Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Panušková (* 1940)

• narozena 14. května 1940 v Miřenicích

• pamatuje nálety na konci války a osvobození americkou armádou

• do roku 1954 chodila do měšťanky v Nalžovských horách

• otec Josef Melka roku 1954 odsouzen k osmiměsíčnímu trestu za zabití prasete načerno

• od 14 let pomáhala v hospodářství

• rodinné hospodářství připadlo JZD

• 10. června 1961 se provdala za bývalého komunistického vězně Miroslava Panušku

• rodina přesídlila do Sušice

• po sametové revoluci podnikala v obchodu s domácími potřebami

Život Hany Panuškové nebyl právě zalitý sluncem. Odmala byla vedena k práci v hospodářství, a tak se nemohla věnovat vysněné práci učitelky v mateřské škole. Přesto ale její mládí plné dřiny zpestřovaly světlé chvilky, ať už to byla návštěva loutkového divadla, schůzky na pastvinách či maminčina vřelá náruč. S nástupem komunistického režimu ovšem přišel zlom. Jejího tatínka zavřeli jen proto, že si načerno zabil vlastní prase. Byla to však pouze záminka. Maminka se třemi dětmi zůstala na hospodářství sama, pak o něj přišli docela. Také Hanin manžel neměl lehký život. Odseděl si pět let v komunistických lágrech. Historii slavného rodu Panušků se však zlovolnému totalitnímu režimu vymazat nepodařilo.

Hana Panušková, dívčím jménem Melková, se narodila 14. května 1940 v Miřenicích. Její tatínek Josef Melka, narozený roku 1892, byl toho času největším sedlákem v kraji. Maminka Božena, za svobodna Bayerová, pocházela z malé vesnice Střítež na Klatovsku. Narodila se roku 1905.

Hana na své dětství moc ráda vzpomíná. „Tatínek už byl v letech. Ženil se, když mu bylo pětačtyřicet, a maminka taky nebyla nejmladší. Přesto mě spolu s dalšími dvěma sourozenci velice hýčkali. Naše dětství bylo opravdu krásné,“ vypráví zasněně. Maminka se starala o hospodářství a měla se co ohánět. Přesto si ale na své děti vždycky našla čas. „Obzvláště o Vánocích pro nás dokázala vykouzlit opravdu nádherné prostředí. Dodnes na tu krásu nemohu zapomenout.“

S Američany se měl dobře i dobytek

Maminčina sestra bydlela v Praze. Pracovala jako švadlena a na své dvě děti byla docela sama. „A tak jí rodiče za války posílali bochníky chleba.“ Hana Panušková si vzpomíná také na nálety na konci druhé světové války. V té době jí bylo pět let. Veselejší vzpomínkou je pro ni ta na setkání s americkými vojáky, kteří do vesnice přijeli v neděli 5. května. Hanina matka se lekla, že jsou to Němci. Sebrala děti, uháněla s nimi domů, a když byli všichni v bezpečí, zahákovala zevnitř dveře. „Když pak ale viděla, jak vesničané vycházejí ze svých domovů a cizí vojáky vítají, tak se osmělila. Vylezli jsme ven a měli jsme radost, že jsou to opravdu Američané,“ vypráví Hana Panušková. Američtí vojáci zůstali ve vesnici asi pět dní, přičemž bydleli ve vyklizené hasičské zbrojnici. „Udělali si tam polní kuchyni a byli bohatě zásobeni. Rozdávali konzervy, čokoládu, a my jsme se s nimi měli moc dobře. Za odměnu od nás dostávali třeba lívance, které si máčeli do kompotu, a my jsme se tomu strašně smáli. Když něco nesnědli, tatínek to sléval do puten a pak to dával dobytku, takže se s nimi měl dobře i dobytek.“

Malou Haničku si pořád fotografovali, a dokonce ji i posadili na tank, což se jí ale moc nelíbilo. Ze začátku měla také velký strach z černochů. „Když jsem nějakého uviděla, začala jsem tak křičet, až na mě babička hodila zástěru,“ vzpomíná s úsměvem. Když pak američtí vojáci vytáhli v hospodě nablýskané hudební nástroje, maminka byla zklamaná. Očekávala, že spustí dechovku, ale oni hráli jazz, na který se prý vůbec nedalo tancovat.

