Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Jakub Outrata (* 1948)

• narodil se 12. srpna 1948 ve Washingtonu

• otec JUDr. Vladimír Outrata byl velvyslancem v USA v letech 1948 – 1951

• jeho dědeček Ludvík Strimpl byl výtvarník, odbojář, diplomat, ve Francii seznámil Beneše se Štefánikem

• strýc Eduard Outrata byl za války exilovým ministrem financí, po roce 1948 odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• rodiče Eva a Vladimír Outratovi prožili válku ve Francii, Anglii a Sovětském svazu

• Jan Jakub Outrata v 60. letech absolvoval gymnázium

• v letech 1968 – 1973 vystudoval dějiny umění

• celý život působil v Ústavu památkové péče

• svědek oslav vítězství ČSSR nad SSSR na MS v hokeji v roce 1969 na Václavském náměstí

• účastník Palachova týdne v lednu 1989

Jan Jakub Outrata mluví o štěstí, když mohl vzhledem k rodinné minulosti vystudovat gymnázium a nakonec i historii umění. Pochází z kulturně založené rodiny, jejíž členové se podíleli na politických událostech s celospolečenským dopadem. On sám se narodil do doby, kdy komunisté pořádali „hony na čarodějnice,“ jeho strýc Eduard byl odsouzen na 12 let. „Bylo to dobře načasované, když jsem se hlásil na gymnázium, bylo už politické uvolnění a strýc už byl rehabilitován...“ Vystudoval vytoužený obor a poté celý život s velkým zaujetím pro věc zachraňoval památky.

Jan Jakub Outrata se narodil 12. srpna 1948 ve Washingtonu, kde byl jeho otec JUDr. Vladimír Outrata velvyslancem. Jan Jakub vyrůstal s mladším bratrem Matějem.

Jan J. Outrata má zajímavé předky. Matka Eva, roz. Strimplová, se narodila ve Francii a byla dcerou výtvarníka Ludvíka Strimpla. Ten žil od roku 1904 v Paříži a patřil zde mezi blízké přátele a spolupracovníky pozdějších spoluzakladatelů státu Milana Rostislava Štefánika a Edvarda Beneše. Oba muže v Paříži dokonce seznámil. Po první světové válce působil jako vyslanec v Beneluxu, zemřel v roce 1937. „Jeho žena Jiřina Strimplová, tedy moje babička, také malovala a byla to prý docela přísná dáma,“ vypráví Jan Outrata, který už ani jednoho z prarodičů z matčiny strany nezažil. Zůstaly po nich ale zajímavé písemnosti, rodinné legendy a artefakty. Například válečné obálky a dopisy směrované do Londýna, kde ovdovělá Jiřina Strimplová žila za války v exilu poblíž své přítelkyně Hany Benešové. „Po německé okupaci 1939 zůstala babička v Čechách sama a jakožto vdova po vyslanci a blízká přítelkyně Benešových se ocitla v ohrožení. Nejrozumnější bylo tedy přijmout možnost vycestovat do Londýna,“ říká Jan J. Outrata.

Pamětníkova matka Eva prožila většinu dětství a mládí v Paříži a zde se také seznámila před válkou s Vladimírem Outratou. Po porážce Francie utekli před nacisty do Anglie a zde se v roce 1940 vzali. Vladimír Outrata byl poté exilovou vládou vyslán na diplomatickou misi do Sovětského svazu, většinu války prožil spolu s manželkou v Kujbyševě, kam byli z bezpečnostních důvodů z Moskvy přesídlení vysoce postavení úředníci.

 

Eduard Outrata

V Anglii za války působil v exilové vládě ještě jeden významný člen rodiny – a to sice pamětníkův strýc Eduard Outrata, který zde měl funkci exilového ministra financí. Eduard Outrata byl v letech 1936 – 1938 generálním ředitelem brněnské Zbrojovky a mimo jiné významně pomohl Spojencům, když předal britské vládě k využití technické novinky.

