Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Vladimír Palička (* 1923  †︎ 2012)

• narozen 27. 1. 1923 ve Zdolbunově na Volyni, kam přišli jeho prarodiče

• otec byl legionářem, poté pracoval jako železničář

• chodil do polské a pak do české školy, průmyslovou školu kvůli německé okupaci nedokončil

• v letech 1942–1944 pracoval jako opravář lokomotiv; spolupráce s partyzánskou skupinou

• v dubnu 1944 vstoupil do československých jednotek, zařazen k tankistům

• bojoval v dukelské operaci a ve Slezsku

• několik dní jezdil s obrněným vozem, pak dostal za úkol výcvik nováčků v Albertovci

• po válce zůstal v armádě, vystudoval školu v Sovětském svazu a dálkově Vojenskou akademii v Brně

• poté působil nejčastěji v technicko-pedagogických funkcích (tankové učiliště ve Vyškově, vojenská katedra Univerzity Karlovy, vyšší škola tankových důstojníků v Doksech, tankový výzkumný ústav v Doksech)

• aktivně se podílí na činnosti nejrůznějších spolků, především Československé obce legionářské

• Zemřel dne 14.12.2012 v Praze.

V partyzánském oddíle Medvěděva

Vladimír Palička se narodil 27. 1. 1923 v obci Zdolbunov na Volyni. Do této oblasti přicházeli obyvatelé z Čech, aby se zde mohli věnovat zemědělství. Od roku 1942 pracoval pamětník společně se svým otcem na železnicích. 

Zdolbunov byl také železničním uzlem, z obce směřovaly vlaky na západ a na východ, a Vladimír Palička tak měl od roku 1942 možnost náklad pozorovat. „Člověk viděl, jestli tam vezou tanky, letadla, raněné nebo zajatce. Prostě měl nějaký přehled. A to chtěl vědět i ten oddíl Medveděva.“

Vojenským policajtem? Raději tankistou

V dubnu 1944 vstoupil Vladimír Palička do 1. československého armádního sboru. Jak sám uvádí, k tankistům se dostal omylem. Nejprve měl sloužit u vojenské policie, ale osud chtěl, aby se zúčastnil osvobozování Československa jako tankista. „Náhodou se tam objevil nadporučík nebo poručík, který říká: ,Co vy jste?‘ Tak jsem se hlásil, že opravuji lokomotivu, tamten se hlásil, že pracuje na soustruhu. Nás tam bylo čtyři, co jsme se společně přihlašovali, protože jsme utekli z depa, kde se opravovaly tanky. On říkal: ,Tak vy jste od železa? Tak tamhle dveře vidíte? Tak tam je napsaný TANKY. Tak jste tankista.‘ Tím [jsem] se stal tankistou na pokyn od perspektivního velitele, kterého jsem vůbec neznal.“ 

První zranění v Karpatech

Před bojovým nasazením proběhl výcvik, s tanky nemohl nikdo vyjet bez složitého proškolení. Navíc byly tanky starší, bylo jich málo a byly opotřebené, jednalo se o tanky z bojů o Kyjev a o Bílou Cerkev. Nedaleko „naštěstí“ probíhaly boje mezi sovětskými a německými vojáky. „Na bojišti zůstala řada poškozených tanků, tak z poškozených tanků jsme brali náhradní díly, a to se nesmělo, [na to] upozorňuji. Takže když jsme sundali kolo z tanku, co byl podbitý, tak jsme tam museli [dát] svoje poškozený kolo. Kus za kus.“

Přišla karpatsko-dukelská operace a Vladimír Palička se těšil, že poprvé v životě vstoupí na československou půdu. Sám sobě slíbil, že až vstoupí na území svých předků, vezme hrstku půdy do ruky a políbí ji. Místo toho dostal jeho tank Žižka zásah. „Já jsem hořel v tanku, ještě štěstí, že pršelo, takže jsem na trávě uhasil kombinézu. Dostal jsem zásah do nohy, a to jsem vůbec nevěděl, že mi teče krev v botě. Ještě byl jeden raněný, tak jsem ho táhl s sebou a utíkali jsme směrem dozadu k našim. Vybírali jsme si ty místa, kde nás nemohli vidět, kolem potůčku a podobně. Bylo štěstí, že [jsme běželi] kolem potůčku, protože když po nás začali střílet minomety, tak ty miny padaly do potoka. Vyhazovalo to ven bláto, ale bláto nám neškodilo. Hlavně že to nebyla žádná střepina. Takže útěk od tanku až do týlu se nám podařil.“ Vladimír Palička měl při svém prvním zranění veliké štěstí, kolem jeho tanku plno vojáků hořelo a některé tanky byly rozbité na malé kousky.

