Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danna Ottová (* 1928)

• narozena 9. února 1928

• tatínek žil po úrazu v dětství v Jedličkově ústavu, poté v Bakulově ústavu

• maminka v Jedličkově a Bakulově ústavu pracovala jako pomocnice

• Danna vyrůstala s rodiči v Bakulově ústavu, který byl v polovině 30. let zrušen

• válku s rodiči prožila v Praze Podolí a částečně u příbuzných ve vesnici Bzí u Železného Brodu

• v květnu 1945 o vlásek unikli masakru, který Němci provedli na obyvatelích domu, v němž žili

• v roce 1950 absolvovala pedagogickou nástavbu a celý život učila na prvním stupni základní školy

• v roce 1950 se vdala za architekta Jiřího Ottu, s nímž vychovala tři syny

Rodiče Danny Ottové osud spojil nečekaným způsobem. Rudolf pocházel z dobře situované rodiny a jeho životní příběh se mohl odvíjet úplně jinak, kdyby nebyl v dětství těžce zraněn a kdyby záhy neosiřel a nenašel útočiště v Jedličkově ústavu. O čtyři roky starší Marie také přišla v dětství o rodiče. Krásně zpívala, a tak si ji vzal pod svá křídla pedagog a sbormistr František Bakule, který dostal místo ředitele školy v Jedličkově ústavu. Marie zde pomáhala s dětmi a zpívala ve sboru. V roce 1928 se Rudolfovi a Marii narodila zdravá holčička Danna. Ta dnes vzpomíná na neobvyklé dětství v Bakulově ústavu s inovativními výchovnými metodami, které rozvíjely potenciál postižených dětí. Vzpomíná též na válku a s velkým respektem i na chovance ústavu, kteří se přes nepřízeň osudu díky Františku Bakulemu v životě neztratili.

Tatínek měl celý život otevřenou ránu

Danna Ottová, rozená Jarůšková, se narodila 9. února 1928 v Praze do rodiny Rudolfa a Marie Jarůškových. Jak říká, měla netypické dětství, protože od narození vyrůstala se svými rodiči v Bakulově ústavu pro výchovu životem a prací, kde žily postižené děti. Příběhy rodičů Danny byly totiž se zakladatelem ústavu Františkem Bakulem osudově propojeny.

Dannin tatínek Rudolf pocházel ze Slap ze zámožné rodiny, která vlastnila hospodářství a obchod. Měl 19 sourozenců, z nichž několik přivedla na svět otcova první žena. Po její smrti se otec znovu oženil.

Rudolf Jarůšek se narodil v roce 1902 jako zdravý kluk, ale když mu bylo deset let, kamarád ho shodil z terasy a on si pochroumal kosti v nohách. „Doma o tom incidentu nic neřekl, protože doma se nic neříkalo. Tehdy se řešily neshody kluků tak, že dostali všichni a neřešilo se, kdo si začal. Ale asi po týdnu, když šel tatínek z houslí, najednou cestou omdlel,“ vypráví Danna. Její dědeček, který byl zvyklý většinu chorob u svých dětí vykurýrovat sám, byl tentokrát v koncích a dopravil syna do Prahy, parníkem a povozem, a v nemocnici na Karlově náměstí Rudolfa Jarůška operovali.

„Špatně se mu to hojilo a od té doby měl jednu nohu úplně špatnou. Trpěl chronickým zánětem kostní dřeně. Celý život měl v holeni otevřenou ránu, která mu hnisala, kulhal, chodil o holi. Maminka se tím trápila a zemřela, otec to neunesl a rok po její smrti se zastřelil,“ vypráví o rodinné tragédii Danna Ottová.

V roce 1913 se otevíral Jedličkův ústav v Praze a osiřelý jedenáctiletý Rudolf tam našel nový domov.

