Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Pacovská (* 1935)

• narozena 21. prosince 1935 v Praze

• dětství i dospívání trávila na rodinném statku v Pertolticích

• 14. února 1945 prožila nálet na Prahu

• v květnu 1945 zažila bombardování vlaků v Řevnicích

• v květnových dnech 1945 se setkala s vlasovci

• vychodila národní a měšťanskou školu v Praze a následně vystudovala Vysokou školu zemědělskou

• otec JUDr. Jan Škramovský úředníkem Ministerstva zemědělství

• otec vyslýchán gestapem kvůli aféře Feierabend, po roce 1948 perzekvován

• celý život pracovala v zemědělství

• po srpnové okupaci v roce 1968 pezekvována pro své protiokupační postoje

• po roce 1989 byl rodině navrácen statek v Pertolticích

Eva Pacovská se narodila v Praze 21. prosince 1935. I přesto, že vyrůstala ve velkém městě, tíhla díky svému otci, úředníku na Ministerstvu zemědělství, a častým návštěvám na rodinném statku v Pertolticích k přírodě a rolnickému hospodaření. Její láska k zemědělství protkává celý její osobní i profesní život. „A kdybych se znovu narodila, tak bych zase šla studovat Vysokou školu zemědělskou.“

 

Válečné vzpomínky

Rodina Škramovských se na počátku třicátých let odstěhovala do Prahy kvůli práci otce, který budoval kariéru na Ministerstvu zemědělství. Nejranější a nejsilnější vzpomínky má však pamětnice na dobu strávenou na rodinném statku v Pertolticích u Zruče nad Sázavou. „Když jsem přijela, tak jsem měla na starosti králíky. Chodili jsme sekat. Já uměla sekat kosou, uměla jsem dojit kozu. Jezdili jsme na pole sbírat panáky a já jsem popojížděla s koňmi. Na to mám nejhezčí vzpomínky, když se ještě hospodařilo.“ Velké hospodářství se spoustou zvířat a přívětivá venkovská atmosféra v ní zanechaly širokou a rovnou brázdu na celý život. „Když se mne někdo zeptal, odkud jsem, tak jsem říkala: ‚Z Pertoltic.‘“ Na statku trávila většinu prázdnin a vracela se tam často i v dospělosti.

Mezitím však začala válka. Nacistické Německo ponechávalo zejména v počátku většinu vysokých politických funkcí v rukách českých úředníků, a tak i otec pamětnice zůstával na své pozici v úřadě. Lednový útěk ministra zemědělství Ladislava Karla Feierabenda, který byl prozrazen jako člen centrálního odbojového orgánu Politického ústředí, však vnesl do tohoto uspořádání i na Ministerstvu zemědělství změny. „Otec po válce vyprávěl, co papírů a všelijakých dokladů museli po odchodu Feierabenda na ministerstvu spálit, aby se někomu ještě nic nestalo.“ Následně si pro tatínka pamětnice přišli čeští četníci. „Přišli k nám a otec s nimi musel odjet. To jsme měli hrůzu z toho.“ JUDr. Jan Škramovský byl později doma vyslýchán i gestapem, ale přes napjatou situaci vše přežil bez úhony. Neodrazilo se to nakonec ani na jeho pozici na Ministerstvu zemědělství. Jako tajemník sloužil až do ledna 1942 i novému ministru zemědělství Mikuláši z Bubna-Litic. Své vysoké úřední postavení ale pro svůj vlastní prospěch nezneužíval. „Otec byl zásadový. Nic nikdy od nikoho nevzal.“ Válku tak stejně jako většina ostatních přežili na potravinových lístcích a výpomoci od příbuzných v Pertolticích. Pamětnice vzpomíná, jak její otec na statek pravidelně jezdil a přivezl s sebou vždy alespoň velký pecen chleba. Ten jim pak vyhazoval z vlaku ještě před nádražím ve Vršovicích, kde probíhaly německé kontroly a zabavování potravinového proviantu.

Zážitkem z války, který se vryl pamětnici do paměti nejvíce, byl americký nálet na Prahu 14. února 1945. „Už dlouho houkali, ale my jsme bydleli ve třetím patře. Maminka se ještě obouvala, a než jsme došly do sklepa, tak už se sypalo sklo.“ Vedle stojící dům byl vybombardován až do sklepa a další bomba padla nedaleko do Botiče, ale pamětnice vyvázla i s maminkou nezraněna. Bez šrámu vyvázl i její otec, který byl v době náletu na ministerstvu a později odpoledne se k nim připojil. V důsledku náletu a hrozby dalších se rodina odstěhovala k maminčině sestře do Řevnic, kde i následující čtyři měsíce chodila pamětnice do školy. Jen její otec nadále bydlel kvůli práci v Praze a za rodinou pravidelně dojížděl.

