Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Pátek (* 1938  †︎ 2024)

• narozen 11. září 1938 v Hustopečích do národnostně smíšené rodiny

• válečná léta prožil na hranici protektorátu a anektovaného území Třetí říše

• během války byl jeho dědeček vězněn za dezerci jednoho ze svých synů

• po válce žil s rodinou v Pardubicích

• jeho otec vedl v Pardubicích úspěšné kadeřnictví

• po absolvování gymnázia mu bylo zakázáno studovat na všech vysokých školách

• vystřídal vícero zaměstnání, byl nadšeným amatérským muzikantem

• měl hodně příbuzných v zahraničí

• zemřel 29. února 2024 v Pardubicích ve věku 85 let

Spoustu životních zkoušek prožil Jaroslav Pátek a jeho blízká rodina, protože žili v převratné době plné změn. Pocházel z národnostně smíšené rodiny, jeho otec byl Čech a matka rakouská Němka. Dětství trávil hlavně u německých prarodičů na hranici Protektorátu Čechy a Morava a anektovaného území Třetí říše v obci Starovice. Jeho tři strýcové z matčiny strany padli ve válce, čtvrtý z nich dezertoval. Za dezerci svého nejmladšího syna byl Jaroslavův dědeček vězněný. Naštěstí byl po válce propuštěn.

Také jeho strýcové z otcovy strany zažili dramatické chvíle. Jeden z nich v meziválečném období odjel za prací nejprve do Francie a poté do USA. Druhý musel na začátku 2. světové války kvůli šíření protinacistických letáků utéct před gestapem. Podařilo se mu prchnout do Nizozemska, kde se oženil, aby získal občanství a nebyl vydán zpátky do protektorátu. Po bombardování Rotterdamu na konci války odjel i s holandskou manželkou za starším bratrem do USA.

Ani po válce neměla Jaroslavova rodina na růžích ustláno. Jeho otec si v Pardubicích otevřel úspěšné kadeřnictví, kam chodily i herecké hvězdy z Východočeského divadla. Po komunistickém převratu se političtí funkcionáři snažili každého živnostníka zlikvidovat. Jaroslavův otec musel platit vysoké daně a nesměl mít žádné zaměstnance. Sám Jaroslav musel ve škole jako syn živnostníka sedět v první lavici uprostřed.

Vzhledem ke své rebelské povaze dostal Jaroslav Pátek po absolvování gymnázia zákaz studovat na všech vysokých školách. Poté vystřídal vícero zaměstnání. Opakovaně odmítl vstup do komunistické strany. Velmi ho bavila hudba, měl vlastní kapelu MASAKR a naučil se hrát na několik hudebních nástrojů. V době totalitního režimu se mu opakovaně podařilo dostat se ilegálně do Vídně navštívit svého strýce. Po sametové revoluci se rozjel i za  svými příbuznými do USA.

Narozen na jihomoravském pohraničí v období převratných změn

Jaroslav Pátek se narodil 11. září roku 1938 v jihomoravských Hustopečích, tehdy vzhledem k vysokému procentu německé populace nazývaných Auspitz. Pocházel z národnostně smíšené česko-německé rodiny. Jeho matka Hildegarde byla Němka a patřila mezi rodáky. Pracovala u lékaře jako zdravotní sestra. Otec Jaroslav, vyučený kadeřník, pocházel z Trhových Svin a usadil se v Hustopečích, kde si našel práci. V roce 1942 se Jaroslavu Pátkovi narodila mladší sestra Dana. První roky života a nejranější dětství trávil hodně času s německými prarodiči z matčiny strany na hranici anektovaného území v obci Starovice, německy Gross Steurowitz.

Navzdory těžké a složité době vzpomíná na své dětství hezky. „Ač byla doba všelijaká, byl jsem obklopen skvělými lidmi. Vyrůstal jsem v kraji, kde se pěstovalo převážně víno. Paradoxně doma se víno moc nepilo, bylo určené hlavně k obchodu, ale pila se kořalka,“ vzpomíná.

