Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Palkovič (* 1939)

• narozen 1. ledna 1939 v Lamači na Slovensku

• od dětství se věnoval sportu

• absolvoval střední průmyslovou školu v Kroměříži

• po vojně se usadil v jižních Čechách

• pracoval v papírně Větřní

• vstoupil do komunistické strany

• kvůli protestům proti sovětské okupaci vyslýchán StB a podmínečně odsouzen

• vyloučen z KSČ a degradován v zaměstnání

• po roce 1989 se stal starostou Větřní

Vladislav Palkovič se narodil 1. ledna 1939 v Lamači, který je dnes součástí Bratislavy, ale tehdy byl ještě samostatnou obcí  za Bratislavou. „Tam začínají Malé Karpaty a my jsme většinou pod lesem s klukama pásli krávy.“

Na své dětství vzpomíná Vladislav rád. Většinu času trávil s kamarády venku. Hráli si třeba na legendárního slovenského lidového hrdinu Jánošíka: „Jednoho jsme zvolili jako Jánošíka, dali jsme čas, aby se někde schoval, a pak jsme ho půl dne hledali.“ V létě se chodili koupat a na podzim pekli na polích brambory.

Už se mi nechtělo spát ve čtyřech na posteli

Vladislavovi rodiče měli celkem šestnáct dětí, ale polovina z nich bohužel zemřela při narození. „Vyrůstali jsme v jedný místnosti čtyři krát čtyři metry. Tam byly dvě postele a jedna kolébka, kde byl vždycky ten nejmladší. Spali jsme na posteli vždy dva na jedné straně a dva na druhé, abychom se vešli.“ Maminka byla v domácnosti a starala se o děti a otec pracoval v lese. „U nás pracoval jen otec, vždy jsme měli co jíst. Nebylo to lehký, ale nám jako dětem stačil kus chleba a polévka.“

S kamarády hráli fotbal a Vladislav velmi dobře běhal. První velký závod běžel, když mu bylo sedm let, skončil tehdy na pátém místě. Pak nastoupil na střední mlékárenskou průmyslovku do Kroměříže, kde začal hrát fotbal v oddíle Slava Kroměříž.

V roce 1958 Vladislav narukoval na dva roky na vojnu do Českých Budějovic. I tam se dostal k fotbalu a kopal za Duklu Budějovice. „Na té škole a pak i na vojně už jsem žil takovým kulturnějším životem, tak se mi moc nechtělo domů a spát zase ve čtyřech na posteli, tak jsem si sehnal práci v Prachaticích.“ Nastoupil do místní mlékárny a také se tam seznámil se svou  ženou Janou.

Já jsem to neodvolal

V roce 1961 se vzali a usadili se nejprve v Prachaticích a pak v Kaplici. Následně sehnal Vladislav práci v papírně Větřní poblíž Českého Krumlova, kde pracoval u svinovače. Později dostal nabídku působit v požární ochraně podniku. Tehdy také vstoupil do komunistické strany. V Československu se uvolňovaly poměry a lidé věřili, že se systém může obrodit. O to větší šok přinesla invaze armád zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968.

Rok nato Vladislav Palkovič na výzvu kolegyně roznášel letáky, které spoluobčany přesvědčovaly k účasti na manifestačním pochodu na horu Kleť u Českého Krumlova. Ten byl naplánovaný na výročí okupace 21. srpna 1969, uskutečnit už se ale nestihl. „Můj soused mě viděl, jak dávám do schránek letáky, a udal mě,“ říká pamětník.

Vladislav musel na výslechy na StB a následně k soudu. „Odsoudili nás na soudě v Krumlově. Já jsem dostal z těch, co se do toho zapletli, nejvyšší trest – šest měsíců. Ostatní dostali po měsíci. Já jsem totiž neodvolal to, co jsem udělal.“ Do vězení Vladislav Palkovič nastoupit nemusel, ale vyloučili ho z komunistické strany.

V podniku mohl zůstat, ale na podřadné pozici. „Ostatní, co zachybovali, tak vyhodili úplně z fabriky. Já nevím, proč mě nechali, tak jsem dělal na té dřevárně. Házel jsem polínka na pás, který běžel, a abych si vydělal, tak jsem musel za směnu hodit alespoň osmdesát metrů dřeva.“

Vladislav utrpěl těžký pracovní úraz. Pás mu zkroutil nohu, kterou musel mít následně půl roku v sádře. „Pak jsem nemohl dělat tuhle práci, tak mě dali jinam.“ Nastoupil do kamenolomu ve Vyšném. Vzpomíná, jak ho střelmistr jednou požádal, aby odstřelil něco, na co neměl složené zkoušky. „Ten vedoucí mě udal, že střílím, co nesmím, a přitom jsem to dělal pro lom. Takhle se tehdy žilo.“

Maraton bych zaběhl i dnes

Časem musel z kamenolomu odejít střelmistr. „Já jsem bohužel nebo bohudík měl jako jediný průmyslovku, tak přišli za mnou,“ vysvětluje pamětník. Na měsíc odjel do Otrokovic, kde udělal střelmistrovské zkoušky. Dva roky se pak ještě musel učit na velké odstřely, aby mohl práci vykonávat. Brzy poté však v kamenolomu ukončili těžbu.

Následně dva roky pracoval jako úředník na národním výboru v majetkovém oddělení a pak v továrně na mletí vápence v Hubenově. „Pak jsem šel do důchodu, ale jsem zvyklý makat, tak jsem chvíli prodával tabákové výrobky a všechno k tomu. To bylo báječný, protože v lomu, když jsem neměl co dělat, tak jsem se učil anglicky – a sem opravdu chodili hlavně cizinci.“

Vladislav si postavil domek, ve kterém dnes žije. I v důchodu se věnoval svému největšímu koníčku – běhání. „Každý rok jsem odběhl pět závodů v Kamenném Újezdě,“ říká pamětník. Nejdelší závod, který absolvoval, byl ve Francii na 187 km. Maratony běhal v Čechách i po Evropě. „Maraton bych zaběhl i dnes, ale už se mi moc nechce běžet šest hodin.“ V současnosti proto pravidelně běhá jen v nedalekém lese.

Po roce 1989 byl Vladislav Palkovič zvolen starostou obce Větřní, kde žije. „To byla dost těžká práce. Byl jsem rád, když jsem mohl odejít,“ popisuje pamětník. Vývoj politické situace u nás po pádu komunistického režimu hodnotí spíš negativně: „Na důležitých místech zůstali komunisté, jenom se převlékli.“