Válka se však Škramovským nevyhnula ani v Řevnicích. Někdy to byl jen háv hliníkových pásků používaných bombardéry pro rušení radarů. „Byli jsme jako děti na louce a dívali jsme se, když letadla letěla ve výšce a padal z nich úplný sníh stříbrných papírků na zem a ty jsme sbírali.“ Jindy se válka dostala mnohem blíže. „Bydleli jsme v Řevnicích v chatě a dívali jsme se, jak nalétávali na vlaky.“ S počátkem květnového povstání měly s maminkou i velký strach o otce. Ten měl dorazit 5. května po práci, ale doprava už nufungovala, a tak se přes bojující Prahu dostával do Řevnic dva dny pěšky. V květnových dnech také ustupovaly od Prahy přes Řevnice německé jednotky. „Němci utíkali po silnici na západ a proti nim jeli vlasovci. Měli jsme strach, tak jsme utekli do lesů.“ K zásadnímu střetu nakonec nedošlo, a tak vojáky vlasovců, kteří přijížděli často jen na kolech, rádi přivítali i v Řevnicích jako zvěstovatele míru. „Vítali jsme je jako osvoboditele.“

 

Život na pozadí velkých politických změn

„Praha byla po válce rozveselená, všichni tančili. I můj otec, který nikdy tanečník nebyl, tancoval s maminkou.“ Radost však brzy musela ustoupit potřebné obnově i denní rutině. Pamětnice se už nevrátila do skauta, ale opětovně začala cvičit v Sokole, kde aktivně působila do nástupu na vysokou školu. Znovu se vrátila do dívčí školy ve Vršovicích a později také ve Vršovicích vychodila měšťanskou školu. Ti nejlepší učitelé v ní zanechali nejenom nejvíce vzpomínek, ale nepochybně i nejvíce vědomostí. „Na češtinu jsem pak byla expert. S vědomostmi z měšťanky jsem vydržela celé gymnázium.“ Nijak jí to však nezviklalo v její největší vědecké lásce a po gymnáziu úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na Vysokou školu zemědělskou.

Únor 1948 významně zasáhl i jejich rodinu. Pertoltický statek, který byl jedním z největších na vesnici (27 hektarů polností a 11 hektarů lesa), byl vyvlastněn místními komunisty mezi prvními. „Byli to takzvaní ‚Baťováci‘ ze Zruče nad Sázavou, kteří tam jezdili a vyvlastňovali. Všechno sebrali. Zamkli jim půdu, protože tam byly zásoby. Svedli veškerý dobytek do stájí a ze stodol udělali chlévy pro krávy. Všechno se stalo součástí zemědělského družstva.“ Rodina samozřejmě zabrání rodinného statku špatně nesla. „Moje babička říkala: ‚Já vezmu sekeru a půjdu na ně,‘ když viděla, jak odjíždí úplně nová mlátička.“ Zřejmě i díky nedávnému úmrtí majitele statku však nechali vdovu s třemi dětmi (tetu pamětnice) i s babičkou alespoň žít na výminku.

Situace v Praze tak tristní v prvních letech po puči nebyla. Otec pamětnice od roku 1942 po odchodu Mikuláše z Bubna-Litic zastával na Ministerstvu zemědělství nižší úřednické posty, a tak se jej politicky motivované výměny po druhé světové válce ani po únoru 1948 nedotkly a osudnými se mu staly až politické čistky v padesátých letech. Oficiálním důvodem propuštění pak bylo jeho propojení s Ladislavem Feierabendem. „Tatínek byl vyhozen z ministerstva a pracoval jako dělník v Písnici, kde nosil nějaké klády a skončil jako kladeč podlah.“ Otcovo politické angažmá ale v těžkých dobách rodinu významně negativně neovlivňovalo a paradoxně jeho důsledky ve výsledku pomohly pamětnici ustát prověrky na vysoké škole. „Když jsem studovala na vysoké škole, tak se mě vyptávali, ale když zjistili, že tatínek pracuje jako dělník, tak jsem mohla dostudovat.“ Maminka, která měla střední školu, byla do roku 1948 ženou v domácnosti a po únoru nastoupila jako administrativní síla do sekce zahraničního obchodu ve firmě Motokov, kde pracovala až do důchodu na počátku šedesátých let.

Pamětnice vyjma prázdninových brigád - jako v „Baťových závodech“ (Sázavan) v roce 1954 - nastoupila do stálého zaměstnání až po absolutoriu na vysoké škole v roce 1959. Přestože studovala na agronomické fakultě všeobecné zemědělství a nejvíce ji také bavilo, většinu svého profesního života strávila jako vedoucí zemědělských mechanizátorů či zootechnik. Po studiu nastoupila ve Švehlově statku v Hostivaři, který spadal pod Státní statek Praha a kde pracovala pět let. V roce 1961 se vdala za kolegu z fakulty Jaroslava Pacovského a odstěhovala se za ním do Hradce Králové, kde nastoupila do oddělení státních statků na krajském národním výboru. „Po rozpuštění zemědělského odboru mne jeho ředitel vzal na okresní zemědělskou správu, kde jsem měla na starost výrobu vajec a vepřového masa.“

 

