Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Otisk (* 1940)

• narozen 3. června 1940 v Brně

• otec byl velitelem paraskupiny Wolfram a absolventem výcviku Commandost

• za druhé světové války žil v Brně-Líšni u prarodičů s maminkou

• s otcem se setkal až na sklonku 2. světové války v roce 1945

• s rodiči krátce bydleli v Praze a pak ve Šternberku

• v roce 1948 otce propustili z armády a degradovali, rodina se vrátila do Brna

• otec pracoval jako zeměměřič, výzvy k emigraci odmítal

• vystudoval gymnázium a pak i vysokou školu stavební

• pracoval v projektovém ústavu

• v roce 2024 žil v Brně

„Táta se v prosinci 1939 domluvil s kamarády na mikulášské zábavě v Brně u Hejlů a odešel do zahraničí. Celou válku byl pryč a maminka mi vždycky vykládala, že tatínek je v nebíčku a že se z nebíčka vrátí,“ vypráví Josef Otisk, syn velitele skupiny Wolfram.

„Otec byl voják, vystudoval vojenskou školu a nastoupil jako důstojník do armády. S maminkou se seznámil v Líšni. Kde, to nevím, na nějaké zábavě, jak to obyčejně bývalo,“ popisuje seznámení rodičů Josef Otisk. V září 1939 se rodiče vzali. „V té době už tady byl Hitler a táta už nemohl být v armádě, přesto tu svatbu absolvoval ve vojenské uniformě,“ vysvětluje pamětník. V polovině roku 1940 odešel Josef Otisk starší do zahraniční armády, jeho syn (také Josef) se narodil krátce po jeho odchodu.

Dětství v Líšni

„Já jsem prožil v podstatě docela dobré dětství v Líšni u rodičů mé matky, kde jsme bydleli. Měl jsem tam kamarády, lítali jsme po polích a po celé Líšni,“ vzpomíná. Na konci války se v Líšni objevili Němci. „Před naším barákem byla obrovská lípa a pod tou lípou byl před koncem války schovaný německý tank, tak jsme jako kluci okolo toho tanku tancovali,“ vypráví.

„Jeden z těch německých vojáků mi dal bonbon. Přiběhla maminka a říkala, neber to od něho, bude to otrávené. A on ten Němec se ozval česky, paní, nebojte se, to je dobrá čokoláda. Byl to Sudeťák a uměl česky,“ vzpomíná Josef Otisk.

Neznámý muž u strýce Bohuše

Děti zažily i bombardování Židenic a části Líšně. „Utíkali jsme s kamarádkou domů. A pamatuji si, jak nás její babička, když jsme přiběhli k ní domů, zastlala peřinami,“ říká. Válka pomalu končila, všechno bylo na příděl, Josef s maminkou chodil ke strýci Bohušovi, který měl statek, pro mléko a vajíčka. Jednou byl u strýce cizí muž, Josef nevěděl, kdo to je, až po válce zjistil, že to byl jeho otec.

Josef Otisk starší se účastnil bojů o Francii a po jejím pádu se přesunul do Anglie, kde prošel sabotážním a parašutistickým výcvikem. Byl prvním československým účastníkem kurzu Commandos. Na jaře 1944 byl navržen za velitele skupiny pro zvláštní úkoly. Členy si mohl vybrat sám, a tak vznikl paravýsadek Wolfram. Čtrnáctého září 1944 seskočila skupina na severu Moravy s úkolem zahájit partyzánskou činnost. Po odpoutání od partyzánů v Beskydech se členové skupiny ukrývali také u Otiskova bratra v Líšni.

Konec války ve sklepě

„Konec války, když se bombardovalo, jsme prožívali ve sklepě. Tam měl děda, který byl obchodník, takové betonové kádě, které sloužily k uchování vajíček, na těch kádích byly položené desky a na těch deskách jsme spali,“ vypráví. „Když skončila válka, tak někdo volal do sklepa, ať jdeme nahoru. Byl tam nějaký pán a já jsem v tem okamžik věděl, že je to otec,“ popisuje setkání s otcem. 

Válka skončila a začal normální život. Otec nejprve působil na ministerstvu v Praze. „Nevím, jak se to oddělení ministerstva jmenovalo, ale měl na starosti ty parašutisty a partyzány,“ říká Josef Otisk. Rodina se odstěhovala do Prahy, kde zhruba půl roku bydleli. Pak byl otec převelen, jako velitel tankového praporu a Josef s maminkou se vrátili do Brna, kde začal chodit do první třídy. Během krátké doby otce opět převeleli, tentokrát do Šternberka. „Tam jsme dostali dům po Němcích. V té době se narodila narodila moje mladší sestra. A já si pamatuji, že v zimě, po konci pololetí v líšeňské škole, mě děda odvezl do Šternberka,“ říká.

Otec emigraci odmítl

Otec se po válce setkával se spolubojovníky z Wolframu. „Robert Matula dělal v Šumperku v Moravolenu a psal do závodního časopisu články na pokračování. Jmenovalo se to „Jak jsme bojovali“. To jsem si přečetl až už jsem uměl číst, asi ve třetí třídě,“ vzpomíná Josef Otisk. Otec prý před ním o ničem moc nemluvil, protože tušil, že je sledovaný Státní bezpečností.

„Vykládal jsem kamarádům, že táta je partyzán a parašutista. Po válce táta chodil v uniformě, byl kapitán. Šli jsme do líšeňského kostela a já jsem ho chytil za ruku a nějaký chlap se ozval – Co ho držíš? A já se hrdě ozval, že je to táta,“ vzpomíná s hrdostí.

