Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Pacák (* 1940)

• narozen 29. listopadu 1940 v Bílých Poličanech u Dvora Králové

• v roce 1945 se Pacákovi přestěhovali do Lánova u Vrchlabí do domu po odsunutých Němcích

• rodiče provozovali konzum, o který však po únoru 1948 přišli

• vystudoval Vysokou školu strojní v Liberci, promoval v roce 1962

• v roce 1963 se oženil se Soňou Čechovou, narozenou ve Slovinsku

• od roku 1964 pracoval v závodu Energomontáže v Liberci, neprošel prověrkami, v roce 1971 ho ze zaměstnání vyhodili a našel pak místo v přidružené výrobě v JZD

• po okupaci v roce 1968 se přestal holit, znovu se oholil až v roce 1991 s odchodem posledního ruského vojáka

• v polovině 70. let se stal členem Saunaklubu

• kvůli synovi se věnoval ploché dráze

• po sametové revoluci třicet let podnikal

• má dvě děti, v roce 2024 žil v Liberci

Z dětství si pamatuje vůni kvašených okurek, mačáků, ze sudů před rodinným obchodem, o ten však rodina Miroslava Pacáka v roce 1948 přišla. „Najednou přišli estébáci v dlouhých kožených kabátech a začali všechno rozhazovat,“ vybavuje si. Už od dětství neměl komunisty rád. Po okupaci v roce 1968 se přestal holit. „Šlo o nevyslovený protest,“ říká pamětník, který neprošel následnými prověrkami. Ztratil práci. Ostrůvek svobody našel v 70. letech v Saunaklubu.

Miroslav Pacák se narodil v Bílých Poličanech u Dvora Králové 29. listopadu 1940. Matka Anežka, za svobodna Vernerová, se seznámila s Antonínem Pacákem pocházejícím ze třinácti dětí za první republiky ve středních Čechách.

Z války si pamětník vybaví jen její konec, konkrétně ruské vojáky. „Pamatuju si kolonu, ve které koně táhli děla a vozy s plachtami, takové, jako dřív mívali Cikáni,“ popisuje.

Odsun německých staříků obrečel

Rodiče v malé obci se zhruba pěti sty obyvatel v blízkosti pohraničí provozovali konzum. „Táta jezdil pořád pryč, sháněl zboží a máma obsluhovala krám,“ říká. „Táta dělal máčený okurky, mačáky se jim říkalo. Stály venku před krámem v sudech, u kterých byly velký dřevěný kleště, kterými si je zákazník mohl vytáhnout, dostal na ně papír a zaplatil,“ zůstává mu v paměti vzpomínka na prodej okurek. Pochoutku nabízeli stejným způsobem i po válce v Lánově u Vrchlabí, kam se rodina po válce přestěhovala. Tehdy se Pacákovým narodil druhý syn Jirka. Pamětníkův bratr pak coby dospělý pracoval ve Vrchlabí jako letecký instruktor.

Lánov je od Bílých Poličan vzdálen vzdušnou čarou necelých třicet kilometrů, na rozdíl od pamětníkova rodiště však již patřil k pohraničí, které po válce s odsunem německého obyvatelstva zažilo demografickou revoluci. I Pacákovi bydleli v domě po Němcích.    

„V baráku nezůstalo kromě dvou starých lidí nic. Když jsme se tam nastěhovali, jako pětiletého mě hlídali, houpali na kolenou, krmili. Bylo to velice příjemné. Ale koncem roku 1945 se jako Němci museli také odstěhovat. Přijel náklaďák a odvezl je jen s vakem, jaký unesli, a už jsem je neviděl. Brečel jsem,“ přiznává pamětník.

Přišli estébáci v kožených kabátech

V Lánově začal v roce 1946 chodit do školy na osmiletku. Jeho rodiče se po únorovém převratu v roce 1948 proměnili v „třídní nepřátele“. Obchod jim sebrali. „Kdo měl nějakou živnost nebo se o něco staral, všechno mu sebrali, stejně i nám,“ říká. Před očima má stále moment, kdy si příslušníci Státní bezpečnosti přišli pro tátu, zřejmě na udání, a na několik dnů ho zavřeli.

