Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Otradovec (* 1933)

• narozen 17. ledna 1933 v Prostějově

• pamatuje válečné dění v Brně-Jundrově

• strýc František Otradovec vězněn nacisty v Dachau

• po válce studoval tajný noviciát

• bratr Ludvík Otradovec politickým vězněm v 50. letech

• od 60. let žil ve slovenské Levoči

• v 80. letech se setkal v papežem Janem Pavlem II.

Dědeček zažil frontové boje první světové války, strýce během druhé války věznili nacisté v Dachau, bratra pak zavřeli komunisté. Válečné a komunistické období mu pomáhala ustát víra, která jej nakonec dovedla až k Janu Pavlu II. Sám však za války zažil nemálo tíživých okamžiků. „Většinou bombardovali závody jako královopolské strojírny nebo Líšeň, průmyslové továrny. To byly celé svazy letadel a obloha jenom hučela,“ vzpomíná Jiří Otradovec. 

 

Pět roků v nejhorších kriminálech

Jiří Otradovec se narodil 17. ledna 1933 v Prostějově. Krátce po narození se s rodiči Ludvíkem a Annou (roz. Doležalovou) přestěhoval do Jundrova, dnes městské části Brna, kde vyrůstal společně s pěti sourozenci. „Otec byl laskavý, v době války se o nás staral. Celé večery byl s námi doma a vyřezával loutky ze dřeva. Měli jsme velmi pěkné divadlo.“ Jiří byl odmalička veden k víře, což se promítlo do jeho pozdějšího života. „S otcem jsme chodili každou neděli do kostela, otec nás vedl do Komína na mši svatou na desátou.“ V roce 1938 rodinu zasáhlo vyhlášení všeobecné mobilizace. „Strýc, otcův bratr František, byl důstojník. Měl důstojnickou školu, která tehdy byla v rámci Československa v Popradě. A tak musel rukovat. A rukovat musel také můj otec.“ 

Válečná léta pak strýc František prožil v nacistickém lágru. „Za to, že byl důstojník, si odseděl pět roků v nejhorších kriminálech. Například v Dachau, si vzpomínám. A zachoval si čest až do konce. Protože byli i takoví, kteří si tam sami brali život, protože neměli víru, neměli se o co opřít. Třeba se rozběhli hlavou proti stěně, co si tak vzpomínám, že strýc vyprávěl. Ale on měl vždycky útěchu, že se za něj modlíme každý večer. S otcem vkleče jsme se modlili za strýčka Frantíka a prosili za něho. A on se vrátil. […] Bylo tam s ním hodně českých popředních, vzácných mužů, jako pan arcibiskup [Josef] Beran.“

 

Důmyslností se dostal z první linie

K Dachau se váže i další zprostředkovaná vzpomínka: „Když západní armáda obsazovala to místo, tak bachaři, kteří je tam hlídali do té doby, měli obavy, kdyby je tam našli jako dozorce, že by s nimi hůře jednali. Tak se vypravili naproti té americké armádě, tehdy bylo myslím hodně chladno, a šli směrem k té hlavní silnici. Jenomže vězni byli velmi pohotoví. Viděli, že oni odhazují cestou zbraně, protože se nechtěli prezentovat jako ozbrojení, tak ty zbraně brali a stala se opačná věc, že vězni hlídali ty bývalé bachaře. Strýce například nechali v té jedné stodole jít do nejvyššího patra, aby sledoval. Dali mu jednu z těch automatických zbraní, co ti bachaři nechali, a měl na starosti vyhlídku směrem k té hlavní silnici.“

Nutno dodat, že tíživou válečnou zkušenost měl i dědeček Ludvík, ovšem už z první světové války. „Jen takovou svou důmyslností se dostal z první linie, kde hodně chlapců zahynulo, do kuchyně. […] Předstíral, že má nějakou chorobu, lékař ho viděl, jak kulhá, a to mu stačilo. On si dal takové dřevěné kolíky do bot, aby ho to hodně bolelo, a tak musel kulhat. Vojenský lékař ho nechal projít se sem a tam a zařadil ho do kuchyně.“ Z dědečkova vyprávění vzpomíná Jiří Otradovec na následující historku: „Když byl u té kuchyně, tak seděl venku a tehdy se ještě používalo hodně koní ve válce. Pozoroval, jak přijíždí kůň a pod ním v jedněch místech něco dunělo. Nechal to vykopat, a tam bylo čerstvě zakopané maso z prasátka. Takže měli vojáci co jíst.“

 

