Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Outrata (* 1936)

• narozen 23. ledna 1936 ve vsi Martínkov

• vystudoval obchodní akademii ve Znojmě

• v roce 1966 vstoupil do KSČ

• v roce 1969 z komunistické strany vystoupil

• vedl místní Tělovýchovnou jednotu Jiskra, účastnil se spartakiád

• v roce 2024 žil v Humpolci

Naši vesnici chtěli zničit

František Outrata se narodil 23. ledna 1936 ve vsi Martínkov, která leží nedaleko Moravských Budějovic. Jeho manželka pochází ze stejné vesnice, takže se znají již od dětství. Jeho otec se živil jako truhlář a za prací přišel do Martínkova, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Manželé spolu měli tři děti – František Outrata je prostřední. Rodina žila v domku společně s maminčinými rodiči a své děti vedli k víře v Boha, která Františkovi zůstala dodnes (2024).

Pamětník měl nastoupit do školy v roce 1942, ale místní učitel Štefan, který byl i členem protifašistické skupiny, se přimluvil za to, aby František nastoupil o rok dříve. „V roce 1941 přišel za tatínkem, že jsem dost velký, a tak mi napíše datum narození o rok dřív, abych už mohl do školy,“ vzpomíná František Outrata. Začal chodit do malotřídky v Martínkově, jejíž ředitel byl v následujícím roce zastřelen v rámci takzvané heydrichiády, tedy německé pomsty za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Ke konci války byli v Martínkově aktivní partyzáni, kteří schovali zbraně v místní sokolovně. „Asi to tam někdo prásknul, protože tam 1. května přijelo gestapo z Moravských Budějovic a chtěli tu vesnici zničit.“ Příslušníci gestapa jeli do Moravských Budějovic k hejtmanovi, aby jim schválil odplatu za nalezené zbraně. Ten už jim to odmítl podepsat, protože bylo evidentní, že válka do pár dnů skončí. Tím byl Martínkov zachráněn a němečtí vojáci ho nestihli zničit.  

Mám obdiv pro lidi, co spartakiádu organizovali

Po dokončení základní školy nastoupil František Outrata na obchodní akademii ve Znojmě, kde v roce 1954 odmaturoval a dostal umístěnku do ČSAD v Moravských Budějovicích. V roce 1956 obdržel povolávací rozkaz k nástupu na vojenskou službu, kterou absolvoval v Jihlavě. Vrátil se po jednom roce a dostal umístěnku do Humpolce, kde nastoupil jako vedoucí přepravy na dispečinku ČSAD.

V Humpolci nejprve bydlel s kolegou v podnájmu. V roce 1960 se oženil se svou dívkou, kterou znal už od dětství z Martínkova. V roce 1965 získali manželé nový družstevní domek. „Na tehdejší dobu to byly opravdu parádní domy,“ říká František Outrata. Brzy po přestěhování do Humpolce začal působit v místní Tělovýchovné jednotě Jiskra, původním Sokole. Hrál za jednotu házenou a působil i v organizačním výboru. Postupně se začal věnovat i výcviku starších žáků a mužů a třikrát vedl svoje cvičence na spartakiádě. „Ta spartakiáda nebyla vůbec jednoduchá záležitost, mám obdiv pro ty lidi, co to organizovali,“ vzpomíná.

Mohl jsem přijít o zaměstnání

V roce 1961 se manželům narodila dcera Blanka. V práci začali pamětníka nutit, aby vstoupil do komunistické strany, a tak tam v roce 1966 s kamarádem vstoupili. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné normalizaci ze strany oba v roce 1969 zase vystoupili. „Šlo určitě o to, že přijdu o zaměstnání, ale tam naštěstí byli rozumní lidé ve vedení, takže jsem to přežil dobře.“

Od roku 1975 přešel František Outrata na pozici osobního dispečera na novém autobusovém nádraží v Humpolci, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1996. Dnes (2024) žije v Humpolci a rád se vrací do rodného Martínkova, který stále vnímá jako svůj domov, i přesto, že tam dnes žije už jen jeho sestra.