Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Pangrácová (* 1937)

• narozena 21. května 1937 v Říčanech

• po osvobození u rodiny nějakou dobu přebývali sovětští vojáci

• v roce 1948 cvičila na XI. všesokolském sletu

• v 60. letech dálkově vystudovala Pedagogickou fakultu UK

• v roce 1970 odmítla vstoupit do komunistické strany

• živila se jako učitelka v okolních obcích

• po revoluci v roce 1989 založila rodinnou školu v Říčanech

Narodila se krátce před 2. světovou válkou ve středočeských Říčanech a městu zůstala celý život věrná. Z velkých dějinných událostí si vybavuje konec války, prchající německé i přijíždějící sovětské vojáky. Popisuje, jak rodiny před sovětskými vojáky zamykaly mladá děvčata. Na její život měl vliv jak sport, zejména Sokol, tak víra, již zcela neopustila ani v době komunistické totality. Cvičila na všesokolském sletu v roce 1948 i následných spartakiádách, chtěla být učitelkou, což se jí i bez stranické knížky povedlo. Po sametové revoluci se jí zcela změnil život. Obnovovala Sokol v rodných Říčanech, založila střední školu. 

Miloslava Pangrácová se narodila se 21. května 1937 v Říčanech, za svobodna se jmenovala Trojanová. Maminka Marie Trojanová z Říčan byla švadlena, tatínek Václav Trojan pocházel z Uhříněvsi, vyučený krejčí a pracoval jako hlavní kožešník u kožešníka Krause v Praze Na Příkopech. Zažila ještě svého děda z matčiny strany tesaře Václava Rohožku a babičku z otcovy strany Marii Trojanovou, která bydlela s rodinou.

Tatínek pamětnice zůstal i po okupaci a emigraci původního majitele pracovat v kožešnictví v Praze Na Příkopech, závod vedl Němec. Jednou tatínek nepřišel do práce. „Přišlo k nám gestapo s tím, že otec sabotuje práci. Gestapo zavedli k tatínkovi do pokoje. Když ho uviděli, tak okamžitě odešli.“ Otec měl růži v obličeji.

Praha volá o pomoc 

Během války rodina poslouchala ve sklepě rádio. Výraznější vzpomínky má pamětnice až ze samotného konce války. Dům, kde rodina dodnes bydlí, je přímo naproti škole, v níž měli sídlo němečtí vojáci a kde skladovali munici. „Když se schylovalo ke konci války, pociťovala jsem jen strach,“ říká. 

Popisuje také, jak na zahradě měli do země vykopanou velikánskou jámu, která měla sloužit jako kryt. Neměl však pevnou střechu.  „A když začínala revoluce, maminka do toho krytu nosila obrázky svojí maminky a tatínka a pekla štrúdl. To nemohu dodnes pochopit,“ vypráví.

S koncem války a dobou osvobození si Miloslava vybavuje, jak viděla kolony Němců, kteří se chtěli dostat do Benešova, aby je zajali Američané. A když němečtí vojáci odjeli, přijeli Sověti na koních a zpívali si píseň Políčko, pole. „Usídlili se u nás na dvoře a byli tady,“ vzpomíná Miloslava. 

Kromě o sedm let starší sestry Marie vyrůstala Miloslava Pangrácová také se sestřenicí Libuší Janouškovou, která žila s rodinou Trojanových. Tatínkova sestra totiž jednoho dne přijela a s odůvodněním, že má hodně dětí a nejsou na tom dobře, se zeptala, zdali může Libušku – mimochodem, o čtrnáct let starší než Miloslava – u Trojanových nechat. „Brala jsem ji jako sestru,“ vysvětluje pamětnice.

Trojanovi chovali husy, slepice, prase, kozu, kachny či králíky. Rodina měla také v domě, který rodiče pamětnice postavili v roce 1930, v horním patře dvoje nájemníky. Všechny rodiny měly mladé dcery, na která rodina po příjezdu sovětských vojáků dávala pozor. „Vím, že naši tahle děvčata zavírali do pokoje, aby byla pod zámkem. Hrozně se o ně báli.“ 

Krátce po válce ubytovali rodiče Miloslavy Pangrácové v polosuterénu svého domu potulné herce. Jeden z nich odhalil u pamětnice počínající záškrt a tím jí zachránil život. „V té době byla velká epidemie záškrtu a hodně dětí na něj zemřelo,“ vypráví pamětnice.  Byla pak hospitalizovaná. „Byla jsem u nějakých sestřiček. Vidím velkou místnost, bylo nás tam osm, možná deset. Když naši přišli na návštěvu, tak stáli venku a my jsme se dívali z okna.“  

Zabili nám Honzu Masaryka

Otec pamětnice byl před 2. světovou válkou i po ní aktivním členem České strany národně sociální a byl členem různých zastupitelstev v Říčanech. Skončil v roce 1949. „Protože nesouhlasil s těmi poměry, které se rýsovaly,“ vysvětluje Miloslava Pangrácová.

