Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Pacner (* 1936  †︎ 2021)

• narozen 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou

• 1949 - 1951 publikace v čas. Pochodeň a deník Práce

• studium VŠE, školu dokončil při zaměstnání v roce 1962

• v létě 1959 nastoupil do redakce Mladé fronty

• od přelomu 50. a 60. let popularizace přírodních věd, později kosmonautiky

• podílel se na výrobě televizního seriálu o kosmonautice, je autorem řady populárně-naučných knih o vesmírném programu

• během sametové revoluce byl členem prozatímního vedení Mladé fronty

• v roce 1990 dopomohl osamostatnění Mladé fronty DNES a prodeji deníku západnímu investorovi

• roku 2001 odešel z redakce Mladé fronty DNES

• do konce života byl činný jako autor populárně-naučné literatury a publikoval na blogu www.karelpacner.cz

• zemřel 7. dubna 2021

Je zvláštní, do jaké míry dokáže maličkost předurčit celý lidský život. Třeba Karel Pacner by si byl mohl vybrat ledasjaké povolání, kdyby mu v červnu 1945 ošetřující doktorka po operaci slepého střeva předčasně neodpojila rourky na odtok hnisu a přes noc neprchla se svým milým do Bavorska. Kvůli této nedbalosti devítiletému Karlovi koloval hnis po břiše, chlapec trpěl horečkami a nebýt dávky amerického penicilinu, téměř jistě by zemřel. Do října se Karel zázračně uzdravil, během čtyř měsíců ovšem dostal na 140 injekcí a deset transfuzí krve, přibližně sedm let musel nosit břišní pas, nesměl cvičit a jakákoli fyzicky náročná práce pro něj do budoucna nepřipadala v úvahu.

Druhým klíčovým momentem v Karlově životě se později stala obnova Junáka: jako vlče hltal Foglarovy knihy, spoluzaložil čtenářský klub a s kamarády z oddílu vydával časopis Pochodeň. Na klatovském gymnáziu už věděl, že se chce stát novinářem, a za svým snem si cílevědomě šel: ještě před maturitou začal přispívat zprávami z rodných Janovic nad Úhlavou do deníku Práce, který měl v porovnání s jinými největší regionální přílohu. Kombinace zdravotních omezení, nadání a zkušeností tak Karla Pacnera nasměrovala na žurnalistickou dráhu, které se v různých obměnách držel po celý život.

Pokojné dětství na Klatovsku

Karel Pacner se narodil 29. března 1936 do rodiny českých živnostníků. Obchod rodičů fungoval jako rodinná firma, v níž měl každý svou jasně vymezenou roli: otec byl vedoucím prodejny, zaměstnával tři až čtyři příručí a jednoho či dva učedníky; maminka prodávala zboží, babička pro všechny vařila a spolu s maminkou také prala. Od raného dětství v obchodě pomáhali i Karel, jeho bratr Mirek a sestra Eva – po návratu ze školy roznášeli předplatitelům noviny, po večerech lepili na archy přídělové lístky a před Vánocemi nebo poutí mleli v elektrickém strojku mák. Díky příjmům z obchodu a dobrému zásobování Karel v dětství nepoznal nouzi; avšak přestože doba přála černému trhu, rodiče se do šmelení ani nekalých machinací nepouštěli, nýbrž naopak dbali o co největší poctivost.

Protože se za okupace nikdo z Karlových příbuzných nepřidal k odboji, válečná léta na rodinu žádný významnější dopad neměla. V posledních měsících před německou kapitulací Karel sledoval válčení jako vzdálené dobrodružství – z kopce u Klenovic se zatajeným dechem přihlížel náletu amerických bombardérů na Klatovy a po spojeneckých svazech sbíral spadlé staniolové ústřižky. S německým ústupem na všech frontách se ovšem následky válečného běsnění dostávaly do bezprostřední blízkosti Janovic: ke konci války městečkem procházel transport zubožených sovětských zajatců, pak se před Janovicemi utábořily oddíly vlasovců, uprostřed jedné dubnové noci zase na okno Karlova rodného domu zatloukli partyzáni a požádali otce o benzin.

V prvních květnových dnech Janovice osvobodilo americké vojsko. Příjezd osvoboditelů vzbudil u místních nesmírné nadšení; neradovali se snad jen janovičtí komunisté – ti svým sousedům dělali ostudu a jakoby naschvál vyrobili transparent vítající Rudou armádu.

