Aloisie Pauerová (* 1946)

Aloisie PAUEROVÁ

 

Mé mládí nikomu nepřeji a komunistům to nedaruji, ještě jsem jim neodpustila

 

Aloisie Pauerová, roz. Suchanová , se narodila roku 1946, ale  příběh její rodiny, který ovlivnil i její život, začal již dříve. Její rodiče Aloisie Mikulášová a Miroslav Suchan se vzali roku 1936, Aloisie byla nejmladší ze tří dětí, měla ještě starší sestru Marii a bratra Miroslava. Maminka pocházela z Janovic nad Úhlavou, kde měl dědeček Karel Mikuláš hospodářství. Otec pocházel z Veselíčka u Bernartic v jižních Čechách, byl vyučený drogista a přišel do Janovic, aby zde otevřel novou drogerii, kterou obec potřebovala. Drogerie byla v té době univerzálnější obchod než nyní, prodával se tam i alkohol, cukr. Pan Suchan měl obchod zařízený velmi moderně, zabýval se chemií a sám míchal léky pro zvěrolékaře, vyráběl také likéry.

 

Za druhé světové války byl Aloisiin dědeček Karel Mikuláš jako sokol vězněn v koncentračním táboře. V letech 1943–1945 byl vězněn v Terezíně (Malé pevnosti) a Drážďanech. Naopak teta Milada Kohoutová a strýc Josef Kohout byli po válce obviněni z kolaborace s Němci, protože na jejich statek v Úsilově často jezdil na rekreaci protektorátní ministr Emanuel Moravec, který si jejich vilu vyhlédl jako letní byt. V souvislosti s vyšetřováním jejich kolaborace se dokonce po válce v parlamentu řešila otázka nezávislosti soudů.[1]

 

„Strýc nakoupil zbraně a měli na statku v Úsilově zbraně, že se ubrání Němcům. A do toho k nim začal jezdit Moravec. Někdo z party to vynesl a zavřeli strejdu, tetu a dědečka. Dědečka již nikdo nedostal zpátky, ale strýce a tetu Moravec během dvou měsíců dostal z gestapa ven. Asi se kamarádili, ale nevím podrobnosti.“ Zbraně gestapo pravděpodobně nenašlo, jinak by byli všichni popraveni. Byli zatčeni jen na základě udání.

 

Otcovou sestřenicí byla slavná lékařka Vlasta Kálalová - Di Lottiová, které Němci na konci války povraždili celou rodinu.

 

Otec se rozloučil a odešel do Německa

 

Roku 1948 odešli otec i strýc do emigrace v Německu. „Prvního května 1948 odešel maminčin švagr Josef Kohout, který vlastnil menší statek, 49 ha, v Úsilově na Domažlicku. Přešel hranice do Německa. Když šli lidé do průvodu, tak strejda přešel. Nato přišli v poledne 10. října k nám. Táta měl nejlépe zařízenou drogerii a postavený barák. Zatímco byl na zahradě, přišli a vše mu zabavili. Někdo běžel pro taťku na zahradu, ale když přišel, nemohl vejít do drogerie, kde měl veškeré papíry a vše. Jako dnes exekutoři, i tenkrát vše zaplombovali. Taťka se k večeru sebral, rozloučil se s námi. Mně byly v té době dva roky, sestra byla o sedm let starší, tak říkala, že mi zrovna zavazovala botičky, když se táta rozloučil, že jede do svého rodiště. A odešel do Německa.“ Pan Suchan utekl přes Červené Dřevo, šel stejnou trasou, kudy převáděl pan Wiendl.[2]

 

Zavřeli tetu a poté i mamku

 