Maminka krásně zpívala

Maminka Danny Ottové, Marie Donátová, se narodila v roce 1898 ve vesnici Bzí u Železného Brodu. Pocházela z osmi dětí, rodina byla velice muzikální. Jako dítě osiřela a dostala se k tetičce na Malou Skálu, kam chodila do školy. Zde ji učil František Bakule, tehdy mladý učitel s progresivními, moderními pedagogickými přístupy, což se nesetkávalo s pochopením. Vedl dětský sbor a učit na Malou Skálu byl prý poslán jako enfant terrible, v podstatě za trest. Na Malé Skále učil 11 let.

Když v roce 1913 zakládal Rudolf Jedlička ústav pro postižené děti, jmenoval Františka Bakuleho ředitelem ústavní školy.

Marii Donátové, kterou Bakule znal celou školní docházku a byla i skalní členkou jeho pěveckého sboru, si vzal do Jedličkova ústavu s sebou, ještě spolu s její spolužačkou Miluškou Šikolovou. Děvčata pracovala v Jedličkově ústavu od svých 15 let jako pomocnice k dětem.

Zde se tedy rodiče Danny v útlém mládí potkali.

Bakuleho děti a nový ústav

Za první světové války se ukázala potřeba zřídit při škole v Jedličkově ústavu také školu pro válečné invalidy. Byly zřízeny různé řemeslné dílny a přírodovědná laboratoř. Bakule se snažil povzbuzovat dospělé invalidy a inicioval jejich setkávání s postiženými dětmi, které jim dodávaly optimismus. Postupně však ztratil místo ředitele i ředitele výchovného oddělení a po osobních rozporech s Jedličkou z ústavu po roce 1918 odešel.

Rudolf Jedlička se domníval, že postižení lidé jsou pro svá omezení odsouzeni k závislosti na milosrdenství svého okolí. František Bakule byl oproti tomu toho názoru, že výchova tělesně postižených dětí má směřovat k tomu, aby se o své živobytí mohly v budoucnu postarat samy vlastní prací.

Z Jedličkova ústavu spolu s Bakulem odešlo i 11 dětí včetně sedmnáctiletého Rudolfa Jarůška a také pomocnice Marie Donátové (budoucí rodiče pamětnice). Dětem, které s podporou rodičů s Bakulem odešly, se říkalo Bakuleho družina. Zpočátku neměli stálé místo, bydleli v pronajatých prostorách. Nejdůležitějším zdrojem peněz pro družinu těchto dětí byly koncerty Bakulova pěveckého sboru, který zpíval v USA, Německu, Dánsku, Švýcarsku, Francii i v Maďarsku, koncerty rovněž měly sbližovat lidi nejrůznějšího původu, ras, národnosti, náboženství, sociální příslušnosti a propagovaly mírové ideje.

František Bakule z výtěžků z koncertů koupil dům v Mozartově ulici a v roce 1921 se za podpory Červeného kříže začal stavět Ústav pro výchovu životem a prací v ulici Na Cihlářce na Smíchově. Přestože finančně pomohl i prezident Masaryk, stavba se v témže roce pozastavila. Za pomoci mnoha významných osobností se v roce 1927 podařilo sehnat peníze na dostavbu ústavu, kolaudován byl v roce 1932.

Bakule zde zřídil smíšené třídy, pro chovance i zdravé děti, ale proti tomuto kroku se rozjela štvavá kampaň jeho odpůrců a ministerstvo školství odňalo ústavu možnost výuky.

V roce 1933 František Bakule pro nemoc ukončil svoji činnost a jeho Ústav pro výchovu životem a prací byl zrušen. Bakule budovu nabídl Jedličkovu ústavu. Pamětnice vzpomíná, že tam žili do roku 1936 (v roce 1955 zde komunisté zřídili SANOPZ, sanatorium pro komunistické prominenty). Bakulovy pedagogické myšlenky měly velký ohlas například ve Francii, v České republice byly znovu objeveny po roce 1989.