Co není ve škole, musí být v praxi

Necelé tři roky nato přišel únorový převrat a soukromníkům nastaly zlé časy: na jaře 1949 museli Karlovi rodiče předat obchod Západočeskému konzumnímu družstvu, otec se stal zaměstnancem ve své bývalé firmě a státní podnik jej odškodnil jen za zboží, které měl na skladě. Vrcholem absurdity bylo, že když prodejna přešla do vlastnictví družstva, vstoupila v platnost vyhláška, podle níž budovy s více než polovičním podílem takzvaného socialistického sektoru propadly státu úplně. Konzumní družstvo tehdy nahradila Jednota Sušice a Pacnerovi museli ve svém vlastním domě začít platit podnájem.

Navzdory svému původu mohl Karel v letech 1951 až 1954 vystudovat gymnázium a po maturitě byl přijat na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Vybral si ji vlastně jen kvůli tomu, že nevěděl o jiné škole, která by ho na práci v publicistice připravila lépe; není tedy divu, že na přednášky chodil co nejméně, místo toho se snažil získat praxi v Mladé frontě, státní zkoušku z politické ekonomie napoprvé nesložil a promoval až v roce 1962.

Práce popularizátora

Za studií psal Karel Pacner o filmu a později o sportu, zatímco jako stálý redaktor dostal na starost dění ve vědě a s výjimkou archeologie se od přelomu 50. a 60. let zaměřoval výhradně na vědy přírodní. Protože vědecké vzdělání sám neměl, někdy mu trvalo delší dobu, než do témat, o nichž měl informovat, pronikl. Tuto nevýhodu se však Karlovi podařilo změnit ve svou přednost, o odborných problémech se totiž snažil psát všeobecně srozumitelným jazykem a čtenářům Mladé fronty ukazovat, za co všechno společnost vědcům vděčí. Karel Pacner si navíc uvědomoval, že ve svém povolání není zdaleka jediný, kdo si z oblasti vědy musí doplňovat vědomosti, také proto se podílel na ustavení klubu vědecko-technických novinářů, který za účelem sebevzdělávání pořádal pravidelné přednášky s pozvanými hosty.

Vzhledem ke své specializaci byl Karel Pacner pod mnohem menší ideologickou kontrolou než například jeho kolegové z kulturního zpravodajství – na exaktní poznatky a technické vynálezy se nedaly příliš uplatnit poučky marxisticko-leninské filozofie, stranické kádry navíc podle slov Karla Pacnera o vědě nic nevěděly ani vědět nechtěly, protože jim připadala příliš složitá a nesrozumitelná. Přinejmenším v 60. letech tak na politické problémy při psaní článků nenarazil a nikdo mu ani nepřikazoval, zda nebo v jakém poměru má psát o vědě československé, východní nebo západní; skrytou politickou zakázku bychom přesto mohli tušit za tím, že v 60. letech dal šéfredaktor Karlovi za úkol věnovat více pozornosti kosmonautice.

Karel zpočátku spíše shrnoval informace, jež našel v zahraničních novinách a časopisech, avšak v roce 1969 se mu podařilo proniknout do centra dění: v květnu pobyl týden v ženevském sídle Evropské organizace pro jaderný výzkum a o dva měsíce později přihlížel startu Apolla 11. Tento historický okamžik udělal na Karla Pacnera tak silný dojem, že jej i po půlstoletí vypráví stejně zaujatě a přesně, jako by se odehrál teprve včera: „Raketa na obzoru vypadala jako malá tužka. Modrá obloha, nádherné počasí. Vtom se tužka na obzoru zalila oblakem dýmu a plamene. Něco takového jsem viděl poprvé v životě, a tak jsem si v prvním okamžiku říkal: ,Proboha, nestalo se nic?‘ Ale ostatní přihlížející byli v klidu. Najednou se ozval šílený řev motorů. Byl to takový řev, jako by vám u ucha střílel kulomet. Do toho se začala lehce třást země. Opět jsem se podíval po ostatních: všichni byli v klidu. Z oblaku dýmu a plamene pak začala vyčuhovat špička rakety, pomalu stoupala, zrychlovala, až nakonec byla vidět celá. Raketa měřila 112 metrů, za ní se táhl dvojnásobně dlouhý ohon. Raketa neustále zrychlovala, pak odpadla věžička záchranného zařízení, odpadl první stupeň, zažehl se druhý stupeň, raketa se zmenšovala, viděli jsme ji už jen jako malou tečku a i ta nakonec zmizela.“