Výraznou vzpomínku má pamětnice na smrt Jana Masaryka. „Pamatuji si to, jako by to bylo dneska, jak maminka řekla: ‚Zabili nám Honzu Masaryka.‘“

Na přelomu června a července roku 1948 se konal XI. všesokolský slet, kde Miloslava Pangrácová cvičila coby malá dívka v červené sukni a režné blůze. „Na tom sletu to bylo úžasné,“ říká. „To, že jsem chodila do Sokola, ovlivnilo celý můj život. To nebylo jen cvičení. Duch sokolství na mě působil, i když jsem to nevěděla,“ vyznává se pamětnice Sokolu. 

Po roce 1948 byla zrušena Česká obec sokolská. „V Říčanech pak byl Sokol, stále se to jmenovalo Sokol, ale byla to Dělnická tělovýchovná jednota,“ vzpomíná Miloslava Pangrácová, která se v rámci tělovýchovné jednoty věnovala závodně basketbalu. S přeměnou sletů na spartakiády neupadala ochota pamětnice na nich cvičit. „Když byl člověk zvyklý cvičit, tak chtěl cvičit i dál,“ dodává. Až při poslední spartakiádě v roce 1985 si podle svých slov uvědomila, že se jedná o masovou propagaci komunismu, do té doby své cvičení na Strahově vnímala jen jako tělovýchovnou aktivitu.

Dalším z pilířů rodiny Miloslavy Pangrácové je víra. Rodina se hlásila se k římskokatolické církvi. „Bylo to krásné, když jsem jezdili na poutě do Staré Boleslavi. Na koňských povozech jezdily děti se staršími lidmi a ostatní šli z Říčan do Staré Boleslavi pěšky.“ Autobusem se zas jezdilo na poutě na Svatou Horu do Příbrami. Maminka pamětnice  chodila do kostela i po roce 1948 pravidelně, ale Miloslava Pangrácová jen občas. V roce 1998 si začala dělat katechetický kurz na Teologické fakultě Univerzity Karlovy a dodnes vyučuje náboženství. „Život člověka, který věří v Boha se stane diametrálně odlišný oproti době, kdy víru měl, ale nežil ji. Kdybych neměla tak silnou víru, jako mám teď, tak bych některé věci dělala úplně jinak. Víra člověka posiluje v každé situaci,“ soudí pamětnice.

Rodina Miloslavy Pangrácové také vlastnila pole u Kolovrat a ve Všestarech, která její maminka odmítala dát do JZD. „Takže jí dali takové políčko za našimi domy, tedy pozemek v naší ulici, který zase patřil někomu jinému,“ vzpomíná pamětnice s tím, že jiné rodiny v jejich okolí se půdy vzdaly. Protože se podle pamětnice jednalo o drobné hospodářství, neměla rodina žádné těžkosti. Po roce 1990 byla původní pole a louky rodině vráceny.

Být učitelkou

Základní školu navštěvovala Miloslava v Říčanech. Posléze přešla na říčanské gymnázium, ze kterého se po roce stala Jedenáctiletá střední škola. Původně chtěla být pamětnice lékařkou, později se spíše klonila k profesi učitelky. Studovat jít nejprve nemohla, jelikož během studia Miloslavy Pangrácové na gymnáziu ranila jejího tatínka mozková mrtvice. S důchodem 350 korun ale velice těžko vyšel, a tak musela vypomoci právě Miloslava a najít si zaměstnání. 

V roce 1959 nebo 1960 dostala nabídku jít i bez příslušného vzdělání učit do nedalekého Mukařova. Zároveň se hlásila i na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, nevyšlo to. „Zkoušky z češtiny i z tělocviku jsem udělala, ale přišlo mi vyrozumění, že mě nepřijímají, protože jsem neuspěla u všeobecného pohovoru. Myslím si, že jsem měla velice špatný posudek od uličního výboru,“ hodnotí pamětnice. Nevzdala se, další rok se přihlásila znovu a byla přijata. Studium dokončila v roce 1969.

Ještě na škole v Mukařově lákali pamětnici manželé Kožkovi ke vstupu do KSČ. „Přišla jsem domů, brečela jsem a říkala, že já do KSČ nikdy nevstoupím,“ vzpomíná. Své rozhodnutí odůvodnila tak, že má moc povinností a neměla by možnost se plně věnovat práci ve straně. Odolala podle svých slov i tlaku na ideologickou výchovu mládeže. „Při tělocviku nemusíte říkat vůbec nic. A při češtině jsem se držela toho, co bylo v osnovách.“ 

Pražskému jaru nedůvěřovala

V roce 1968, době Pražského jara a okupace vojsk Varšavské smlouvy, bylo Miloslavě jedenatřicet let. Pražskému jaru ovšem moc nedůvěřovala. „Nevěřila jsem, že by se něco mohlo změnit. Komunismus se tu držel zuby nehty,“ vybavuje si své tehdejší pocity pamětnice. Vpád vojsk Varšavské smlouvy označuje jako „něco šíleného“. 

