Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThDr. Jiří Josef Otter (* 1919)

• narodil se 31. července 1919 v Plzni

• otec byl evangelický farář

• v roce 1938 odmaturoval na gymnáziu a začal studovat klasickou filologii na FF UK

• po uzavření vysokých škol složil v roce 1940 diakonské zkoušky a začal učit náboženství

• v roce 1944 byl společně s otcem zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení – do konce války byl vězněn na různých místech v Německu

• po válce vystudoval angličtinu na FF UK a teologii na KEBF (dnešní ETF)

• roku 1948 se stal farářem Českobratrské církve evangelické, od roku 1965 působil jako tajemník na ústředí církve

• publikoval texty o česko-německých vztazích, biblické výklady a vzpomínky na své věznění

S biblí ve stínu totalit

Teolog, evangelický farář, politický vězeň nacistického režimu, stejně jako na nacismus má mnoho nedobrých vzpomínek na období komunismu. Odborník na česko-německé vztahy, autor mnoha knih, předseda Obvodního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu, v mládí aktivní Sokol, znalec jazyků… ThDr. Jiří Josef Otter je v úctyhodných 97 letech ještě stále plný energie a o jeho pohnutém životě rozhodně stojí za to vypravovat.

Jiří Otter se narodil 31.7. 1919 v Plzni. Jeho otec Ebenezer (biblické jméno, česky „Kámen pomoci“) byl farářem plzeňského sboru Českobratrské církve evangelické (ČCE), a tak Jiří a jeho sourozenci byli už odmala vychovávaní v evangelické „biblické“ víře. To zásadně určilo budoucí život malého Jiřího. „Všechny ty těžké životní etapy jsem pak mohl snášet zvláštním způsobem, v tom nasměrování vzhůru, pod Božím vedením,“ vysvětluje.

Po maturitě na plzeňském gymnáziu zamířil do Prahy, kde na filozofické fakultě začal studovat řečtinu, latinu a češtinu. Chtěl se stát profesorem češtiny a klasické filologie, jenže po studentských demonstracích v listopadu 1939 nacisté uzavřeli vysoké školy, a další studia tak byla nemožná. „Já jsem se přímo účastnil bouří po zastřelení Jana Opletala, nacisté nás pronásledovali po pražských ulicích, byl jsem rád, že se mně nakonec podařilo dostat zpátky domů, do Plzně,“ vzpomíná. Zde pomáhal s prací v městském muzeu a hlavně se stal evangelickým diakonem, pomocným duchovním a učitelem náboženství.

Otterovi byli členové Sokola a mnoho sokolů se v té době podílelo na odboji. Otterovi to sice přímo nebyli, stejně ale jednoho dne padli do spárů nacistického gestapa. Stalo se tak ve chvíli, kdy gestapáci našli v bytě jednoho sokolského odbojáře časopis z Ameriky, na němž bylo připsáno jméno tatínka Ottera. Otec Ebenezer byl zatčen jako první, několik dní po něm syn Jiří, nakonec maminka. Výslechy vedl vrchní gestapák Haas, známý svou krutostí. „Mlátil nás, bil přes uši, já od té doby taky špatně slyším,“ říká dnes Jiří,“měl strašné metody. Vědělo se, že vyslýchané mučí střídáním vařící a ledové sprchy.“ Otterovi do odboje zapojení nebyli, tak je Haas alespoň donutil přiznat se k zakázanému poslechu zahraničního rozhlasu. Rodina byla převezena do Prahy do pankrácké věznice a poté k soudu ve Strakově akademii. Otec a syn byli odsouzeni na 5 let v německém zajateckém pracovním táboře.

Spolu s dalšími politickými vězni a odbojáři byli naloženi do dobytčího vlaku, ve strašných poměrech jím jeli několik dnů. Přes Rakousko, Linec, Salcburk, pak do Bavorska, oklikou přes Mnichov do Rosenheimu a dál do věznice Bernau. Z ní byli po nějaké době někteří vězni opět přesunuti a Jiří se dostal do lágru u obce Echenbrunn, nedaleko města Ulm. Tatínek Ebenezer byl poslán do jiného tábora.