Z majora vojínem

Po únoru 1948 se všechno změnilo, otce propustili z armády, degradovali na vojína a rodina se musela stěhovat zpět do Líšně. „Nejdřív jsme bydleli u matčiných rodičů. Táta měl v Brně jednopokojový byt, tak jsme pak byli tam. Táta byl zpočátku nezaměstnaný, matka se starala o mladší sestru, která měla luxaci kloubů na obou nožičkách, chodila jak kačenka,“ vzpomíná pamětník. Otec pak pracoval jako zeměměřič a to až do roku 1969, kdy odešel do důchodu.

Až později se Josef dozvěděl, proč otce degradovali. „V Líšni bylo hodně komunistů. Psali na otce psali špatné posudky. Na akci v Gottwaldově údolí měl někdo organizovat atentát na Gottwalda. Objevilo se tam i jméno otce. Líšňáci ho udali,“ říká Josef Otisk.

„To víte, že z toho nebyl na větvi, ale snažil se to v klidu přežít. Naštvaný byl. Všichni mu říkali pane majore a on byl vojín. Chodili jsme do Líšně k příbuzným, otec se stavoval na pivě. Oni všichni - pane majore. To víte, že to nesl špatně,“ vzpomíná.

Robert Matula, který měl anglickou manželku a emigroval, údajně Josefa Otiska staršího přemlouval k emigraci, ale on kvůli nemocné dcerce nechtěl.

Rehabilitace se otec dočkal v osmašedesátém

Rehabilitace se Josef Otisk starší dočkal v roce 1968, vrátili mu hodnost, měl nárok na vyšší penzi. „Ale bylo mu to zase na nic, protože přišli Rusové. Státní bezpečnost se kolem něj motala,“ vysvětluje pamětník.

„Rusy jsem odjakživa neměl rád, ten osmašedesátý rok tomu dodal. Rusy nevnímám jako demokratický národ. To, co provádí dnes na Ukrajině, je genocida národa. Můj pohled je ten, mám strach, že tam žádný mír v dohledné době nebude. Oni se nedomluví a budou válčit pořád,“ poznamenává k válce na Ukrajině.

Slavný pohřeb v Líšni pod dohledem StB

Roku 1989 se major Otisk nedožil. Zemřel o tři roky dřív. „Když otec umřel, měl pohřeb v Líšni. Přišli všichni živí parašutisté, Řezníček, Živěla a celá Líšeň tam byla. A vzpomínám si, že po tom pohřbu večer se objevili pánové a ptali se, jak to, že jsme uspořádali takový pohřeb. A že tam byla ta vyznamenání,“ popisuje setkání se státní bezpečností Josef Otisk. V práci si prý na něj vyžádali posudek. Podle informací Archivu bezpečnostních složek (ABS) byl veden jako osoba prověřovaná/určená ke styku se státním tajemstvím.[1]

Spolupráci mu prý ale nikdy nenabídli. „Ne, ani náhodou, nikdo se mě ani nezeptal. Možná jsem byl nedůvěryhodný,“ žertuje. Přiznává ale, že vstoupil do komunistické strany. „Byla reorganizace podniku. V Brně se to mělo rozdělit na ateliéry. Ředitel v Praze mi řekl, budeš dělat šéfa ateliéru, ale měl bys vstoupit do strany. Pravda je, že už jsem měl malého kluka, tak jsem do té strany vstoupil. Byl jsem vychovaný jinak, měl jsem jiné názory. Nebylo to příjemné poslouchat to a mít jiné názory. Celá ta sláva s komunisty skončila, já jsem to přežil a mám pokoj,“ říká.

Nemůžu říct, že bych žil špatně

Josef chtěl po základní škole studovat průmyslovku. Kvůli minulosti otce ale nedostal doporučení a měl se vyučit soustružníkem a pak pracovat ve zbrojovce. „Už jsem měl nastoupit po prázdninách a přišel otec, že gymnázium na Křenové otevírá další třídu. Tak jsem nastoupil na gymnázium,“ vzpomíná a dodává, že se mu podařilo vystudovat i vysokou školu stavební.

Umístěnku dostal do Českého Těšína na stavební úřad, ale tam se mu, jak říká, nelíbilo. Vrátil se do Brna, kde díky kamarádovi získal místo v projekci v Projektovém ústavu zemědělského zásobování, kde nakonec pracoval přes třicet let. S manželkou má syna. „Dva roky jsme spolu chodili, pak jsme byli manželé, narodil se nám kluk. Jako projektant jsem vydělával docela pěkné peníze. Je to směšné, ale nemůžu říct, že bych žil špatně. I když kvůli tátovi jsme měli škraloup,“ říká.

Děti se o historii nezajímají

Na otce je Josef Otisk hrdý, účastní se vzpomínkových akcí. „V Praze v kryptě je každý rok ukončení výcviku commandos. Mě tam zvou, protože otec dostal odznak číslo 1 českého komanda a pak ještě dostal od ministra národní obrany Kříž obrany státu,“ říká. v roce 1990 byl in memoriam povýšen na podplukovníka pěchoty.

Mladé lidi ale teď podle něj zajímá úplně něco jiného. Míní, že je to výchovou. Mladí nejsou vedeni k tomu, aby se zajímali o historii. V této souvislosti oceňuje práci Institutu Paměti národa. Měl příležitost si projít expozici. „To, co děláte vy, je dobře, zvete sem školy, aby si děti poslechly ty pamětníky. Ve škole se o tom mluví málo. Já mám vnoučka, ten ovládá počítač. O pradědovi ví, to mu táta vypráví, ale další okolnosti neví,“ uzavírá.

 

 

 

[1]  Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.