U Pátků doma se mluvilo oběma jazyky, podle toho, kdo s kým zrovna hovořil. „Zvláštní bylo, že například dvě sousedky přes plot spolu hovořily tak, že jedna mluvila česky a druhá německy, a vůbec jim to nepřišlo divné,“ říká.

Ačkoliv lidé dvou národností spolu žili dle názoru Jaroslava Pátka na první pohled v symbióze, krátce před zabráním Sudet nacistickým Německem v roce 1938 začalo docházet k nepokojům a útokům, hlavně ze strany Němců vůči Čechům. Židovského obyvatelstva v Hustopečích moc nebylo. „Najednou si jedni začali uvědomovat, že jsou něco lepšího než druzí, kteří si to však nechtěli nechat líbit,“ popisuje tehdejší situaci.

Jeho otce označili za českou svini a rozbili mu výlohu

Terčem jednoho útoku Němců na Čechy se stal i jeho otec. „Jednomu úředníkovi, který byl Němec, se líbila moje matka. Matka s ním chodit nechtěla, namluvila si mého otce a vzala si ho. To byl později malér. Stal se totiž jedním z lídrů sudetoněmecké strany v obci a začal se rodičům mstít. Otci rozbili výklad, počmárali ho nápisy „česká svině, český pes“ a dali mu tam exkrementy. Můj otec byl svérázný člověk. Když to viděl, koupil naproti v trafice sudetoněmecké vlaječky a zapíchl je do těch exkrementů. V ten moment tam byl strážník, ptal se, co je to za provokaci, a otec jen odvětil, že označuje pachatele,“ popisuje Jaroslav Pátek.

Vzhledem ke skutečnosti, že Jaroslavovi čtyři strýcové z matčiny strany měli německou národnost, tak i oni v průběhu druhé světové války postupně dostali povolávací rozkaz na frontu. Nejstarší z nich oficiálně padl, další dva skončili nezvěstní. S vysokou pravděpodobností také zahynuli, jejich těla se však nikdy nenašla. Když přišel povolávací rozkaz nejmladšímu z bratrů, rozhodl se raději spolu s dalšími kamarády nenarukovat a dezertovali, aby nezemřeli jako jiní.

Za dezerci strýce zavřeli jeho dědu do vězení

Poté, co Jaroslavův strýc dezertoval, uvěznili nacisté Jaroslavova dědečka. Jak dlouho mohl strávit ve vězení si Jaroslav Pátek už nepamatuje. Vzhledem ke svému nízkému věku si tyto věci naplno neuvědomoval. Ví jen, že se vrátil domů v roce 1945 hned po skončení války. Babička však zůstala vlivem těchto tragických událostí na celé hospodářství sama, a tak jí Jaroslavova maminka Hildegarde musela do konce války hlavně během sezóny vypomáhat, jak jen to bylo možné. Kde skončil nejmladší ze strýců, se rodina dozvěděla až na začátku 50. let, kdy Hildegarde od něj přišel dopis z Vídně. V rakouské metropoli si otevřel obchod s lahůdkami.

Také Jaroslavovi strýcové z otcovy strany měli pohnuté životní osudy. Starší z nich Josef byl vyučený kuchař a již v roce 1927 odjel nejprve do Francie a poté lodí do USA. Tam se uchytil ve státě New York a stal se vlastníkem rekreačního střediska s chatami u jezera.

Druhý otcův bratr Standa byl vyučený litograf a těsně před válkou tiskl protinacistické letáky. Díky varování kamarádem před gestapem včas utekl a přes Polsko se dostal do Nizozemska. Hrozilo však, že by ho nizozemská vláda vydala zpátky do protektorátu, proto se oženil v Rotterdamu s Holanďankou, získal občanství a nemohl být vydán zpět.

Na konci války poznal různé vojáky a sledoval bombardování města

Na doporučení úřadů vzhledem k národnostně smíšenému manželství se Jaroslavovi rodiče už během války odstěhovali do vnitrozemí. V roce 1942 se usadili v Pardubicích, kde si jeho otec otevřel kadeřnictví. Velkou část roku však Jaroslav trávil s matkou ve Starovicích, aby jí pomohl s hospodářstvím. Mezitím otec s mladší sestrou Danou zůstávali v Pardubicích.

