Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Ospald (* 1951)

• po otci poloviční sudetský Němec

• krátce vyrůstal u nevlastních rodičů, později žil jen s vlastní matkou

• nerad chodil do školy a často utíkal z domova

• po základní škole se přihlásil na horníka

• v Oskavě psal po domech na protest proti okupaci v srpnu 1968

• před osmnáctým rokem si odseděl devítiměsíční trest za odcizení úspor svého dědečka

• po jednom útěku od odvodu mu po předstírání hloupého byla udělena modrá knížka

• jako zletilý byl ve vězení ještě dvakrát, vždy za drobné krádeže

• chvíli pracoval jako dřevorubec v Jeseníku

• od roku 1985 se snažil utéct z komunistického Československa

• po několika pokusech se mu 19. července 1986 podařilo překročit hranice do Rakouska přes dráty vysokého napětí

• v Rakousku nejprve pracoval jako dělník a měl obtíže se získáním azylu

• nyní žije ve Vídni a píše druhou knihu o svém útěku

Robert Ospald se narodil 2. července 1951 v Libině na úpatí Jeseníků. Jeho otec byl sudetský Němec, matka Češka. Ve třech letech Roberta předali do péče náhradním rodičům, kteří žili ve Zlatých Horách nedaleko polských hranic. „On se ten můj vlastní otec jako sudetský Němec asi tak nějak nedobrovolně odloučil od rodiny,“ vzpomíná pamětník.

U nevlastních rodičů strávil tři roky. Důvody, proč s vlastní matkou nějakou dobu nežil a později se k ní mohl vrátit, nejsou zcela jasné. Ospaldův nevlastní otec podle všeho trpěl psychickými problémy, které mohly být jedním z těchto důvodů. „Někdy přestřelil, byl brutální, jenže když nevlastní máma řekla: Nech toho, nebo zavolám policajty, tak netrvalo dlouho a seděl v koutě a kňučel jak malý štěně: ,Jenom ne policajty.‘“ Rodina žila v malém domku, všichni spali v jedné místnosti. Malý Robert tedy byl svědkem všeho, co se doma odehrávalo. Jednou třeba viděl, jak si jeho otec doslova rve vlasy z hlavy: „Byl jsem z toho vyděšenej. Zrovna jsem se probudil, a když jsem viděl, jak ty chomáčky vlasů padají na zem, tak jsem se začal smát. To je možná jediné, na co se pěti- nebo šestiletý kluk v takovou chvíli upře. Mně to prostě přišlo směšné. Nevlastní otec bleskově zmizel v kuchyni, přiběhl s nožem a křičel, že se mu nikdo nebude smát za to, že ho soudruzi zničili, že se nikdo nebude smát jeho neštěstí.“ Situaci nakonec uklidnila nevlastní matka vyhrůžkou, že přivolá policii. Když bylo Robertovi asi šest let, vrátil se k vlastní matce a začal chodit do školy v obci Třemešek na Šumpersku.

Na útěku ze školy i z domu

Když začal Robert po nějakém čase navštěvovat školu v nedaleké Oskavě, narazil tam na učitelku, která podle jeho slov dávala žákům vyrůstajícím v dětském domově pocítit, že jsou méněcenní. „Jednou jsem vstal a té učitelky se zeptal, jestli ty děti netrpí dost už tím, že nemají rodiče a žijí v děcáku; jestli je správné, že se k nim tak chová, že je ponižuje a ubližuje jim.“ Situace se ale obrátila proti němu. Atmosféra ve škole pro něj začala být nesnesitelná a on odtamtud začal utíkat. Matka se jej snažila přesvědčit, aby nechodil za školu, a Robert nakonec začal utíkat i z domu. Toulal se po kraji třeba dva týdny, ve škole se už pak skoro neukázal.

Na konci deváté třídy to vypadalo, že vyjde ze školy s pěti pětkami a trojkou z chování, měl 365 neomluvených hodin. „Když nás přišli verbovat do ostravských dolů, tak jsem se přihlásil na hornické učiliště. Jenže oni řekli: ,Soudruzi učitelé, to nejde. Budoucí horník nesmí mít žádnou pětku a v nejhorším případě může mít dvojku z chování.‘ Tak mi udělali nové vysvědčení s dvojkou z chování a osmi čtyřkami. A mohl jsem jít do Ostravy.“ V hornickém učilišti Robert vydržel dva roky. Z internátní knihovny ukradl kufr knížek a zmizel. Literatura podle jeho slov hrála v tomto období jeho života klíčovou roli .

