Martina Paříková

„Přijeli jsme do toho Traiskirchenu a tam byl přijímač a za ním byl ten tábor. Před tím přijímačem bylo takové prostranství, kde lidi čekali na přijetí, aby dostali vstup do tábora. Tam jsme se přihlásili, že jsme z Čech. A oni říkali: ,Čechy nebereme, ty budeme brát až za dva dny.’ Tehdy utíkalo hodně lidí z Rumunska, kvůli Ceausescovi. Těch tam bylo hrozně moc. A pak Poláci, ale ti to měli ve volnějším režimu, utekli a zase se vrátili. Oni říkali: ,Čechy bereme až za dva dny.’ A můj muž řekl: ,Ale moje manželka je těhotná, jestli byste nás mohli vzít hned.’ A oni nás vzali, šli jsme na ten přijímač, zaregistrovali jsme se, dostali jsme ešus, toaletní papír a mýdlo. Šli jsme za doprovodu vojáků takovým drátěným koridorem, potom nás uvedli do cely. To byla velká místnost, kde nás bylo asi 40, rodiny s dětmi. Potom byly další cely, kde byli jenom muži, nebo jenom ženy. Ale rodiny s dětmi byly dohromady. To bylo na jednom patře a po dobu sedmi dnů jsme nesměli vycházet, aby zjistili, jestli náhodou nejsme mezinárodně hledaní zločinci. Vyfotili nás, vzali nám otisky prstů a poslali to, myslím, na Interpol do Anglie, kde zjistili, jestli nejsme hledaní. A pak jsme čekali na takzvaný politický pohovor. Toho se všichni báli. To byla tmavá místnost, na konci byly dveře a za nimi byla vyslýchárna. Tam byl Čech, který vyslýchal Čechy. A vy sedíte v té místnosti a čekáte, než na vás přijde řada. A slyšíte, co se děje za dveřmi. Před námi tam byli nějací kluci, kteří utekli přes kopce, přes Chorvatsko do Rakouska. Těm klukům bylo asi 17 a ten vyslýchající řval: ,Já vás posadím na vlak a pojedete zpátky domů. Já vás tady nenechám!’ Bylo to hrozně náročné, všichni se toho výslechu báli. Na tom člověku záleželo, jak vás bude vyslýchat a jestli vás opravdu nepošlou zpátky do Československa. Toho se všichni fakt báli.“

„Tehdy se ta mladá společnost rozdělovala na somráky a veksláky. Já nevím, jestli jste o tom už slyšela. Somráci ne že by přímo somrovali, ale nosilli roztrhané džíny, dlouhé bílé košile, důchodky, které musely být rozepnuté. Ti kluci většinou nosili dlouhé vlasy a džísky, džínové bundy. A ti veksláci, to byli lidi, kteří se dostali k penězům. Vekslovali peníze, valuty nebo bony, to byla valuta, která tady byla platná. Nebo dělali číšníky, chtěla jsem říct pingly, nebo měli na starosti restauraci. Prostě to byli lidi, kteří vyměňovali peníze. A také vypadali jinak, jezdili v mercedesech a jedli v dražších restauracích, které každý znal, například v restauraci Admirál. V těch 15 letech člověk neměl peníze ani nikoho, kdo by ho nějakým způsobem dotoval, takže jsme byli víc do těch somráků. Ale potom časem, když jsem byla na střední škole, jsme začali chodit na diskotéky. To byl běžný život, že v pátek nebo v sobotu se chodilo na diskotéky, buď do Alfy, kam chodili normální lidi, nebo na Valdek, tam chodili ti veksláci. Takže jsme začali rozlišovat, s kým se budeme bavit. Ti somráci seděli v těch čtyřkách, hospodách čtvrté cenové skupiny. To byli prostě jiní lidi a veksláci byli taky jiní lidi.“