Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Ottová (* 1943)

• narozena 19. srpna 1943 v Moravské Ostravě do smíšené česko-židovské rodiny jako druhá ze čtyř dětí

• v letech 1943–1945 byla ukrývána spolu se sestrou Ruth před transportem u rodiny Šmajstrlovy v Trojanovicích

• matka Amálie, roz. Mandelová, se v letech 1943–1945 skrývala v ostravské nemocnici za pomoci českého lékaře

• otec Evžen Novák coby manžel Židovky za války vězněn v pracovním táboře v Bystřici u Benešova

• v roce 1945 odešla s rodinou do Frývaldova (od roku 1947 Jeseník) v rámci dosídlování pohraničí

• roku 1963 maturita na dvouleté nástavbě v Zábřehu, obor zahradní technik, koncem 60. let vystudovala dálkově knihkupeckou školu v Luhačovicích

• v roce 1964 sňatek s Karlem Ungerem, spolužákem z Jeseníku, manželství trvalo krátce

• do roku 1989 pracovala jako zahradní technik v Lázních Jeseník, jako průvodkyně v jeskyních Na Pomezí a vedoucí jeskyní Na Špičáku, na expedici podniku Kniha nebo v okresní knihovně v Olomouci

• roku 1965 odjela mladší sestra Helena na návštěvu ke strýci do USA, rozhodla se zůstat

• rodina perzekvována, nesměli se sourozenci studovat, s výjimkou nejstarší Ruth

• roku 1977 sňatek s Břetislavem Ottou, pracovníkem podniku Kniha, vychovali dceru Elišku (1978)

• je členkou a tajemnicí Českého svazu bojovníků za svobodu a sdružení Živá paměť

Příběh Milušky Ottové, rozené Nowakové, a její sestry Ruth, na rozdíl od příběhu Otty Wolfa či Anny Frankové, veřejnost příliš nezná. Dosud se mu věnoval pouze lokální tisk v několika málo článcích, proběhl také rozhovor v Českém rozhlasu. Aktéři těchto příběhů mají jedno společné – jako Židé se skrývali v dětském věku před nástupem do transportu. Příběh sester Novákových se však přece jen vymyká – válku přežily. Bez rodičů, v cizím prostředí. Milušce nebyl ještě ani rok, sestře Ruth bylo deset let, když je otec v roce 1943 zavezl ke známým na statek v Trojanovicích, aby je zachránil. Pro maminku našel už dříve úkryt v ostravské nemocnici. Miluška Ottová z této doby vzpomínky nemá, byla příliš malá. Rodiče ani sestra o těchto věcech doma nemluvili, až později se z letmých útržků dozvídala dramatické okolnosti prvních let svého života. Když se jednou zeptala jako malá maminky, proč má na břiše jizvu, dostalo se jí odpovědi: “Abych vás zachránila.“

Transporty ostravských Židů mířily do Terezína a Osvětimi

Miluška Ottová, rozená Nowaková, se narodila 19. srpna 1943 v Ostravě jako druhá ze čtyř dětí do smíšeného česko- židovského manželství Evžena a Amálie Novákových. Maminka byla Židovka. (Milušce zapisoval příjmení polský farář, proto se v jejím rodném listu omylem ocitlo s písmenem ‚w‘). Další dvě děti zemřely rodičům předčasně. Maminka Amálie, rozená Mandelová, pocházela z Ostravy, vystudovala ekonomickou školu. Otec Evžen Novák, vyučený číšník – kuchař, pocházel z Lipníku nad Bečvou. Rodiče se potkali v Ostravě. Rodina žila vcelku běžným životem, politická situace v Evropě se však přiostřovala. Po nástupu Hitlera k moci začalo být brzy jasné, že Židé nebudou mít na růžích ustláno. Mnoho českých Židů však žilo v domnění, že zde jim takové nebezpečí nehrozí. Přišel rok 1938 a s ním mobilizace, kterou ukončil podpis mnichovské dohody. Příhraniční oblasti připadly Německu, lidé zažívali pocity zklamání a zrady. Nechtěli se vzdávat bez boje. Situace využilo také Polsko, které po podpisu německo-polské dohody o neútočení vzneslo pod hrozbou ozbrojeného útoku 30. září 1938 vůči Československu požadavek na obsazení Těšínska. Československá vláda ultimátu 1. října 1938 ustoupila. Poláci začali území obsazovat už 4. října 1938. Moravská Ostrava se na podzim roku 1938 stala jedním z nejvýznamnějších útočišť pomnichovské republiky pro české uprchlíky z německého a především polského záboru.