Makety tanků

Na bitvu u Jasla má Vladimír Palička zvláštní vzpomínky, bojoval i nebojoval. „Dělal jsem na tanku takovou maketu, tam se jezdilo tankem dopředu, aby Němci viděli, že se tam soustřeďují nějaké síly, tichounce se couvalo a zase na plný výkon k tomu místu… A samozřejmě tam byli ženisté, tak hned dělali tanky dřevěné, dělali maskování a podobně. Dělal jsem maskovací práci.“

Opět podbitý tank, tentokrát v ostravské operaci

Velitel tanku Romani měl ještě na polském území útočit na německé pozice. Zavelel Paličkovi: vpřed, vpřed. To však byla jeho poslední slova. „Tank uháněl po silnici a Němci utíkali. Já jsem to viděl z průzoru, přes který vidíte, co se děje. Teď jsem viděl, jak s koňmi a motorizovaní utíkají. Ale vidím také, že i kanon, který zůstal, mířil proti nám. Tak jsme do toho bouchli a taky jsme ho vyřadili. Až jsme zajeli do jednoho místa, kde v podstatě z menší místnosti, kterou nevím, na co používali, vystřelili z kanonu a jeden pás mi poškodili, že tank přestal být pohyblivý. Další střela byla z panzerschrecku, ten prorazil velitelskou věžičku a Romaniho rozpůlil napůl.“ V tanku měli světlice, které začaly hořet a vybuchovat. Výsledkem celé akce byl mrtvý velitel Romani a zaseté střepiny od světlic na zádech Porazíka a na hlavě Paličky. Zranění byli i další vojáci. Všem nezbývalo nic jiného, než vyskočit z tanku a utíkat směrem do týlu. „Já jsem myslel, že Romani je raněný, tak jsem ho chytil pod [jeho] ruce, nadzvedl, a ona mi půlka upadla na nohy. Úplně ho to přeřízlo.“ V nemocnici se zraněných ujal lékař, Porazík měl poraněná záda, ale na životě ho to neohrožovalo, Vladimír Palička si snad zpočátku zranění ani neuvědomoval, nebyl ve své kůži a cítil se zmateně a malátně, ale jakmile si sundal svou tankovou kuklu, tak pochopil. „Ta kukla byla tak prošpikovaná střepinami, až to nebylo hezké. Já jsem to ani nevěděl, až když jsem tu kuklu sundal dolů, tak teprve vidím střepiny v kukle i v hlavě.“ 

Po vyléčení se Vladimír Palička mohl podívat na stav svého tanku. Podařilo se mu vyprostit velitele Romaniho a podívat se na tank. Vnitřek i pás byl poničený a ohořelý, vozidlo bylo naprosto nepojízdné. Náhodou okolo prošel důstojník technického praporu a po kratší rozmluvě byl Vladimír Palička jmenován velitelem tanku. Celý výklad dokládá situaci na východní frontě: člověk je nahraditelný, tanky nikoliv.

Doprovod Němců k frontové linii

Po opravení tanku a po pohřbu padlých vojáků byl Vladimíru Paličkovi uložen rozkaz, aby odjel do blízkého lesíku k nějakému dvoru. Nově jmenovaný velitel tanku vyrazil plně ozbrojen společně se svým podřízeným, Janem Zámečníkem, směrem ke stavení. Ucítili lehkou vůni jídla a jakýsi ruský důstojník je pohostil. „Sedli jsme za stůl a dostali jsme smažené jídlo, které tak krásně vonělo, a kus chleba. Najednou se díváme, že na druhém konci stolu stojí Němci, říkám si, jak je to možné? Tak jsme se najedli a odešli spokojení, protože jsme věděli, že tam vládnou Rusové. Teprve potom jsme viděli, jak zakrytí Němci a Rusové v plášti jdou na přechod hraniční čáry našich styků. Tak jsme zjistili, že je to rozvědka.“

Klidná mysl v Rogowě

Ani po dvou zraněních neměl Vladimír Palička chvilku oddechu. Protože odmítl léčení zraněné hlavy, byl poslán do dalších bojů. Ještě na polském území, v obci Rogow, asi pět kilometrů od československých hranic, mohl opět přijít o život. „Cilc vjel na trať a dostal tolik zásahů, že ani samopalníci z něj neseskočili. Já jsem jel jako druhý, tak jsem spustil dýmovnice, zadýmoval se a [jel jsem] zpátky za baráky. Ale to nebylo pouze tohle. Další dva tanky, které jely za mnou, dostaly zásahy, ale ne přímo, ale zásahy [dostali] velitelé, kteří pozorovali z tanků. Záslocký utíkal do týlu, Andrašík zrovna tak, oba dva [dostali zásah] do ruky a utíkali.“ Nikdo netušil, odkud mohou Němci střílet, a až pomocí dalekohledu tankisté zjistili, že se jedná o obrněný vlak.