Odchod živitelů dvou rodin do zahraničí, který měl být jen na krátký čas, protože se předpokládalo, že komunistický režim do několika let skončí, se protáhl navždy. To byl však jen začátek neštěstí rodiny. „V roce 1949, den před Štědrým dnem, zavřeli mamky sestru Miladu Kohoutovou, která seděla deset a půl roku. Měla dva kluky, Karlovi bylo pět let a Pepovi devět, když ji zatkli. Chlapci zbyli (sami), odvezli je k dědečkovi a babičce, kteří byli narozeni roku 1882, takže už měli nějaký věk. Teta měla dva soudy, nakonec dostala 18,5 roku, seděla 10,5 roku a zaplatila 30 tisíc pokuty, ztráta veškerého majetku. A moje mamka nastoupila roku 1950, den po popravě Horákové, trest.“

 

Teta Milada Kohoutová byla zatčena a odsouzena za protistátní činnost, byla ve skupině bratří Brůžů z Blažova. Byla vězněna ve věznici v Jičíně a Pardubicích.

 

Důvodem matčina zatčení byl dopis od otce. „Táta, když odešel, tak byl půl roku v lágru, nemohl pracovat a poslat nám žádné peníze, (byli jsme na tom špatně). Kohout byl také v lágru, také nic. To byla hrozná doba.“ Poté dostal otec umístěnku do Rio de Janeira - chemie, drogerie. „Po půl roce napsal mamince dopis, že odjíždí do Brazílie. Maminka dopis dostala, někdo jí ho dal. Byla pozvána na návštěvu k janovickým Kylišům a tam dopis dostala. Napsala: ,Jsme v pořádku, děti jsou v pořádku, přeju ti hodně štěstí.‘ Víc nic. Dopis, který převzal někdo. Nebyl to člověk, který dopisy přenášel, ale byl to agent StB a matku udal. Za těchto pět slov mamku zavřeli. Jenom za to, nic jiného neudělala. Dali jí za vinu, že poslala dopis utečenci.“ Matka byla rok ve vězení v Jičíně. „Přišla k tetě na celu, sdílely spolu lůžko.“

 

Nebylo na jídlo...

 

Pět malých dětí - Aloisie se sestrou, bratrem a dva jejich bratranci - zůstalo opuštěných a nezajištěných. Museli se o ně postarat téměř sedmdesátiletí prarodiče Mikulášovi. „Chtěli nás dát do dětského domova, ale dědeček řekl: ,Jen přes mou mrtvolu.‘“

 

Dědeček Mikuláš měl před válkou v Janovicích malé hospodářství, hospodářská budova byla později přestavěna na dům, kde v přízemí byla Suchanova drogerie a v patře byt rodiny Suchanovy. I když tento dům byl katastrálně napsán na dědečka, byl po otcově emigraci zabaven, drogerie byla předána novému drogistovi, stejně jako byt. „Dovolili nám si z bytu jen to nejnutnější vyndat do zadní místnosti. Jinak celý byt i s nábytkem používal nový drogista.“ Místnost s věcmi byla zaplombovaná, nesmělo se tam. Děti chodily za příslušníky SNB, aby jim byt odplombovali, když potřebovaly zimní bundu nebo peřinu.

 

Všechny nezaopatřené děti musel uživit dědeček, který se živil tkaním látek, také byl krejčí. Navíc ještě splácel dceřin dluh, Aloisie Suchanová byla totiž odsouzena k vězení, ale i k peněžní pokutě 10 tisíc korun. Babička se starala o děti, vařila a vychovávala je. Občas rodině jezdili vypomoci také babiččini sourozenci z Plzně nebo dobří sousedé z Janovic nad Úhlavou. „Mohu říct, že nebylo na jídlo, nebylo na nic. Vše bylo na lístky, ale i ty nám sebrali, nedali nám uhlí, nic. Žili jsme pět dětí, dědeček, babička a po mámině návratu i máma ve dvou pokojích u dědečka.“ Asi po čtyřech letech se podařilo soudně vymoci, že se z jejich bytu odstěhoval drogista a mohli se tam vrátit.

 

„Po čtyřech letech nám táta začal posílat věci – kafe, kakao, žvýkačky. Posílal to v balíčcích a třeba v kafi jsme měli smotánu látku na nylonové šaty. Ještě po deseti letech jsem z ní měla šaty do tanečních, sestra také, matka byla švadlena, tak nám je ušila. Otec také napsal, že v jednom kakau jsou polodrahokamy. Já jsem tomu nevěřila, tak jsem kakao přesila a skutečně v něm bylo deset polodrahokamů. Táta posílal kafe zelené, máma ho upražila a prodávala čerstvé kafe na objednávku. To nám pomáhalo.“ Strýc Kohout se moc neozýval.

