Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Pacina (* 1923  †︎ 2018)

• narodil se 9. března 1923

• do deseti let žil v Sudetech v Oseku u Duchcova, poté v Praze u tety

• v letech 1937–1938 se učil v Baťově škole práce ve Zlíně

• za okupace se vrátil do Prahy, kam byla jeho matka vystěhována ze Sudet

• v Praze se vyučil v obchodě s textilem

• za války byl totálně nasazený v továrně ve Vysočanech

• zúčastnil se bojů při osvobozování Prahy v květnu 1945

• v letech 1948–1953 studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd

• pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí na sovětském odboru

• v roce 1954 byl vyhozen z práce i z KSČ z politických důvodů

• pracoval jako stavební dělník

• v 60. letech se stal opět kandidátem členství v KSČ

• pracoval ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování

• po roce 1968 byl vyloučen ze strany a přišel o práci

• s manželkou podepsali Chartu 77

• za normalizace pracoval v papírnách, v pojišťovně i v kotelně

Výchova k vlastenectví

Zdeněk Pacina se narodil 9. března 1923 v Praze. S rodiči a o rok mladší sestrou žil v sudetském Oseku.

V tomto městě, kde byla polovina obyvatel německé národnosti a polovina české, žili Pacinovi v duchu poměrně silného vlastenectví. Už Zdeňkův dědeček, povoláním krejčí, když dostal nabídku práce u soukromníka, šel raději pracovat na šachtu, protože odmítl podmínku, že bude posílat děti do německé školy. Nepovažovalo se ani za příliš žádoucí učit se německy. Češi už beztak mluvili v germanismech.

„Když se někdo zeptal, co dělá matka, řeklo se: ‚Mutter pucuje na konku tébich.‘ - Matka čistí na chodbě koberec,“ vysvětluje pamětník. Němci a Češi se prý v Oseku nedružili. Měli svoje hospody, školy a způsoby zábavy. Němci na tom byli také sociálně lépe. Měli například výstavnější domy, lepší vybavení.

Velkou roli v upevňování vlastenectví v pohraničí podle pamětníka hrál Sokol a škola. Do pohraničí se posílali ti nejlepší učitelé, aby vedli děti k sounáležitosti s republikou a aby se angažovali také mimo školu.

Do Prahy k tetě

Když desetiletému Zdeňkovi v roce 1933 zemřel otec, maminka neměla dost prostředků na synovo zabezpečení a dala ho ke své sestře do Prahy. Bydleli v Praze Holešovicích, kde chodil do Masarykovy měšťanské školy.

Kolem roku 1937 nastoupil do Zlína do Baťovy školy práce, která byla velkou šancí zejména pro chudší, pracovitou mládež. Mladí se mohli vyučit, dobře si vydělat, získat výhodné sociální zázemí a případně udělat kariéru. Zdeněk zde nastoupil do Baťovy průmyslové školy chemicko-technologické a pracoval v koželužně.

Obsazení Sudet

Školu u Bati musel však předčasně opustit. V roce 1938 Sudety obsadili Němci a Zdeňkova maminka s dcerou Helenou musely prchnout do vnitrozemí.

„Přesun ze Sudet nebyla žádná legrace. Lidé utíkali na poslední chvíli, v dobytčím voze, s rancem a peřinami je vezli do Prahy. Strýc prosil přednostu stanice ve Vršovicích, aby dali lidem ve vagónech vodu k pití. Odpověděl, že je sem nikdo nezval. Takže vítáni zrovna moc nebyli,“ říká pamětník. I když sestra pomohla mamince najít malý byt a ta začala pracovat jako švadlena, Zdeněk se za matkou vrátil ze Zlína, aby se o ni staral. Jak říká, nové prostředí velkoměsta její neprůbojné povaze nesvědčilo. V Praze se vyučil v obchodě s textilem a vzpomíná, že v tom období nadcházející války měli v obchodě velký nápor, protože lidé se zásobovali látkami na horší časy.