Na zámku a v kostele

Školní docházku zahájila na jednotřídce v Miřenicích, kde setrvala až do páté třídy. Poté chodila do měšťanky, která se nacházela ve městečku Nalžovské hory. „Ze zdejšího zámku vystěhovali jejich majitele, zabrali jej a pak tam udělali školu,“ říká Hana Panušková. Cesta z Miřenic do Nalžovských hor byla dlouhá zhruba tři kilometry, denně ji musela absolvovat hned dvakrát. Doma pak musela pomáhat v hospodářství. Jak sama říká, jako děti ale přetěžováni nebyli. „Když jsme se však chtěli s někým sejít, musel za námi přijít na pastvu. Také jsme museli každou neděli chodit do kostela, jelikož naše babička na tom trvala. Byla velice pobožná,“ vypráví Hana Panušková, jejíž maminka už ji ale tolik ke křesťanské víře nevedla. „Byla věřící, ale do ničeho nás nenutila.“ Hana však s rodinou chodila do kostela ráda, mohla se totiž hezky obléci. „Vždyť na té vesnici ani jiná zábava nebyla!“

Za zabití prasete do kriminálu

Hana Panušková vycházela ze školy v roce 1954, který byl pro její rodinu osudovým. „Museli jsme všechno odevzdat. Bídu jsme neměli, ale pro maso se nechodilo, to pro nás neexistovalo. Jedině, když naši zabili nějakou tu drůbež. Na nedělní obědy tak bývala fašírka[1],“ vzpomíná Hana. Její bratr tehdy stonal v nemocnici. Byl zesláblý a od doktora dostal doporučení, že musí hodně jíst. Rodina se tedy snažila dát mu alespoň to, co mohla. Do toho bylo třeba plnit dodávky, které se rodině zdály naprosto nesmyslné. „Ti komunisti chtěli na vesnicích za každou cenu zavést kolchoz. Záleželo hlavně na těch větších hospodářích, aby jim vše dobrovolně dali, protože jinak by ten kolchoz nezaložili. Dobrovolně to nikdo dát nechtěl, a tak je perzekuovali,“[2] říká.

Systém povinných dodávek zemědělských výrobků a jejich výkup byl charakteristickým rysem poválečné ekonomiky. Pro sedláky byly nastaveny často neúměrně vysoké kvóty pro odvod zemědělských komodit. „Pokud sedlák dodávky nesplnil, nemohl si zabít ani vlastní prase.“ Pokaždé když se do hospodářství Haniných rodičů narodilo nějaké mládě, museli běžet na obecní výbor a nahlásit to. Všechno muselo být zaevidováno. Jenže jednou tatínek zabil prase a nenahlásil to. „Zabil ho načerno. Nedostali jsme k tomu povolení, jelikož jsme nesplnili nadměrné dodávky pšenice,“ vysvětluje Hana Panušková. Nějaký člověk ze vsi tatínka udal. Příhoda s prasetem však byla jen záminkou. Šlo spíše o mstivost sousedních sedláků, kteří tatínkovi přesekali pole, což se mu nelíbilo. „A tatínek musel na osm měsíců na Bory.“ Maminka tak zůstala na celé hospodářství sama, v Haně však našla velkou pomocnici. Ze sourozenců byla nejstarší. „Sestra byla mladší, chodila do školy. A bratr, ten byl ještě docela malý.“