„Kdy to bylo, už nevím, ale pamatuju si, jak najednou přišli estébáci, měli kožený dlouhý kabáty a začali všechno rozhazovat. Zabásli tátu, asi tři dny ho drželi. Sebrali mu auto. Pak ho zase pustili a všechno jelo dál, ale ten krám už rodiče neměli. Prostě jim to vzali,“ konstatuje pamětník s tím, že nějaký čas ještě obchod táta alespoň spravoval. „Ale doba ho skřípla a odsunula do dělnických profesí,“ poznamenává a dodává, že otec pak pracoval například v lese. Máma prodávala v Lánově v trafice na křižovatce. Po únoru 1948 s nimi začal bydlet pamětníkův strýc, nevlastní bratr jeho matky.

Před měnovou reformou dostal loutkové divadlo

Bylo mu dvanáct, když v roce 1953 zažil Vánoce už v květnu, neboť táta začal ve velkém nakupovat všechno možné. „Najednou mu máti nadávala a říkala: ‚Ty blázne jeden starej, co děláš, vždyť nebudeme mít žádný peníze!‘ Koupil mouku, lednici. Koupil stromky do celé zahrady, u našeho domu byla velká. Mně koupil loutkový divadlo. Pořídil filmovací přístroj, mám dojem, že se mu říkalo osmička. Asi měl dost peněz. Máti mu nadávala a on říkal: ‚Mlč, mlč mlč!‘ Zápotocký týden předtím vyhlašoval, že žádná měnová reforma nebude. A v sobotu byl šmitec,“ popisuje Miroslav Pacák peněžní revoluci. Jelikož jeho otec za poslední květový týden utratil prý možná desítky tisíc korun, o chystané měnové reformě podle něj musel vědět. „Nevím odkud, ale někde se o tom domáknout musel. Táta o tom ale mluvit nechtěl. Rodiče o politice nemluvili, alespoň co si pamatuju,“ vysvětluje.

Žena vyrůstala ve Slovinsku

V roce 1956 začal Miroslav Pacák studovat na Vysoké škole strojní v Liberci, kterou vláda zřídila tři roky předtím. Za obor si vybral slévárenství a hutnictví pod vedením profesora Jaroslava Exnera. Největší potíže pamětníkovi dělala zkouška z marxismu-leninismu. Promoval v roce 1962.

Na univerzitě se seznámil se svou ženou Soňou Čechovou, která se narodila ve Slovinsku kousek od Lublaně 2. ledna v roce 1937. „Její otec se tam odstěhoval jako mladý,“ objasňuje pamětník. Do Království Jugoslávie prý odešel, neboť pocházel ze společensky vysoce postavené rodiny a ta se postavila proti jeho úmyslu oženit se s dívkou z prostého prostředí. „Dal se dohromady s nějakým Němcem, chtěli tam podnikat, a tak si založili ve Slovinsku továrnu. Když však přišla válka, zavřeli ho do koncentráku.“

Nacistické peklo přežil, čekalo ho ještě komunistické. „V roce 1948 celá rodina přijela do Československa za příbuznými. A komunisti je už nepustili zpátky, museli tady zůstat. Jeli jen na návštěvu a dostali zaracha, tam nechali všechno,“ přibližuje příběh, jak ho slyšel vyprávět. Nakonec budoucího tchána zavřeli do Jáchymova. Zemřel brzy po návratu v šedesátých letech.

Na stěnách se dělala jinovatka

Rodinu pamětníkovy ženy komunisti vystěhovali do starého domu v Harcově na východním okraji Liberce. „Nebylo tam ani topení. Podmínky tam panovaly hrůzostrašné. A do toho jsem se přiženil,“ zmiňuje svatbu dva dny před Vánoci 1963, kdy již se ženou očekávali narození prvního syna Ivana.