Nucené práce

Po vyučení musel přejít do zbrojního průmyslu. Absolvoval šestitýdenní přeškolovací kurs a stal se z něj soustružník, kovodělník, totálně nasazený zaměstnanec vysočanské výrobny leteckých součástek.

„Bylo to kruté období. Výživa byla dost slabá. Kolega, který měl hospodářství na venkově, měl v kastrůlku knedlíky s tvarohem, což pro nás neexistovalo. Já jsem měl s sebou chleba namazaný umělým margarinem - kunerolem. Stávalo se, že když jel člověk domů tramvají, tak únavou usnul. Na čepice se dávaly cedulky s nápisem ‚vzbuďte mě ve stanici‘. A tak se to tlouklo,“ vzpomíná Zdeněk.

Pracovalo se ve dvanáctihodinových směnách, které se někdy protáhly i na 18 hodin a za každý prohřešek následoval trest. „Můj kolega, který dělal se mnou na soustruhu, nepřišel do práce a okamžitě ho poslali na šest neděl do Terezína. Když se pak vrátil, už nikdy žádnou šichtu nevynechal,“ vzpomíná pamětník. Navždy se mu vryly do paměti brutální výjevy zkrvavených zaměstnanců, které nacističtí nadřízení za něco zmlátili. Jednu těhotnou ženu u vrtačky zkopal Němec několik metrů od něj. Když přišel na exkurzi K. H. Frank, museli všichni sklonit hlavy ke strojům a nesměli se dívat, jak suita prochází. Totálně nasazení se často mrzačili sami, jen aby nemuseli ve vlastní zemi otročit okupantům.

I Zdeněk špatně snášel pokoření, které nucená práce představovala. Aby se vyhnul postihu, že nebyl na směně, kterou místo toho strávil s kamarády na trempu, nechal si kamarádem bolestivě pořezat hlavu. „Byl jsem zakrvácený, jeli jsme v noci k českému doktorovi na pohotovost na Karlák, ale jako na potvoru měli zrovna zavřeno. Museli jsme tedy na ambulanci německé kliniky. Měl jsem opravdu nahnáno, že prokouknou, že nejde o zranění nešťastnou náhodou, ale úmyslné sebepoškození. Naštěstí to nepoznali a hlavu mi zašili 11 stehy. Pak mě ještě odvezli sanitkou na rentgen s podezřením na otřes mozku. Do fabriky poslali potvrzení, že jsem byl zraněn a mně se nic nestalo,“ vypráví pamětník.

Pražské povstání 1945

V květnu 1945 se zúčastnil bojů v Praze. Uposlechl výzvy rozhlasu, aby se Češi hlásili na školách a šli osvobozovat Prahu. Zdeněk se dostavil do školy v Michli, kam nosili lidé zbraně, většinu z nich nepoužitelných, jež by lépe posloužily jako muzejní exponáty. Zdeněk dostal za úkol přinést bedýnku granátů z vršovické školy a pak ho poslali do ulice Na Jezerce, kde z okna střílel nějaký Němec. Odbojáři sice měli pancéřovou pěst, ale nevěděli, jak se s ní zachází. Jeden odvážlivec si tedy přečetl stručný návod v němčině a vypálil. Pěst vlétla do domu a německého střelce zlikvidovala. Po jednom výbuchu v Michli odnášel Zdeněk mrtvé do sklepa. Byl svědkem toho, jak nad Muzeem Němci obtížně překonávali barikádu a když ji nakonec projeli, vyrazil proti nim ruský tank.

Odbojová skupina v pohraničí

Několik dní po osvobození Československa se Zdeněk přidal ke zpravodajské brigádě zhruba padesáti Čechů a odjel s nimi do Ústí nad Labem zajišťovat tratě na Děčín. Zde dle svých slov zažil atmosféru německého exodu v podobě přelidněného nádraží i labského přístaviště.