I když byl Jaroslav Pátek teprve malý kluk, tak si dobře pamatuje na konec války, kdy se ve Starovicích střídaly německá a sovětská armáda. „Připadalo mi, že jsou všichni ti vojáci staří. Nevím, kolik jim mohlo být, ale byli to unavení, špinaví lidé, dnes by se označovali za bezdomovce. Byli těmi událostmi na frontě tak unavení a neměli ani kloudné zásobování a přístup k hygieně. Nejednalo se o žádné úderní jednotky, to byli chudáci, kteří museli do války, a jediné, co chtěli, bylo vrátit se domů. Dokonce si pamatuji na jednoho německého vojáka, který mi se slzami ukazoval fotku své manželky a syna, kterého ještě neviděl,“ vypráví. Kromě toho si ještě pamatuje i na bombardování Pardubic, které sledoval z půdy činžovního domu.

Na konci války se do Čech dostal i jeho strýc Standa s holandskou manželkou. Rotterdam, kde do té doby žili, byl celý vybombardovaný, a proto raději utekli až do Pardubic. Jaroslavův otec je u sebe na půl roku ubytoval. Poté nejstarší bratr Josef, co už žil v USA, celé rodině nabídl, aby se za ním do Ameriky odstěhovali. Jaroslavovi rodiče odmítli, oba měli staré rodiče a nechtěli je tady nechat. Kdo nabídky využil, byl Standa s holandskou manželkou. Odjeli transportem Červeného kříže za novým životem.

Bezprostředně po válce probíhal v zemi divoký odsun Němců. Sám Jaroslav Pátek ho v pohraničí na jižní Moravě nezažil, ani nebyl v této souvislosti svědkem žádného incidentu. Vzpomíná, že spousta známých a kamarádů, se kterými si v dětství hrál, ale byla najednou pryč bez jakéhokoliv vysvětlení. Jeho prarodiče nemuseli odcházet a zůstali v Československu. Jaroslavův děda sice byl krátce poté, co se vrátil z vězení, vyšetřován za údajnou kolaboraci, ale nic mu nedokázali, tak byl brzy propuštěn.

Do otcova kadeřnictví chodily i herecké hvězdy

Po válce se Pátkovi usadili v Pardubicích nastálo. Průmyslový růst města se pozitivně odrazil i na otcově podniku. Své řemeslo ovládal velmi dobře, kadeřnictví prosperovalo, měl hodně zakázek. Chodily k němu na stříhání i herecké hvězdy z Východočeského divadla, jmenovitě Blanka Bohdanová či Věra Galatíková. Ještě před komunistickým převratem v roce 1948 zaměstnával v kadeřnictví sedm lidí. To se však brzy změnilo.

Krátce po únorovém převratu byli v pardubickém salonu Grand hromadně svoláni místní živnostníci, mohlo jich být několik stovek různých profesí. Tamější političtí funkcionáři jim po vzoru sovětských kolchozů nabídli vstup do státních podniků. „Bylo jim řečeno, že dohromady se budeme mít všichni lépe a kdo se dříve přihlásí, bude mít v podniku lepší pozici,“ říká Jaroslav Pátek.

Jeho otec do státního podniku nevstoupil a zůstal soukromým živnostníkem. Avšak neobešlo se to bez následků. Systém byl nastavený tak, aby soukromníky finančně likvidoval. Neustále mu byly navyšovány daně a nesměl mít žádné zaměstnance. Proto mu vypomáhala manželka, ale bez jakéhokoliv nároku na mzdu.