Tatínka zavřeli v roce 1954 a na svobodu jej pustili až v květnu dalšího roku. „V Horažďovicích proběhl soud. Tatínek nebyl z těch, kteří by uměli zapírat... Nechtěl lhát. Říkal nám pak, že si mysleli, že to prase zabíjel v noci. Oni vůbec nevěděli, jak to bylo.“ Tatínkovi prý ani tolik nevadil kriminál, jako spíš spoluvězni. „Nechtěl o tom moc mluvit. Povídal jen to, že tam byla řada sedřených lidí, kterým na ty zchromlé ruce dávali řetízky.“ Rodina k návštěvě tatínka ve vězení nedostala povolení. „Tak jsme mu alespoň poslali balíček. Vrátil se nám ale rozřezaný zpátky.“

Zůstala jsem doma a nebyla jsem ničím

V této nešťastné době čtrnáctiletá Hana akorát vycházela školu. Možná by byla ve studiích pokračovala, ale maminka jí řekla: „Máme dobytek, tak zůstaneš doma.“ Hospodářství však nemělo dlouhého trvání. Tatínek se po osmi měsících vrátil z kriminálu a čekala jej další rána. „Na hospodáře byl vyvíjen tlak, až bylo ustanoveno JZD. Tím pádem jsem zůstala doma a nebyla jsem ničím.“ Jednotné zemědělské družstvo pro rodinu práci nemělo. Zaměstnáváni byli jenom na sezónní práci. „V zimě se o nás nikdo nestaral. Nezajímalo je, jestli máme z čeho žít. Naštěstí jsme měli záhumenku a také jednu krávu. To bylo naše živobytí…“

Otec si kolikrát posteskl nad tím, že ani za Hitlera[3] snad nebylo tak zle. „Ten nás nechal, abychom měli jídlo alespoň pro dobytek. Komunisti smetli mlat a nezůstalo nic.“ Hana Panušková poukazuje také na to, že kolektivizace znesvářila vesnický lid a zničila krajinu. „Chodili jsme na mandelinku, o které se říkalo, že je to americký brouk. Tatínek mi ale řekl, že to není žádný americký brouk, že mandelinky tady byly vždycky. Ale že tu byly i koroptvičky, které se živily jejich larvami. Jenže tehdy tu bývaly i mezičky a remízky, na kterých ty koroptve žily.“ V důsledku kolektivizace zmizely remízky i koroptve, zato mandelinek přibývalo.

Oblečení od tetičky z Ameriky

Hana Panušková si jen těžko mohla koupit něco na sebe nebo si zajít do kina. Přece jen však měla důvod k radosti, a to vždy, když prodala vajíčka a mohla se za tři koruny podívat na představení loutkového divadla pana Hlinky. „Hrával takové docela úsměvné kusy, třeba Paní Marjánku, matku pluku[4]. Byl snad vyučený krejčí, loutky totiž měly opravdu nádherné kostýmy. Jedna sousedka nemohla spustit oči z loutky markytánky, tak krásně byla oblečená. Loutky byly docela velké a lidi se do těch představení neuvěřitelně vžili. Aby ne, bylo to kouzelné…“

Ráda vzpomíná také na poutě, které ve vesnici probíhaly a na něž se vždycky tuze těšila. V okolí Miřenic měl totiž její tatínek sourozence, a tak se sešla celá rodina. Všichni se svátečně oblékli. „A tatínek vzal bryčku, my jsme si do ní sedli a on nás vozil po těch poutích v okolních vesnicích a po těch příbuzných.“ Malebný obrázek vesnice dotvářela i postava „písmáka“, který v čase bálů na každého souseda složil nějakou satirickou rýmovanou průpovídku. „A byl tam jeden soused, který dříve pobýval v Americe. Pořád měl ten americký přízvuk, hospodařil tady a sympatizoval s komunisty. A ten vtipálek na něj složil průpovídku: ‚Kubát nad hospodou stále pokyvuje hlavou – ó, soudruhu, milý brachu – ale Američany šel vítat v černém fraku!‘“ Shodou okolností měla Hana Panušková v Americe hned dvě tetičky[5]. Jelikož si nemohla dovolit žádnou velkou parádu, dostávala spolu se sourozenci oblečení od té tetičky, které se v Americe dařilo lépe. Bylo sice obnošené po jejích dcerách, ale když balíček dorazil, byl to pro Hanu svátek. „Pak tomu ale komunisti napařili takové clo, že jsme na něj neměli. Balíčkům z Ameriky byl konec.“