„Vyhnání Němců nebyla tak docela pravda, utíkali sami, protože se báli ruské armády. Utíkali pryč sami od sebe. Nádraží bylo nabité. Byli tam i nemocní, někdo ležel na peřinách na zemi. Plné vagóny lidí čekaly na vlak. Zrovna tak v přístavu, kde byly velké nákladní lodě. Němci na ně čekali, aby se na nich dostali pryč. My, když jsme pak přišli do některých místností německých opuštěných bytů, byly tam třeba fotografie esesáků s černou páskou přes roh. Bydleli tam lidi, kteří byli nějakým způsobem spojení s nacisty a utíkali ze strachu,“ říká pamětník.

Volby 1946

Když dokončili práci na několika místech Čech, brigáda měla být přeškolena na práci ve Sboru národní bezpečnosti (SNB). Vlakem je odvezli rovnou na školení v Mariánských Lázních. Zdeněk ovšem nechtěl pracovat v SNB. Požádal o propuštění a vrátil se do Prahy. Zde narukoval k 51. pluku Ludvíka Svobody, kde, jak Zdeněk Pacina říká, vládly svérázné poměry. Veleli jim frontoví vojáci, kteří měli právě jednu válku za sebou, a nějaké vojenské cvičení už je nezajímalo. Vojnu dosloužil na technické správě v Rokycanech u mobilního pluku.

Tam ho v roce 1946 zastihly první poválečné volby, které byly nadlouho poslední svobodné. Zdeněk, jako většina Čechoslováků, podpořil KSČ. „Na vojně nás komunisti přesvědčovali, ať vstoupíme do strany a volíme je. Já jsem to tenkrát udělal.“

Jak říká, bylo to z vlasteneckého přesvědčení, které tehdy vládlo ve společnosti v tom duchu, že Západ nás zradil a pomohli nám Rusové. Komunisté tehdy nemluvili o tom, že budou znárodňovat a kolektivizovat.

Vysoká škola politických a hospodářských věd v Praze

Po návratu do civilu se konal nábor studentů a Zdeňka doporučili na Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, kde se na základě testů dostal na fakultu politicko-diplomatickou, kde se vyučovalo mezinárodní právo. S absolventy se počítalo jako s posilami v zahraniční politice.

Ministerstvo zahraničních věcí

Školu dokončil v roce 1953 a dostal umístěnku na Ministerstvo zahraničních věcí, v sovětském odboru. Ministrem zahraničí byl tehdy Václav David, ale jak říká pamětník, větší moc než on měl vedoucí sovětského odboru, kterým byl Ivan Kopecký, syn Václava Kopeckého, předního ideologa a propagandisty KSČ. „Ivan Kopecký byl s otcem za války v exilu v Moskvě, kde taky studoval, a byl to takový nepříjemný a velice sebestředný člověk,“ vzpomíná pamětník. Na odboru prý vládla napjatá atmosféra a neupřímné poměry mezi lidmi. To si však pamětník plně uvědomil, až když se dostal do soukolí, které mu začalo otevírat oči.

Za snahu odškodnit Čechy z Podkarpatské Rusi vyhazov

Nedlouho po svém nástupu, v roce 1954, dostal na starost agendu s žádostmi Čechoslováků o majetkové vyrovnání poté, co museli opustit Podkarpatskou Rus, v roce 1945 postoupenou Sovětům. Jak pamětník říká, naivně se snažil hájit práva Čechoslováků, ale tvrdě narazil, protože ministerstvo na tom zájem nemělo. Podřizovalo se zájmům Sovětského svazu, přestože mezinárodní smlouva mluvila jasně.