Za mřížemi

Z Ostravy se Robert vrátil domů. Bydlel buď u matky nebo navštěvoval prarodiče. „Děda rodinu nepodporoval, měl asi tu poválečnou sběratelskou mánii, či jak to říct. Všechny peníze dával bokem, a přitom je za dobu, co spořil, dvakrát vyměnili, takže z nich nic neměl. A potřetí jsem je vzal já. Ale to nebyla krádež. Já jsem si žádný krádeže nebyl vědomej, já jsem viděl spoustu peněz a nevěděl jsem, co s tím. Sebral jsem je. Domů jsem se bál, tak jsem se začal toulat. A když jsem přišel zpátky, bylo po penězích. Tak mě čapli a zavřeli.“

Robertovým prvním kriminálem byla bratislavská věznice pro mladistvé, odkud díky amnestii vyšel již po devíti měsících. Potom byl zavřený ještě dvakrát. „Pak to už byl vyloženě komunistický způsob: když člověk ztratil práci, došly mu prachy a on pak koukal, kde by něco sehnal nebo ukradl. A i když je toho málo, od soudu dostane hodně.“ Oba tresty si odpykal ve Vinařicích u Kladna – poprvé sedm měsíců, podruhé dva roky.

Dohled a karate

Na svobodu Robert vyšel ve čtyřiadvaceti a měl nařízený policejní dohled. Musel se tedy pravidelně hlásit na policejní služebně tam, kde byl přihlášený k pobytu. „Člověk se musel hlásit a vykládat, kde byl, co zažil, kde nebyl. Velice brzo jsem zjistil, že to dělat nebudu. Ne, že se nebudu hlásit – udělat to třikrát, byl by to už trestný čin. Ale že jim nebudu nic říkat. Protože jsem zjistil, že když jim člověk řekne: ,Byl jsem tam a tam,‘ tak oni tam potom šli, vyptávali se a znechutili přátelům kontakt s tím člověkem. Tak jsem jim nevykládal nic, i když jsem byl všude možně. Jezdil jsem autostopem i v noci, ráno jsem se vrátil včas do práce a měl jsem pokoj.“

Tou dobou už byl Robert dvojnásobným otcem. Matka jeho dětí se s ním rozvedla, když nastupoval jeden z trestů. Z Moravy se postupně stěhoval na západ, až zakotvil v Litomyšli, kde zůstal až do roku 1986. Potkal tam Kristýnu, budoucí matku své dcery Veroniky, a našel tam i víru v Boha. Duchovním průvodcem a oporou mu byl místní farář. Robert také chodil do kurzu karate, kde se setkal se Zdeňkem Pohlem, svým pozdějším parťákem pro útěk do Rakouska. O útěku přemýšlel dlouhodobě: neuměl si přestavit, že v komunistickém Československu stráví zbytek života. O patnáct let mladší Zdeněk měl podobné plány a na hodinách karate o nich otevřeně mluvil. Dohodli se tedy, že to zkusí společně.

Přes Maďarsko

S přípravami začali v létě roku 1985, ale naráželi na řadu komplikací. „Chvíli to trvalo, protože tenkrát sehnat forinty, to byl docela fór. Dělali stojky, že se to nedalo vydržet. Přijeli jsme do malého městečka a úředník v bance nám řekl: ,Dejte sem občanky!‘Potom si opsal naše údaje a oznámil: ,Nemáme.‘ Ten mě tak nasral, že jsem měl chuť dát mu do zubů. Pochopil jsem, že soudruzi chtějí vědět, kdo shání forinty, i když je nedostane. To je totalita, že to dál nejde.“

Po několika měsících sehnali forinty a taky pár dolarů a marek. Peníze schovali do volantu, ilegální polské tiskoviny do boxu řadicí páky Robertovy lady. Plán byl jasný: přejet legálně do Maďarska a pak utéct na západ.