„Sháněli jsme pak byt, protože v tom baráku se nedalo bydlet. Byla tam vážně zima. Byl podmáčený, v zimě musely být skříně odstrčený od stěn, protože se tam dělala jinovatka,“ popisuje mizerné podmínky, ve kterých se v noci zahřívali například pomocí teplé vody naplněné v plastových lahvích.

Do nového, družstevního bytu v Zahradní ulici se Pacákovi přestěhovali na jaře roku 1968. „O takovém se nám předtím ani nesnilo. Na kolaudaci tehdy přijel i prezident republiky Ludvík Svoboda,“ konstatuje Miroslav Pacák. Tehdy už čtvrtým rokem pracoval ve Státním podniku Energomontáže v Liberci. Nejprve jezdil po republice na montáže do elektráren či tepláren, poté nastoupil do oddělení odbytu jako jeho šéf.

S příchodem okupantů se přestal holit  

V noci z 20. na 21. srpna 1968 ho vzbudila žena s tím, že se „něco“ děje. „A ještě v noci pak telefonovali od ředitele, že se musíme okamžitě dostavit do fabriky. Všichni šéfové oddělení jsme dostali složky všech zaměstnanců na hlídání, že je nesmíme nikomu dát a musíme je chránit,“ popisuje. Materiály přinesl domů. „Blíže si to už nepamatuju, ale byla to hektická doba. Vím, že mě tenkrát sebralo, když v rádiu hráli nějakou oslavu, a přitom se tady pohřbívali lidi. To jsem neunesl, fujtajbl,“ uleví si i po více než padesáti letech.

V tu dobu si předsevzal, že se nebude holit. „Šlo o nevyslovený protest. Tenkrát nás takových mudžahidů bylo hodně. Mou podmínkou bylo, že se oholím, až odejdou Rusáci, a tuhle podmínku jsem splnil,“ vzpomíná na červen 1991, kdy Československo opustil poslední ruský voják. „Tenkrát Kocáb řekl: ‚A jsou pryč.‘ A oholil jsem se,“ vybavuje si okamžik, kdy šly vousy dolů, přestože si na ně už zvykl, jak sám říká.

Nad vodou ho drželo Pasol Jano tri voly u hája

V roce 1969, už zarostlý, neprošel v počínající normalizaci prověrkami. I po více než padesáti letech líčí sezení před komisí do nejmenších detailů. „Utkvělo mi v paměti, jak u dlouhého stolu naproti mně seděli tři bafuňáři. Díval jsem se na ně a do tváře mi svítilo sluníčko. Furt mně dávali nějaký otázky. Jen jsem neustále krčil rameny a neodpovídal jim. A říkal jsem si dokola: ‚Pasol Janko tri voly u hája.‘ A to mě drželo nad vodou. A nakonec mi říkali: ‚Pane Pacák, moc jste nám k tomu neřekl.‘ A já jen řekl, že politika je špinavost. A to bylo vše,“ popisuje.

V zaměstnání rychle pocítil následky v podobě degradace a snížení platu. „Byl to sešup. V roce 1970 se mi narodila dcera a tehdy už to bylo velice špatné, protože mě zbavili všech funkcí. Napsali mi dopis, že jsem byl pro neschopnost suspendován. Někde ho mám dosud založený. A v roce 1971 mě vyhodili. A bylo nás hodně. Do prčic šli všichni vedoucí, kteří se nedali ke komunistům. Zařídil to ředitel. Myslel si, že se udrží, ale za rok ho vyhodili taky,“ poznamenává.

Živila ho přidružená výroba v JZD   

Pracovat začal v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) ve Zlaté Olešnici v přidružené výrobě. „Nevedly se tam tehdy žádné výplatní pásky, žádná organizace nebyla, nic. Prostě chlapi něco vyrobili, shrábli peníze, něco dali JZD a něco si rozdělili. Řešilo se to takovým způsobem a mým úkolem bylo dát to do kupy,“ popisuje s úsměvem. Pod palcem měl partu topenářů, malířů či elektrikářů. „Celkem asi čtyřicet lidí. A dalo to dost práce. Kancelář jsem měl v bytě,“ podotýká.