Obloha jenom hučela

V době vypuknutí druhé světové války nastoupil Jiří do první třídy základní školy v Jundrově. „Museli jsme se učit o Hitlerovi, ačkoliv té učitelce to bylo proti srsti. Byla to sice učitelka němčiny, ale národovecky zanícená osoba. Ale museli jsme znát, kdy se [Hitler] narodil a kde se narodil, to si pamatuju dodnes – Braunau am Inn.“ Otec za války poslouchával zakázané rádio. „To se poslouchalo u sousedů, na statku u Vlachů. Pan Vlach byl takový odbojář, ale nezatkli ho. Měl hospodářství a dodával, co bylo třeba – mléko, maso.“ Mimoto otec doma zapíchával špendlíky do mapy: „Z důvodu ochrany rodiny. Otec koupil mapu Evropy a udělal malé praporky s hákovým křížem na špendlíku a podle toho, jak hlásili ve zprávách, tak zapichoval do mapy ty špendlíky s praporkem. To bylo všechno kvůli ochraně, proti kontrolám.“

S blížícím se koncem války se stále častěji rušila výuka. „Škola moc nebyla, protože jakmile siréna ohlásila, že se blíží letadlo, tak se škola zavřela. Většinou bombardovali závody jako královopolské strojírny nebo Líšeň, průmyslové továrny. To byly celé svazy letadel a obloha jenom hučela.“ Během náletů se rodina ukrývala v improvizovaném sklepním bunkru a pomoc nabídla i svým salesiánským přátelům. „To byl obyčejný sklep, který se obezdil u přízemních okýnek cihlami, aby tam nedopadly střepiny. A salesiáni byli tady u nás v tom úkrytu. […] Vždycky jsme tam běželi – tady byla i siréna, která dávala ohlas, když bylo nebezpečí. 

 

Nemyslete si o nás, že jsme všichni takoví

Ostřelování nebylo, dle vzpomínek, ničím výjimečným. „S jedním salesiánem, knězem, jsme šli přes Kohoutovice, přes les. A najednou jsme viděli dělostřelbu od Troubska k Ořechovu za Brnem a odtud zase zpět. To už jsme byli daleko od nebezpečí života, nic se nám nestalo, ale jak ta kulka hvízdala nad námi, tak jsme se odplazili do lesa a honem zase zpátky.“ Jindy se zase Jundrov stal terčem náletu. „Šla jedna střela za druhou, byly vidět jen ty ohnivé čáry. […] Rusové tu poslali dvě nebo tři letadla s bombami, jedna nevybuchla. To jsme se zasmáli i v té tragice, tehdy. Jedna babička ji pak vezla na trakaři tady do sběrny. Tam ve škole bylo nějaké shromaždiště, také raněných a tak dále.“

Jak probíhalo samotné osvobození? „To nebyly pěkné vzpomínky. Pěkné vzpomínky měli komunisté, protože se radovali, že přišli jejich sousedé.“ Po příjezdu Rudé armády údajně docházelo k násilí. „Znásilňovali ženy. Jeden mladík se postavil – Mazánek se jmenoval – před svou maminku, aby ji chránil, a oni ho hned zastřelili.“ Vojáci Rudé armády chvíli pobývali i u Otradovcových doma. „Ti salesiáni, co byli u nás, tak zažili to, že jednu noc bylo velitelství u nás. Prošli si celý dům, jestli tam není nějaké nebezpečí. […] A jeden ruský voják, který byl u nás, tak v kuchyni říkal: ,Nemyslete si o nás, že jsme všichni takoví.‘ Oni dělali ta zvěrstva. Někteří Rusi znásilňovali ženy, jeden zastřelil toho Mazánka, který se postavil před maminku, tak z toho se radovali jen soudruzi. Ale byli mezi nimi i vojáci, kteří byli věřící. A toto si pamatuju, ten výrok: ,Nemyslete si o nás, že jsme všichni takoví.‘“

 

Stejně se salesiány nestanou

Po základní škole nastoupil Jiří Otradovec na soukromé církevní gymnázium do Fryštáku na Zlínsku, kde zažil i únorový převrat. „Měli jsme zvlášť prozíravého ředitele, jmenoval se Karel Divoš. On, co se týká nás chlapců, kteří měli jít do takzvaného salesiánského noviciátu, do přípravy na další studium kněžství, tak jich tam moc nechtěl pustit. To bylo v tom převratovém roce, když se soudruzi snažili ovládnout moc.“ Autoritám salesiánského provinciálu se Divošovo rozhodnutí příliš nezamlouvalo. „Hned přijeli představení – staříček Ignác Stuchlý a jeho zástupce Antonín Dvořák. Ti přijeli do Fryštáku a přemlouvali ho, aby jich [studentů] pustil víc. Ale on skutečně prozíravě věděl, jaká je situace a že to nebude dobře pokračovat, tak řekl: ,Když chcete, tak ještě tady těch pět, ale víc ne.‘ A dodal k tomu: ,Stejně se salesiány nestanou,‘ a měl pravdu.“

