Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Páral (* 1921  †︎ 2011)

• narozen 22. 2. 1921 ve Chvojenci u Pardubic

• 1939 - dokončil obchodní akademii

• 1942 - povolán na nucené práce do říše

• 1942-1945 - zaměstnán ve fabrice Lokomotiv Feldbahn Fabrik v Breslau (Vratislav)

• 1949 - zatčen Státní bezpečností

• 1950 - odsouzen na 16 let Státním soudem v Praze

• 1949-1960 - odpykával trest v Hradci Králové, v uranových lágrech na Jáchymovsku

• 1990-1998 - předseda okresní pobočky KPV v Hradci Králové

• 2002 obdržel cenu Dr. Františka Ulricha

Karel Páral se narodil 22. února 1921 ve Chvojenci u Pardubic v rodině obchodníka. Rodiče se ale záhy přestěhovali na Nový Hradec Králové a tam potom Karel Páral žil celý svůj život. Vychodil v Hradci obecnou školu i měšťanku. Své rodiče měl následovat jako jejich dědic, a nastoupil proto do obchodní akademie, kterou dokončil v roce 1939. 

V roce 1942 byl nuceně nasazen ve slezské Vratislavi, kde pracoval ve firmě Lokomotiv Feldbahn Fabrik. Během války se oženil a za dobrodružných okolností cestoval domů i zpět na práci, kterou musel v roce 1945 definitivně opustit před blížící se frontou. Konec války potom prožil jako dělník v továrně Škoda v Hradci Králové. Po roce 1945 navázal na život před válkou a pracoval v obchodě svých rodičů. 

S komunismem Karel Páral přirozeně nikdy nesympatizoval a zvrat února 1948 byl pro něj  nečekaným překvapením. Nevstoupil do odboje, ilegality, ani nehodlal emigrovat. Rozhodl se pro veřejné upozorňování na rozpory mezi komunistickou propagandou a realitou, mezi tím, co bylo slibováno před únorem i po něm a co se nenaplnilo. Při nově vypsaných volbách v roce 1948, které měly dát vzniknout novému Národnímu shromáždění, se poprvé ozval na veřejnosti. Volby odporovaly demokratickému řádu a byla pro ně vytvořena pouze jediná kandidátka, na které zaujímali komunisté více než 70 procent. Opozice nebyla připuštěna, a tak jediná možnost, jež zbývala voličům, kteří nehodlali komunisty podpořit, byla vhodit do urny bílý lístek. Bílý lístek znamenal explicitní nesouhlas nejen s kandidátkou Národní fronty, ale i s celým poúnorovým vývojem.

„Proti Petrofově továrně byla restaurace a tam se (volby) konaly. Venku tam hrála hudba a bylo veselo… Přišel jsem dovnitř a vidím, že jsou to veřejné volby. Dostal jste kandidátku a odevzdal jste ji. Před jejich očima, aby viděli, co odevzdáváte. Já jsem se to dověděl předtím, takže jsem měl s sebou noviny, který psaly, že volby budou demokratický, že budou plenty a tak dále. Já jsem to tam přečet a říkám: ,Já trvám na tom, aby byla postavená plenta a všechno bylo, jak má bejt.‘ Jeden ten komunista za mnou přišel a říká: ,Karle, neblbni, víš, co si na sebe pleteš?‘ Já jsem říkal: ,Ale já chci jenom, aby se dělalo to, co se slibuje.‘ No tak tam dali plentu a bylo pozdvižení. Já jsem šel a samozřejmě: byl u toho jinej komunista. Tak jsem říkal: ,Tak abyste věděl, co volím, tak volím bílej lístek.‘ Potom nás po volbách přečetli a bylo nás tady z těch volebních místností celkem deset, který jsme volili bílý lístek.“

Tato událost představovala tichý zlom v Páralově životě, protože od té doby byl veden v patrnosti u Státní bezpečnosti. Od lidí, jako byl on, se přirozeně čekal další odpor vždy, kdy k tomu bude příležitost. Ta se Páralovi naskytla záhy.

