Pavel Parkán

„Ano, osobně jsme se sešli, a dokonce ten komisař dovolil, aby máma mu dala nějaký jídlo. Otočil se takhle k oknu a já jsem nemluvil, protože jsem se lekl strašně a měl jsem s sebou takový letadýlko, jak se tenkrát dělaly z papíru, potažený špejlemi. A ten Němec se mě ptal, na co mám to letadlo. A to jsem měl připravený, to mi zas řekla máma: ‚Z německý fronty vozit raněný německý vojáky a zachraňovat je.‘ A on se na mě vykulil a já se lekl a schovával jsem se za mámu, víc si nepamatuju. Vím, že máma mu dávala jídlo, protože bachař koukal ven za tím sklem a táta, ten měl ruku takhle ‚na harfě‘ – měl zlomenou klíční kost, takhle ho tam přivezli. Máma se ho ptala, co se mu stalo, a on říkal, že spadnul ze schodů. Nepoznal jsem ho, byl šedivej, zarostlej hodně byl, bez brejlí, asi mu sebrali brejle a byl jako v montérkách nebo v něčem takovým. Nebyl na něj hezký pohled.“

„A pak v roce 1944 byly hrozný nálety a máma říkala: ‚Já tě odvezu do Humpolce. Tohle není pro tebe dobrý.‘ A pořád měla starosti o toho tátu. A oni taky jednoho krásného dne přišli český policajti, že se zabavuje byt a aby se maminka vystěhovala. No, tak nic jiného nezbylo. Zabavili byt a všecko tam muselo zůstat. Maminka odjela do Humpolce, jenomže oni ji zavolali zpátky na oberlandrát do Kutné Hory, a že se musí zapojit do německé činnosti. Musela nastoupit do kolínských železničních opraven, kde se opravovalo všecko, co se rozstřílelo. A tam byla de facto jako ve vězení, odtamtud nesměla. Byla tam nuceně nasazena až do roku 1945.“

„Ale tatínek byl milionovej a říkám, on se zastavil s každým. On vyšel z fary a chtěl nasednout na kolo a začalo – pane faráři, já bych potřeboval tohle, já bych potřeboval tamto. On se třeba ani do té vesnice nedostal, protože ho všude zastavovali lidi. To bylo ve městě, na procházce, když jsme chodili na Kmochův ostrov nebo ke Starému Kolínu za město. Já se ho užil strašně moc, ani s mámou jsem toho neužil tolik, s tatínkem jo. Říkal: ‚Uč se! Uč se! A měj rád knihy.‘“