15. března 1939 došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava, zemi obsadili němečtí vojáci. Moravská Ostrava byla pro nacisty strategická kvůli velkému průmyslovému potenciálu a patřila k prvním okupovaným městům (14. března 1939). Zdejší židovská obec, původně jedna z nejmladších na Moravě, se brzy stala druhou nejpočetnější. Židé ve městě vlastnili obchodní domy, hotely, banky a přispěli podstatnou měrou k rozkvětu města. Záhy začala platit různá protižidovská opatření, která měla za cíl Židy postupně zbavit práv, majetku i důstojnosti. Už v říjnu 1939 vyjel z Ostravy první židovský transport do východopolského Niska nad Sanem. Jednalo se o transport pokusný, na seznamu byli pouze muži, kteří měli na místě vybudovat tzv. přeškolovací tábor, kam by byli v budoucnu umisťováni středoevropští Židé. V rámci tzv. Akce Nisko bylo v druhé polovině října 1939 vypraveno celkem sedm transportů z Ostravy, Katovic a Vídně s více než pěti tisíci Židy. Vzápětí však nacisté tyto plány přehodnotili a dali dočasně přednost řešení v podobě městských ghett. Ti, kteří už do Niska odjeli, byli zčásti vyhnáni k německo-sovětské hranici, mnoho z nich skončilo v gulazích. Další část lidí zůstala v táboře a roku 1940, po jeho uzavření, se někteří dostali zpět domů. Do Niska nad Sanem musel odjet i otec Michala Salomonoviče, bratrance paní Ottové, který na tyto události vzpomínal pro Paměť národa v roce 2017. Patřil mezi ty šťastné, kteří se roku 1940 opět shledali se svými blízkými. Tehdy netušil, že za dva roky bude muset do transportu celá rodina.

Na Čechy ze smíšených manželství začal být vyvíjen nátlak, aby se dali rozvést. Otec rozvod kategoricky odmítal. Rodinu v tomto období postihla smrt dvou mladších dětí, v roce 1940 zemřela téhož roku narozená dcera Elenora, o dva roky později osmiletý bratr Milan na následky sepse po prasknutí slepého střeva. V září 1942 odjely z Ostravy transporty do Terezína, většina Židů následně skončila v plynových komorách v Osvětimi. Tomuto osudu uniklo pouze kolem 60 osob, většinou ze smíšených manželství (šlo v podstatě o likvidaci ostravské židovské komunity). Shromaždiště se v Ostravě nacházelo v budově Habrmannovy školy na Koperníkově ulici v Přívoze. 26. září 1942 odjely transportem (Bl, č. 538 a č. 558) i maminčiny sestry Anna Buchwalderová, Alžběta Kauderová, Helena Neumannová a Selma Jungmannová s rodinami. Dle dochovaných záznamů přijely do Terezína. 5. října 1942 pak pokračovaly dalším transportem Bt, č. 528 a č. 529 směr Treblinka.

Udala nás domovnice, matku mi pak nahrazovala desetiletá sestra

Rodina Novákových byla pohromadě do roku 1943, kdy se narodila malá Miluška. Rodiče nechali obě dcery – Ruth i Milušku pokřtít. Jejich jména už tou dobou měla být zařazena na seznam transportu. Maminku se otci podařilo ukrýt v ostravské nemocnici na Fifejdách za pomoci českého lékaře. Aby nedošlo k jejímu prozrazení, musela podstoupit operaci, poté dostala nemocniční stejnokroj a pomáhala jako instrumentářka. Ve stejné době udala domovnice z domu, kde bydleli, policii, že se v domě nachází židovské děti. Policisté byli místní, odmítli děti nahlásit. Otec pochopil, že musí jednat rychle. Dcerám našel úkryt na statku sedlácké rodiny Šmajstrlovy v Trojanovicích poté, co je odmítl delší dobu schovávat dědeček – jeho otec – v Lipníku nad Bečvou. Šmajstrlovi nebyli příbuzní ani dobří přátelé, rodina k nim chodila kupovat vejce. Dodnes zůstává otázkou, co je k podstoupení tak obrovského rizika pro cizí rodinu vedlo. Starší Ruth bylo deset let, když dostala na starost půlroční Milušku. Musela pracovat na statku, Milušku schovávali Šmajstrlovi v seně. Otec byl od roku 1944 vězněn v pracovním táboře v Bystřici u Benešova jako manžel Židovky, s níž se odmítal rozvést. Potkal zde herce Miloše Kopeckého. O svých zážitcích mluvil jen velmi sporadicky, zmiňoval, že z něj chtěli dostat informaci, kde se nachází zbytek rodiny. „Tatínek o tom vůbec nechtěl mluvit, protože tam prodělal kruté chvíle, svlékli ho donaha a stál v minus 30 stupních, dovezl si omrzliny,“ vzpomíná Miluška Ottová. Dodává, že otec byl v průběhu války vězněn i ve Frýdku-Místku a v Janovicích.