Oni sa pobijú sami

Jak je z vyprávění patrné, nástup komunistického režimu byl pro Haninu rodinu velkým neštěstím. Sama poukazuje nejen na dopad, který to mělo na hospodářství, ale také na celou společnost. „Dodnes mě udivuje, že ačkoliv rodiče nikam nepřišli, měli velký přehled. Pamatuji si, jak byli nešťastní z toho, že komunisti popravili takovou dámu, jakou byla doktorka Milada Horáková. A když pak soudili Rudolfa Slánského, tak si vzpomínám na osudovou větu jednoho Slováka, který řekl: ‚Nechajte jich, oni sa pobijú sami!‘“ Měli tehdy silné rádio, na kterém se snažili chytit Svobodnou Evropu, což se ale kvůli rušení podařilo málokdy. Doba politických procesů 50. let byla krutá. Další ranou, která přímo zasáhla Haninu rodinu, byla měnová reforma v roce 1953. „O všechno jsme přišli. Jako děti jsme si hráli na úřednice s vkladními knížkami, neměly už žádnou cenu,“ říká. Maminčina sestra jim předávala děsivé zprávy z pražské čtvrti Malvazinky. „Živnostníci se tam věšeli na pomnících…“

Mukl Miroslav Panuška

Na statku v Miřenicích žila do svých jednadvaceti let, než se provdala za Miroslava Panušku z Hradešic a vyučila se prodavačkou. V roce 1959 dojížděla na bramborovou brigádu, takzvanou škrobárnu, do Horažďovic. Stejným autobusem jezdíval i její budoucí manžel. Věděla, že byl sledován StB. „Byli na něj nastrčení agenti. A o tom, že byl v kriminále[6], se vědělo široko daleko. Pozavírali totiž nejen Panušky, ale i sedláky z dalších vesnic. Všichni zkrátka naletěli těm agentům, kteří je do tohoto neštěstí přivedli,“ říká Hana Panušková. Její muž byl tehdy v Klatovech na vojně. Nevědomky převezl dva agenty StB na nádraží. „A za to dostal osm let, přičemž si odseděl pět. Jeho bratr dostal dvacet let, odseděl si deset. A dědeček taky. Smáli se, že to nemůže vydržet… Dědeček byl zavřený už za Němců[7], a tak to všechno bral s takovým nadhledem. Nebyl zavřený kvůli politice, ale kvůli svému řeznictví. V kriminále se měl špatně, jedli prý slupky od brambor.“ Když měli do vězení nastoupit Miroslav Panuška a jeho bratr Karel, brali to těžce, přece jen jim bylo pouhých čtyřiadvacet let. Miroslav to nakonec neměl tak zlé, jelikož se ve vězení dostal k práci v kuchyni, kde se vyvařovalo pro důstojníky. Nasadili na něj však agenta, který mu nabízel, že mu pomůže utéct. „A manžel na to naletěl. Chytili je a dostal se do korekce. Bylo to hrozné. Celou dobu musel stát ve vodě. Kolik hodin také museli stát na mrazu. Zkusil hodně, hlavně v Leopoldově,“ vypráví Hana. „O nějakém podrývání republiky a spolupráci se Západem nemohla být řeč,“ dodává. Když se vrátili z kriminálu, nemohli zavadit o práci. Komunisté jim všechno sebrali, a tak jen stěží sháněli i bydlení.

