„Část rodiny ze strany mámy pochází z Kojetína. V Kojetíně byli a do dneška jsou příbuzní, jsme s nimi ve styku, ale už s další a další generací. V Kojetíně byla teta Maruška a strýc Vojta, kteří byli buď na půl nebo na čtvrt mixovaní. Prostě ještě nebyli na řadě. Němci už by to nestihli, protože naštěstí už je Rusové hnali. Táta tam zajel, domluvil se na tom, co kdyby mě schovali. Měli domek, v domku měli obchod se smíšeným zbožím, měli tam sklep a to bylo vše. Tak oni se domluvili, že mě tam otec přiveze. Teta říkala: ,Já jsem měla dvě dcery, já mám fůru dívčích šatiček, tak já ho přestrojím za děvčátko. Ve dvou letech mu to moc vadit nebude.‘ Tak se stalo, že mě táta přivezl. Odvedli mě do vedlejší místnosti, kde mě teta Maruška převlékla údajně do růžových dívčích šatiček a trochu rozcuchala. Měl jsem kudrnaté vlasy, samou lokýnku. Jako děvčátko mě přivedla zpátky a tam byl táta, teta Květa, jejich dcera, která je posledním očitým svědkem. Mluvím s ní každý den a byli jsme za ní, když jsme jeli ze křtu knihy před týdnem. Přestože má dvaadevadesát, tak netrpí žádným velkým zapomínáním. Takže sem tam si vzpomene na nějaký údaje a tento údaj je právě od ní. Já jsem se jí ptal: ,Vy jste mně dali nějaké dívčí jméno. Jak to jméno vzniklo?‘ Ona na to odpověděla: ,Víš, jak tě moje maminka přivedla oblečeného do těch dívčích šatiček, tam bylo zrcadlo, ty ses postavil před to zrcadlo a ty, chlapec dva roky a tři měsíce, řekls: ›Já vypadám jak Betka.‹‘ Všichni se začali smát a tak od prvního září 1944 do konce války jsem byl Betka.“
„Já jsem vlastně měl takové menší problémy, ale to jen proto, že jsem pracoval v organizaci, která byla řídicí složkou Sigmy. Oni se tam všech odbojářů ptali na jejich názory a já jsem nedokázal říct co řada mých kolegů. A zachoval jsem se podobně jako táta. O vstupu vojsk jsem řekl, že je to okupace a nikdy to nebude nic jiného. A o Palachovi, na kterého se mě ptali, jsem řekl, že je škoda každého mladého života. Tím jsem učinil ortel nad svojí ,převratnou‘ kariérou. Takže mi potom dali v nealku místo nějakého vedoucího informační soustavy.“
„V podstatě se dostávám ke konci příběhu. Bylo to už 10. května. Jestliže dejme tomu od 5. nebo 6. května byl Kojetín osvobozen, tak já už jsem byl od té doby s tetou Maruškou venku. Už mně ukazovala lidi, domy, auta. Ukázala mně slípky, mohl jsem si s nimi hrát a honit je. Ukázala mně králíky. Říkala: ,To je Tomáš, to je Lojza,‘ a podobně. A jeden den po odpoledním spánku mě vzala na dvůr a něco tam dělala a já jsem tam běhal. Ona prý přišla ke mně a říká: ,Tak co, pamatuješ si ta jména? Tak to je Tomáš, Lojza...‘ A najednou zaburácelo auto. Teta se otočí a vidí, že z auta vyskakuje moje máma, která... vstoupila dovnitř, teta mě otočila směrem k mámě. Máma plakala a smála se zároveň. Chytla mě kolem krku do náruče a já jsem prý předtím na ni koukal nějak zadumaně a pak, jak mě vzala..., tak vlastně konec války byl, že jsem jí řekl větu, která se traduje, kterou zná každý, kdo zná nás, mě, naše: ,Mamičko, pojď, já ti ukážu králíčky.‘“
„Moje první osobní vzpomínky jsou dvě, z konce války. V posledních dnech, kdy se nevědělo, co se bude dít, se táta domluvil se strejdou Vojtou a tetou Maruškou, že mě hodí na kolo a večer nebo brzo ráno odveze do sklepa, kde se skrýval a který byl hned u lesa. Takže kdyby něco, tak se dalo schovat v lese. Považovali to za důležité. My jsme jeli a nad náma najednou letadla. Táta do smrti nevěděl a já taky nevím, jestli to byla ruská, nebo německá letadla. Ale to nebylo to důležité. Ať to bylo tak nebo tak, tak tam byla nějaká velká budova a ti, kteří byli nahoře v těch letadlech, mysleli, že jsou tam schovaní vojáci, nepřátelé. Táta se najednou podíval z toho kola nahoru ‒ toto mně ještě vykládal ‒ a chytne mě, odrazí se, dopadli jsme do příkopu, on mě kryl tělem a vtom obrovské rány! Čili moje první vzpomínka je, že jedeme na kole, já jsem šťastnej a najednou mě táta chytne a dopadneme někam tvrdě do příkopy a najednou obrovské rány. To byly ty bomby. To byla jedna vzpomínka. A pak vím, a to si už vzpomínám, to byl taky konec války, my jsme byli v tom sklepě a čekali, až přijde Vojta a řekne: ,Tak Němci už jsou pryč. Už nikdo není v Kojetíně. Vrátíte se k nám.‘ Tak vím, že když si táta chtěl jít zakouřit nebo prostě vyjít ven, tak že jsem strašně řval a bál se zůstat ve sklepě sám schovaný.“
František Pachman se narodil 14. června 1942 v Olomouci. Jeho rodiče měli svatbu ve vypjaté době, těsně po vzniku protektorátu Čechy a Morava. Expanze nacistického Německa představovala pro novomanžele velké riziko, protože matka pamětníka Matylda byla židovského původu. Přestože před svatbou konvertovala ke katolictví, neušla v roce 1944 transportu do Terezína. Otec pak dvouletého Františka schoval u příbuzných Vojtěcha a Marie Zatloukalových v Kojetíně a sám se až do konce války ukrýval. Všichni nakonec válku přežili. Matka se vrátila 10. května 1945 z Terezína. V koncentračních táborech ale zahynuly babička pamětníka Olga Eislerová a prababička Josefa Bergerová. Pachmanovi se po válce vrátili do Olomouce. František Pachman zde vystudoval Slovanské gymnázium a odešel na Vysokou školu ekonomickou do Bratislavy. Až do penze pracoval jako ekonom v průmyslu. Po roce 1989 se zapojil do komunální politiky a byl místostarostou obce Toveř. V roce 2014 vydal spolu se synem Richardem román Tylda založený na životním příběhu jeho maminky Matyldy Pachmanové. František Pachman zemřel 8. srpna 2015.
