Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Pačandová (* 1934)

• narozena 9. července 1934 ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi

• v roce 1939 rodina utíká do Strmilova (jižní Čechy)

• v roce 1954 stěhování do Poděbrad

• Poděbrady/Nymburk – Výkupní zemědělský podnik

• v roce 1962 ministerstvo vnitra, účtárna, Dymokury

• v letech 1965 až 1970 členství v KSČ

• po roce 1968 vyloučena z účtárny ministerstva vnitra

• v letech 1971 až 1989 Výkupní zemědělský podnik, OPP Poděbrady

• v roce 1989 odchod do důchodu

Utekli jsme z Podkarpatské Rusi

Božena Pačandová se narodila 9. července 1934 ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi, kde prožila prvních pět let svého života. I když nemá na tak útlé dětství mnoho vzpomínek, pamatuje si, že se jim tam nežilo špatně. Tatínek sloužil na četnické stanici a dědeček měl velké hospodářství. Ne všichni si však žili dobře. „Rusíni byli chudí,“ říká Božena Pačandová a dodává, že si pamatuje, jak se často opilí prali pod jejich okny. V roce 1939 obsadili Podkarpatskou Rus Maďaři, a proto musel její otec jako četník utéct. Rodina ho krátce po jeho odchodu následovala. „Jeli jsme vlakem, takovým transportem, až do Prahy. V Praze nás potom rozdělili.“ Z Prahy vedla jejich cesta do Strmilova na Jindřichohradecku, kde žili její prarodiče z otcovy strany. „Tatínek byl Čech, pocházel ze Strmilova, v okrese Jindřichův Hradec. V tom Strmilově jsme potom byli celou válku.“

Viděla jsem padající letadla

Za války Božena navštěvovala ve Strmilově základní školu. „Když přišli Němci, tak nás z obecné školy vystěhovali a dali tam německé občany a německé děti, udělali tam Kinderheim.“ Vzpomíná, že měli za války německé učitelky, žáci se museli učit německy a zdravit: Heil Hitler. Jednou byl otec vyslán do nedalekého Božetína, kde spadlo německé letadlo. Otec vzal celou rodinu a šli se na spadlé letadlo podívat. „Došli jsme na pole, kde to ještě hořelo. Tam byly ruce, nohy, hlavy na takové hromadě. Škvařili se, prsteny na rukách... Byli to nějací němečtí esesáci,“ vzpomíná Božena na hrůzu, kterou tam spatřila. Padající letadla pak viděla ještě jednou ke konci války, kdy se pár kilometrů od Strmilova odehrála letecká bitva mezi Američany a Němci. „Blízko tam bylo nádraží. A jak vlaky vozily cisterny, tak Němci do nich stříleli. A sešli se tam s Američany. A teď já jsem viděla, jak ta německá i ta americká letadla padala dolů, hořela, kusy z nich padaly a řítily se dolů.“ Padlí američtí vojáci byli pochováni ve Strmilově, než byly jejich ostatky převezeny do USA. S koncem války vzrůstala ve Strmilově nenávist vůči místním Němcům a docházelo i k ozbrojeným konfliktům mezi nimi a Rusy, které přinesly i civilní oběti. „Němci jak stříleli, tak zastřelili jednoho pana obchodníka, co je zásoboval.“

Otec byl označen jako nespolehlivý

Po válce dostal Boženin otec umístěnku na státní statek v Dolním Dvořišti v okrese Kaplice. Tam začala ve svých patnácti letech pracovat i Božena, která kvůli otci nemohla jít studovat. Komunisté jej totiž obviňovali, že převáděl lidi přes hranice. Kvůli tomu rodina musela opustit byt, přestěhovat se na faru a v konečném důsledku i opustit pohraničí. „Jednou jsme takhle  jeli s taťkou domů na oběd, mamka nám uvařila, a najednou někdo zvonil na té faře. A přijeli tajní a řekli nám, že se musíme vystěhovat z pohraničí, protože je otec nespolehlivý. Tak jsme se stěhovali zpět do Strmilova.“ Tam bydleli několik let u prarodičů a Božena se sestrou dojížděla za prací na jatka do Studené na Moravě. V roce 1954 sehnal bratr otci práci v mlékárně v Poděbradech, kam se rodina přestěhovala. Tehdy již bez Boženiny sestry, která se v Jindřichově Hradci provdala. 

Bylo to jako za války, když přišli esesáci

V Poděbradech pamětnice začala pracovat v kanceláři Zemědělského výkupního podniku. „Pak to tam zrušili, jezdila jsem asi osm nebo devět let do Nymburka.“ Poté si našla místo u ministerstva vnitra v kanceláři ústředního skladu, který sídlil v Dymokurech v budově zámku. „To byl horor,“ říká Božena a vzpomíná na rok 1968, kdy přišli Rusové. „Důstojníci utekli a pozamykali všechno ve skladech a my jsme jeli domů a byli jsme doma asi týden. A ti Rusáci se nemohli dostat do zámku. Oni věděli, že tam něco je, ale absolutně nikdo nic neřekl.“ Nakonec když Rusové nic nenašli, tak všechno utichlo a Božena pracovala na ministerstvu vnitra dál. Ne však nadlouho. Někdo na ni totiž donesl, že kritizovala příchod ruských vojáků v roce 1968. „To bylo úplně jako za války, když přišli esesáci. Jak chodili, tak jsme se báli. Tohle jsem řekla a oni na mě pak žalovali, tak jsem musela z ministerstva vnitra pryč.“

Po odchodu z ministerstva měla štěstí, že ji přijali zpět do výkupu. Poté pamětnice začala pracovat v OPP Poděbrady. „Byla tam dobrá kádrovačka, která mě vzala.“ Tam pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. „Ve chvíli, kdy skončilo všechno trápení, tak jsem šla do penze.“ Rok 1989 považuje za jeden z nejšťastnějších momentů svého života. „Byli jsme šťastní, že to prasklo.“

Božena Pačandová žije v současnosti v Poděbradech a oslavila pětaosmdesáté narozeniny. A co by vzkázala mladé generaci? „Aby mladí byli vždycky šťastní a veselí. A kéž byste nikdy nic takového nezažili.“