Počátkem roku 1949 byly prováděny další úpravy soukromého podnikání, které mělo již brzy zaniknout. Karel Páral se dostavil na schůzi drobných živnostníků a obchodníků, kde měly být zamýšlené změny vyhlášeny, a chystal se tam promluvil. Přinesl si volební leták komunistů z roku 1946, aby z něj přečetl, co bylo slibováno a co se nesplnilo. Nezůstalo ovšem u jediné schůze, kde Páral mluvil, a tím už definitivně vstoupil na tenký led: „To si člověk vůbec neuvědomil, do jakého nebezpečí vstupuje. Vždycky jsem měl obrovský aplaus, protože si nikdo nedovolil, co jsem si dovolil já.“

Nebyl to jediný impuls pro to, aby si StB pro Párala přišla. Ještě v roce 1948 totiž pomáhal své sestře Věře a jejímu manželovi Jaroslavu Mitvalskému uprchnout z republiky: „Měl jsem známého ve Volarech. Tak jsem mu napsal… (Taky, vidíte! Člověk normálně něco napíše, aniž by věděl, kdo to může dostat!) Jestli by tam neměl někoho, kdo by zařídil přechod sestry s manželem a děckem. Ten to zařídil, já jsem tam ještě s nimi zajel. Ještě si vzpomínám, že jsem, aby malej nebrečel, u doktora sehnal sedativa, aby děcko spalo. Ten mi to dal. Oni přešli do Rakouska.“ Podle psaných pamětí Karla Párala (sám se o těchto událostech nezmínil příliš ze široka) ho potom kontaktoval neznámý muž a přinesl mu informace o tom, že se útěk zdařil. Podle Párala se pravděpodobně jednalo o konfidenta, jakých se po uprchlických táborech za hranicemi pohybovalo mnoho. Tito lidé potom získávali od uprchlíků informace o tom, kdo je převáděl a kdo jim pomáhal. Ti, co pomáhali, se tak potom snadno dostávali do spárů StB. Tajemný muž potom Párala i vyprovokoval ke konspirativní akci, při které mělo být předáno jisté důležité psaní jednomu důstojníkovi ze Žamberka. K tomu také došlo a je pravděpodobné, že se o tom StB dozvěděla (Páralova hypotéza).

Karel Páral byl zatčen 19. června 1949 a odvezen do nové hradecké věznice, kde byl podroben krutému vyšetřování. Kromě bití také strávil většinu času v samovazbě: „Tam byla napuštěná voda, ale já jsem měl štěstí, že to WC bylo zdvižený. Tak tam jsem trávil celé ty dny. Měl jsem rozbitá chodidla, protože si stále mysleli, že jim něco zatajuji (...) Přiznal jsem, že jsem mluvil na těch schůzích. Co se týče sestry, tak jsem říkal: ,A vy byste své sestře nepomohli?‘ – ,Darebáku, co si to vlastně myslíš?!‘ Ochrnul jsem potom na půl těla. Ale hlavně jsem procházel psychickou zátěží. Potom už mě nemlátili, ale pořád jsem nemoh chodit, jak se mi hojila ta chodidla. Tak jsem šel k doktorovi, bachař mě ved. Tam u dveří stála dívenka, tu vidím jako dneska. Mohlo jí být do dvaceti let. A protože jsme nesměli mluvit, tak jsem se na ni usmál. Ona si rozepnula (šaty), viděl jsem ňadra a ona řekla: ,Od cigaret.‘ Myslela ty boláky. Potom už jsem ji nikdy neviděl.“

Vyšetřování vedl muž, kterému se říkalo Šlincák (vězňové často neznali jména svých vyšetřovatelů): „Ten říkal: ,Já mám školení NKVD v Moskvě. A já když budu potřebovat, aby promluvil tenhle stůl, tak promluví!‘ To byl největší sadista. Ten druhej tak nemlátil…“

V říjnu 1950 byl Páral souzen Státním soudem v Praze za předsednictví JUDr. Vojtěcha Rudého. V jeho procesu bylo souzeno dalších 31 lidí, z nichž většinu Páral vůbec neznal. Jednalo se o klasický případ procesu, kdy několik skupin i jednotlivců bylo naroubováno na jedno společné „spiknutí“. Většinou šlo o lidi, kteří se osobně neznali a měli jen společného známého. Někdy ani to ne. U soudu si Páral přitížil svou výpovědí, když odmítl projevit lítost nad svým jednáním, které považoval za legální a správné. „Nelitoval jsem toho, co jsem dělal po únoru. Pokládal jsem to za svou povinnost.“ Od soudu si odnesl trest odnětí svobody na 16 let, z něhož si celé dvě třetiny skutečně odseděl. 