Pradědeček František Panuška, řezník a hostinský, začal v roce 1880 vyrábět proslulý uherský salám. Po první světové válce převzal firmu[9] jeho syn Karel Panuška, který se vyučil ve Vídni. Hodně cestoval. Po vyučení se vydal do Uherska ke slavným firmám Pick a Herz, aby získal přísadu, která jeho salámu dodá tu správnou barvu. Díky nešťastné náhodě, kdy při nehodě zemřel jeden z pracovníků firmy a kterého po jeho smrti Karel Panuška v práci nahradil, se dostal k výrobě blíže. Se získanými zkušenostmi se poté vrátil domů a firmu svého otce zmodernizoval a proslavil. Dále pracoval na jatkách v Chicagu, před první světovou válkou měl krámek s masem v Baltimoru, a mimo jiné pracoval také v Berlíně, Praze i Sušici. V první světové válce bojoval v Srbsku, odkud si přivezl obchodní kontakt na bagouny (plemeno prasat, z kterého se uherský salám vyráběl). Nakonec ho vždy osud zavál zpátky do Hradešic, na což také bohužel v roce 1950 doplatil.[10]

V Hradešicích v sousedství fary dodnes stojí budova bývalého hostince U Panušků, kterou František kdysi vybudoval. Poté ji převzal jeho syn Karel, který zde kolikrát spolu s dalšími debatovali o tom, že „je třeba těm komunistům šlápnout na přezky“. Komunisté jim pak hospodu sebrali a znehodnotili. Když si po sametové revoluci Miroslav dělal naděje, že by ji opět přivedl k životu, nároky doby už byly jiné. Zůstala tak pouze rodinnou vzpomínkou.

Naděje, že to tady bude svobodnější

Hana se za Miroslava provdala 10. června 1961. Ještě než se z Hradešic přestěhovali do Sušice, narodil se jim syn, také Miroslav. V roce 1966 se rodina rozrostla o dceru Radku. Hana jako zdatná švadlena na děti všechno ušila. Manžel byl nejprve zaměstnán u stavebního podniku a později spolu se ženou, když už děti odrostly, prodávali v obchodech. Když přišlo pražské jaro, Hana Panušková byla nadšená. „Ale to, že sem pak přišli Rusáci, to bylo velké neštěstí. Že to ti komunisté nechali dojít tak daleko,“ říká Hana, pro kterou naděje vykřesaná za pražského jara náhle zhasla. „Věděli jsme, že když přišli Rusáci, že hned tak neodejdou. Velice těžce jsme prožívali i upálení Jana Palacha.“

Rodinu Panuškových prý až do roku 1989 sledovala StB. „Byli to typičtí aparátčíci.“ V té době Hana prodávala v domácích potřebách, které po revoluci získala do pronájmu, a začala podnikat. „I když jsme nikdy nevěřili, že by ten komunismus úplně padl, byly tu určité naděje, že to tady bude svobodnější. Když se to začalo lámat, byli jsme nadšení. Měla jsem takový vínový kabát a dala jsem si do klopy červenomodrobílou stužku.“ Takhle slavnostně šla do obchodu, ve kterém pracovala. Pán, kterého potkala, jí řekl: „Já tomu také fandím, ale ještě se bojím takhle si vyrazit.“ Nakonec i poslední obavy opadly a svobodnější časy opravdu nastaly.

Když se s bolavou vzpomínkou dívá do budoucnosti, uzavírá své vyprávění slovy: „Kdybych měla mladým lidem něco vzkázat, tak to, aby se vzdělávali a aby se nenechali oblbnout…“

 

[1] „K řezníkovi jsme vůbec nechodili. To byla nějaká drůbež, něco naši zabili, třeba kuře na neděli nebo slepici. Maminka tu slepici nejdřív uvařila, potom to maso semlela, dala do toho nějakou housku, vajíčko a říkali jsme tomu ‚fašírka‘.“