V polovině 70. let se přestěhoval do rodinného domku v Ruprechticích v Liberci, který si postavil na koupené parcele. „V družstevním bydlení došlo po roce 1968 k narušení vztahů mezi lidmi, kteří na něčem společně dělali. Člověk nevěděl, jestli ten je nebo není komunista, jestli s ním může mluvit nebo nemůže. A přátelství vzniklé díky té práci se úplně rozpadlo. Komunistům se podařilo absolutně nabourat vztahy a lidi mezi sebou rozeštvat,“ tvrdí. 

Do Saunaklubu přišel i Havel

Útočiště v normalizací poznamenané společnosti našel v Saunaklubu, kam začal pravidelně chodit v roce 1976. „Tam jste se mohli dostat na doporučení dvou lidí, kteří ručili za to, že nejste komunistický prominent či s nimi nemáte nic společného,“ vysvětluje pravidla uzavřeného spolku, který vznikl v roce 1968 v budově Městských lázní. Prvním předsedou byl Eman Port. Maximální počet členů byl 100, v mužské a ženské kategorii. Dvakrát do roka spolek uskutečňoval výlety. Členem klubu byl i Karel Trousílek, jeden ze zakladatelů legendárního závodu Jizerská 50.

„Pár měsíců po založení přišel 21. srpen 1968. Československý rozhlas tehdy chvíli vysílal z Liberce, hlasatelé byli Václav Havel a Jan Tříska. Milan Novotný z divadla se kamarádil s oběma a jednou přivedl do sauny Václava Havla. Tehdy jsme už docela obstojně sborově zpívali a mimo nějakých rozhovorů jsme Havlovi na jeho kazetový bateriový magnetofon nazpívali nějaké písně,“ vzpomínali členové Saunaklubu při 50. výročí jeho založení (viz dodatečné dokumenty).

„V sauně se mluvilo volně. Pokud by tam někdo byl jako práskač, asi by někdo z nás skončil v žaláři. Nikdy se tam však nepodařilo nastrčit nikoho, kdo by donášel, přitom všechno bylo udavači prošpikované a udával kde kdo,“ říká pamětník, pro něhož Saunaklub představoval svobodný ostrůvek v totalitním moři. Pamatuje, že jen ve třech případech někoho ze spolku vykázali. „Vždy jsme si, my saunisti, pomáhali. Bylo mezi námi neskutečné přátelství a kamarádství,“ tvrdí Miroslav Pacák. Kromě saunování se pamětník kvůli synovi Ivanovi věnoval i ploché dráze.

Ve změnu poměrů dlouho nevěřil

Na konci 80. let vyměnil JZD ve Zlaté Olešnici za družstvo v Brništi. Kancelář měli v Mladé Boleslavi. „Tenkrát jsme dostali velikou zakázku na přesklení a vyčistění rámů u Brouka a Babky v Pražské ulici (tehdy Jiskra). Dělalo se to za provozu, takže šlo o složitou akci,“ vzpomíná.

Po Sametové revoluci začal podnikat. Několik měsíců však v definitivní pád komunistického režimu nevěřil. „To byla taková směsice nálad a obav a žádný nevěděl, jak to dopadne. Nikdo to vědět nemohl, a pokud to věděl, myslím, že kecá. Nakonec to pro nás dopadlo tak dobře, že líp ani nemohlo,“ myslí si pamětník. Obavy z návratu totality prý ztratil až v průběhu roku 1990.

„Myslím, že takové změny už mnoho lidí v republice nezažije. V roce 1990 se uvolnilo úplně všechno. Najednou jste si mohl založit podnik, mohl jste zůstat dělníkem, prostě co jste chtěl. Svoboda byla tak náhlá, že mnoho lidí ani nevědělo, jak se zachovat,“ soudí pamětník. Sám si na začátku roku 1991 založil firmu Pamont s.r.o. zabývající se stavebnictvím, topenářstvím či montáží plynových zařízení. „Šlapalo to docela dobře, firma prosperovala, nikdy nebyla v minusu. Skončil jsem až kolem roku 2010,“ uzavírá. Roku 2024 žil pamětník v Liberci.