MUDr. Anna Pánková (* 1945)

Anna Pánková

Hlavně buď hodná a poslouchej maminku, řekl táta

Lékařka Anna Pánková, šarmantní a milá dáma, vzpomíná na své dětství i mladá léta ráda, což samo o sobě není nic překvapivého. Otec pamětnice byl však v roce 1949 zatčen a dva roky vězněn v táboře nucených prací, což její život i život celé rodiny zásadním způsobem ovlivnilo. Jako malá holčička zažila otcovo zatčení, výslech na StB, místo studia na střední škole pracovala ve strojovně, oba rodiče těžko sháněli zaměstnání a rodina byla šikanována za „buržoazní manýry“. Rodiče, kteří se snažili dceři umožnit život ve svobodné zemi, proto dívku připravovali na možnou emigraci, pokud se k tomu naskytne příležitost. Přesto ve vzpomínkách paní Pánkové nenajdeme stížnosti na běh věcí ani lítost, snad jen konstatování, že se po únoru 1948 situace ve státě vymkla kontrole. Pro nás by její vyprávění mělo být varováním, aby k dalším podobným výmykům už nikdy nedošlo. 

Táta se s mámou nesměl stýkat

Paní Anna Pánková se narodila v Praze v lednu 1945 ve smíšené česko-židovské rodině jako jediné dítě. Její otec Dezider Gottlieb pocházel z asimilované židovské rodiny usazené ve slovenském Lučenci. Později vystudoval Právnickou fakultu v Praze, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, dívkou z rodiny českého advokáta Josefa Jíry z Brandýsa nad Labem. „Matčini rodiče měli tátu rádi a vážili si ho, byť byl z chudé rodiny, a podporovali ho na studiích. Za to se dědečkovi někteří sousedé začátkem války ‚odměnili‘ nenávistným článkem v týdeníku Arijský boj a pomalováním domu, kde žil, židovskými hvězdami,“ vzpomíná Anna Pánková. Díky své nežidovské manželce byl otec pamětnice ušetřen transportu do ghetta nebo do koncentračního tábora, kde zahynula většina jeho příbuzných. V důsledku protižidovských opatření zavedených v protektorátu nesměli od roku 1941 nebo 1942 žít rodiče ve společné domácnosti. „Tátu vystěhovali do domu v Krakovské ulici, kde žili jen Židé, vlastně to bylo takové malé ghetto. Matku nesměl navštěvovat. Byli tehdy mladí a neposlušní a otec tajně za maminkou chodil. Naštěstí je nikdo neudal. Následkem jejich návštěv jsem se v lednu 1945 narodila já.“ Matka své těhotenství s židovským manželem nesměla přiznat, oficiálně bylo ještě nenarozené dítě připisováno rodinnému příteli, který formálně všechno vzal na sebe. Matku na konci války přidělili na práci do továrny. „Maminka pak byla už ve vysokém stupni těhotenství nasazena na práci ve smíchovské Tatrovce. Šla tam v kožíšku a už s bříškem. Poslali ji umývat záchody. Byla tak statečná, že si při práci se štětkou zpívala, čímž Němce zcela odzbrojila, takže se k ní chovali relativně slušně,“ říká Anna Pánková.

Nevím, jak dlouho budu pryč

Po válce si otec Dezider Gottlieb změnil jméno na Tomáš Jíra – převzal příjmení svého tehdy již zemřelého tchána. Pracoval jako právník na Ministerstvu průmyslu a finančně dokázal zajistit rodinu natolik, že matka mohla zůstat v domácnosti a věnovala se výtvarné práci a dceři. Anna se – jak bývalo zvykem u děvčat z dobrých rodin – učila hrát na klavír a chodila i na hodiny jazyků. Konec čtyřicátých a hlavně začátek padesátých let ovšem dobrým zvykům a mravům nepřál. Jakékoli vybočení z tehdejší normy nastavené orientací na Sovětský svaz bylo nevhodné a bylo označeno za buržoazní přežitek, který se trestal. Změny následující po komunistickém převratu v únoru 1948 rodina Jírových brzy pocítila na vlastní kůži. V rámci znárodnění, tedy přidělení původně soukromého vlastnictví dělnické a rolnické třídě, vyvlastnili komunisté domek, kde žila Annina babička. Starou paní tehdy vystěhovali na půdu a větší část domku osídlila cizí rodina s dítětem. „Babičku jsme obdivovali. Ta nastěhovaná rodina byla dost primitivní a pologramotná, domek a zahradu takřka vybydlela, ale babička byla tak hodná, že jim ještě hlídala děcko.“  