V následujících dnech Karel Pacner sledoval cestu americké posádky na Měsíc i televizní přenos z úspěšného přistání, za pomoci přenosného psacího stroje na místě zachycoval své dojmy a dálnopisem odesílal zprávy do Československa. Následně se vydal na návštěvu Los Alamos v Novém Mexiku, kde byly ve 40. letech vyvíjeny první atomové zbraně, jako první novinář z celé východní Evropy si prohlédl tamější vědecké muzeum a během svého pobytu ve Spojených státech stihl i návštěvu Marshallova střediska v Alabamě.

Možnosti žurnalistiky v nemožné době

Krátce po návratu Karla Pacnera z USA se do vedení Mladé fronty dostal první normalizační šéfredaktor Libor Batrla a v redakci se rozjel kolotoč prověrek. Každý zaměstnanec musel projít pohovorem před komisí, které osobně předsedal Libor Batrla, nescházelo mnoho a v Mladé frontě nezůstal kámen na kameni. „Redakční grafik Jirka Svoboda jednou potkal Mirka Moce, bývalého zahraničáře z Mladé fronty, který byl v té době členem sekretariátu ÚV KSČ a současně šéfredaktorem Rudého práva,“ vzpomíná Karel Pacner. „Mirek Moc prý Jirkovi líčil, že za ním přišel Batrla celý nažhavený a povídá: ,Já tu reakční čeládku z Mladé fronty vyhážu!‘ Mirek Moc se ho zeptal: ,Ale kdo ti pak do novin bude psát?‘ ,Já seberu nějaké soudruhy ze sekretariátu ÚV a ti se to naučí!‘ Mirek údajně namítl: ,A myslíš, že se to naučí? Sice tu čeládku vyházíš, ale pak ti soudruzi budou vyčítat, že tvé noviny nejsou ke čtení.‘ Batrla asi díky tomu vzal zpátečku – z celé redakce byla z KSČ vyhozena pouze dvě děvčata, ta musela postupně opustit i redakci. Jedna šla do skladu knih na Žižkov, druhá pak dělala na Starém Městě v půjčovně kostýmů.“

Většina zaměstnanců Mladé fronty byla nakonec vyškrtnuta z KSČ, ale o místo nepřišla. To se týkalo i Karla Pacnera, jemuž uvědomělejší straníci vyčítali nedostatek angažovanosti. Tyto výtky Karlovi po chuti nebyly, věděl však, že kdyby z Mladé fronty odešel, místo v jiných novinách by zřejmě nedostal a s ohledem na svůj zdravotní stav neměl představu o tom, jakou jinou práci by mohl vykonávat.

Na začátku 70. let byla v československých médiích zavedena decentralizovaná a těžko předvídatelná autocenzura. Karel Pacner měl sice poměrně volnou ruku ve volbě témat, jen o citlivějších záležitostech, mezi něž spadaly kupříkladu problémy sovětské kosmonautiky, nemohl psát tak otevřeně jako jeho kolegové v SSSR, a naopak v textech o západní vědě se musel zaštiťovat citacemi ze sovětského tisku. Za obsah vydaných článků nicméně neodpovídal autor, nýbrž šéfredaktor a ten také v redakci určoval, co je možné a co nikoli. Jelikož ale stranické orgány žádnou pevnou hranici ani jasná pravidla hry nestanovily, ze všeho nejvíce ve výsledku záleželo na pocitech lidí, jimž se ten který text dostal do rukou, a počínání šéfredaktorů bylo někdy zcela iracionální. Jednou Libor Batrla bez odůvodnění zakázal otisknout rozhovor Karla Pacnera s náměstkem hlavního konstruktéra sovětských raket, jindy Karlovi nařídil, aby minimálně polovinu svých textů věnoval dění v socialistických státech, pak zase dal všem podřízeným na srozuměnou, že nesmějí psát o nově se šířící nemoci AIDS; když ovšem o rok později Karel Pacner tento zákaz porušil, Ústřední výbor KSČ jeho článek pochválil.