[2] „Už na podzim 1948 byla přijata teze o ‚zostřování třídního boje‘, vesnice měly být co nejrychleji ‚socializovány‘, soukromé hospodaření nahrazeno kolektivním a rolníci museli vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD). Nešlo však o známá předválečná svépomocná družstva, ale o napodobeniny kolchozů, které postupně přecházely pod plnou správu státu. Sedláci, hospodařící na svých statcích po generacích předků, ale i menší rolníci, těšící se z poválečných přídělů půdy, však o něčem takovém nechtěli ani slyšet, členy KSČ nevyjímaje. Proti odpůrcům kolektivizace nasadily mocenské složky všechny prostředky, včetně hrdelních procesů a posílání do táborů nucených prací, na agitátory se dokonce střílelo. Jen od srpna 1950 do března 1951 bylo za pomoci speciálních trestních komisí odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců za neplnění dodávek a sabotáž!“ (https://www.stoplusjednicka.cz/tragedie-jmenem-kolektivizace-50-leta-zmenila-tvar-ceskoslovenskeho-venkova)

[3] „Vzpomínám si i na jednoho německého vojáka, se kterým jsme se za války vyfotili. Byl k našemu hospodářství přidělený na výpomoc. Jinak ti Němci, to bylo zlo, ale na té vesnici se to tolik neprojevilo. Odevzdávali jsme sádlo a máslo, dostávali jsme za to nějaký ten margarín. Odevzdávalo se, ale tolik jsme nestrádali. Navíc jsme si jako řada dalších vynalézavých Čechů máslo načerno stloukali.“

[4] „Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce je divadelní hra o čtyřech dějstvích, kterou napsal Josef Kajetán Tyl. Poprvé byla uvedena 9. března 1845 v Novém divadle v Růžové ulici. Za volnou předlohu je považována činohra německého dramatika Augusta von Kotzebue Das Kind der Liebe. Tyl zde poprvé ve své tvorbě zachycuje prostředí českého venkova. Hra byla ve své době velmi oblíbená a jejího zpracování se chopila také ochotnická divadla.“

[5] „Tetičky, tatínkovy sestry, se do Ameriky dostaly už před válkou. Šly tam sloužit. Byly z devíti dětí a potřebovaly si vydělat na výbavu.“

[6] „Vyprávěl nám pak, kolik tam poznal generálů. Zmiňoval generála Karla Kutlvašra či Karla Palečka. Prý to byly takové osobnosti, které si na nic nehrály. Říkali: ‚Hele, klidně mi tykej.‘ Tahali spolu nějaké vozíky. Byly to velké osobnosti a byla to velká ostuda Čechů, že se k nim takhle zachovali.“

[7] „Byl zavřený za nějakou hospodářskou kriminalitu, za nic politického. Říkal, že ten německý kriminál byl hodně špatný. Když ale přišel domů, odtrhal všechny pečetě a hned začal vyrábět salámy. Hned se jelo dál... Ale za těch bolševiků už to byl konec.“

[9] http://salamista.cz/napsali-o-nas/pribeh-hradesickeho-uheraku-v-tisku/

[10] „V březnu toho roku stát majetek v Hradešicích zkonfiskoval a majitelé byli uvězněni. Následoval lágr Jáchymov a mnoho dalších. Po propuštění se Karel Panuška vrátil zpět do Hradešic, kde byl až do sedmdesátých let národním výborem trpěn v domě, který vybudoval. Zemřel u syna Miroslava Panušky, též řezníka, v Sušici v roce 1976. Řeznictví bylo rodině navráceno v roce 1989. Budova bývalého hostince U Panušků nelze přehlédnout ani dnes. Ač od doby, kdy zde byl vyroben poslední salám, uplynulo mnoho let, stále z jižního štítu vystupuje honosně znějící nápis ‚První čes. výroba uherského salámu‘. Jméno pana Panušky v Hradešicích s výrobou salámu nezaniklo. Jeho potomci v bývalém řeznictví stále žijí a po jeho výrobku se jmenoval i zdejší dětský hudební soubor ‚Uheráček‘.“ https://www.geocaching.com/geocache/GC3VQE5_hradesicky-uherak?guid=fb273930-0d9b-4934-8f92-b4520f8d60eb)