Život celé rodiny se od základu změnil po otcově zatčení a uvěznění v roce 1949. Otce zatkli spolu s několika jeho kolegy podobného smýšlení, také právníky. Byl označen za nepřítele zřízení, protože se „nezapojil do budování vlasti“. Jako záminka mimo jiné posloužilo i jeho pracovní jednání s maďarskou továrnou, při němž měl údajně „sympatizovat s maďarskými kapitalisty“. I po více než šedesáti letech si Anna Pánková s dojetím vybavuje vzpomínku na otcovo zatčení: „V noci ke mně přišel tatínek do pokojíku a probudil mě s tím, že musí odejít. ‚Nevím, jak dlouho budu pryč. Hlavně buď hodná a poslouchej maminku.‘ Objal mě a vzal do náruče. Pak ale přišel chlap v koženém kabátě a od mého milého táty mě odtrhl. Půl roku jsme pak o něm neměli žádné zprávy.“ Otec byl z rozhodnutí komise bez řádného soudu vysídlen do tábora nucených prací a čekaly ho dva roky fyzicky namáhavé práce v uranových dolech na Příbramsku a v Jáchymově. V táborech nucených prací byli internováni takzvaní nepřátelé režimu, lidé s příbuznými v zahraničí, lidé majetní a lidé nekomunistického smýšlení, kteří by mohli ohrozit kurz nastolený komunisty po únoru 1948. Rodina neměla o otci asi půl roku žádné zprávy, proslýchalo se, že byl odvezen na Sibiř. Později dostali v propašovaném motáku zprávu, že „pán v kožené bundě byl převezen z Příbrami do Jáchymova“.

Po otcově zatčení musela k výslechu na Ministerstvo vnitra i matka a výslech fakticky absolvovala i tehdy čtyřletá Anna. „Dovnitř jsem nesměla. Stála jsem na chodbě, kde mě měla hlídat nějaká paní. Celou dobu se mě vyptávala, vlastně mě vyslýchala, což jsme ale zjistili s babičkou a rodiči až zpětně. Ptala se mě například, jestli rozumím rádiu, které babička pouští. A já tehdy, ač jsem věděla, že rodiče poslouchají cizí rádio, jsem jí odpověděla: ‚Ne, babička mi pouští jen pohádky.‘“ Policistka se snažila od dítěte zjistit, zda rodiče neposlouchají Svobodnou Evropu nebo Volá Londýn, zahraniční vysílání do Československa, jejichž poslech se trestal. Cizí rozhlas rodina sice poslouchala, ale samozřejmě potichu a nesmělo se o tom nikde mluvit. „Jiní rodiče se také často vyptávali, jaké posloucháme doma rádio, zajímalo je, jestli neposloucháme cizí vysílání. To rodiče i babička poslouchali a potom vždy říkali: ‚Už nás přijdou osvobodit, přijdou nám na pomoc. Američané a Angličané to tady takhle nenechají.‘ Nepřišli, pomohli jsme si až sami.“

Ty rukavice sundáš, soudružko!

 Pro Annu otcovo uvěznění znamenalo konec možnosti dalšího studia. Měla špatný kádrový profil, posudek, který vypracovával uliční výbor, jakási skupina komunistických důvěrníků, jež se vyjadřovala k podstatným událostem – k přijetí na školu nebo do zaměstnání, k vycestování do zahraničí atd. Anna Pánková si vzpomíná na jeden incident své matky s předsedkyní uličního výboru: „Maminka mě vedla do klavíru. Já měla v podpaží noty, to byl taky buržoazní přežitek, a matka, tak jak byla zvyklá, na hlavě klobouk a ruce v rukavičkách. Předsedkyně jí strhla klobouk z hlavy, šlapala po něm a přitom křičela na matku: ‚A ty rukavice sundáš, soudružko, taky!‘“ Chování upomínající na eleganci a dobré mravy první republiky se s budovatelským nadšením a vervou proletariátu neslučovalo.       

Na svá školní léta vzpomíná pamětnice převážně v dobrém, a to hlavně díky přátelství několika dívek a společně strávenému času, který věnovaly sportu i hudbě: „Tehdy, začátkem šedesátých let, přišel rock and roll. Moje kamarádka měla staršího bratra, který hrál skvěle na klavír. Chodily jsme k němu, měl i další přátele, a u nich se hrálo, zpívalo i tancovalo. Jejich maminka pak volala: ‚Tiše, tiše, sousedi to uslyší. To jsou komouši, to bude malér!‘“ Ve škole měla Anna výborný prospěch, reprezentovala školu v recitačních i dalších soutěžích, věnovala se krasobruslení, přesto nemohla na studium na gymnáziu ani na jiné střední škole ani pomyslet kvůli zamítavému stanovisku uličního výboru. „Asi tři týdny před koncem školního roku přišlo poštou vyrozumění, že pocházím z reakcionářské rodiny, a proto, že byl otec vězněn, nemohu být přijata ke studiu na gymnáziu.“ Anna navíc jako jedna z mála ve třídě nevstoupila do pionýrské organizace: „Babička říkala, že pionýři jsou malí komunisté a po tom, co provedli tatínkovi, nepřipadá v úvahu, abych byla v Pionýru. Takoví jsme byli ve třídě tři.“