Díky tomu, že byl šikovným kadeřníkem, měl i hodně vlivných zákazníků, ale dostat se k němu znamenalo zapsat se na pořadník. „Stávalo se, že za tmy k němu chodily manželky politických prominentů a nechávaly si dělat od otce trvalou. Ve státních podnicích zaměstnanci takto dobrou práci neodváděli. Ženy odcházely například se spálenými vlasy, obarvené na zeleno a podobně. Vím, že když otec chodil na různé soutěže, tak vyhrával. Ve společnosti měl dobré renomé, proto ho nemohli komunisti tak snadno úředně zlikvidovat. Možná i proto jsem se dostal na gympl. Sestru pak ale nevzali ani na kadeřnici, i když k tomu měla rodinné předpoklady,“ říká Jaroslav Pátek.

Tím, že kadeřnictví navštěvovaly i herečky, dostával od nich Jaroslavův otec lístky na divadelní představení. „Otec ale neměl čas na to chodit do divadla. O víkendu sháněl složitě materiál pro svůj podnik, protože soukromému živnostníkovi ho nikdo nechtěl oficiálně prodat,“ vysvětluje. Proto na představení chodil Jaroslav s matkou a mohl tak vidět spoustu povedených divadelních inscenací.

Za nepřekonatelný divadelní zážitek považuje drama Manon Lescaut. „Blanka Bohdanová hrála Manon a na premiéře byl dokonce Vítězslav Nezval jako host v čestné lóži. Když představení skončilo, divadelní personál dovedl pana Nezvala na jeviště, přinesli tam asi sto bílých růží. Nezval se obrátil na publikum se slzami v očích a prohlásil, že toto je Manon, kterou viděl ve svých snech. Dodnes z toho mám husí kůži, když si to vybavím,“ vzpomíná.

Otce žádali doporučeným dopisem odevzdat živnost

I když byl Jaroslavův otec ve svém řemesle úspěšný, tlak z vyšších míst neustával. Jednoho dne mu přišel doporučený dopis, ve kterém byl vyzván k odevzdání své živnosti. „Dodnes si pamatuji, jak otec večer přišel domů s dopisem. Začal ho číst, bylo v něm napsáno: Vážený pane, žádáme Vás, abyste do tří dnů dobrovolně odevzdal svoji živnost do komunálních podniků a tamtéž vstoupil, anebo do téhož dne svoji živnost uzavřel,“ cituje Jaroslav Pátek zpětně po letech.

Vzhledem k tomu, že v dopise nebyl uvedený žádný paragraf, zákon či výnos ministerstva, rozhodl se otec na dopis nereagovat a pokračovat v kadeřnictví dál. Na základě dopisu naštěstí žádná sankce či zpětná reakce nepřišla. Živnost zvládl udržet ještě přes dva roky, síly mu ale postupně začaly ubývat a daně naopak čím dál rostly. Poté získal nabídku na lektorství v pokračovací škole pro již vyučené kadeřnice, jednalo se o dnešní postgraduální studium. Otec nabídku přijal a tím mohl důstojným způsobem ukončit kariéru a oficiálně zavřít své kadeřnictví.

Jaroslav Pátek si vzpomíná, jak na začátku 50. let minulého století u Zelené brány v Pardubicích museli povinně sedět celý den lidé na židlích s cedulemi, na kterých byly napsány hanlivé nadávky typu šmelinář, okrádač lidu a jiné podobné výrazy. Jednalo se právě často o soukromníky, kteří se odmítali podvolit novému režimu. Oproti jim měl Jaroslavův otec ještě štěstí.

Dostal zákaz studovat na všech vysokých školách

Nejprve Jaroslav Pátek navštěvoval základní měšťanskou školu. Během této doby se hodně angažoval v rámci Junáka a poté, co byl skauting oficiálně zrušen, tak působil s dalšími kamarády v klubu, který fungoval na skautských základech. Hodně ho ovlivnila tvorba Jaroslava Foglara. Dokonce s několika kamarády si jednou udělal výlet do Prahy, aby zjistil, kde Foglar bydlí. Sice se to klukům nepovedlo, ale bylo to pro ně velké dobrodružství.