V roce 1944 začalo bombardování spojenců související s blížící se frontou. Američané měli za úkol decimovat průmyslová centra v Evropě včetně Ostravy, kde se stále nacházela ukrývaná maminka. Obyvatelé Ostravy 29. srpna 1944 zažili dvouhodinový nálet, který stál život víc než 500 civilistů. Město později absolvovalo více náletů, amerických i sovětských, ale žádný už nebyl tak ničivý jako ten v srpnu 1944. Svobodu městu přinesla Ostravsko-opavská operace, jedna z největších vojenských akcí druhé světové války na našem území. Měla za cíl dobýt důležité ostravské průmyslové centrum a také otevřít další cesty na Moravu a do Čech. Hitlerův rozkaz vojákům zněl jasně: „Vydáte-li Moravskou Ostravu, vydáte Německo!“ Kromě průmyslu se zde nacházely muniční sklady, strategicky důležité bylo i přívozské nádraží. Jak se dalo předpokládat, osvoboditelé narazili na tuhý odpor, který se jim ale nakonec podařilo překonat. Během válečných let Němci vybudovali rozsáhlý systém zákopů, krytů a protitankových zátaras. Využívali i předválečné československé opevnění. Rudá armáda tak zpočátku postupovala jen velmi pomalu. Nakonec se rozhodla přiblížit k Ostravě stokilometrovou oklikou.

Maminka každé výročí transportu zapalovala svíčku

Moravská Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945 vojsky 4. ukrajinského frontu Rudé armády spolu s 1. čs. samostatnou tankovou brigádou. Toto datum uvádí Miluška Ottová zároveň jako datum setkání s rodinou. Jak se dostaly se sestrou z Trojanovic, netuší, bližší informace se nikdy nedozvěděla. Sestra Ruth Potěšilová v pozdějším dopise Švýcarskému fondu, potvrzujícím skrývání Milušky Ottové píše, že poslední dny války už prožily se sestrou v bombardované Ostravě s pomocí rodinných přátel. Dnes už tyto otázky nemá kdo zodpovědět. Sestra Ruth zemřela roku 2020. Jisté je, že rodina se shledala, v rozbombardované Ostravě už ale své „doma“ neměli. „Po osvobození města jednoho bratrance převeleli do kasáren ve Frývaldově (od roku 1947 Jeseník), tak jsme šli v roce 1945 do pohraničí,“ vzpomíná pamětnice. Frývaldov patřil za války k Německé říši. Většinoví němečtí obyvatelé byli v letech 1945–1947 postupně odsunuti. Miluška Ottová uvádí, že z Jeseníku Němci odcházeli ještě v roce 1948. V Mikulovicích se nacházelo sběrné středisko.

Rodina Novákových začínala od nuly. Znovu se sžívala, rodiče sehnali zaměstnání jako správci hotelu Praděd. Zpočátku ještě měli v hotelu německé zaměstnance. Museli se vyrovnávat i se ztrátou příbuzných. Z transportu se nevrátily maminčiny sestry Anna, provdaná Buchwalderová, Alžběta, provdaná Kauderová, Helena, provdaná Neumannová, a Selma, provdaná Jungmannová, s rodinami. Přežili bratranci Robert Kauder, který byl vězněn na Sibiři, roku 1942 se připojil v Buzuluku k druhé pěší rotě 1. československého polního praporu, prošel bitvou u Sokolova a s armádou se vrátil domů, a Michal Salomonovič, který o svých hrůzných prožitcích z ghetta v Lodži a z koncentračních táborů v Osvětimi a Stutthofu později veřejně hovořil na přednáškách o holokaustu. Dva maminčini bratři, Max a Hermann, se zachránili odjezdem do Ameriky, kam poprvé vyjeli už roku 1918 na zkušenou. Vrátili se, ale vzhledem k hrozící situaci ještě stihli odcestovat zpět. Maminka každý rok v září, v den odjezdu transportu, zapalovala doma za zemřelé svíčku. Z podobných střípků si Miluška dávala pomalu dohromady rodinnou historii. Něco málo jí řekli rodiče, něco sestra Ruth. Ani ta ale o těžkých chvílích bez rodičů v úkrytu hovořit příliš nechtěla. Roku 1946 se narodila Miluščina sestra Helena, o dva roky později bratr Jiří Milan.