Největší potíže Karlu Pacnerovi pravděpodobně způsobilo paradoxně to, že v únoru 1984 dodržel jedno ne zcela prozřetelné zadání. „Den poté, co americký astronaut McCandless jako první vystoupil bez lana do vesmíru, mi zavolal zástupce šéfredaktora: ,Prosím tě, zahraničáři tu zprávu nedali, tak napiš pár řádek a objednej fotku z Četky.‘ Napsal jsem pár řádek, v Četce mi řekli, že fotku nemají, ale zástupce šéfredaktora mi poradil: ,Já mám záznam na videu, které jsem si včera večer natočil, Petr Molt to vyfotí.‘ Snímek vyšel v novinách s mým nadšeným článkem. V pátek se jako vždy konala porada šéfredaktorů na ÚV KSČ, místo šéfredaktora Mladé fronty na ni šel jeho zástupce Josef Veselý. Vedoucí tiskového oddělení KSČ soptil: ,Já jsem Četce zakázal vydávat fotku toho amerického astronauta, a podívejte se, Pacner si ji někde opatřil, otiskl ji, a podívejte, s jakým textem! Co tomu říkáte, soudruzi?‘ Soudruzi zarytě mlčeli, načež Josef Veselý se přihlásil a povídá: ,Soudruhu Čmolíku, já řeknu Pacnerovi, aby napsal o tom, že také Sověti připravují raketoplán.‘“ A právě v tom se Josef Veselý přepočítal: politicky vynucená fabulace vzbudila velký ohlas, média se na Karla Pacnera začala obracet s žádostmi o rozhovor, článek byl otištěn i v zahraničí, sovětský ministr zahraničních věcí žádal vysvětlení a nešťastný autor se ocitl v hledáčku KGB.

Od jara 1976 navíc Karla Pacnera sledovala Státní bezpečnost, a to pro údajné podezření ze spolupráce se západními zpravodajskými službami a z odtajňování sovětských tajemství. V následujícím roce se na Karlu Pacnerovi žádalo, aby vydal text veřejně dehonestující Chartu 77 a tím se v očích režimu ospravedlnil; když to odmítl, kolegové ho „zachránili“ tím, že jeho jméno z vlastní iniciativy a bez jeho vědomí uvedli mezi signatáři takzvané anticharty.

Zvážíme-li všechny tyto okolnosti, je s podivem, že jako autor televizního seriálu a populárně-naučných knih o kosmonautice neměl Karel Pacner až do roku 1989 prakticky žádné problémy. V publikaci o startu Apolla 11 musel pouze vyškrtnout zmínku o bývalém zpravodaji Československého rozhlasu Jiřím Dienstbierovi, s nímž se ve Spojených státech setkal, a v letech 1971 a 1972 titul vyšel v celkovém nákladu 34 000 kusů, přestože fakticky oslavoval úspěch kapitalistické velmoci. Hladký průběh mělo i vydání děl Kolumbové vesmíru, Sojuz volá Apollo nebo Hlavní konstruktér; jen po rozebrání 39 000 výtisků knihy Hledáme kosmické civilizace nemohlo následovat druhé vydání kvůli tomu, že autor nebyl členem KSČ.

Sovětští novináři tušili, kam vývoj spěje

Na samém konci 80. let začalo Karlu Pacnerovi docházet, že domácí a sovětští publicisté se neliší jen mírou svobody slova, kterou požívají, ale i mírou svobodného přístupu k informacím. O odlišných poměrech svědčí případ Alexandra Kuprjanova, který v lednu 1988 publikoval pochvalný článek o Václavu Havlovi[1] a následně byl „potrestán“ tím, že z funkce zástupce šéfredaktora Komsomolské pravdy odešel na pozici šéfredaktora srovnatelně významného Sobesedniku. Podle Karla Pacnera nešlo o osamocený jev: „V srpnu 1989 psaly některé sovětské noviny o intervenci v Československu otevřeně jako o okupaci a já se koncem září vsadil se svou přítelkyní, že za rok napíšu pravdu o srpnu 1968. Pak jsem byl na přelomu září a října v Moskvě, zařadili mě do první skupiny zahraničních novinářů, která mohla sledovat start rakety na Bajkonuru. Tam jsem potkal Míšu Rebrova, plukovníka letectva a vedoucího oddělení vědy a kosmonautiky armádního deníku Krasnaja zvezda. Řekl mi: ,Kdyby se u vás něco dělo, neboj se, naši kluci z Milovic vám proti těm dogmatikům pomůžou.‘ Potom mi v Moskvě Sláva Golovanov povídá: ,Chce s tebou mluvit zástupkyně šéfredaktora Komsomolské pravdy Jadviga Juferová.‘ Dovedl mě k ní a ona mi dala lísteček se slovy: ,Tady jsou všechna má telefonní čísla. Kdyby se u vás něco dělo, hned mi volejte. A nebojte se, dopadne to dobře.‘ A do třetice jsem měl velký rozhovor s kolegou Voloďou Gubarevem, který kdysi pracoval v Komsomolské pravdě v oddělení vědy a v té době byl vedoucím oddělení vědy ve stranickém deníku Velká pravda. V jednu chvíli se mě zeptal: ,A kdy u vás bude prezidentem Havel?‘ Význam té otázky jsem si uvědomil až koncem listopadu – ti lidé tušili, kam vývoj spěje.“