Celou dobu svého věznění strávil na otrocké práci v jáchymovských a příbramských dolech. Nejprve pracoval na šachtě Bratrství jako lamač. Práce tehdejšího horníka a vězně byla vykonávána zcela rudimentárními prostředky, často jen ručně, bez jakékoli mechanizace: „Na první práci nikdy nezapomenu, když mě tam přivedl ten důlní. Byli jsme na předku, kde byli dva muklové. A ti mně ukázali, že budu vrtat do skály. (…) Když jsme odvrtali všechny díry, šel parťák za střelmistrem a řekl mu, jak hluboký díry máme vyvrtaný. Přišel, my jsme pod jeho dohledem naplnili díry a on to odpálil. Když se odsál odtamtud ten zápach, tak jsme šli a nakládali jsme to ručně do vozejku. Nebyl tam ještě žádný bagr. Na vozejkách jsme to potom vezli k šachtě. Tam zase byli naši chlapi, kteří vozejky nakládali do výtahu. Když bylo po šichtě (tenkrát byly dvanáctihodinové směny), tak nás spočítali a zase odvedli dolu.“

Po krátké době byl Páral přeřazen na „elko“, na takzvanou věž smrti. Toto pracoviště bylo nejhorším a nejnebezpečnějším místem v celém vězeňském systému tehdejšího Československa. Drtivá většina lidí, kteří tam pracovali, se odtud nikdy nevrátila. Vězňové tam zpracovávali uran téměř holýma rukama. „Elko“ bylo překladištěm a místem, kde se uran třídil a ukládal do barelů, které potom putovaly přímo do Sovětského svazu. Párala před pomalým umíráním na „elku“ zachránila infekční žloutenka, kvůli které musel do karantény. Z nemocnice se tam potom už vrátit nemusel a byl přeřazen na veliký jáchymovský tábor Rovnost. Tam utrpěl v roce 1956 těžký úraz při závalu. „Bagroval jsem, bylo nás pět na pracovišti. Dva kamarádi tam zemřeli, zřítila se celá strana. Já jsem měl šest zlámanejch žeber.Další dva byli s vozejkem pryč a ti mě odtamtud dostali. Když jsem přijel zpátky, tak už jsem nemusel fárat, že prý budu dělat na hoře. Přišli za mnou kamarádi, kteří byli elektrikáři a říkali: ,Karle, ty s námi půjdeš dělat elektrikáře.‘ Já jsem říkal: ,Vždyť já nerozeznám nulu od fáze!‘ – ,To nemusíš, to my zařídíme. Aby sis trošku odfrk…‘ Velitel mi to dovolil, takže jsme potom jezdili a spravovali elektriku, měl jsem o to zájem a hodně jsem se naučil. Když jsem přišel domů, tak se mi to hodilo.“

Po celou dobu svého věznění se mohl Páral setkávat s rodinou jen dvakrát z rok. Karel Páral měl v té době dvě děti – Helenu (1944–1988) a Karla (1946). Vychovával je jen v jejich útlém věku, poté je vídával už jen v půlročních intervalech. Jak se k dětem politického vězně stavěli někteří učitelé? „Jeden kantorjednou řekl: ,Helena Páralová, k tabuli!‘ Když přišla, tak říkal: ,Tak děti, tohle je dcera třídního nepřítele. Člověka, kterej nenávidí komunisty…‘ Děti ze třídy to potom řekly doma a rodiče to řekli manželce.“