Místo na gymnázium do výroby

Místo vysněného studia na gymnáziu měla čtrnáctiletá Anna nastoupit do výroby, nejlépe do továrny k pásu, „nabízela se knoflíkárna nebo soustruh“. Situaci, kterou sama vnímala jako krajně nespravedlivou, jí ulehčila rodina, která se snažila brát celou záležitost spíše s humorem a nadhledem. Ale nebylo to vůbec jednoduché. „Moje maminka poté, co jsem se nedostala na školu, skončila na chvíli v blázinci. Doma byla statečná, ale v práci se zhroutila a začala křičet něco o komunistických sviních. Přijela pro ni StB, ale dříve, než ji odvezli, tak ji její kolegyně, obávaná kovaná komunistka, naložila do taxíku a odvezla do blázince,“ vzpomíná Anna Pánková. Kolegyně tím maminku vlastně zachránila před téměř jistým zatčením. Matka pak jen těžko hledala zaměstnání a otec na tom byl podobně – po propuštění z vězení byl prakticky nezaměstnatelný, a tak po nocích překládal. V Annině nejbližším okolí se však našly ještě tragičtější případy: „Úplně jinak na tom byla má spolužačka, která kvůli tomu, že ji nenechali dál studovat, spáchala sebevraždu. Její pohřeb se pak stal i pro ostatní stejně postižené rodiny demonstrací proti komunismu.“

Annina maminka znala správce zimního stadionu na Štvanici, který se nabídl, že dívku ze známosti zaměstná. Šlo o namáhavou a fyzicky náročnou práci u strojů, které vyráběly a udržovaly led. „Stroje byly umístěny přímo pod ledovou plochou a chodilo se tam temnými chodbami. Bylo potřeba je promazat, utáhnout matici a vylézt k nim. Nejenže jsem tam byla jediné dítě, ale i jediná žena. Pracovali tam i lidé s mentálním postižením, často mongoloidní hromotluci s Downovým syndromem. Ve čtrnácti letech jsem se jich hrozně bála,“ vzpomíná. Po práci se Anna Pánková dál věnovala krasobruslení a s týmem bruslařů jezdila i na zájezdy do zahraničí: „Ale jen do Sovětského svazu, jinam mě kvůli špatnému kádrovému profilu nepustili.“

Na nespravedlnost je třeba upozornit

Po dvou letech v dělnické profesi dostala Anna doporučení ke studiu na střední škole pro pracující. Úkolem těchto škol bylo – alespoň formálně – doplnit vzdělání zaměstnaným lidem, většinou členům KSČ. Představovaly však jedinou možnost studia pro podobné případy, jako byl ten Annin. „Úroveň školy byla velmi nízká. Ti lidé tam měli sotva pár tříd základní školy, ale za to, že byli v partaji, dostali vedoucí místa, třeba ředitelů továrny nebo letecké společnosti. A aby si svá místa udrželi, museli mít aspoň maturitu.“ Přesto se Anně po absolvování školy pro pracující podařilo složit úspěšně zkoušky na lékařskou fakultu, i když především proto, že se připravovala individuálně mimo školu. „Paradoxně hlavním důvodem, proč mě přijali, nebylo ani tak to, že jsem úspěšně složila těžké přijímačky, jako spíše to, že jsem byla dělník. Už jsem neměla flastr dítěte z buržoazní rodiny,“ říká.      

Začátkem šedesátých let přišlo navíc určité uvolnění ve společnosti, více než potřebné po rigidních padesátých letech. Osud lidí už tolik neležel v rukou kádrováků. Před posledním ročníkem studia lékařské fakulty v létě 1968 měla Anna Pánková možnost vycestovat na odbornou praxi do Londýna. Při zpáteční cestě se ve vlaku dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Zprávy byly všelijaké, proslýchalo se, že hranice jsou zavřené, že se doma střílí lidi na počkání a že dál jet nemůžeme. Zavládl chaos. Několik dní jsem strávila u rodinných přátel ve Frankfurtu.“ Rodiče, kteří vyzývali dceru v nejisté době k emigraci, jí posílali do Frankfurtu přes známé osobní věci i oblečení. „Jeden chlapec ze Švýcarska, který se s našimi v Praze setkal, mi přivezl dokonce i Bibli.“ Později se snažili její pobyt alespoň pro začátek legalizovat a zajistit Anně možnost dokončit studium v zahraničí. „Ale v říjnu, kdy jsem zjistila, že školy v Praze jsou opět otevřené, jsem se s českým konzulem vrátila do Čech.“ Toho, že v roce 1968 neemigrovala, nelituje. „Měla jsem tu milovanou babičku i rodiče a navíc mám Prahu a Čechy moc ráda.“ Po dokončení lékařské fakulty v roce 1970 pracovala Anna Pánková jako lékařka, později se vdala a založila rodinu. Vzkaz paní Anny Pánkové týkající se padesátých let je důležitý i pro dnešek: „Padesátá léta, kdy zemi i život člověka řídila lůza bez vzdělání, se nesmějí opakovat. V osmačtyřicátém roce se to komunistům vymklo z ruky a pak už se to vezlo dál.“ Pamětnice je přesvědčena, že podobným událostem lze předejít i tím, že lidé nebudou lhostejní: „Když se děje nějaká nespravedlnost, je potřeba na ni upozornit.“  

Podle vyprávění paní Anny Pánkové napsala v březnu 2014 Andrea Jelínková.