 

Odvolání Vladimíra Outraty z USA

Otec Vladimír Outrata po válce vstoupil do KSČ a učil na Vysoké škole politické a sociální, od roku 1948 působil jako velvyslanec v USA. V roce 1951 byl ale nečekaně odvolán zpět do Československa. „Otce vylákali do Prahy ze služebních důvodů, zpět do USA už ho ale nepustili. Matka tedy prožívala ohromný stres, když musela s dvěma miminy zařizovat stěhování a přesun do Prahy,“ vypráví Jan Outrata.

Důvod odvolání Vladimíra Outraty z diplomatické funkce nebyl řádně vysvětlen. Rodina je ale přesvědčena, že odvolání souviselo s politickou kauzou Vladimírova bratra Eduarda Outraty, kterému v roce 1951 komunistický režim přestal důvěřovat, byl uvězněn a následně, v roce 1954, ho komunistický soud ve vykonstruovaném politickém procesu odsoudil na 12 let vězení za údajnou velezradu.

Vykonstruovaný proces s Vladimírovým bratrem silně otřásl důvěrou Outratových v komunistickou stranu a režim. Ačkoli byl Vladimír Outrata i jeho žena Eva z KSČ vyloučeni, komunisté rodinu o existenci nepřipravili. Vladimír Outrata mohl učit mezinárodní právo na právnické fakultě. „Myslím, že ho tam komunisté prostě uklidili. Mezinárodní právo také nebylo pro komunisty kontroverzní téma, bylo nadstranické, dané mezinárodními dohodami.“ Vladimír Outrata se také snažil svého bratra očistit a zvrátit nespravedlivý rozsudek, avšak marně. Jeho bratr byl propuštěn v roce 1956 ze zdravotních důvodů, avšak po dvou letech zemřel. Byl soudně rehabilitován v roce 1963, poté byli pamětníkovi rodiče opět přijati do strany.

 

Kunsthistorik

Jan Jakub Outrata říká, že měl štěstí, že vzhledem k rodinné minulosti mohl vystudoval gymnázium a nakonec historii umění. „Bylo to dobře načasované, protože když jsem vycházel základní školu a hlásil se na gymnázium, bylo už politické uvolnění, strýc Eduard už byl rehabilitován, vysokou školu jsem taky stihl relativně v klidu dostudovat.“

Matěj vyrůstal v kulturně založené rodině, zajímal se o dědečkovo malířství, a tak se chtěl věnovat kunsthistorii, kam se dostal na druhý pokus, v roce 1967.

Poté celý život pracoval v Ústavu památkové péče.

 

Ze sovětské propagandy bylo jasné, že k nám vtrhnou

V srpnu 1968 byl s rodiči na letním bytě v Sezimově Ústí a tak nezažil bezprostředně vpád vojsk Varšavské smlouvy do republiky 21. srpna. „V Sezimově Ústí se nic nedělo, v Táboře už to bylo ale bylo dramatičtější. Táta, který byl znalec ruské politiky, několik týdnů před 21. srpnem naladil Moskvu a z toho, co tam slyšel, mu bylo jasné, že k nám zanedlouho vtrhnou. Bylo to stejné, jako dnes s Ukrajinou,“ vypráví Jan Jakub Outrata.

Po invazi se vrátil zpět do Prahy a pak už vzpomíná především na události spojené s hokejovým vítězstvím Československa nad hráči ze SSSR v roce 1969.

 

Vítězství v hokeji v roce 1969 byla politická záležitost

Jak Jakub Outrata se o sport příliš nezajímal, ale zápas mistrovství světa v roce 1969 si ujít nenechal, stejně jako většina lidí, kteří zápas mezi ČSSR a SSSR vnímali symbolicky a politicky. Bezprostředně po vítězství československých hráčů se zaplnilo centrum Prahy a dalších měst lidmi, spontánní oslavy měly podtext protiokupační manifestace. „Vyrazil jsem ven s jedním kamarádem z gymnázia, který byl po obrně a chodil o berlích. Skončili jsme na Národní třídě, kde už to bylo všechno ucpané. Já jsem pak pokračoval dál na Václavák. Když jsem šel nahoru v průvodu s pochodněmi, které si lidi udělali z balíků Večerní Prahy, výlohy Aeroflotu byly ještě celé. Když jsem šel zpátky, byly rozbité. Bylo jasné, že to byla nějaká provokace. Že tam agent hodil kámen a lid se samozřejmě přidal,“ vypráví pamětník.