Na hranicích s Maďarskem je ale čekala důkladná prohlídka. „Byl bych hrozně rád, kdybych si vzpomněl, jak dlouho to všechno trvalo, protože jsme tam přijeli k večeru, a pustili nás teprve k večeru příštího dne.“ Když pohraničníci v autě sami nic nenašli, posadili Roberta za volant a říkali mu, co má odmontovat. „V ladách byl takový kastlík kolem řadicího klacku a tam jsem zastrčil tiskoviny polské Solidarity. Jeden policajt si najednou vzpomněl a říká: ,Pod ten kastlík jsme se ještě nedívali.‘ Říkal jsem si, že je dobře, že to musím zvednout já. Odšrouboval jsem kouli, na které jsou čísla rychlostí, zvedl jsem kastlík a slyšel jsem, jak zašustily papíry. Zachytil jsem je a přitiskl ke straně. Bylo mi jasné, že už to nemůžu dát zpátky. Zatřepal jsem s kastlíkem a dal jsem ho za sebe před zadní sedadlo. Říkal jsem si, jestli o to někdo zakopne nebo na to při dalším hledání narazí, tak...“

Pohraničníci nakonec nic nenašli, ale Robert se Zdeňkem se kvůli vyčerpání a nedostatku času vrátili domů. Z výslechů vyplynulo, že před odjezdem Pohl o záměru utéct mluvil a na hranici už na ně čekali. Po tomto pokusu oběma sebrali pas. Robert proto začal přemýšlet, jak utéct jinak.

380 tisíc voltů

Jedním z nápadů, jak se dostat ven, bylo překonat pohraniční řeku v podomácku vyrobené ponorce. Nakonec se ale jako nejreálnější jevila možnost dostat se přes hranici po drátech vysokého napětí. Oba muži se nejprve vypravili ke stožárům stojícím za Litomyšlí, aby vyzkoušeli, jak jsou dráty pevné a zda je udrží. Pohl byl na pochybách, z elektriky měl strach. Uklidnil se, až když se dověděl, že součástí vedení vysokého napětí jsou hromosvodné dráty, které nejsou pod proudem. Dvě řady drátů pod hromosvodnými ovšem byly pod napětím 380 tisíc voltů.

Oba muži se domluvili, že sestrojí vozíky, na nichž přejedou hranici v závěsu pod dráty. Jakmile byly vozíky hotové, vydali se v únoru 1986 k Bratislavě, kde se jim terén zdál nejpříznivější. Z města se vydali pěšky a před projíždějícími auty se schovávali v příkopech. „Vozejky byly poměrně těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky. Myslel jsem, že to nepřežiju.“

Nakonec došli ke sloupům, počkali, až padne večerní tma, a začali šplhat na stožár. „Zjistili jsme, že jsme se tam škrábali úplně zbytečně. Budeme se muset vrátit domů a ty vozejky předělat, protože prostor pod kolečkem byl příliš malý na to, aby tam prošly válečky.“

Následovala další řemeslná etapa, během níž vznikly vozíky s padnoucími kolečky. Nové vozíky navíc byly ve srovnání s těmi prvními lehčí. K dalšímu pokusu se odhodlali v březnu, znovu u Bratislavy. „Mylně jsme se domnívali, že ty dráty vedou ke svobodě. Teprve nad ránem jsme zjistili, že se stáčejí a zůstávají poslušny režimu ve státě.“

Robert a Zdeněk se tedy znovu vrátili do Litomyšle. Na přípravu třetího pokusu si dali víc času a vyrazili až v červenci. Přijeli do Znojma a odtud se vydali podél železnice a kolem Dyje k drátům vysokého napětí. Cestou je překvapila bouřka a oni za sebou nechávali obří šlápoty v poli. Situace byla bezútěšná. Rozhodli se, že se vrátí do vnitrozemí a zkusí štěstí na území Slovenska. Tam se jim ale nepovedlo najít vhodné vedení, které by je dovedlo aspoň do Maďarska.

Mezi poli

Vrátili se tedy na Moravu, do Brna. Zde zakoupili nové vydání mapy a vydali se do Mikulova. Odtud potom pěšky putovali směrem ke Znojmu, kde měli trasu vedení vysokého napětí vyhlédnutou původně. „V jedné vesnici nás narval udavač do autobusu, který jel do Znojma. Řekl jsem: ,Jak nás tam někdo uvidí, tak je z toho průšvih. Musíme zmizet ještě před Znojmem.‘ Vysedli jsme hned v příští vesnici.“

Vystoupili nedaleko kempu, jehož vedoucí se jim zdál podezřelý. Předpokládali, že tak blízko hranic může být leckdo udavač. „Zůstali jsme tam přes den. Pak jsme zmizeli do lesa a dobře jsme se schovali. Potom jsme šli podél jednoho vedení nízkého napětí, o kterém jsme věděli, že křižuje vysoké. Došlo mi, že tohle by mohlo být ono. Tak jsme se dostali k vysokému napětí a pak jsme šli podél něj.“

