské republiky na Kubě v roce 1980 byl donucen s dalšími politickými vězni opustit zemi

• emigroval do Spojených států amerických, kde pobýval až do roku 1992, než se rozhodl vrátil na Kubu, kde byl ale odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody kvůli údajně kriminální minulosti jako politický vězeň

• po propuštění na svobodu v roce 1995 se začal zajímat o protirežimní hnutí a organizace, stal se členem „Demokratické strany 30. listopadu Frank País“ [Partido Democrático 30 de Noviembre Frank País], „Hnutí za odolávání režimu a za demokracii“ [Movimiento de Resistencia y Democracia] a „Vlastenecké unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba]

• v roce 2016 byl za svou protirevoluční činnost odsouzen k jednomu roku vězení v „Kombinované věznici“ v Guantánamu [Combinado de Guantánamo]

• je pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti, byl nespočetněkrát zadržen, zastrašován a fyzicky napaden

• jeho sestra Celina Osorio Claro je koordinátorkou hnutí „Dámy v bílém” [Las Damas de Blanco]

• žije se svou rodinou ve čtvrti Caribe ve městě Guantánamo

„My jsme pokojní oponenti, oni jsou násilníci, to oni nás provokují k útokům. Přátelé, vždy se snažte o nenásilný způsob vzdoru proti tomuto utlačovatelskému systému,“ vyzývá Francisco Osorio Claro, oponent komunistického režimu na Kubě, který od svých 11 let strávil více než deset let v několika kubánských věznicích.

Převýchova za hození kamene na kubánskou vlajku

Francisco Osorio Claro se narodil v roce 1963 v Guantánamu, v Kubánské republice. Již od útlého dětství cítil potřebu odporu vůči praktikám komunistického režimu, což se odrazilo v jeho chování, když teprve v 11 letech hodil kámen na kubánskou vlajku a byl poslán do diagnostického ústavu „Picolito“. V 15 letech ho přemístili do věznice „Chafarinas“: „Oznámili mi, že jsem nepoučitelný a nepřevychovatelný a byl jsem poslán do vězení,“ vzpomíná. Po dvou letech strávených za mřížemi, v roce 1980, zrovna vrcholila diplomatická krize mezi Velvyslanectvím Peruánské republiky na Kubě a kubánskou vládou, když se na peruánskou ambasádu dostavilo více než deset tisíc žadatelů o politický azyl.[1] Výsledkem byl doslova exodus obyvatel z Kuby do Spojených států amerických přes přístav Mariel[2] a čistka kubánských věznic, když bylo několik tisíc vězňů propuštěno a donuceno opustit zemi.[3] „Přišli za mnou do cely vysoce postavení papaláši a oznámili mi, že musím okamžitě odjet z Kuby,“ komentuje okolnosti emigrace s 12 dalšími Kubánci, ze kterých tři zemřeli na otevřeném moři. Francisca zachránila americká námořní policie a odvezla ho na Cayo Hueso [dnes Key West] na Floridě.

Myslel jsem si, že se na Kubě všechno změnilo, ale nebylo to tak

Nedlouho po příjezdu do USA byl poslán do Colorada, kde přebýval až do jednoho střetu s policií: „Odsoudili mě ke třem měsícům za mřížemi, bylo to nedorozumění, potom mě předali migračním úřadníkům a ti už mě nechtěli propustit, tak jsem se raději vrátil na Kubu,“ vzpomíná na okolnosti svého návratu v roce 1992. „O situaci na Kubě jsem toho moc nevěděl, po návratu mi v Havaně sebrala Státní bezpečnost cestovní pas a poslali mě rovnou do vězení za potenciální nebezpečí pro společnost,“[4] vysvětluje. Nejprve Francisca umístili do zadržovací cely pro cizince „La Condesa“: „Dostal jsem prostěradla, toaletní papír a mýdlo. Myslel jsem si, že se na Kubě všechno změnilo, ale když mě poslali do ‚Kombinované věznice‘ v Guantánamu a poté do vězení ‚Boniato‘ v Santiagu de Cuba, nebylo tomu tak,“ vzpomíná na svůj čtyřletý trest za údajně kriminální minulost bývalého politického vězně. Francisco se vrátil na Kubu během „speciálního období“,[5] socioekonomické krize, která zasáhla Kubu v 90. letech a která se mimo jiné odrazila i na vězeňské stravě – Francisco zažil hlad a bolestivé průjmy způsobené nekvalitním jídlem: „Dostávali jsme hrubě namletou pšeničnou kaši, nebyla to dostatečná výživa. V Kombinované věznici jsem zažil, jak zemřelo sedm vězňů na podvýživu, v celách na stejné chodbě jako já!“ zdůrazňuje. 