Karel Páral se dostal na svobodu až v roce 1960, když jeho syn dokončoval základní školu a dcera již byla v učení. „Když dříve četli někoho, aby vystoupil, tak nečetli jeho jméno, ale jeho číslo. Já jsem měl 010378. Jenže tentokrát četli jména. A my jsme se řadili a asi pět set nebo šest set nás propustili. Měli jsme tam ještě nějakou korunu, co nám dávali ze mzdy stranou. Mohl jsem si na sebe koupit kalhoty, bundu a boty. Vypravili s námi autobus a jel jsem do Prahy. Na nádraží (to taky nezapomenu) jsem čekal a dal jsem si večeři. Ta večeře stála 56 korun, to jsem se tenkrát nacpal. A já jsem mu dal stovku… On mi chtěl dát zpátky, ale já jsem říkal, že je to dobrý. A jel jsem vlakem domů. Přijel jsem do Hradce, nastoupil jsem do trolejbusu číslo dvě, kde bylo několik známejch, ale dělali, že se neznáme, akorát na mě vykulili oči. Doma jsem zaťukal na okno (bylo asi po desáté hodině). Než jsem přišel k vrátkům, tak už tam manželka byla a odemykala. Já jsem říkal: ,Prosím tě, ty vůbec nevíš, kdo to je, a odemkneš.‘ A ona říkala: ,Já jsem čekala, že přijdeš domů, nikoho jinýho jsem čekat nemohla.‘ Rodiče jsme nechali spát, i když oni věděli, že jsem přišel, ale nechtěli nás rušit… To bylo dojemné shledání. Když máte najednou možnost vzít milovanou osobu kolem pasu a políbit ji… Děti taky vstaly.“

Karel Páral měl v manželce celoživotní oporu. Ve svých pamětech na ni vzpomíná jako na hluboce věřící a jemu oddanou ženu. „To mi říkali, když jsem přišel domů, kamarádi: ,Karle! Hela ti byla věrná celejch těch jedenáct let. A byla to krásná holka. Kdybysme se dozvěděli, že jsi jí zahnul, tak bysme tě jednoduše a krásně oddělali.‘“

Páralovi bylo dále celoživotně souzeno živit se v dělnických profesích. Na pracovním úřadě ihned po jeho propuštění mu nabídli práci v žacléřských dolech. „Tehdy jsem jim řekl, že mě můžou rovnou zavřít znovu. Že jsem byl jedenáct let od manželky a od dětí a že chci být s nimi a že do žádných dolů nejdu. Ona říkala: ,Nezlobte se, já za to nemůžu, tohleto přišlo od strany.‘“ Místní KSČ mu překvapivě vyhověla a Páral mohl nastoupit jako dělník do Městského stavebního podniku v Hradci Králové. Tam využil i svých zkušeností z dob věznění a mohl zakrátko pracovat jako elektrikář. Po roce 1968 musel pro své názory a nezměněné postoje k režimu tento podnik opustit. Po dlouhém hledání znovu našel práci v podniku Stavby silnic a železnic, odkud potom odešel až do důchodu. „Samozřejmě, že mi komunisti slibovali, že mi rozbijou hubu. Když jsem se vrátil domů a přestěhoval jsem se s manželkou a dětma sem, tak jsem dostával anonymy, že mě zabijou za to, že jsem se postavil proti komunistům. Tak jsem nechodil po chodníkách, ale po silnici, uprostřed, abych měl dostatek místa. Ale bylo to všechno jenom vyhrožování, nikdo mě nenapad.“

Po revoluci se Karel Páral angažoval v politice, nejprve jako zástupce politických vězňů v okresní radě OF. Podílel se i na znovuzaložení klubu politických vězňů (KPV) a byl zvolen předsedou hradecké Konfederace politických vězňů. Po rozpadu OF vstoupil do ODS a stal se okresním místopředsedou strany. 

Karel Páral žije na Novém Hradci Králové jako vdovec. V roce 1988 postihla jeho i ženu těžká ztráta, když zemřela na zhoubný nádor jejich dcera Helena. Manželka, rovněž Helena, zemřela na následky mozkové mrtvice v roce 2001. 

Poselství

„Všem bych přál, aby nikdy nemuseli přijít do styku s něčím podobným, jako byly fašismus a komunismus. To je snad největší odměna, kterou by mohli dostat.“