„Slíbil jsem, že políbím půdu“

Po Rogowě se Vladimír Palička dostal do Tworkówa, který byl blíže bývalým československým hranicím, přesně tři kilometry. Odtud putovali do Pogrzebina a hranici se jim podařilo překonat v místě dnešních Kobeřic. „Když jsme přijeli do těch Kobeřic, tak se zastavil tank na náměstíčku, najednou vyskočí nějaká ženská a říká: ,To jsou naši synci.‘ Jak slyšela, že mluvíme česky, tak věděla, že to nejsou Rusové, ale že jsou to naši synci. Tak jsme zjistili, že jsme v naší obci.“

Vladimír Palička mohl splnit svůj slib, který si předsevzal ještě před karpatsko-dukelskou operací, mohl konečně políbit československou půdu. „Já jsem vzal půdu, trošičku jsem tak lízl, políbil jsem půdu. Protože jsem říkal, že překročím-li hranice, políbím půdu. Tak jsem to splnil, byl jsem označen jako náš synec a měl jsem dobrou náladu.“

Nováčkové z Albertovce

Po rozmístění vojenské techniky v Albertovci přišli k vojákům dobrovolníci s odhodláním bojovat. Z obce i z okolních vesnic přicházelo stále více a více mladých mužů. „A jak je nazvat? Ostravští dobrovolníci. Protože je to ostravská operace. Když jsme dorazili do Ostravy, tak už jich bylo přes stovku a všichni chtěli sloužit v armádě. I holky se dokonce hlásily.“

Vladimír Palička ovšem putoval dále se svým tankem přes Zábřeh a Kravaře, když najednou dostal rozkaz vrátit se do Albertovce na výcvik ostravských dobrovolníků. Z nováčků se měli stát noví tankisté.

Seznámení s budoucí manželkou

Ještě před přemístěním do Vítkovic zajel Vladimír Palička do Ostravy, kde uviděl na střeše jednoho baráku střílejícího Němce. „Tak mi to nedalo, vlétl jsem do baráku a hnal jsem nahoru. Němec měl podkovaný boty, tak jsem slyšel, jak dupe po schodech, a když jsem doběhl nahoru, tak už tam nebyl, skočil dolů. Takže se zabil. Já jsem zase běžel dolů po schodech, spletl jsem si poschodí a zaběhl jsem až do sklepa. A ve sklepě byli schovaní všichni, co bydleli v tom baráku. A když jsem začal mluvit: ,Nejsou tady Němci?‘, [začali], ,Jé, on mluví česky.‘ A byla tam taková jedna černovláska hezká a já jí říkám: ,Já si pro vás po válce přijdu.‘ Tím jsem se s ní rozloučil a setkal jsem se s ní až po přehlídce v Ostravě. Bezvadná holka.“

Ostrawica-granica

Po přehlídce v Praze i v Ostravě byl Vladimír Palička přemístěn k asistenčnímu oddílu, který měl i po válce hlídat československé hranice. Polská vláda měla Slezsko na dosah a nechtěla se vzdát alespoň jeho části, chtěla, aby polské území zasahovalo až před Ostravu. Samozřejmě že prezident Beneš byl striktně proti a československé hranice měly být předmnichovské. Napětí na hranicích vrcholilo a hrozba nového konfliktu vyvolala oboustranné vojenské hlídání prostoru. „Poláci tam měli třikrát tolik tanků. Ovšem byla tam jedna taková podmínka, že se nesmělo střílet. Takže Poláci třeba přijeli a rozhazovali mezi naše občany nějaké čokolády nebo propagační materiály. Když jsme viděli, že Poláci používají některé přemostění, tak jsme si tam postavili tank a bylo po jízdě, už [polský] náklaďák nejel. Takže pro mě válka skončila v říjnu.“

V Československé lidové armádě

Po podepsání smlouvy o neměnnosti československo-polských hranic byl Vladimír Palička s tankem umístěn do Vysokého Mýta jako technik brigády a jeho vojenská kariéra pokračovala. Celý svůj život zasvětil armádě, pracoval v pedagogických funkcích nebo ve výzkumném ústavu a neustále se vzdělával.

Profesní rozlet zabrzdilo až odeslání na sklad do Vamberka pro údajnou politickou nespolehlivost, ovšem již po roce 1968 byl pamětník umístěn na vojenskou katedru Univerzity Karlovy. V současnosti je funkcionářem Československé obce legionářské.

„Říkali, že vlastenectví se projevilo tím, že po vítězství v hokeji nad Ruskem celá Praha věsila vlajky a to vlastenectví se prokázalo v celé zemi. A to vlastenectví máme v krvi.“