Klementa Gottwalda v hotelu Praděd přivítala koza

Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistů k moci. Záhy začalo znárodňování, kolektivizace, vykonstruované politické procesy. Otec, který patřil k národním socialistům, sice po válce vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), ale brzy se se soudruhy nepohodl a ze strany odešel. „Já jsem se narodil na Bečvě a s vámi já se nechci utopit,“ řekl jim tehdy údajně. Miluška Ottová nastoupila v roce 1949 do první třídy základní školy v Jeseníku, kam docházela do roku 1957. „Ve škole bydleli školník s paní školníkovou. Dole v suterénu byla kuchyně, navařili nám čaj, dostali jsme chleba se sádlem a cibulí na svačinu. Měli jsme paní učitelku Borůvkovou, měla stupínek, pod ním šuplík, a když jsme byli neposlušní, šuplík vytáhla a vyhodila nás s botami na dvůr, ať to jdeme vyčistit. Nebo jsme měli vzadu oslí lavici. Chodilo se i do kouta,“ vzpomíná. První tři roky docházela do náboženství, pak ale přišla domů s tím, že Židé ukřižovali Krista. Starší sestra usoudila, že bude mít v hlavě zbytečný zmatek a s docházkou do náboženství brzy poté skončila. V té době společností rezonoval vykonstruovaný politický monstrproces s tzv. vedením protistátního spikleneckého centra (R. Slánský a spol.). Sama se ve škole setkávala s antisemitismem 50. let – skrze spolužáky, kteří opakovali, co slyšeli doma, posmívali se jí. Chodila do Pionýra, později byla v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Jak podotýká, do KSČ nikdy nevstoupila. V Jeseníku měli Pionýrský dům, kde trávili volný čas. Docházela také do hodin klavíru a k paní, původem z Vídně, která ji učila německy. Ve škole žádné volnočasové kroužky nebyly. Roku 1950 se do Jeseníku přistěhovali v rámci dosídlování pohraničí Řekové a Makedonci. Soužití ve městě si Miluška Ottová pamatuje jako bezproblémové, řecké spolužačky s ní chodily do školy.

Na dětství vzpomíná jako na krásné období. Rodina žila spíše pro sebe, drželi pospolu. Sestra Ruth o mladší sourozence pečovala většinu času, rodiče byli plně zaměstnáni hotelem, neměli ani dovolenou. Miluška Ottová vzpomíná, jak jednou hotel navštívil Klement Gottwald, který se zde zúčastnil nějaké schůze dělnického hnutí. U každého hotelu se chovala prasata na zabíjačku a také koza pro mléko. Když bylo vše nachystáno a nablýskáno, v průběhu schůze jedna z koz utekla z chlívku a vběhla mezi přítomné. „Číšníci tu kozu museli honit, v hotelu každou sobotu hráli Lakatoši a Gondoláni, kteří v Jeseníku bydleli. Koza tenkrát vletěla mezi hudební nástroje,“ vypráví. V hotelu rodina bydlela do roku 1951, kdy získali dům kousek od jesenických kasáren. Toho roku otec změnil zaměstnání, zakládal v Jeseníku komunální služby.

Sestra zavolala o Vánocích, že zůstává v Americe

Po základní škole chtěla Miluška Ottová studovat střední zdravotnickou školu. V rodině však mohl studovat jen jeden potomek, v případě Novákových sestra Ruth, která zvolila lékařskou fakultu. Miluška si nakonec vybrala tříletý výuční obor zahradnice. V letech 1961–1963 absolvovala dvouletou nástavbu s maturitou v Ostravě-Zábřehu, obor zahradní technik. První rok bydlela u sestry, která v Ostravě pracovala jako lékařka, později na internátu, aby to měla do školy blíž. „Maturovala jsem odpoledne, Ruth stála pod schody, donesla mi velkou bonboniéru a já byla šťastná jako blecha, že mám maturitu,“ vzpomíná.