 

Otcovy balíčky rodině pomáhaly. Pan Suchan si v Brazílii založil menší firmu, vyráběli mýdla a veterinární léky. „Jenže roku 1958 v Brazílii vykolejila tramvaj, přejela mu nohy a táta během pěti dnů zemřel.“

 

Teta byla vězněná v Pardubicích, kam za ní jednou za čtvrt roku jezdila sestra na návštěvu. I tyto návštěvy byly pro rodinu finančně náročné.

 

Těžké období ale přežili, babička se starala o děti a vařila, dědeček tkal a maminka po návratu z vězení šila. Měli velkou zahradu a prodávali z ní ovoce. „Mé mládí nikomu nepřeji a komunistům to nedaruji, ještě jsem jim neodpustila.“

 

Teta se vrátila na amnestii roku 1960. I když byla povoláním učitelka, nemohla tuto profesi dále vykonávat. Pracovala v Nýrsku v továrně Okula, poté v Janovicích nad Úhlavou v pletárnách, a nakonec šila podprsenky.

 

Strojní průmyslovka a tři směny

 

Aloisie vychodila základní školu. „Potom jsem šla na gympl, který jsem svou vinou a vinou toho, že jsme měli velkou bídu, nedodělala. Neměli jsme co na sebe a také jsem měla telecí léta.“ Pracovala v mlékárně, v 19 letech se provdala a odešla z domova, stejně jako její sourozenci a později bratranci. V Janovicích dále hospodařili jen prarodiče a po jejich smrti tam žily maminka s tetou.

 

Po několika letech v mlékárně začala Aloisie Pauerová pracovat v továrně Okula v Nýrsku, kde zůstala 19 let. Pracovala na lisu. „Byla možnost dodělat si strojní průmyslovku, tak jsem pět let studovala a k tomu pracovala na tři směny v Okule.“ Dlouhá léta se potýkala se špatným kádrovým posudkem a komunistickými nadřízenými. Když studovaly průmyslovku kolegyně, Okula jim vyšla vstříc a nemusely pracovat na tři směny, paní Pauerová žádné úlevy nedostala. Bylo to zdůvodněno tím, že na studiu kolegyň má podnik zájem, kdežto v jejím případě se jedná jen o její rozmar a soukromou aktivitu, že ona nemá právo studovat.

 

Rodinná „anamnéza“ ovlivňovala i život syna paní Pauerové, který se nemohl dostat na vysněnou elektrotechnickou průmyslovou školu, i když měl výborný prospěch. Vzali ho až na odvolání. Nakonec vystudoval vysokou školu v Žilině. Pan Pauer k tomu dodává: „Na rovinu mi třídní učitel řekl: ,V Čechách ho kvůli posudku na vysokou školu nevezmou, leda na Slovensku.‘“ Tam neměl problémy.

 

Kvůli synově studiu na VŠ změnila paní Pauerová roku 1984 zaměstnání. Dala výpověď pro nevyužití kvalifikace a našla si práci v Klatovech na železnici, kde potom pracovala dvacet let až do odchodu do důchodu roku 2004. „Dělala jsem operátorku v kanceláři výpravčího.“ U Československých drah (později Českých drah) byla moc spokojená, bylo tam lepší prostředí, nikdo jí neházel klacky pod nohy, jak se to dělo v Okule, kde byla velmi silná KSČ a milice.

 

Ve stáří a nemoci se také postarala o manželovy staré rodiče i svou matku, která u Pauerových prožila poslední roky života a zemřela v jejich domově v Nýrsku.

 

Po matčině smrti roku 2002 se paní Pauerová stala členkou Konfederace politických vězňů. Působí jako jednatelka pobočky KPV v Klatovech.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 9. října 2012.