Dvojice došla až k obci Dyjákovičky. „Bylo tam obrovské pole řepy a uprostřed něj obrovský stožár vysokého napětí. Tam jsme se schovali. Nejspíš o nás ale věděli, protože jsme se ještě ani neuložili ke spánku a dvakrát nad námi přeletělo takové letadélko.“

V zarostlém terénu se oba uprchlíci ukryli pod celtou. Přečkali noc a pak čekali ještě další tři dny na vhodné podmínky k útěku. Docházela jim zásoba konzerv a vody. Potok byl rozbahněný, voda se z něj brát nedala. Z každého čerpání vody se tak stalo dobrodružství. „Já jsem se vždycky pohyboval při zemi. Rozhlédl jsem se, abych viděl, jak je otočený voják. Vždycky, když jsem viděl, že je k nám otočený zády, tak jsem to přeběhl. Byla tam alej stromů a vedle ní byly takové zavlažovací skruže. Z nich jsem si bral vodu. Bylo to samozřejmě o držku, protože tam byla obrovská, ničím nechráněná louka a taky tam měli boudu pohraničníci. Takže jsem musel koukat z křoví, až se otočili jiným směrem. Nabral jsem vodu a rychle zmizel.“

Robert se Zdeňkem čekali na vhodné počasí. „Ty tři dny to bylo hrozný, protože bylo pořád jakoby před bouřkou, kdy je každý zvuk slyšet strašně daleko. My jsme slyšeli, když v těch Dyjákovičkách zaštěkal pes. Takže to bylo opravdu o nervy.“

Vodorovný déšť

Ve chvíli, kdy se začali obávat, že příznivé podmínky už nenastanou, se spustil déšť. „Osmnáctého v devět večer začalo pršet a pršelo i pět minut po půlnoci, kdy jsme začali stoupat na stožár. Bylo to jako na objednávku, protože jsme udělali pár příček na sloupu směrem nahoru a začalo lejt. Padalo to směrem do Rakouska, ten vítr to úplně odnášel. Žádná kapka nespadla rovně.“

Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra, ale oba muži byli odhodlaní projít. „Zadrátované naštěstí nebylo nic, protože soudruhy ani ve snu nenapadlo, že by někdo utekl po drátech vysokého napětí. To byla jediná nezadrátovaná věc v těch stovkách kilometrů. Ať si myslí kdo chce co chce, ale bez Boží pomoci by to nebylo možné. Tam bylo tenkrát šest malých izolátorů – dneska už tam jsou tři velké – a viděl jsem, jak lítají jiskry. Přes jeden, přes dva to lítalo furt, někdy i přes tři, přes čtyři, jednou jsem viděl i přes pět. Jiskra už potom tvořila takový slabší provázek. Jak ten déšť padal vodorovně, tak se kalíšky namočily i zezdola a bylo to vodivé. Když jsem uviděl jiskru, která přeskočila pět izolátorů, pomyslel jsem si: ,Prima, ještě jeden a skončili jsme s útěkem.‘Ale lezl jsem klidně dál.“

Vozík na konstrukci vrzal a Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí. Spoléhali jen na to, že v tomhle nečase budou všichni v suchu a teple, že hlídky nebudou tak ostražité. Robert a Zdeněk přejeli z jednoho sloupu na druhý a slezli dolů – byli za železnou oponou. Prošli kusem kukuřičného pole. „Za tou kukuřicí byla cesta, asfaltka. A mně bylo v tu ránu jasný, jaký jsou to svině. Že tam mají ještě asfaltku, a než tam dorazíš, oni už vyskakujou z džípu, a jak vyběhneš z kukuřice, je to odbytý. Tak jsme šli dál, a když jsme začali slézat z kopečku – v nové mapě byla ta hranice zaznamenaná podle skutečnosti – tak jsme narazili na menší vinice. Řekl jsem: ,Frenky, my jsme v Rakousku. Takový maličký políčka, to u nás není dovolený, tam je samej kolchoz.‘ Měli jsme strach, ale dopadlo to dobře.“

