Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Pachman (* 1942  †︎ 2015)

• narozen 14. června 1942 v Olomouci

• matka Matylda byla židovského původu

• prababička Josefa Bergerová zemřela 2. října 1942 v Terezíně

• babičku Olgu Eislerovou zastřelili 5. září 1942 v Kalevi-Liiva v Estonsku

• otec František na nuceném nasazení ve Freiburgu in Schlesien

• František Pachman ve dvou letech ukrýván u příbuzných Marie a Vojtěcha Zatloukalových v Kojetíně

• otec se za války ukrýval ve sklepě v Kojetíně

• matka Matylda Pachmanová byla na podzim 1944 internována v Terezíně

• po válce pamětník vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě

• po roce 1989 působil ve funkci místostarosty obce Toveř

• v roce 2014 vydal spolu se synem Richardem autobiografický román Tylda

• zemřel 8. srpna 2015

František Pachman se narodil 14. června 1942 v Olomouci. Jeho rodiče měli svatbu ve vypjaté době těsně po vzniku protektorátu Čechy a Morava. Expanze nacistického Německa představovala pro novomanžele velké riziko, protože matka pamětníka Matylda byla židovského původu. I když před svatbou konvertovala ke katolictví, neušla v roce 1944 transportu do Terezína. Otec pak dvouletého Františka schoval u příbuzných, Vojtěcha a Marie Zatloukalových v Kojetíně a sám se až do konce války ukrýval.

Miloval ji, a tak si ji vzal

Ke svatebnímu obřadu přistoupili Matylda a František Pachmanovi po několikaleté známosti 1. dubna 1939 v Dómu sv. Václava v Olomouci. V té době se v nacistickém Německu již několik let důsledně uplatňovaly protižidovské, tzv. norimberské zákony a po vzniku protektorátu Čechy a Morava si každý mohl domyslet, že budou brzy směrodatné i u nás. Matylda Eislerová sice těsně před sňatkem konvertovala ke katolické víře, to ale podle norimberských zákonů nemělo žádný vliv na hodnocení jejího původu.

Ještě v roce 1939 Matylda otěhotněla. Už v té době Židé v protektorátu nesměli pracovat ve veřejné správě, v institucích, na soudech a ve školách, nesměli také vykonávat advokátní a lékařskou praxi nebo pracovat ve zdravotních zařízeních. Skoro každý měsíc přicházela nová a nová protižidovská nařízení. Matylda měla komplikované těhotenství. Jako Židovka měla ovšem problém sehnat gynekologa a v důsledku toho v prosinci 1939 o dítě přišla.

Radost zkalil smutek

Zákony proti Židům se stále stupňovaly a Matylda již musela na viditelném místě nosit Davidovu hvězdu. V této době, na konci roku 1941, znovu otěhotněla. Pár týdnů po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha přišly na Matyldu porodní bolesti. Gynekolog, který se o matku běžně staral, k porodu přijít nemohl, protože se zrovna léčil v nemocnici ze zranění, které mu způsobili útočníci přímo v ordinaci za to, že ošetřoval židovské pacientky. Žádný doktor v sobě nenašel odvahu pomáhat při Matyldině porodu, až na jednoho židovského lékaře, kterého právě čekal transport do koncentračního tábora. Malý František po příchodu na svět ani nehlesl, a tak ho lékař strčil pod tekoucí studenou vodu a lehce ho poplácal na zádech. „Maminka říkala, že ještě nikdy v životě, ani nikdy později, neměla tak obrovskou radost z pláče jako tehdy,“ dodává František Pachman.

Neuběhl ani měsíc od této radostné události a Matyldina matka Olga Eislerová a babička Josefa Bergerová musely odjet do terezínského ghetta. Josefa Bergerová zemřela 2. října 1942 přímo v Terezíně a Olgu Eislerovou zastřelili 5. září 1942 v Kalevi Liiva v Estonsku.

Jak zachránit rodinu

František Pachman starší přišel v červenci 1942 o zaměstnání na poště a musel na nucené práce do tehdy německého města Freiburg in Schlesien, dnes Świebodzice v Polsku. V továrně při manipulaci s lisem na plech si těžce zranil pravou ruku a přišel o prst. V říjnu 1942 byl proto vrácen domů a nastoupil jako účetní v německé firmě v Olomouci.