Dětství v Bakulově ústavu

Danna Ottová prožila v ústavu Františka Bakuleho prvních sedm let svého života a má na něj živé vzpomínky. Vzpomíná na budovu Na Cihlářce na Smíchově, která je nyní (2023) na zbourání, i na budovu v Mozartově ulici. „Tam byla taková secesní vila a v ní dílny, nahoře byty. Bakule tam v zahradě udělal přístavbu a v ní byly třídy. Nechával dětem velkou volnost. Pamatuji si třeba kluka, který hrál volejbal jednou nohou a s berlí, pamatuji již dospělého výtvarníka Šarkána, který chodil o holích, ale při tom hrál jeden čas i tenis. Byla tam veliká terasa, kterou dokázal přeručkovat jen rukama. Pamatuji na již dospělého bezrukého Frantíka, který všechno dělal nohama, dokonce i nohama jedl vidličkou a nožem [František Filip, narozený 1904, spisovatel]. Všechno je to učil Bakule. Ten si sám dělal kurzy, například na pletení košíků, aby to mohl děti naučit. Děti se tedy o sebe uměly v dospělosti postarat a nebyly v žádných ústavech,“ vypráví pamětnice.

Jak říká, její rodina měla zvláštní život. Bydleli v bytě v ústavu, ale jedli ve společné jídelně. „Maminka nemusela vést domácnost, v sobotu třeba nepekla buchty, jak bylo zvykem. Maminka zpívala ve sboru a pomáhala v ústavu, tatínek tam byl taky zaměstnaný,“ vypráví Danna Ottová. Doma má dodnes schovanou krásnou, precizně vyřezávanou dózu ze dřeva, kterou dělal v Bakulově ústavu její tatínek, když mu bylo 18 let. „Dělali tam řezbářské a jiné manuální práce a tím si ústav vydělával. Jeden čas také hráli divadlo, loutky a všechno si vyrobili sami a jezdili po republice. Tak si vydělávali. V roce 1923 jel Bakulův sbor do USA, a to i díky prezidentu Masarykovi, který jim moc fandil. Jeli tam lodí a Masaryk pomohl sbor obléknout,“ líčí Danna, co zná z vyprávění rodičů.

Válka: Jak se žilo v Bzí

Po ukončení činnosti Bakulova ústavu Dannina maminka zpívala v Kühnově rozhlasovém sboru, tatínek pracoval jako reklamní výtvarník a ilustrátor a jeden čas prý dokonce učil vnuky T. G. Masaryka. V pozdějších letech Rudolf Jarůšek využil nabídky a od státu dostal trafiku na Praze 6. „Bylo to na přivýdělek. Prodávala tam spíš maminka, protože jsme bydleli v Podolí a trafika byla na Praze 6, přes půl Prahy. Táta by to těžko fyzicky zvládal,“ vypráví Danna Ottová.

Ze Smíchova do Podolí se Jarůškovi stěhovali 15. března 1939, tedy v den, kdy Československo obsazovali Němci. „Vím jen, že tehdy padal sníh s deštěm a pak že jsme ve škole museli začerňovat v učebnicích pasáže, které se Němcům nehodily,“ vypráví pamětnice.

Léto Danna vždy trávila u příbuzných v Bzí, kde pomáhala v rodinném hospodářství. Poutavě líčí tehdejší poměry na malé vesnici: „Bylo tam víc práce než úrody. Sami měli málo, natož aby nás za války zásobovali. Hospodářství je neuživilo, takže navlékali korálky. I já jsem navlékala, například korálkové taštičky. Neměli tehdy žádný důchod, nic. Obilí, co vypěstovali, dávali do mlýna a pak si chodili pro chleba. K snídani vařili umleté žito, cikorku, která stála ve vysokém hrnci na plotně celý den, aby to bylo pořád teplé. Mléko tam dávali kozí, protože mléka od krav by byla škoda. Kravské mléko se stloukalo na máslo a to bylo jen na prodej. Chleba se tedy máslem nemazal. Suchý chleba lámali do kafe a jedlo se to velkou lžící. Kdepak, mazat chleba, to ne! Já jsem měla chleba s máslem akorát ve středu, když teta tloukla máslo a zbyly drobky v podmáslí. Jinak se máslo používalo jako omastek, protože nic jiného neměli. Hlavní jídlo byly samotné brambory s máslem a polévka. Maso bylo jednou týdně, a to sekaná. Mívali dvě prasata, ale ta byla vždy na prodej. Nemívali zabijačku – co mohli, prodali, aby měli nějaké peníze. Svítilo se tam ještě petrolejem,“ vzpomíná Danna Ottová.

