Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adelheida Pačková (* 1943)

• narozena jako Čujková 23. října 1943 v Kobeřicích na Hlučínsku

• rodina vlastnila v Kobeřicích mlýn

• otec musel za 2. světové války narukovat do wehrmachtu

• vrátil se z ruského zajetí až v roce 1947

• roku 1961 jim komunisté znárodnili mlýn a v roce 1965 jej zavřeli

• zkonfiskovali jim i dům, za který pak museli platit nájem

• byla vychována v katolické víře a chodila denně do kostela

• chtěla učit v mateřské škole, kvůli náboženství nedostala na školu doporučení

• vystudovala gymnázium v Hlučíně

• až do důchodu pracovala v Lisovně nových hmot v Chuchelné

• s manželem Františkem Pačkem vychovala dceru

• v roce 2021 žila v Kobeřicích

Adelheida Pačková je válečné dítě. Narodila se v Kobeřicích na Hlučínsku v roce 1943. Marie a Alfons Čujkovi ji zplodili hned po svatbě během otcovy dovolené z války. Hlučínsko patřilo v letech 1938 až 1945 k Německé říši a muži měli brannou povinnost. Alfons Čujek dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu na konci roku 1939. Byl i na ruské frontě. Dostal se do sovětského zajetí, ze kterého se vrátil až v roce 1947. „Maminka o něm neměla dva roky žádné zprávy,“ říká pamětnice.

Když otce jako tříletá uviděla, nechtěla se k němu znát. „To není můj táta, to je nějaký cizí chlop,“ slyšela vyprávět rodiče o jejich prvním setkání. „Cítím to jako trauma, že jsem musela první roky vyrůstat bez otce, i když si uvědomuji, že měl obrovské štěstí, že přežil. Mám kamarádky, jejichž tátové se nevrátili a jsou tím zraněné celý život. O válce se pořád odmítají bavit,“ říká Adelheida Pačková.

Za to, že otec bojoval na straně Hitlera, se nikdy nestyděla. „Věděla jsem, že neměl na výběr. Na Hlučínsku se s tím musela nějak vyrovnat skoro každá rodina,“ dodává. Otce litovala a snažila se představit si, jak u Stalingradu svážel raněné v sanitním voze nebo jak trpěl v zajateckém lágru. Také on nerad vzpomínal na válku i na zajetí, ale ve vzácných chvílích vyprávěl o hladu, o stovkách zajatců namačkaných na sobě tak, že se nemohli pohnout, nebo o strachu, že je z Ruska nikdy nepustí.

Sovětské krávy prý dojily šedesát litrů denně

Adelheida přišla na svět do zbožné katolické rodiny. „Chodili jsme denně na mše svaté. Že by se nešlo do kostela v neděli, o tom nemohlo být řeči. Modlili jsme se ráno, před obědem, před večeří, před spaním. Při odchodu do školy jsme s bratrem dostali na čelo křížek. Jeden můj strýc byl kněz a děda předříkával při procesích,“ vypráví Adelheida Pačková.

Nikdo z rodiny se nepřidal ke komunistům a Adelheida brzy pochopila, že žije v divném světě. Vzpomíná, jak rodiče těžce nesli, když v padesátých letech začaly politické procesy s kněžími. „Poslouchali jsme to v rádiu. Bylo mi teprve sedm let, ale už jsem chápala, že se děje něco špatného,“ říká. Poznala také, že některé věci, které slyšela ve škole, nemusí být pravda. „Učili nás, že v Rusku je všechno úplně nejlepší. Krávy tam prý dojily šedesát litrů mléka denně. Doma jsme to slyšeli jinak,“ říká.

I když za války byla na Hlučínsku úřední řeč němčina, Čujkovi mluvili doma nářečím „po našemu“. „V Kobeřicích se ani za války německy moc nemluvilo, na rozdíl například od Sudic, které byly hodně německé. Žijí tam nevysídlené rodiny a ještě dnes se tam mluví německy,“ vypráví Adelheida Pačková.

Čujkovi začali v Kobeřicích mlít obilí v 18. století

Čujkovi měli v Kobeřicích vodní mlýn. Ten první vybudoval Antonín Čujek v roce 1756. Děda pamětnice Johan Čujek jej v roce 1913 zboural a postavil nový. Roku 1921 instaloval ve mlýně generátor a mlýn mohl fungovat na vodu i na elektřinu, kterou až do elektrifikace zásoboval také vesnici. Když se Alfons Čujek vrátil ze zajetí, otec a syn pracovali ve mlýně spolu. Starý mlynář zemřel v roce 1951 a mlýn přešel na syna. Alfons Čujek nechal roku 1957 zbourat obytný dům, který k mlýnu přiléhal, a postavil na jeho místě nový.

Mlýn prosperoval i po kolektivizaci a zřízení jednotných zemědělských družstev (JZD). „Velká pole sice sebrala družstva, ale lidem nechali záhumenky, na kterých pěstovali i obilí a jezdili to k nám semlít z Kobeřic i z okolních obcí. Bylo toho hodně. Tatínek pracoval šestnáct hodin denně, pomáhala i maminka a jedna teta. Po žních se mlelo i přes noc a na výpomoc chodil jeden pán z Kobeřic,“ líčí.