Na základě těchto klubových aktivit se jednoho dne stalo, že musel ještě s jedním kamarádem „na kobereček“. Tehdejší ředitel měšťanské školy byl velký komunista a vyptával se na jejich činnost. Snažili se z nich dostat informace o protistátní činnosti, ale Jaroslav Pátek nic ohrožujícího neřekl. Jako dospívající kluk vůbec nad protistátními aktivitami neuvažoval. Klub bral jako hru a zábavu. Naštěstí se nic nestalo a průšvih z toho ve škole neměl.

Po absolvování měšťanské školy nastoupil na gymnázium. Byl společensky založený, povahově rebel. Rád hrál na kytaru, zpíval písničky, které nebyly úplně poplatné režimu, dělal školní noviny a tyto aktivity se každému učiteli nelíbily. Jaroslav Pátek proplouval s nálepkou problémového žáka, a to navzdory dobrému prospěchu, ale svojí povahou se systému nehodil. Jako syn živnostníka musel ve škole sedět v první lavici uprostřed, aby byl na očích.

V jedné hodině na občanské výchově si dovolil říct, že utrpení matek, které ztratí syna ve válce, je stejné bez ohledu na národnost. Za to dostal sníženou známku z chování a důtku ředitele. To však ještě nebylo nic oproti tomu, co ho čekalo poslední rok na gymnáziu. Když se měly podávat přihlášky na vysokou školu, tak tu jeho mu třídní učitel roztrhl a prohlásil: „Dokud já tady budu, tak vy se na vysokou školu nedostanete!“ Po hodině šel Jaroslav Pátek za učitelem do sborovny. Chtěl si s ním zkusit ještě promluvit, učitel ale neměl zájem a Jaroslav v návalu vzteku do něj strčil. Odešel domů, kde se svěřil rodičům. K maturitě šel s trojkou z mravů, podmínečným vyloučením ze školy a zákazem studovat na všech vysokých školách.

Třikrát mu nabízeli členství v KSČ, vždy odmítl

Po maturitě mu nezbylo nic jiného než nastoupit do zaměstnání. Dostal možnost jít do Výzkumného ústavu organických látek kousek od Pardubic, kde pracoval v novém oboru silikonie. Není bez zajímavosti, že se tam potkal s člověkem, který byl reálnou předlohou Jindry Hojera z Foglarových Rychlých šípů. Tenkrát to ale Jaroslav Pátek netušil a zjistil to až zpětně po letech.

V prvním zaměstnání nezůstal dlouho, po roce musel na vojnu. Narukoval do Josefova jako spojař. Na období vojny nevzpomíná špatně. Jako bývalý skaut se uměl o sebe postarat a díky své společenské povaze si našel přátele. Po dvou letech, když Jaroslavu Pátkovi skončila vojna, se na chvíli vrátil do výzkumného ústavu. Krátce poté dostal nabídku na práci s lepším platem v pardubické Explosii, kde měl za úkol počítat výrobu.

Působil také jako úředník v Semtíně na centrálně-operativní technické evidenci v oddělení drahých kovů. Sice neměl vyhovující kádrový profil, ale jak byl šikovný zaměstnanec, tak o něj stáli. V této době mu bylo třikrát nabízeno členství v KSČ. „Nezlobte se, já tomu ještě moc nerozumím, nejsem připravený,“ odmítal pokaždé.

Ilegálně překračoval hranice, aby se mohl vidět se strýcem ve Vídni

Závod v Semtíně, kde Jaroslav Pátek pracoval, měl k dispozici rekreační zařízení na Balatonu, kam Jaroslav i s dalšími kolegy jezdil stavět tábory v rámci ROH (Revoluční odborové hnutí) a díky tomu tam mohl trávit dovolenou s celou rodinou. Využil příležitosti a povedl se mu husarský kousek. K Balatonu jezdila i skupina Rakušanů z Tyrolska. Jaroslav se s nimi uměl domluvit, tak ho vzali s sebou do Vídně, kde se mohl setkat se svým strýcem. Ještě téhož dne se s pomocí stejných Rakušanů stihl vrátit zpátky k Balatonu bez povšimnutí ostatních. Takto se mu podařilo navštívit strýce opakovaně i během následujících let. Během těchto výletů pašoval i moderní hudební desky. Naštěstí nikdy neměl problém s celnicí.