Odpor proti srpnové okupaci a jeho následky

Významným předělem v jejím životě byl srpen 1968. Radost ze společenského uvolňování vystřídaly tanky. Osobní zkušenost s vypjatou situací v Praze vedla i k fyzické manifestaci odporu. S kolegy ze zaměstnání vyvěsili na úřadě černý prapor. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ustavená normalizační komise, která měla i na jejich úřadu přezkoumávat chování jednotlivých zaměstnanců při okupaci, si ji předvolala a vyslýchala. „Všichni už mi říkali ‚paní Pacovská‘, už mi neříkali ‚soudružko‘. Seděli tam mí kolegové, kteří mi dříve klepali na rameno a kamarádili se se mnou, a najednou proti mně seděli jako prověrková komise. A já jsem jim říkala, že když jsem byla v Praze a viděla jsem rozstřílené muzeum a co se dělo na Václavském náměstí a u Československého rozhlasu a jak tu všude ve Stěžerech leží vojska, tak nemohu se vstupem vojsk souhlasit.“ Přestože nebyla jediná, kdo se na vyvěšování černé vlajky podílel, byla nakonec jediná, kdo byl za tento čin vyhozen a zejména byla jediná propuštěná žena z celé zemědělské správy v Hradci Králové. „Ředitel mi později prozradil: ‚My jsme dostali instrukce, že nejdříve musí jít vysokoškoláci.‘“ Svůj odpor proti okupaci i následnou ostrakizaci v zaměstnání i osobním životě navíc procházela v požehnaném stavu, což ji však alespoň uchránilo od okamžitého propuštění. „Když se Palach upálil, tak jsem zrovna rodila.“

Těžce doléhaly tyto události i na otce pamětnice. I když měl ochromené zdraví, sepisoval v roce 1968 z nemocničního lůžka na popud tehdejšího ministra zemědělství Josefa Borůvky nový agrární program. Tanky v ulicích však i tuto jeho poslední naději na zlepšení situace v zemědělství zadupaly nadobro a o rok později zemřel. Paradoxně smrt tatínka vnesla do nelehké osobní situace pamětnice posílení rodinného zázemí. Do Hradce Králové se za ní přistěhovala její maminka, která jí byla velkou oporou. „V novém zaměstnání jsem dělala úplně jinou práci, a hlavně díky mámě, která hlídala děti a podporovala mě, jsem to zvládla.“ Propuštěna byla hned po návratu z mateřské dovolené a dlouho pak nemohla najít práci. Nakonec se jí podařilo uplatnit jeden z kontaktů od bývalého ředitele a nastoupila do Zemědělského stavebního sdružení jako podnikový plánovač. Přestože zůstala v zemědělství, pracovala na pozici se zcela jinou náplní práce, ale právě i díky rodinnému zázemí se jí vše podařilo zvládnout. Po čtyřech letech se jí navíc v rámci stejného podniku podařilo dostat do projekce. „Na projekci bylo asi pět lidí ve stejné situaci jako já, lidí, kteří byli vyhozeni ze zaměstnání. Na Zemědělském stavebním sdružení měli strach, že už budu šestá, že mne tam nevezmou. Ale vzali.“ Pamětnice tak nejenom nakonec skončila u práce, která jí byla profesně mnohem bližší, ale zejména byla ve společnosti podobně smýšlejících kolegů, které sbližoval i obdobně nevlídný osud.

Cesta s manželem do Jugoslávie za potápěním v roce 1967 byla na dlouho jediná, kterou mohla absolvovat. Až po dlouhé době jí bylo jen na několik málo dní dovoleno služebně vyjíždět do spřátelených socialistických republik, ale jako rodina do roku 1989 nikdy do zahraničí vycestovat nemohli. Vzpomíná, jak tedy alespoň při pracovních výjezdech pašovala z Německé demokratické republiky pro své dvě děti oblečení.

 

Z nesvobody do svobody

Listopad 1989 nalezl pamětnici osiřelou, rozvedenou, ale nezlomenou. Svou energii a radost z politických změn vrhla do podpory manifestací a přeměny v demokratickou společnost. „Na každé demonstraci jsme byli s mým synem, na každé jsme zvonili klíči. A všichni ti, co seděli v komisi a dostali mne z podniku, tam zvonili se mnou.“ Necítí však vůči lidem, kteří jí značně ztížili život, nějakou nenávist. Podstatně více ji trápila a trápí situace v zemědělství. „Za nás byla nadvýroba vepřového masa, vajec, mléka a dnes dovážíme vejce z Polska, maso z Polska. Tomu nerozumím.“ Statek v Pertolticích navrátili rodině v tak zpustošeném stavu, že jej raději prodali, protože by neměli na jeho obnovu ani peníze. Podobně má zkušenosti i z okresu Hradec Králové, kdy se ještě z pozice své práce podílela na předávání zemědělské půdy původním majitelům. „Všichni to raději prodali a nechtějí hospodařit.“ Přestože je optimistická a věří v mladou energii, zdvihá ze zkušenosti varovný prst. „Lidé dokážou být zlí. Člověk nesmí být otevřený ke každému.“