Když se Karel Pacner dozvěděl, že studentskou demonstraci na Národní třídě rozehnaly pořádkové síly, společně s Liborem Ševčíkem připravil k událostem z pátku 17. listopadu komentář pro pondělní vydání Mladé fronty. Poté na první protesty navázaly další, ještě masovější, Karel Pacner si vzpomněl na radu Jadvigy Juferové, zavolal jí a nabídl článek o dění v Československu. 

Jak z Mladé fronty vznikla Mladá fronta DNES

V médiích nabraly změny na počátku roku 1990 snad ještě rychlejší spád než v oblasti politiky nebo hospodářství: již koncem zimy se hlásili první zájemci o koupi Mladé fronty a bylo jasné, že dříve či později se podnik bude muset privatizovat. Zatímco Libor Ševčík, Jiří Skácel, Karel Pacner a z emigrace se navrátivší Karel Hvížďala jednali se západními investory o podmínkách privatizace, deník Mladá fronta se po vzoru Zemědělských novin odtrhl od stejnojmenného nakladatelství a vydavatelství a stal se akciovou společností. Dne 27. července 1990 byla zřízena společnost M a F, a. s., za jejímž vznikem stálo 64 redaktorů a jedna sekretářka redakce; každý z nich vložil do společné pokladny 3 000 Kčs, což přibližně odpovídalo výši tehdejší průměrné měsíční mzdy,[2] a jako akcionáři zažádali o zápis společnosti k 1. září 1990.[3] Tímto datem začaly noviny vycházet pod názvem Mladá fronta DNES, redakce nově ustaveného deníku si pronajala veškerou techniku od dosavadního vydavatelství; bylo však zřejmé, že jako samostatná jednotka se Mladá fronta DNES nemůže udržet, potřebuje solidní finanční základnu a kvůli omezeným možnostem tuzemských bank se neobejde bez prostředků z ciziny. Toto řešení podle Karla Pacnera dávalo jako jediné naději na záchranu deníku, redakci jej doporučila československá vláda, a tak se pro něj vedení MF DNES i rozhodlo.

Ve své domovské redakci působil Karel Pacner až do věku 65 let. V roce 2001 se z novin rozhodl odejít, protože příprava seriálu pro Českou televizi a práce na vlastních knihách mu neponechávaly dostatek času na žurnalistiku. To ovšem ani v nejmenším neznamená, že by se jeho publicistická kariéra po 42 letech uzavřela: například roku 2005 vydal knihu Kosmičtí špioni, o tři roky později následovalo Půlstoletí kosmonautiky, v téže době se dočkaly reedice oba díly Kolumbů vesmíru a ve výčtu bychom mohli dlouho pokračovat. Nemělo by ovšem smysl chtít podat přehled úplný – ten zájemci jistě najdou na blogu www.karelpacner.cz.

Karel Pacner zemřel 7. dubna roku 2021.

[1] Více viz: http://scriptum.cz/soubory/scriptum/lidove-noviny/lidove-noviny_1988_03_ocr.pdf.

[2] Více viz: https://www.czso.cz/csu/czso/mzdy_1960_-opendocument-porovnani-c9f88ae2b6b30012c12574be0031cc05-ebe.

[3] Více viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mlad%C3%A1_fronta_DNES.