Nutno připomenout, že sovětská letecká společnost Aeroflot měla na Václavském náměstí kanceláře s velkými prosklenými výlohami. Někdo je vytloukl dlažebními kostkami, rozbil nábytek a na chodníku ho zapálil. Nikdy se nepodařilo vyšetřit pachatele a nikdo nebyl potrestán. Dle historiků, kteří zdokumetovali okolnosti, a dle svědků, mimo jiné také zběhlého tehdejšího příslušníka tajné policie Josefa Frolíka, šlo ale nejspíše o provokaci StB, která měla být záminkou k následnému utažení šroubů. Sověti následně po vymlácení výloh jejich letecké společnosti vyslali do Prahy vyděračský vzkaz, že pokud si nedokáže československá vláda udělat pořádek sama, příště z kasáren vyjedou sovětské tanky. Tři týdny poté Alexander Dubček podepsal tzv. „pendrekový zákon“, který umožňoval brutální zákroky proti demonstrantům. Šrouby se skutečně utáhly.

 

Normalizace

Jan Jakub Outrata dokončil školu v roce 1973 a nastoupil do Ústavu památkové péče. Doktorát dokončoval při zaměstnání. Bydlel na Malé straně a vzpomíná, že v domě o patro výš bydlel Ján Mlynárik, historik a vysokoškolský pedagog vyhozený z práce pro své politické postoje. „Jednou jsem viděl, jak k němu šel Dominik Tatarka a říkal jsem si, že se asi něco děje. A taky že jo, zanedlouho vyšla Charta 77,“ vypráví pamětník. Oba zmínění pánové byli signatáři Charty 77, slovenský spisovatel Dominik Tatarka byl mimochodem první slovenský disident, který ji podepsal.

Jak Jakub Outrata se do disentu nezapojoval, neměl s ním tak úzké kontakty, ale například Jánu Mlynárikovi, kterého poznal až jako kulisáka Národního divadla poté, co již nesměl jako profesor působit, schovával věci na půdě, když mu hrozily domovní prohlídky. Vzpomíná také na velice smutnou rozlučku s přáteli, na kterou ho Ján Mlynárik pozval těsně před odjezdem, když byl v roce 1981 v akci „Asanace“ komunisty vypovězen z republiky do Spolkové republiky Německo.

Jan Jakub Outrata podepsal až později Několik vět. Vzpomíná, že byl přemlouván ke vstupu do SSM a KSČ, ale odmítl. „Vedli mě jako kádrovou rezervu, ale byli zklamaní, když jsem jim řekl, že do strany nevstoupím. Takže pak jsem už kádrová rezerva nebyl. Členství ve straně mělo různé výhody, ale já o ně nestál,“ říká.

 

Palachův týden. Čekali jsme kdy to praskne

Vzpomíná na tzv. Palachův týden, uspořádaný disentem v lednu 1989 na uctění památky studenta Jana Palacha, který se upálil v lednu 1969 na protest proti sovětské okupaci. Na Václavském náměstí se sešlo i přes zákaz několik tisíc lidí a lidé se pokusili položit květiny k pomníku sv. Václava. Represivní složky demonstranty rozehnaly pomocí obušků, slzného plynu a vodních děl. Jan Jakub vzpomíná, že chybělo málo a byl by mezi zadrženými, ale stihl utéct.

Další demonstrace toho roku viděli pracovníci památkového úřadu z balkónu; sídlili v Krakovské.