Týrání vězňů

Kromě nedostatečné stravy zažil Francisco ve vězení Francisco další útrapy v podobě mučení vězeňskou stráží nebo „Vězeňskou radou“: „Když vyhlásíš hladovku, Vězeňská rada vězňů ti schválně začne rvát jídlo do pusy, zatímco tě mlátí. To je běžná praxe ve věznicích, hlídači využívají Vězeňské rady, aby si zachovali čistý štít, stráže přece nikoho nemučí a nemlátí“ dodává s ironií v hlase. Dalším způsobem, jak vyvolat ve vězních strach je spoutání odsouzených technikou jménem „Balancín“ nebo „Shakira“,[6] metody, se kterými má Francisco také zkušenosti: „Zažil jsem to na vlastní kůži, drsné mučení, prováděli mi všechno možné, já jsem trpěl víc než dost,“ vzpomíná. V neposlední řadě se vězni potýkají s nedostatečnou lékařskou péčí, z toho důvodu se někdy uchylují k sebepoškozování[7]: „Schválně jsem se poranil, aby mě nechali jít k doktorovi, ale místo toho mě nechali krvácet, tak jsem vyhlásil hladovku. Ani to ale nepomohlo, přivázali mě k mřížím a nechali mě tři dny venku na silném dešti, byl jsem celý promáčený a prochladnutý. Stráže mě nutili, abych řekl ‚Ať žije Fidel Castro‘,“ popisuje neúspěšné pokusy zlomit jeho přesvědčení, na které Francisco reagoval protirežimním heslem „Pryč s diktaturou“.

V Guantánamu se nebojíme vyjít do ulic

Nejen kvůli mučení a nespravedlivému zacházení se Francisco přidal k opozici prosazující nenásilný způsob odporu. Po propuštění na svobodu z vězení „Boniato“ v roce 1995 se podílel na prvních neoficiálních protirežimních hnutích v Guantánamu. „Začali jsme veřejně vyvěšovat protivládní slogany, plakáty, první pokojné protirevoluční organizace se teprve začínaly formovat,“ popisuje počátky svého aktivismu. Nejprve se přidal k „Demokratické straně 30. listopadu Frank País“ [Partido Democrático 30 de Noviembre Frank País][8] a kolem roku 2010 se stal členem „Hnutí za odolávání režimu a za demokracii“ [Movimiento de Resistencia y Democracia][9] vedené disidentem Rogeliem Tabío Lópezem.[10] „Jednoho dne jsem Rogeliovi řekl: ‚Pojď, vyjdeme do ulic, aby lidi věděli, za co bojujeme a co se tady děje‘, a vyšli jsme veřejně do ulic, v průvodu za našeho bratra Andyho Frómeta Cuencu[11], který už 27 dní držel hladovku,“ vypráví o prvních opozičních demonstracích v ulicích Guantánama. Kvůli aktivismu byl Francisco častým objektem výhružek a nespočetných útoků, nicméně nikdy nepolevil: „Vždycky jsem četníkům Státní bezpečnosti říkal, ať mě klidně odvedou, byl jsem ochoten jít sedět do vězení, protože já svůj postoj nezměním a vždy budu říkat pravdu, a kdykoliv bude třeba, vyjdu do ulic, aby i ostatní věděli, že bojuji za demokracii na Kubě.“

Nepřetržité sledování je pro tvoji ochranu

Francisco je pod neustálým dohledem státních orgánů: „Jednou mi Major Sergio řekl: ‚Kudrnáčisko [ve španělštině Chinosorio, jak říkají Franciscovi kvůli jeho kudrnatým vlasům], nemáš si na co stěžovat. Máš lepší ochranku než leckterý kapitán nebo ředitel, my tě chráníme, protože lidé na ulici tě chtějí zabít,‘“ komentuje. V roce 2016 se stal koordinátorem „Vlastenecké unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba][12] v Guantánamu, konkrétně skupiny „Orlando Zapata Tamayo žije“ [Orlando Zapata Tamayo Vive],[13] nicméně v tom stejném roce byl odsouzen k ročnímu odnětí svobody. „Tvrdili, že museli zastavit guantanámskou opozici, protože já jsem schopen vyvolat povstání proti vládě,“ uvádí důvody svého zatím posledního věznění v „Kombinované věznici“. Po propuštění Francisco neupustil od protirežimní činnosti, naopak, stal se významným aktivistou za lidská práva a podporovatelem dalších disidentů prostřednictvím průvodů, demonstrací a stávek. Francisco představuje také důležitou oporu pro svou sestru Celinu Osorio, vedoucí hnutí „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco][14] v Guantánamu, a to i přes to, že sebemenší kontakt s Franciscem je důvodem k zadržení Státní bezpečností: „Jen za přiblížení se ke mně hrozí vězení v délce dva až čtyři roky, k zatčení využívají zákon o sociální nebezpečnosti, protože já už mám zápis v rejstříku trestů jako politický vězeň,“ vysvětluje.