Ve škole se seznámila také se svým budoucím manželem, Karlem Ungerem. Pocházel z Frýdku-Místku. Brali se roku 1964. Po svatbě žili v domě Miluščiných rodičů. Protože manželství bylo bezdětné, nemělo dlouhého trvání a Ungerovi se asi po roce a půl rozvedli. Na svatbě se Novákovi shledali se strýcem Hermannem, žijícím v Americe. Miluščina mladší sestra Helena studovala v té době první ročník Pedagogického institutu. Strýc jí nabídl, ať za ním přiletí na návštěvu. Když ji v roce 1965 doprovázeli s rodiči na letiště, loučili se s tím, že brzy přijede. Na Vánoce zazvonil telefon, ze sluchátka se ozval sestřin hlas – oznámila rodině, že už se nevrátí. Samozřejmě nastaly problémy. Novákovy navštívila Státní bezpečnost, chtěli vědět, zda tu sestra nezanechala nějaký majetek. „Za Dubčeka byla odsouzená na devět měsíců za nedovolené opuštění republiky, její jméno bylo vyvěšeno na radnici v Jeseníku,“ vzpomíná Miluška Ottová, která o tomto období nechce více mluvit. „Nebylo to jednoduché,“ uvádí.

Myslela jsem, že za dveřmi je ruský voják

Po škole nastoupila společně s tehdejším manželem do Lázní Jeseník na pozici zahradní technik, architekt. Ve skutečnosti nejčastěji hrabala listí a přesazovala květiny, na což nemusela studovat nástavbu. Dlouho zde nevydržela. Rodiče byli zaměstnaní v jeskyních Na Pomezí, otec jako průvodce, maminka v kiosku s občerstvením. Roku 1965 začala pracovat s nimi jako průvodkyně. Složila dokonce speleologické zkoušky. Později ji oslovili z Vlastivědného muzea v Olomouci, zda by nepřijala místo jako samostatná vedoucí v jeskyních Na Špičáku, kde se nacházela i restaurace. Působila zde pak i s otcem v letech 1965–1969. Sestře Ruth se narodily postupně dvě děti a maminka zůstala doma, aby jí pomáhala o ně pečovat, v době narození prvního syna Ruth stále ještě studovala. Jeskyně Na Špičáku se nacházely v odlehlé lokalitě, měly nízkou návštěvnost. Miluška Ottová se proto s elánem sobě vlastním pustila do jejich propagace – objížděli s bratrem pionýrské tábory v okolí, nechala vyrobit poutače, navázala spolupráci s Čedokem.

Přišel rok 1968, lidé byli nadšeni z uvolněné atmosféry v průběhu pražského jara, někteří věřili ve změnu, jiní byli skeptičtí. Naděje vzaly za své se srpnovým příjezdem tanků zemí Varšavské smlouvy. Bratr Jiří Milan byl zrovna na vojně v Josefově u Jaroměře. Byl zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP), k radiolokátorům. Kvůli emigraci sestry jej považovali za politicky nespolehlivého, takže první půlrok vojenské služby nemohl mít u sebe zbraň. 21. srpna 1968 jednotka přesouvala vybavení přes Jeseník do Mikulovic, bratr dostal chvíli volno a zastavil se doma. Miluška, která mu šla otevřít, se v první chvíli vylekala, že jde o sovětského vojáka, viděla jen siluetu muže se zbraní. Bydleli tehdy v domě blízko kasáren, vzpomíná si, že první dny se báli chodit do práce. Vybavuje si mladé, zmatené a vyplašené vojáky, kterým lidé obraceli směrovky a značení. Bylo zjevné, že vůbec netuší, čeho jsou součástí. V březnu 1969 porazili naši hokejisté na mistrovství světa ve Stockholmu dvakrát během jednoho týdne Sovětský svaz. Lidé napříč republikou slavili, nejinak tomu bylo v Jeseníku. Do ulic vyšla hlavně jesenická inteligence včetně mnoha učitelů, kteří pak přišli o svá místa a museli jít učit jinam. Začala normalizace a s ní prověrky v zaměstnáních, které se však Milušky Ottové nedotkly. Roku 1969 nastoupila jako pracovnice expedice jesenické pobočky podniku Kniha. Nezastávala tedy nijak významnou pozici. Protože měla maturitu, bylo jí nabídnuto, zda si nechce dostudovat knihkupeckou školu v Luhačovicích. Díky maturitě studium trvalo pouze rok.