Matka začala tušit, že ani ona se nevyhne transportu do koncentračního tábora. Otci také hrozilo totální nasazení nebo koncentrační tábor a v ohrožení byl i jejich jediný syn, židovský míšenec. Začali proto řešit především bezpečí malého Františka. „Já jsem byl v té době blonďáček s modrýma očima, takže jsem měl jakousi ,naději‘, že mě pošlou na převýchovu,“ vypráví pamětník. Otci se nejprve podařilo posunout datum Františkova nuceného odchodu z domova. Jeden z otcových kamarádů zdědil vilu a podle nařízení německých úřadů musel v podkroví ubytovat jistého nacistického úředníka. Byl to člověk, který měl v kompetenci olomouckou židovskou obec. Františkův otec svého kamaráda přemluvil, aby o Vánocích zašel s lahví slivovice za tímto nacistou a poprosil ho o odložení Františkova odjezdu. A jak to dopadlo? „On to ten Němec udělal, což bylo obrovské překvapení. A když naši viděli, že se to daří, tak vymysleli neuvěřitelný plán, který vyšel. Důkazem je, že tady sedím a mluvíme spolu...“dodává František Pachman.

Rodiče se dohodli s příbuznými Marií a Vojtěchem Zatloukalovými z Kojetína a dvouletého Františka k nim odvezli. Zatloukalovi měli sice také částečný židovský původ, ale norimberské zákony se na ně prozatím nevztahovaly. O to větší odvahu tito stateční manželé prokázali. V září 1944 se František ocitl v Kojetíně, kde ho Marie Zatloukalová hned převlékla do dívčích šatů, aby lépe zakryla jeho pravou identitu. „Měl jsem kudrnaté vlasy, samou lokýnku. Jako děvčátko mě přivedla zpátky. Kromě táty a tety Květy tam byla i její dcera, která je dnes posledním očitým svědkem toho, jak to tehdy proběhlo. Já jsem se jí proto později ptal: ,Dali jste mi nějaké dívčí jméno. Jak to vzniklo?‘ A ona mi to vysvětlila: ,Víš, když tě moje maminka přivedla oblečeného do těch dívčích šatiček, bylo tam zrcadlo. Ty ses před to zrcadlo postavil, byly ti dva roky a tři měsíce a řekl jsi: »Já vypadám jak Betka«. A všichni se začali smát.’ Proto mi od 1. září 1944 do konce války říkali Betka,“ vypráví pamětník. Několik následujících měsíců se pohyboval jen v domě a na zahradu skoro nevycházel.

Otec se zachránil tak, že se s pomocí svého známého, lékaře, nechal hospitalizovat v blízké psychiatrické léčebně v Kroměříži. Tady byl bezpečně ukryt před nacistickými úřady. Na konci listopadu 1944 musela do transportu nastoupit matka. Nejprve strávila dva měsíce v Praze na Hagiboru, kde pracovala ve slídárně. Dne 31. ledna 1945 ji odvezli do Terezína. Opět ji zařadili do slídárny a pak od dubna do zdravotní čety, která měla za úkol přebírat transporty vězňů, které přiváželi z koncentračních táborů na východě, kam se přiblížila fronta. Matka se tak setkala se stovkami mrtvých a zubožených vězňů.

V prosinci 1944 otec z psychiatrické léčebny v Kroměříži utekl a až do konce války se ukrýval ve sklepě manželů Zatloukalových. Sklep se nacházel mimo obec, v poli u lesa. Otec občas v noci navštívil syna. „Moc jsme se neviděli. Sem tam, když už to bylo dlouho, tak v noci přišel se strejdou. Táta se potěšil nad spícím chlapečkem a do rána, ještě za tmy, musel být pryč.“