V Echenbrunnu byl Jiří ze všech pracovních táborů nejdéle. Vězni zde pracovali především v továrně na tankové motory, Jiří z ní byl po nějaké době převelen do práce ve skladišti. Rozbaloval tu dovážené částky motorů a třídil je. Díky své dobré znalosti němčiny se seznámil s vedoucím skladiště, Němcem Burgerem, ten si ho oblíbil, všemožně mu pomáhal a dokonce mu zprostředkoval spojení s domovem. Zařídil, aby mohl Jiří posílat dopisy své mamince. „Kromě psaní dopisů jsem tam začal dělat i něco opravdu zvláštního, na zachovalé zbytky papírů, v nichž byly předtím zabalené součástky, jsem začal psát biblické úvahy a pro zájemce jsem pak každou neděli pořádal biblická setkání, scházeli jsme se v takovém koutku v dřevěné budově, v níž jsme bydleli,“ vypráví Jiří.

Za pobytu v táboře se Jiří seznámil ještě s dalším Němcem, vedoucím inženýrem továrny, panem Schmidtem. Když se dozvěděl, že Jiří je evangelický diakon, prozradil mu, že on je také protestant, luterán, dokonce člen tajné Vyznavačské církve, která patřila mezi německé odbojové organizace. Továrnu vedl pod dohledem esesáků a musel se řídit jejich příkazy, ale k vězňům měl lidský přístup. S Jiřím se spřátelil a, podobně jako pan Burger, mu pomáhal zlou dobu přežít. Svého „ochránce“, inženýra Schmidta, označoval v dopisech domů jako „faraona“. Připodobňoval tak sám sebe k biblické postavě Josefa, jehož prodali bratři do otroctví do Egypta, kde ho farao – egyptský vládce, vzal pod svoji ochranu a zařídil mu lepší vězeňský život.

Po celou dobu zajetí v táboře provozoval Jiří pro kroužek přátel už zmiňovaná nedělní setkání, k nimž připravoval biblické úvahy psané na umaštěných balicích papírech. Úvahy psal podle Lutherova překladu Nového zákona a žalmů, malé knížečky, kterou mu „farao“ pronesl do tábora, a mladý teolog ji pak u sebe jako velkou vzácnost uchovával po celý zbytek války. Poselství biblických příběhů dodávala vězňům sílu k překonání hrozných časů a naději, že jednoho dne vše dobře skončí a oni se vrátí zpět domů, ke svým blízkým. O Vánocích 1944 uspořádali účastníci těchto setkání štědrovečerní oslavu, věc v koncentračních táborech naprosto nevídanou.

„Ti moji dva Němci, ochránci, my pomáhali přečkat tábor bez větších útrap, já jsem to považoval za mimořádnou Boží milostivou pomoc shůry… Já jsem se jim po válce taky odvděčil, když bylo to protinacistické řízení, napsal jsem jim osvědčení, že mi pomáhali a nespolupracovali s nacisty,“ uzavírá Jiří vzpomínky na Echenbrunn.

Na jaře 1945 Německo už zcela jasně prohrávalo válku a západní fronta postupovala dál a dál. Nad echenbrunnským lágrem v noci duněly motory amerických bombardérů, pak už byly slyšet výstřely děl a nacisté se rozhodli vězně odsunout před postupujícími spojeneckými armádami. Nejprve se přesunuli do věznice v Kaisheimu, poté ještě dál, nočními pochody směrem na Dachau. Při nich se občas zástupy vězňů přimíchaly do prchajících německých oddílů. Na ty pálili američtí hloubkoví letci, pražili kulomety do utíkajících Němců. Tehdy šlo Jiřímu a všem ostatním vězňům opravdu o život. Po spoustě otřesných zážitků se nakonec echenbrunnští vězni dostali do věznice Aichach, kde zažili osvobození americkou armádou.

V této věznici se Jiří radostně opět setkal se svým otcem, který sem byl transportován z některého jiného pracovního tábora, a také s Dr. Miladou Horákovou, politickou odpůrkyní nacismu a současnou vězenkyní v Aichachu. Milada Horáková byla také evangeličkou a přes církev se znala s Otterem- otcem, farářem. Proto s ní Otterovi spojili své síly a posléze se stali vedoucími představenými všech vězněných a organizátory při transportech zpět do Čech, na svobodu.