S manželem jsme se potkali na rekreaci ROH

Roku 1976 se Miluška Ottová rozhodla, že pojede na zimní rekreaci ROH. Toto rozhodnutí jí přivedlo do života druhého manžela – Břetislava Ottu, který pracoval jako technik na ředitelství podniku Kniha. Byl o 13 let starší. Dovolenou ve Špindlerově Mlýně strávili spolu a roku 1977 se brali. Za manželem se přestěhovala do Olomouce, začala pracovat v místní pobočce Knihy jako prodavačka. Roku 1978 se jim narodila vytoužená dcera Eliška. Po mateřské dovolené nastoupila Miluška Ottová do olomoucké okresní knihovny, kde setrvala až do roku 1990. V září roku 1984 zemřela Milušce Ottové maminka, dcera Eliška zrovna nastoupila do první třídy, ještě s ní stihly strávit poslední prázdniny v Jeseníku.

Revoluční události roku 1989 vnímala rozporuplně, po revoluci sháněla nové zaměstnání. Protože jí nezvýšili plat, obávala se výše budoucího důchodu. Nastoupila pak na okresní úřad v Olomouci, kde se věnovala účetnictví malých obcí. Z práce ji po čase propustili a na její místo přijali mladší pracovní sílu. Ještě s kolegy stihla oslavit padesátku. Hledala dál. Manžel byl starší, z Knihy odešel do důchodu. Dcera studovala. Miluška Ottová situaci nenesla dobře, cítila velkou zodpovědnost. Nakonec byla díky rodinným známým přijata v Ústavu mikrobiologie při Teoretických ústavech Fakultní nemocnice Olomouc (FNOL). „Vrchní sestra měla syna, který studoval informatiku v Brně. Za dva roky propojil laboratoře a já byla bez práce.“ Profesor Hájek jí tehdy ještě navrhl, aby uspořádala knihovnu dle signatur. Poté už zde ale práce nebyla. Nakonec jí volali z oddělení psychiatrie FNOL, že by potřebovali, aby nastoupila v dokumentačním oddělení. Strávila zde krásných deset let. S bývalými kolegy dosud občas pořádají srazy. Z tohoto zaměstnání odcházela v 61 letech do důchodu. Poté ještě půl roku zaskakovala za nemocnou pracovnici na evidenci pacientů ORL FNOL a dva roky pracovala v Poštovní spořitelně, kde kontrolovala klientům výši kontokorentu.

Dnes předávám své svědectví mladým lidem ve školách

Odchod do důchodu se svou činorodou povahou nedokázala brát jako předěl, po kterém bude pouze odpočívat. Postupně se dostala blíž svým židovským kořenům a začala se více zajímat o minulost. Roku 2001 se stala členkou židovské obce v Olomouci, vstoupila do Českého svazu bojovníků za svobodu, kde dosud působí ve funkci tajemnice. Od roku 2003 je členkou a kontaktní osobou ve sdružení Živá paměť, které má za cíl zlepšovat kvalitu života obětem totalitních režimů a uchovávat jejich vzpomínky. Roku 2009 se s židovskou obcí podívala do Izraele. Za Šmajstrlovy, kteří jim se sestrou zachránili život, dala v Praze zasadit strom. Dva a půl roku s láskou pečovala o těžce nemocného manžela, boj se zákeřným onkologickým onemocněním se jim bohužel vyhrát nepodařilo. Břetislav Otta zemřel v roce 2021. V roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, žila stále v Olomouci, ve stejném domě, kam se přivdala. Po smrti manžela zde bydlí s dcerou a její rodinou, pomáhá pečovat o milovanou vnučku Ester. O tom, co prožila, vypráví studentům ve školách a na veřejných besedách. „Všechno máme ve svých rukou, nikdo za nás bojovat nebude,“ vzkazuje na závěr a dodává, že lidé by k sobě měli být svědomití a upřímní.

 

Zdroje:

https://www.ostrava.cz/cs/o-meste/historie-mesta

http://www.kehila-ostrava.cz/historie

www.holocaust.cz