Větší tragédii jsme unikli díky naší pomalosti

V Praze Podolí bydleli za války v ulici Nad Cihelnou, ve vile, která měla sedm partají. Se sousedy si v kotelně vytvořili kryt, avšak na konci války dostali příkaz k evakuaci, protože se blížili Němci. „Měli jsme jít přes Vltavu na druhou stranu. Šli jsme pomalu, protože s námi šla těhotná žena s dítětem a můj tatínek, který kulhal. Došli jsme k Vltavě, ale dál nás nepustili, že prý jsou tam vlasovci a střílejí do Vltavy. Tak jsme si řekli, že se vrátíme domů, do našeho krytu v kotelně. Tam už jsme ale my pomalejší nedošli a cestou jsme se ukryli ve vile u nějakých Slunéčků, kde jsme zůstali přes noc,“ vypráví Danna Ottová. Když se další den vrátili domů, dověděli se, že unikli jisté smrti. „Ty z naší skupiny, kteří do našeho domu došli, Němci vytáhli před dům, ženy odehnali a muže postříleli. Na chodníku před naším domem. Dva domy v ulici Němci vypálili, jen z toho našeho obyvatele i postříleli,“ vzpomíná pamětnice. Jarůškovi přišli o bydlení, co zbylo, vešlo se do uzlu z prostěradla. Tehdy sedmnáctiletá Danna byla již samostatná, zvyklá pomáhat rodičům. Sehnala byt v Břevnově v ulici Pod Drinopolem, kde za války bydleli němečtí velitelé. Jarůškovi neměli nic, a tak dostali poukazy na nádobí, peřiny, nábytek. Začínali od nuly.

Pak Danna Ottová viděla, jak se na Václavském náměstí z balkónu Adrie vyrolovala československá vlajka. Tato vzpomínka ji dojímá dodnes. „Znamenalo to, že už je opravdu konec.“

Chtěla jsem vyprávět hlavně o přínosu Františka Bakuleho

V Břevnově pak Danna Ottová bydlela do roku 1950, který byl v jejím životě zlomový. Chtěla být od dětství učitelkou a to se také naplnilo. V roce 1950 absolvovala pedagogickou nástavbu a celý život pak učila na prvním stupni základní školy. V témže roce se provdala za architekta Jiřího Ottu. Nedlouho po svatbě zemřela její maminka na rakovinu. Její tatínek se dožil 82 let a byl skvělým dědečkem Danniných tří synů.

„Nechci více vyprávět o sobě, chtěla jsem zavzpomínat především na své dětství, které bylo spojeno se jménem Františka Bakuleho. Měl ohromný přínos pro společnost. Myslím, že nebyl tehdy pochopen a doceněn, a proto musel skončit. Na takové lidi by se ale nemělo zapomínat, stejně jako na všechny ty, kteří prošli jeho ústavem. Některé jsem poznala jako děti, další jako dospělé. Byli to vrstevníci mých rodičů. Kdo je osobně nepoznal, nemohl vědět, jak zocelení a oduševnělí lidé to byli,“ říká Danna Ottová. Vzpomíná jmenovitě například na otcova přítele, výtvarníka Jaroslava Zdrůbeckého, kterému se říkalo Šarkán, na Františka Filipa či muzikanta Aloise Valáška.