Už před rokem 1968 se Jaroslav Pátek při různých příležitostech vyjadřoval ke společenskému dění. Například pro jednu literární soutěž sepsal sbírku básní, která reflektovala vývoj politických změn. Sbírka nebyla nikdy publikovaná. Jednoho dne mu v práci oznámili, že mu doporučují hledat si v budoucnu jiné zaměstnání. Bylo nanejvýš jasné, že se tak stalo kvůli jeho názorům a nevyhovujícímu kádrovému profilu. Naštěstí dostal nabídku na pozici jazykového korektora.

Během okupace jel na Kunětickou horu zjistit situaci

Když došlo na samotnou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zazvonili na pamětníka v noci kolegové z práce a požádali ho o jazykovou korekturu protiokupačních letáků. Poté se s dalšími dvěma kamarády vydali na Kunětickou horu, kde měla být okupační vojska, protože chtěli vědět, co se děje. Našli tam polské vojáky bez tanků popíjet vodku, měli jen lehké kanony. Jaroslav s kamarády zjistili, že Poláci vůbec nevěděli, co se děje. Mysleli si, že jsou jen na manévrech, a netušili, že je to politická akce.

Vojáci přímo ze Sovětského svazu s tanky přijeli až v druhém sledu. Rozruch, který vyvolali, přilákal mnoho lidí včetně tehdejšího předsedy okresního národního výboru, který se sovětskému velení zaručil, že pokud nepojedou přímo přes Pardubice, tak ve městě neproběhne žádná provokace. To se i stalo. „Tímto krokem předseda Pardubice v podstatě zachránil. Riziko, že by k něčemu došlo, existovalo a mohlo přijít krveprolití,“ říká.

Obdivoval Semafor, na základě toho založil MASAKR

Po okupaci, když začaly čistky, měl Jaroslav Pátek obtíže sehnat zaměstnání. Nakonec přes známé začal dělat u Pozemních staveb na sociálním odboru. K dispozici dostal řidiče a sekretářku, cestoval po republice a dělal pasportizaci po stavbách. Během této doby měl možnost po letech vystudovat vysokou školu.

Jako nadšený amatérský muzikant jezdil roky do Prahy na představení Semaforu. Velmi obdivoval Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Jejich tvorba ho natolik nadchla, že v Pardubicích založil Malý satirický kroužek se zkratkou MASAKR. S kapelou měl spoustu představení i různě po republice. V této souvislosti dokonce u něj jednoho dne zazvonili dva muži z kriminálky a odvedli ho na vyšetřovnu. Byl obviněn, že chce ohrozit slavení 1. máje v Heřmanově Městci. Jaroslav Pátek jim vysvětlil, že mají jen den předtím vystoupení v místní sokolovně a nejedná se o žádnou provokaci. Zjistilo se pak, že pár mladých lidí udělalo vtipný plakát na tuto akci s obrázky výbušnin a příslušné orgány si plakátu všimly. Naštěstí se situace vysvětlila. Na vystoupení však poté dohlížela tajná policie.

Rok 1989 velmi vítal, ale s jistou skepsí vyplývající z osobní zkušenosti z roku 1968. „Je velmi jednoduché něco starého zbourat, ale stavět nové je těžší,“ konstatuje. Před sametovou revolucí podepsal petici Dva tisíce slov. V 90. letech měl možnost navštívit po letech své příbuzné v USA.

Na otázku, proč v minulosti neemigroval říká, že svůj domov vnímal vždycky zde, i když není ve všem dokonalý. A co by vzkázal budoucím generacím? „Je potřeba, aby člověk věděl, proč je tady a byl za to vděčný. Každá idea je dobrá, ale nesmí se z toho stát ideologie,“ uzavírá své vyprávění.

Jaroslav Pátek zemřel 29. února 2024 v Pardubicích ve věku 85 let.