„Těžké práce, které jsem v Německu musel dělat. Naváželi jsme železo, kameny, převáželi koleje a pražce. Byla to nemožně těžká práce – ručně. Deset chlapů neslo jednu kolej. Kdybychom byli všichni stejně vysocí, tak by to šlo, ale jeden byl malej, druhý vyšší. A ti vyšší trpěli nejvíc. Dostal jsem se z toho tak: potkal jsem kluky taky z Podkarpatské Rusi, kteří zde byli již více zabydlení. Pracovali v kuchyni a zeptali se, zda nechci mýt nádobí. Já souhlasil, a tak jsem tu tři roky ‚laboroval‘ v kuchyni a naučil se vařit.“
„Přihlásili jsme se dobrovolně, i když jsme všichni věděli, že jdeme na smrt, protože boj s Němci nebyl nikdy lehký. Bojovali jako zvěř, měli dobré zbraně (automaty), dělostřelectvo, tanky. Slovensko je hornatá země. Přišli jsme od východu, přes Stropkov na Prešov, a postupovali na západ. Ve dne v noci střelba, boje, padlí vojáci. Němci se strašně bránili. Měli příkazy od Hitlera, který pro ně byl bůh. Takto jsme se protlačovali přes Slovensko až na Moravu. Tam jsme byli uvítaní, jako bychom patřili přímo Moravanům. Dojetím nám tekly slzy.“
„Spojaři byli v bunkru a já nad nimi ohnutý. Poslouchal jsem zprávy v rádiu, které tam měli. Najednou jsem se ohnul a nade mnou přeletěla mina. Naštěstí to bylo na svahu, takže ode mě spadla asi 20 metrů. To byla, jak se říká, tzv. záchrana v poslední vteřině, protože kdybych stál přímo, dostal bych to do hlavy. Pak, když přeletěla a já viděl, jak dopadla, řekl jsem si – teď jsem byl zase zachráněn. A takovéhle věci se stanou mockrát.“
„Maďaři odvezli tatínka na východní frontu, tam onemocněl. Léčili ho v Rumunsku, na tyfus. Již byl na smrtelné posteli, když mu jeden známý, kolega, donesl nějaký líh, on ho vypil, a tím se zachránil.“
„Z Podkarpatské Rusi jsem utekl na Slovensko. Slováci mě dali do Vídně a tam mě sebrala ukrajinská nacionalistická organizace, která bojovala za svobodnou Ukrajinu. Tato organizace nás všechny, mladé chlapce i děvčata, kteří zde byli, odvezla do očisťovacích domů – velkých kasáren ve Vídni. Tam jsem byl tři dny nahej, měl jsem přes sebe jen ručník. Pak nás odvezli na rehabilitaci nedaleko maďarských hranic.“
Ivan Pap se narodil roku 1922 v obci Klačanovo v Podkarpatské Rusi. Byl nejstarším ze čtyř dětí. Rané dětství prožil u svého dědečka v obci Ivanovice. V šesti letech se spolu s rodiči přestěhoval do Boutradí, kde otec dostal přiděleny pozemky. Tyto pozemky využili k pěstování nejrůznějších plodin a chovu dobytka. Po studiích se Ivan Pap rozhodl, vzhledem k okolnostem té doby, pro život na Slovensku. V roce 1939 odcestoval, ale po několika dnech byl slovenskými úřady předán ukrajinské nacionalistické organizaci do Rakouska. Zde prošel očistným procesem a rekreací, po které mu byla nabídnuta možnost dalšího studia, kterou přijal. Ve studiu bohužel nevynikal, a tak byl poslán na práci do Německa. V Německu strávil celkem tři a půl roku, z toho první půlrok těžce pracoval na stavbě továrny. Další tři roky poté pracoval v kuchyni. Po uplynutí této doby využil Ivan situace, kdy odjel domů na dovolenou, a již se nevrátil.
Na podzim roku 1943 byl povolán do maďarské armády. Prodělal zde náročný výcvik horského myslivce a při jednom z cvičení se těžce nachladil. Později se ukázalo, že jde o zánět ledvin. Ivana nějakou dobu léčili v armádě a po čase byl propuštěn do domácího léčení. V tu dobu se sovětská armáda blížila k Maďarsku. Ivan se zhruba na měsíc stal zajatcem. V prosinci 1944 se dostal ze zajetí Rusů díky tomu, že se přihlásil spolu s dalšími zajatci do československé armády. V československé armádě byl až do roku 1946, kdy demobilizoval. V armádě působil po celou dobu jako kuchař. Jednou byl lehce zraněn a dvakrát zde unikl smrti.
Po válce pracoval krátce jako kuchař. Později se oženil, zplodil tři děti a změnil povolání. Až do důchodu byl zaměstnán ve sklárně. Zemřel 12. ledna 2010.