Za čárou

Dne 19. července 1986 v šest hodin ráno se Robert se Zdeňkem vynořili v rakouské obci Kleinhaugsdorf. První, koho viděli, byl místní policista. „Pro nás to byl samozřejmě šok: Vrátí nás Čechům, nebo nevrátí? Minimálně nás budou vyslýchat a budou dělat hrozné ceremonie, jako u nás. Bokem jsem pronesl: ,Frenky, kolem toho neprojdem.‘Vždycky je lepší, když se člověk přihlásí sám, a tak jsem pozdravil anglicky: ,Good morning.‘ On jenom krčil rameny. Zkusil jsem to česky, polsky, slovensky. A pak jsem se zeptal: ,Only german?‘ A on na mě hned něco ochotně vychrlil, z čehož jsem samozřejmě nerozuměl ani ň. Tak jsem ukázal na sebe a řekl: ,Sorry, I don’t.‘ Jako že nemluvím německy. Zase jen pokrčil rameny. V tu chvíli se k nám blížilo nějaké auto a já jsem řekl: ,Frenky, je to v háji. On má asi nějakou vysílačku a nenápadně ji zapnul. Oni už jsou tady a teď nás sbalej.‘A ten policajt šel úplně klidným krokem, nasedl do auta a odjel. A my tam stojíme jak blbci, čumíme za tím odjíždějícím autem, jsme jako smyslů zbavení, jako kdyby nás pustili ze Šternberka (ve městě je psychiatrická léčebna – pozn. ed. ). Koukáme – jé, jsme venku! A pak teprve přišla ta slavná slova: I’m free, I’m free, I’m free.“

Dvojice utečenců se vydala po stejné silnici, po které odjel policejní vůz. Když došli do Jetzelsdorfu, pokusili se nastoupit do autobusu na Vídeň. Neměli ale šilinky ani marky, neměli čím zaplatit. „Řidič odjel, ale poradil nám, ať jdeme na policajty, že se nic nestane. Zeptal jsem se ho: ,Nemůžou nás vrátit Čechům?‘ A on na to: ,Tady nejste v Rusku, tady jste v Rakousku.‘ Dopadlo to dobře, odvezli nás do Hollabrunnu a tam jsme vyplnili papíry s žádostí o azyl. A dostali jsme první jídlo v Rakousku. Protože měli otevřeno jenom v McDonaldu, tak jsme dostali jídlo z McDonaldu a coca-colu.“

Traiskirchen-Vídeň

O odvážném útěku referovala světová média, sami uprchlíci to ale nevěděli. „Oni to tenkrát před námi v Traiskirchenu (uprchlický tábor v Rakousku – pozn. ed.) zatajili. Bylo tam plno konfidentů, a když nás přišla kontaktovat Svobodná Evropa, tak je naším jménem vyhnali. Bylo to dost kruté. Docela tam s námi manipulovali a my jsme to tehdy nevěděli.“

Pamětník má pochybnosti i o tom, jak se s uprchlíky zacházelo na dalších azylantských štacích. Na něj a na Pohla prý během čekání na azyl nasadili homosexuálního herce z Prahy, který je měl svádět a posléze jejich útěk zdiskreditovat. Zároveň se objevovaly i další, z Robertova pohledu podezřelé figury. V jednom z utečeneckých penzionů potkal trojici mužů z bývalé Jugoslávie, kteří se po něm ptali už od okamžiku, kdy na ubytovnu přišli.

„Pozvali mě Jugoši, že mám za nimi skočit na panáka. Seděli tam dva z těch třech. Když jsem se otočil, tak jeden udělal takzvaný nukite, což je úder otevřenou rukou. To je největší síla na nejmenší plochu. Chtěl mě trefit do ledvin, ale trefil žebra. Sice to bolelo, ale zase ne tak, aby se dřevorubec položil. V první chvíli jsem mu samozřejmě chtěl dát na čumák. Pak jsem si ale uvědomil, že by se tím ohrozilo udělení azylu. Všichni by tvrdili, že jsem začal já, zvlášť kdyby se mu něco stalo. Tak jsem se zarazil a otočil se. A ten jeho kolega tam seděl s otevřenou hubou a řekl: ,To si necháš?‘Chtěli, abych mu to vrátil, protože právě to potřebovali. Podíval jsem se úplně klidně a řekl: ,Ožralý a pitomce nebiju.‘ V tom šoku, co měli, jsem odešel, protože jsem to nechtěl nechat dojít do situace, kdy bych se musel bránit.“

Od chvíle, kdy Robert Ospald se Zdeňkem Pohlem vyplnili žádost o azyl, uplynuly tři roky, než jej dostali. Zdeněk posléze odešel do Spojených států, Robert zůstal v Rakousku. Zde také o svém útěku napsal knihu a dnes chystá její druhý díl. V něm chce podrobně popsat to, jak byl rakouský imigrační systém prošpikovaný československými agenty a co všechno kvůli tomu uprchlík po elektrických drátech zažil.