Shledání

Fronta se přiblížila a osvobození bylo na dosah. Nikdo nevěděl, co se bude dít, a tak se otec rozhodl odvézt Františka do sklepního úkrytu u dalších příbuzných v nedalekých Uhřičicích. „Jeli jsme a nad námi najednou letadla. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli to byla ruská, nebo německá letadla, ale to nebylo důležité. Ať tak nebo tak, stála tam nějaká velká budova a ti, kteří byli nahoře v letadlech, mysleli, že jsou v ní nepřátelští vojáci. Táta se najednou podíval z kola nahoru, chytil mě, odrazil se a dopadli jsme do příkopu. Kryl mě tělem a vtom obrovské rány. To je moje první vzpomínka: jedeme na kole, já jsem šťastný a najednou mě táta chytne a dopadneme někam tvrdě do příkopu a ozvou se obrovské rány, bomby,“ vzpomíná pamětník. Ve zdraví se dostali do sklepa v Uhřičicích a strávili několik následujících dnů. „Ještě si pamatuji, že když si táta chtěl jít zakouřit nebo prostě vyjít ven, tak jsem strašně řval a bál se zůstat ve sklepě sám,“líčí pamětník svoje nejranější dětské vzpomínky.

Když 4. května 1945 vojáci sovětské armády osvobodili Kojetín, otec se s Františkem vrátil k manželům Zatloukalovým. Krátce nato nastoupil do svého původního zaměstnání na poště v Olomouci a syna prozatím nechal u příbuzných.

Matka Matylda byla do posledních dnů války v Terezíně. Po osvobození tu mezi bývalými vězni vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Matka měla strach z nákazy a rozhodla se utéct. Dostala se až k Brnu a odsud ji neznámý muž dovezl autem do Kojetína. Bylo 10. května 1945. Pamětník na první setkání s matkou vzpomíná: „Od chvíle, co byl Kojetín osvobozen, tak už jsme s tetou Maruškou chodili často ven. Už mně ukazovala lidi, domy, auta. Ukázala mně slepice, mohl jsem si s nimi hrát, honit je. Ukázala mně i králíky. A jeden den po odpoledním spánku mě vzala na dvůr a něco jsme tam dělali a najednou zaburácelo auto. Teta se otočila a viděla, že z auta vyskakuje moje máma. Teta mě otočila směrem k mámě. Máma plakala a smála se zároveň a chytila mě do náruče. Já jsem prý předtím na ni koukal nějak zadumaně a pak, jak mě vzala do náruče, tak jsem jí řekl větu, která se v rodině traduje jako symbol konce války. Řekl jsem: ,Mamičko, pojď, já ti ukážu králíčky.‘“

Po válce

Rodina Pachmanových se mohla vrátit do Olomouce a František zde pak celé dětství: „Bylo pěkné, protože jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě měli rádi a kteří se snažili, aby bylo vše lepší než za války.“Na přelomu 50. a 60. let studoval nejprve gymnázium a později v Bratislavě Vysokou školu ekonomickou. Uplatnil jako ekonom v průmyslu a po roce 1989 se zapojil i do komunální politiky. Žije v Tovéři a je místostarostou obce.

Válečné osudy rodiny doznívají ve vzpomínkách rodiny dodnes. Pachmanovi často navštěvovali příbuzné v Kojetíně, kteří jím za války tolik pomohli. „Úsměvné bylo, když jsem tam přijel, tak nikdo neřekl: ,Ahoj, Františku!‘, ale ,Betka přijela‘.“Maminka ztratila své blízké v koncentračních táborech a to ji poznamenalo na celý život, stejně jako zážitky z Terezína. Ještě dlouho třeba čekala, že se její maminka vrátí domů. Když se v roce 1946 narodila Františkova sestra, dostala po babičce jméno Olga. František Pachman proto spolu se synem Richardem napsal román Tylda založený na skutečném příběhu jeho maminky Matyldy Pachmanové. „Kniha pojednává o mé mámě a o všem, co zažila. Jejím cílem je, aby se mladá generace více ptala svých rodičů: ,Říkejte mi, jak to bylo, proč to bylo, proč ses, maminko, ocitla tam, proč jsi tady, tatínku, nebydlel půl roku?‘ Až budete dospělí a budete to chtít vědět, najednou se už nebudete mít koho zeptat. A je velice důležité znát svou minulost, abyste nedělali stejné chyby,“ připojuje na závěr své poselství pro budoucí generace František Pachman.

PACHMAN, R., PACHMAN, F., Tylda. Praha: Knihovnice.cz, 2014.