Otec spoléhal na to, že chleba je potřeba za každého režimu, takže mlít se musí pořád dál. Mlelo se, ale Alfonsi Čujkovi nedošlo, že ho režim jako soukromníka už trpěl dlouho. Zatímco se blížil konec jeho podnikání, doufal, že bude mlít i pro širší okolí a pustil se do rozšíření mlýna. V roce 1958 nechat přistavět druhé patro způsobem, že zvedl hevery střechu a po přístavbě ji na budovu z režných cihel zase vrátil. Přikoupil také nové stroje.

Z mlynáře se stal vrátný v sádrovcovém dole

„Roku 1961 nám komunisté mlýn i s domem, jehož stavba nebyla ještě úplně dokončená, znárodnili. Argumentovali tím, že dům a mlýn mají společnou zeď,“ říká Adelheida Pačková. Mlýn přešel pod správu státního podniku Slezské mlýny a pekárny Olomouc. Dům rodina dál užívala, ale musela až do roku 1989 platit nájem. Alfons Čujek mohl ještě čtyři roky ve mlýně pracovat. Roku 1965 jej noví majitelé zavřeli a mlynář se ocitl na dlažbě.

„Otec z toho vážně onemocněl. Dostal mozkovou mrtvici a asi půl roku byl nemocný. Poté sehnal místo vrátného v nově otevřeném sádrovcovém dolu v Kobeřicích,“ vypráví. Matka pak příležitostně pracovala v JZD. Mlýnské kolo Čujkova mlýna se už nikdy neroztočilo. Adelheidin bratr Jan, který se vyučil mlynářem, se k řemeslu předků nikdy nedostal. Pracoval v míchárně krmiva pro dobytek v Hlučíně. Později vystřídal otce v sádrovcovém dole jako míchač sádry. Když padl komunistický režim a rodina dostala mlýn v restituci zpátky, Jan Čujek provedl nutné opravy a začal tam vodit exkurze.

Zatímco děda pamětnice mlynář Johan Čujek se znárodnění svého majetku nedožil, dědeček z matčiny strany Petr Vrána toho nebyl ušetřen. Měl s ženou v Kobeřicích větší hospodářství. „Nevím už, kolik to bylo hektarů, ale nanejvýš deset. Měli také zvířata. Byla to jejich obživa. Strašně moc se nadřeli. Chce se mi plakat, když si vzpomenu, jak jsem tam jednou přišla a děda klečel na podlaze a naříkal nad tím, že mu komunisté všechno vzali,“ vzpomíná.

Na učitelku v mateřské škole se jako věřící nehodila

Když rodiče definitivně přišli o mlýn, byla už vdaná za Františka Pačku z Dolního Benešova a pracovala v Lisovně nových hmot v Bolaticích. Nešlo o zaměstnání, o kterém by snila. Ve škole se ráda a dobře učila, chodila několik let na hodiny klavíru. Chtěla být učitelkou v mateřské škole. Kvůli neskrývanému náboženskému přesvědčení nedostala na střední pedagogickou školu doporučení. „Byly prý obavy, že bych mohla přesvědčovat děti k víře,“ říká. Dostala se na gymnázium v Hlučíně a po maturitě nastoupila do lisovny, kde se tehdy vyráběla světla a jiné díly na škodovky.

„Byla jsem plánovačka. Dělalo se na třísměnný provoz a já chystala rozpisy toho, kdo kdy bude pracovat na kterém lisu,“ vysvětluje. S manželem, který byl zaměstnaný v dolnobenešovské armaturce, se nastěhovala do domku po dědovi vedle mlýna. Žily tam i dvě její neprovdané tety. Dům postupně zvelebovali.

Když v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, zažívala šok a rozhořčení. „V podniku byli všichni proti, i komunisté. Hromadně jsme vstup vojsk opakovaně odsoudili. Jenže síla komunistů byla taková, že se nedalo odporovat. Byli jsme bezbranní. Jen mezi sebou jsme nadávali. A když nastoupil Husák, bylo to pak úplně špatné. Člověk se bál něco říct,“ shrnuje Adelheida Pačková konec období politického uvolnění zvaného Pražské jaro.

Jako osmadvacetiletá jsem byla v porodnici nejstarší

Na začátku normalizace se dočkala narození dcery. „Bylo mi už dvacet osm let. V porodnici jsem byla nejstarší,“ říká. Jednalo se o její třetí těhotenství. První dítě žilo jen tři dny, o druhé přišla v šestém měsíci. V Lisovně nových hmot v Bolaticích pracovala čtyřicet let až do důchodu. V posledních letech dělala mistrovou na oddělení zvaném opracovna. Její manžel zemřel pár měsíců poté, co nastoupil do důchodu. Když v roce 1989 padl komunistický režim, byla ráda, že se toho dožili i rodiče. „Všichni jsme se moc radovali,“ říká.

Laskavost a pomoc bližním je zásada, kterou Adelheida Pačková celý život dodržuje. I když žije skromně a má nízké životní náklady, s důchodem sotva vyjde. „Peníze vždycky rychle roztočím. Posílám na katolickou Charitu, na Sýrii, na boj s leprou, na všechno. Když je v televizi nějaký koncert a vybírají se peníze, hned tam něco pošlu,“ říká.

Denně chodí na mši svatou. Je kobeřická patriotka a hrdá Prajzačka, která si ráda povypráví s vrstevníky nářečím „po našemu“. Každou sobotu zametá cestu před svým domem, což je na Hlučínsku starý zvyk. „Jsem už sice stará, ale nedá mi to, abych to nechala tak,“ řekla při rozhovoru pro Paměť národa v roce 2021.