Pavel Parkán

„O otcově ilegální činnosti vím od dědy, maminka mi nic neříkala. Ale vím, že u nás často přespávali různí lidé. A táta chodil na tu noc nebo den prostě pryč. Dělali prostě spojky. Lidi utíkali z republiky a museli někde přespat, tam dostali další instrukce. Vzhledem k tomu, že tu byla dráha, tak většinou na dráze byli instruováni dál – pojedeš na Havlíčkův Brod nebo na Hradec, tam čeká další spojka, protože utíkali všichni přes to Polsko.“

„Ano, osobně jsme se sešli, a dokonce ten komisař dovolil, aby máma mu dala nějaký jídlo. Otočil se takhle k oknu a já jsem nemluvil, protože jsem se lekl strašně a měl jsem s sebou takový letadýlko, jak se tenkrát dělaly z papíru, potažený špejlemi. A ten Němec se mě ptal, na co mám to letadlo. A to jsem měl připravený, to mi zas řekla máma: ‚Z německý fronty vozit raněný německý vojáky a zachraňovat je.‘ A on se na mě vykulil a já se lekl a schovával jsem se za mámu, víc si nepamatuju. Vím, že máma mu dávala jídlo, protože bachař koukal ven za tím sklem a táta, ten měl ruku takhle ‚na harfě‘ – měl zlomenou klíční kost, takhle ho tam přivezli. Máma se ho ptala, co se mu stalo, a on říkal, že spadnul ze schodů. Nepoznal jsem ho, byl šedivej, zarostlej hodně byl, bez brejlí, asi mu sebrali brejle a byl jako v montérkách nebo v něčem takovým. Nebyl na něj hezký pohled.“

„A pak v roce 1944 byly hrozný nálety a máma říkala: ‚Já tě odvezu do Humpolce. Tohle není pro tebe dobrý.‘ A pořád měla starosti o toho tátu. A oni taky jednoho krásného dne přišli český policajti, že se zabavuje byt a aby se maminka vystěhovala. No, tak nic jiného nezbylo. Zabavili byt a všecko tam muselo zůstat. Maminka odjela do Humpolce, jenomže oni ji zavolali zpátky na oberlandrát do Kutné Hory, a že se musí zapojit do německé činnosti. Musela nastoupit do kolínských železničních opraven, kde se opravovalo všecko, co se rozstřílelo. A tam byla de facto jako ve vězení, odtamtud nesměla. Byla tam nuceně nasazena až do roku 1945.“