„Z archivu jsem vytáhl smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi. Byla v kůži vázaná, červená a byl tam podepsaný Stalin fialovým inkoustem. V té smlouvě jsem se dočetl, že po roce existence tohoto oddělení budou vyvolána mezivládní jednání o odškodnění a majetkových záležitostech. Doba už uplynula, byla potřeba s tím pohnout,“ vypráví pamětník, který napsal ministrovi Václavu Davidovi, že by se mělo vyvolat mezistátní jednání, protože žádosti našich lidí o odškodnění se dosud ignorovaly. Ministr ale nereagoval. František přestával dostávat další práci a kolegové měli zakázáno s ním mluvit. Nakonec ministr uspořádal veřejné kárné řízení, kde ho označil za buržoazního nacionalistu, poté mu odebrali služební průkaz (později ho vyloučili také ze strany) a stráž ho vyvedla před budovu.

„Bylo to 24. února 1954, mrzlo a já se ocitl doslova na dlažbě. Bylo jasné, že po mém kádrovém posudku by pes neštěkl. Kamarád mi rychle sehnal práci v Armabetonu, a tak jsem už další dny kopal v libeňské loděnici výkopy,“ vzpomíná pamětník.

Vyhazov z KSČ po okupaci 1968

Do konce padesátých let pracoval ve stavebnických dělnických profesích, mimo jiné například také na stavebních úpravách na holešovickém Výstavišti, které se připravovalo na sjezd ÚV KSČ. Když se rekvalifikoval na železobetonáře, vybrali si ho v podniku za předáka a nakonec se stal vedoucím výroby a mistrem.

V šedesátých letech šéfové Armabetonu bez jeho vědomí nechali přešetřit jeho vyhazov ze strany, který byl posouzen jako neodůvodněný. Mysleli to dobře, navrhli ho jako kandidáta na člena KSČ, aniž by o to stál, nebo snad dokonce usiloval. Jakožto kandidát pak ale dostal práci ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování, který spadal pod Státní plánovací komisi. Teprve tady se dle svých slov definitivně vyléčil z politické naivity.

„Když se po okupaci v roce 1968 Alexandr Dubček s ministrem Černíkem vrátili z Moskvy, pozvali si mimo jiné také zástupce ústavu, aby je informovali o tom, co se dělo v Moskvě. Já jsem vyslovil názor, že se Sovětům nemá ustupovat a napsal jsem teze pro stranické organizace, že mají odmítnout okupaci,“ říká pamětník.

Opět narazil. Straníci mu vytkli, že to je ekvivalent Vaculíkových Dvou tisíc slov, a po prověrkách ho podruhé a nyní už navždy ze strany vyloučili. Tehdy mu došlo, jak silně je komunistická partaj podřízená Rusku.

Charta 77

V roce 1977 se spolu s manželkou potkali s redaktorem Československého rozhlasu Karlem Lánským, kterého znali z dřívějška, a ten jim ukázal text prohlášení Charty 77. Byli mezi prvními, kteří ji bez váhání podepsali. „Naprosto se vším jsem tam souhlasil. Je škoda, že Charta 77 nebyla více otevřená veřejnosti a podepsat se dala jen díky známým, kteří v ní byli zapojeni. Věřím, že by ji podepsalo mnohem více lidí,“ myslí si pamětník.

Krátce po podepsání Charty 77 oba manžele zavolali do Bartolomějské, kde každého vyslýchali v jiné místnosti. „Chtěli od nás vědět naprosto všechno a pak také to, kdo nám dal Chartu podepsat. Byli jsme předem s manželkou domluveni na stejných variantách odpovědí. Shodně jsme řekli, že jsme text našli ve schránce, a pak nás pustili,“ říká pamětník. Ani na okamžik s manželkou nad podepsáním neváhali a eventuálního postihu či vyhazovu ze zaměstnání se nebáli, i když ten nakonec stejně přišel. Manželku Jiřinu vyhodili z Federálního cenového úřadu, díky dalším aktivitám, například účasti na demonstracích v 80. letech, pak vyhodili Zdeňka z pojišťovny. Práci našel v kotelně.

Po revoluci 1989

Po revoluci 1989 pracoval Zdeněk Pacina chvíli v dopisovém oddělení na sekretariátu Federálního shromáždění, a poté na sekretariátu poslance Zdeňka Jičínského. S manželkou Jiřinou vychovali 4 dcery.