„Když jsem slyšela v rádiu, že Praha volá o pomoc - už podruhé v mém životě - tak jsem vzala rádio, otevřela okno dokořán a pustila jsem to volání jen tak do ulice. 

Spolu s manželem jela do Prahy vzdát v lednu 1969 čest památce Jana Palacha při jeho pohřbu . „Já si myslím, že to je veliká odvaha. Jeho čin měl určitě smysl. Pro něj určitě, protože jinak by to neudělal. A pro ostatní také, aby se zamysleli, co se tady děje,“ myslí si pamětnice. 

V roce 1970, když byla na mateřské dovolené s druhou dcerou Mirkou, probíhaly prověrky. Ředitel školy v Říčanech Radošovicích jí jen zavolal, že je na mateřské a k žádnému pohovoru tudíž nemusí. „On mě vlastně zachránil, nemusela jsem nic říkat.“

Po mateřské začala v roce 1972 učit v sousední Uhříněvsi, kde zůstala dva roky. Coby firemní benefit si během té doby udělala řidičský průkaz, což se jí hodilo vzápětí. Začala totiž pracovat v malotřídce ve Slušticích, kam by se bez automobilu nedostala. Strávila tam rok a pak dostala místo na základní škole v Říčanech u kostela, kde působila do roku 1982. „Já jsem věděla, že už mlčet nebudu a že budu všechno říkat tak, jak si to myslím, protože toho už mám dost,“ odůvodňuje své rozhodnutí odejít z vysněné školy na říčanské stavební učiliště.  
„Na učilišti byli třeba  kluci, kteří měli na základní škole vyznamenání. Byli tam i takoví, co na tom nebyli tak dobře, ale chtěli se vyučit,“ přibližuje svou zkušenost s učni v 80. letech. Většina učitelů říčanského učiliště tehdy podle jejích vzpomínek nebyla ve straně. Jednou z výjimek byl učitel občanské výchovy, který si přišel Miloslavě Pangrácové coby třídní stěžovat na učně z její třídy. Měli prý protistátní řeči. Učni se bránili, že se jich vyučující jen ptal, co si myslí, a tak mu to řekli. „Je to pěkné, že říkáte, co si myslíte. Ale také si bohužel musíte uvědomit, komu to říkáte. Vždyť by vás mohli z učiliště vyhodit,“ řekla tehdy podle svých vzpomínek svým svěřencům.  

Vybavuje si, že se díky jednomu kolegovi se dostávala k samizdatům a mohla si tak leccos přečíst. „Když se v Praze masově začali objevovat východní Němci, tak jsem si říkala, co bude s námi, my pořád nic,“ vzpomíná Miloslava Pangrácová na pozdní léto roku 1989.

Obnova nejen Sokola

Pamětnice je přesvědčená, že se v pátek 17. listopadu objevil prostřih z Národní třídy. „Já jsem to tam viděla,“ je si jistá Miloslava Pangrácová. Až později se podle svých vzpomínek dozvěděla, co se přesně dělo.
Na říčanském učilišti začali i přes výhružky z vedení stávkovat. „S kluky jsem vyšli do ulic,“ vybavuje si pamětnice. Později jezdila do Prahy na zaplněné Václavské náměstí i na Letnou. „Bylo to něco úžasného to zažívat.“

V den zvolení Václava Havla prezidentem se vypravila s kamarádkou na Pražský hrad. „Na Malostranské jsme šly na WC, abychom vydržely. A na tom WC jsme uslyšely, že byl Václav Havel zvolen prezidentem,“ vybavuje si kuriózní zážitek. Dostaly se až na třetí nádvoří Pražského hradu, vylezly na kašnu a měly tak dobrý výhled. „Lidi tam lezli i na okna,“ popisuje hustotu tehdejšího davu.

Po roce 1989 založila Miloslava Pangrácová v Říčanech rodinnou školu, jejíž byla ředitelkou do roku 1998, kdy šla pamětnice do důchodu. Ještě během jejího působení se škola proměnila na obchodní akademii, jež se posléze sloučila s místním gymnáziem. Miloslava Pangrácová v Říčanech spoluzakládala Občanské fórum, angažovala se také v lokální politice a byla opakovaně zvolena do zastupitelstev, kde zůstala zhruba šestnáct  let. Reprezentovala ODS, jejíž členkou dosud je. 

Po revoluci se také podílela na obnově Sokola jak v Říčanech, tak i na úrovni České obce sokolské. Byla členkou Ústředního sboru žen České obce sokolské, dosud je jeho čestnou členkou.

Až do roku 2018 cvičila na každém Všesokolském sletu. Při sletu v roce 2024 cvičila na speciálním pódiu Věrné gardy.

A jak zní motto, kterým se Miloslava v životě řídí? „Radovat se z každého dne a s pokorou přijímat radosti a těžkosti života,“ uzavírá Miloslava Pangrácová své vyprávění