Církevnímu vzdělání doba ani trochu nepřála. „Dělal jsem takzvaný tajný noviciát. To bylo po příchodu k těm salesiánům, kteří dále v tajnosti studovali i v době režimu.“ Totalitní potlačování víry na vlastní kůži poznal pamětníkův bratr a salesiánský kněz Ludvík Otradovec, kterého komunisté v letech 1955-1957 věznili za „sdružování proti republice“. K tajnému noviciátu chtěl Jiří získat i ,oficiální‘ vzdělání. „Snažil jsem se, abych měl maturitu, a za tím účelem byla škola pro pracující.“ Přes den tak pracoval na dělnické pozici v brněnské textilní fabrice Vlněna, po večerech chodil do školy. Po maturitě nastoupil do práce k brněnským plynárnám jako pochůzkář. „To znamená, že jsem procházel terén od Brna až do Znojma. Každý den asi deset kilometrů pěšky. A co bylo závadného, tak jsem hlásil. Velké Němčice – Žabčice – Branišovice – Kašenec – Lechovice – Znojmo, to byla moje týdenní trasa.“

 

Hned pro nás uspořádali návštěvu u svatého otce

V roce 1967 Jiří Otradovec vycestoval rekreačně do Tater. Na Slovensku se seznámil se svou budoucí manželkou Julií. Svatba se konala v roce 1968, společně se usadili ve východoslovenské Levoči. Julie pracovala jako lékařka, Jiří si na Slovensku doplnil vzdělání a až do svého odchodu do důchodu se živil jako zdravotník. Společně vychovali dvě děti, Marii a Jana. V 80. letech se Jiří s Julií podívali do Itálie. „Dostal jsem povolení navštívit s manželkou svoji sestru [Annu], řeholnici v Turíně. Ale mně se podařilo tajně, což oni nepočítali, koupit letenky ve Vysokých Tatrách, ve Smokovci, na rozdíl od Popradu, odkud jsme měli odlétat. A ty letenky byly přímo do Říma. Neletěli jsme do Milána, jak si soudruzi původně mysleli, ale pokračovali jsme letadlem do Říma. […] Nás tam brali jako utečence z Československa a hned pro nás uspořádali návštěvu u svatého otce Jana Pavla II., takže jsme měli plno zážitků.“

Návštěva nezůstala bez režimní odezvy. „Vraceli jsme se a na letišti, když jsme procházeli tou kontrolou u okýnka, tak nám říkali: ,Vy se postavte tady vedle.‘ A už nás dali k výslechu a nechali nás čekat na letišti. Oni nevěděli, o čem jsme s tím papežem hovořili. […] A my jsme potom říkali: ,Co to s námi děláte? My jsme tady byli na návštěvě a jsme rádi, že se vracíme domů.‘ ,Ale my musíme,‘ říkal ten celník, co nás kontroloval, ,my musíme.‘ […] Chtěli nás šikanovat, mysleli si: ,Ti mají od papeže nějaké zprávy, které skrývají.‘ Na stůl dali fotografický aparát a mysleli si, co se nedozví. Já jsem před nimi musel otevírat obálku – tak to fotografovali –, kterou jsem přenášel do Prahy. Měl jsem za úkol to donést do Prahy, ale nebylo tam nic zvláštního. Jednalo se o dopis pana kardinála Tomáška […] o obsazení biskupů.“

 

Tu nás včera nejvíce bili

V listopadu 1989 se Jiří Otradovec shodou okolností ocitl v Praze. „Nesl jsem tam nějaké dopisy od našeho tehdejšího faráře.“ Stalo se tak 18. listopadu. „Procházel jsem Národní třídou, když jsem přijel ten druhý den do Prahy, a vedle šla děvčata, nějaké studentky zřejmě. A říkaly: ,Tady to bylo.‘ A dívaly se k takovému zákoutí, výklenku tam na Národní třídě. Tam hořelo plno svíček a byla tam fotografie kardinála Tomáška. A já říkám: ,Děvčata, co tu bylo? Já jsem teď přijel z Moravy, já nevím nic.‘ A ony říkaly: ,Tu nás včera nejvíce bili.‘ To bylo těsně potom, co ty policejní jednotky napadly studenty. Tak jsem viděl, že přicházím do horkého. Byla to převratová doba,“ vzpomíná na pád totality. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Jiří Otradovec v Brně-Jundrově, v domě, ve kterém v prvorepublikových dobách vyrůstal.