Začátkem listopadu 1989 zemřela maminka Jana Outraty. Ležela v nemocnici na Františku v době, kdy tam byl umístěn také Václav Havel. „Vědělo se, že tam je, ale byla to tajná informace,“ říká pamětník. Další listopadové události byly již zastřené ztrátou milované matky, která se bohužel definitivního konce režimu nedožila. „Máma po roce 1968 po čistkách ze strany odešla, tátu už komunisti nechali být. Trpěl leukémií a bylo jasné, že dlouho mezi námi nebude.“

 

Památkář

Jan Jakub Outrata vypráví, že normalizace byla doba udušená, ale odborné věci týkající se památkové péče kupodivu relativně fungovaly, tedy pokud nešlo zrovna o demolici nádraží Těšnov a vysloveně stranicky angažované zásahy. „Památková péče běžných domů fungovala. Dům se vystěhoval, udělal se sondážní průzkum, na základě toho se vytvořila studie a tak dále. Byla to velice zajímavá práce, protože se našla spousta zajímavých věcí a památková péče měla určitou autoritu. Ta je dnes památkářům odňata. Dnes je památková péče pouze poradní orgán a má stále menší pravomoc zasahovat do rozhodovacích procesů,“ vysvětluje pamětník. Ten se ještě na fakultě věnoval středověké architektuře, postupně se jeho zájem rozšířil na památky obecně. Pracoval na průzkumech památek před opravami a opravy též dozoroval. Svůj poslední profesní zájem soustředil na industriální stavby, například staré továrny, které jsou dnes v ohrožení, ale je třeba je zachovat, protože i když nemají umělecký význam, mají význam kulturní či technický. Například se mu s kolegy podařilo zachránit Nákladové nádraží Žižkov či ostravské hutě. Vysvětluje, jak je důležité zachování věcí, které mají objektivní hodnotu, i když se nemusí člověku líbit.

Některé stavby, které stály za uchování, se ale zachránit nepodařilo, a to ani za normalizace, ani v současné době. Lituje například zbourání budov nádraží Praha – Těšnov. (Denisovo nádraží), které sloužilo veřejnosti takřka sto let. Tato novorenesanční stavba patřila k nejkrásnějším nádražím ve střední Evropě. Její demolice byla politickým rozhodnutím, a to navzdory protestům odborné i laické veřejnosti a dodnes je mementem necitlivého přístupu úřadů k památkám. Část byla zbourána v 70. letech, poslední budova, která mohla sloužit jako muzeum, archiv, nebo něco jiného, v roce 1985. „Tehdy nebylo možné demolici zabránit, nebylo vlastně ani na koho se obrátit, ani jak medializovat argumenty, proč památku zachovat. Veškerý tisk a média měla pod kontrolou komunistická strana, která byla rozhodnuta nádraží zlikvidovat,“ vzpomíná Jan Jakub Outrata. Dnes na místě nádraží stojí severojižní magistrála.

Z poslední doby vzpomíná také na necitlivou likvidaci budovy Transgas, což byl komplex tří budov postavených v 70. letech v brutalistickém stylu (demolice proběhla v letech 2019 – 2020). Stál na Vinohradské třídě nedaleko Českého rozhlasu. Komplex byl významný tím, že představoval jeden z nejradikálnějších a nejkvalitnějších projevů brutalismu v Česku, s rysy rané postmoderny a industriálního high – tech stylu.

 

Svoboda u nás je, i když si to někdo nemyslí

Jak říká, jemu osobně totalitní režim zásadně neublížil. Z jeho rodiny nejvíce postihl strýce Eduarda a jeho rodinu. Jan Jakub Outrata byl ještě v roce 1969 ve Vídni, mohl by tam zůstat, ale vrátil se hlavně kvůli rodičům. (Otec zemřel v roce 1970 na leukémii). Vadila mu nemožnost cestovat, což by se mu jako studentovi kunsthistorie rozhodně hodilo. Například významná umělecká díla a evropské památky znali studenti jen z reprodukcí.

„Svoboda dnes je, i když si to někteří nemyslí. Nejdůležitější je, že můžeme o věcech otevřeně diskutovat a řešit je. To je svoboda, jaká tady do roku 1989 nebyla,“ uzavírá své vyprávění pamětník.