„Američané nás přijeli osvobodit na džípech, tloukli na vrata: ´Otevřete!´ Pak nechali nastoupit do řady všechny bachaře a americký velitel na jednoho po druhém ukazoval revolverem a ptal se: ´Jakej byl? Jakej?´ – ´My nevíme, my jsme tu teprve týden, my nevíme jakej byl,´ odpovídali jsme,“ říká dnes s úsměvem Jiří. Společně s Miladou Horákovou tehdy byl jeden z mála, kdo ovládal angličtinu, proto se stali americkými „poradci“ a řídili převoz vězňů zpátky do Čech. Na závěr pobytu v táboře uspořádali Otterovi s Miladou Horákovou děkovné bohoslužby, na nichž se sešli téměř všichni aichachští vězni a vězenkyně. Chtěli tak vyjádřit vděčnost Pánu Bohu, vděčnost za to, že skončila válka a jim bylo dopřáno přežít všechny těžké chvíle.

„Zkušenosti z vězeňských táborů přesměrovaly můj život jednoznačně na biblickou teologii, jako vnitřní závazek,“ říká Jiří.

Příšerné období nacismu skončilo, Otterovi se vrátili zpět do Plzně,

Dr. Miladu Horákovou odvezl Červený kříž domů do Prahy.

Zdálo se, že Evropu a Československo čekají klidné roky plné svobody.

Za necelé tři roky se moci chopili komunisté.

„Na pozdějším tragickém osudu Milady Horákové, na jejím zavraždění je vidět veliká podobnost mezi nacismem a komunismem,“ říká zpětně Jiří. „Nacismus, to byla od začátku totální negace – vyhladíme Židy, Čechy pošleme na Sibiř. Komunisti slibovali, budou tady lepší časy, budete se mít líp, ale nakonec se z těch všech vůdců a panáčků stali jen přisluhovači Sovětského svazu. A se svými odpůrci zacházeli stejně jako nacisté. Lidé pod vládou komunistů trpěli úplně stejně, někdy možná i víc. A estébáci byli zrůdy.“

Jiří Otter po válce dostudoval teologii a působil jako evangelický farář v Mariánských Lázních. Po čase byl zvolen za seniora Západočeského seniorátu (nejvyšší církevní funkce pro západní Čechy), později získal doktorský titul. Vedle farářské služby se začal hodně věnovat studiu česko-německých vztahů. Z nacistických táborů získal zkušenost, že národnost nehraje roli a Němci jsou úplně stejně dobří či špatní jako my. Po válce se na ně uplatňovala kolektivní vina – Němci, to jsou nacisté. Proběhly odsuny německy mluvících obyvatel… Jiří se snažil poukazovat na lepší společnou minulost obou našich národů, publikoval mnoho knih, česko-německými vztahy se zabýval celý život. Za celoživotní zásluhy právě z této oblasti získal v roce 2009 od Kruhu přátel česko-německého porozumění vyznamenání Zlaté srdce pro Evropu.

Za zbytek svého života, do současných 97 let, toho stihl Jiří Otter ještě poměrně dost…

Po působení v Mariánských Lázních odešel do Prahy a stal se v církevním ústředí vedoucím tajemníkem Synodní rady.

Působil jako překladatel, tlumočník, doprovázel církevní představitele na cestách do Velké Británie, Francie, Německa… Byl také přítomen u zahraničních návštěv v Československu. „Vždy, když k nám přijeli hosté z ciziny, otravovali mě estébáci. Přijeli si pro mě autem, obtěžovali, vyslýchali. Já jsem se oblékal do montérek, abych reprezentoval dělníka, aby si odvezli proletáře…,“ směje se dnes Jiří.

Kromě práce v církvi a překladatelství také psal teologické knihy a díla na téma česko- německých vztahů.

Stal se coby bývalý politický vězeň významným členem Českého svazu bojovníků za svobodu a 11 let byl jeho předsedou pro Prahu 2.

A nakonec – v důchodovém věku – dokonce vstoupil do politiky: přidal se ke Straně zelených a v říjnu 2014 za ně kandidoval v komunálních volbách v Praze 2. V 95 letech byl nejstarším českým kandidátem.