Nebojte se diktatury

Franciscův zdravotní stav je znepokojivý. „Jsem si jistý, že moje nemoc je způsobena špatnými podmínkami ve vězeních, spal jsem na zemi a také všechna ta vlhkost měla vliv na moje plíce…Byl jsem celkem šestkrát hospitalizován kvůli tuberkulóze, dvakrát na jednotce intenzivní péče,“ dodává. Francisco je přesvědčen o nedostatečné úrovni kubánského zdravotnictví, které není schopno reagovat na právě probíhající světovou pandemii koronaviru.[15] Také přirovnává situaci nedostatku potravin ke speciálnímu období z 90. let: „V současné době na Kubě čelíme vlně hladomoru, není co jíst. Státní bezpečnost prodavačům všechno zabaví, nemůžou nic prodávat ani kupovat,“ popisuje aktuální potravinovou krizi roku 2020 za koronavirové pandemie, která není jedinou výzvou pro Kubánce. Například kubánský disident se musí potýkat s kybernetickou válkou, vedenou příznivci komunistického systému, kteří na sociálních sítích sdílí nepravdivé a zavádějící informace. Dekret zákona č. 370, vydaný s cílem uzemnit snahy nezávislých novinářů a dalších obyvatel Kuby skrze přemrštěné pokuty, je mocným nástrojem tohoto režimu. Francisco se ale nenechal zastrašit, naopak, pokračuje ve svém odporu: „Sestry a bratři, neodchylujte se od nenásilného způsobu boje proti tomuto utlačovatelskému režimu. Nemějte strach z diktatury!“ a tímto vzkazem pro Kubánský lid uzavírá svůj příběh.

 

[1] Více informací o událostech na Velvyslanectví Peruánské republiky v roce 1980 zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1345389-exodus-z-mariel-desetitisice-kubancu-prchaji-z-ostrova-svobody

[2] Kuba otevřela přístav Mariel poblíž Havany a tisíce Kubánců využily příležitost a opustily Kubu. Událost je také nazývaná jako exodus z přístavu Mariel. Více informací zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba#1980:_Exodus_z_p%C5%99%C3%ADstavu_Mariel

[3] Někteří historici odhadují, že až 15 % ze 125,5 tisíců emigrantů do Spojených států amerických v roce 1980 představovali vězni. Více informací ve španělském jazyce zde: https://elpais.com/internacional/2015/09/13/actualidad/1442113548_063090.html

[4] Kubánský trestní zákon definuje „společenskou nebezpečnost“ [podle Ley de la Peligrosidad Social] jako chování, které není v souladu s „komunistickou morálkou“. Za společenskou nebezpečnost hrozí jeden až čtyři roky odnětí svobody. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.tusnoticiascuba.com/ley-de-peligrosidad-la-medida-mas-abusiva-para-la-sociedad-de-cuba/

[5] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial], jedná se o ekonomickou a potravinovou krizi, vzniklou v důsledku pádu Sovětského svazu v roce 1990 a ukončení hospodářské pomoci Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[6] Více informací o mučících metodách v kubánských věznicích ve španělském jazyce zde: https://zoevaldes.net/2010/05/28/torturas-en-cuba-la-shakira/ a http://www.100yaldabo.com/torturas.htm

[7] Sebepoškozovaní ve své výpovědi uvádí také disident Isael Poveda Silva, jeho příběh můžete nalézt v archivu Paměti Národa: https://www.pametnaroda.cz/es/poveda-silva-isael-1969

[8] Podrobnosti o „Demokratické straně 30. listopadu – Frank País“ [Partido Democrático 30 de Noviembre Frank País] ve španělském jazyce zde: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27

[9] Článek o vedoucím “Hnutí za odolávání režimu a za demokracii” [Movimiento de Resistencia y Democracia] v Guantánamu ve španělském jazyce zde: https://www.cubaencuentro.com/cuba/noticias/guantanamo-opositor-esta-muy-debil-de-salud-tras-10-dias-en-huelga-de-hambre-274868

[10] Rogelio Tabío López je občanským aktivistou a politickým vězněm. V roce 2012 vyhlásil hladovku. Více informací o jeho činnosti ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/9296.html

[11] Více informací o případu disidenta Andyho Frómeta Cuency zde: https://pedazosdelaisla.wordpress.com/2011/10/22/preso-politico-andy-frometa-cuenca-victima-de-incesante-torturas-y-sentencia-prolongada/

[12] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[13] Orlando Zapata Tamayo byl aktivistou za lidská práva na Kubě, zemřel na následky hladovky (1967-2010). Více informací o jeho úmrtí zde: https://www.lidovky.cz/svet/po-hladovce-zemrel-jeden-z-hlavnich-kubanskych-disidentu.A100224_100623_ln_zahranici_jv

[14] „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě. Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

[15] V březnu Roku 2020 Světová zdravotnická organizace vyhlásila světovou pandemii v souvislosti s koronavirem COVID‑19. Více informací zde: https://www.who.int/es/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019?gclid=EAIaIQobChMIt4Obzszf6QIVTtbACh2RrAPCEAAYASAAEgLsd_D_BwE