Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Pauerová (* 1976)

• narozena 10. června 1976 v Sarajevu

• od května roku 1992 Sarajevo obléháno srbskými jednotkami

• tři roky žila ve válečných podmínkách obleženého města

• v roce 1995 vycestovala za příbuznými do Německa

• roku 1997 se díky stipendiu dostala do Prahy

• vystudovala Fakultu humanitních studií UK a FAMU

• v Praze se vdala a založila rodinu

• v době natáčení v roce 2024 působila jako režisérka a dramaturgyně dokumentárních filmů a cyklů

Ivana Pauerová, se narodila jako Ivana Milošević 10. června 1976 v Sarajevu v tehdejší Jugoslávii. „Je to město, ve kterým úplně v klidu a míru žily čtyři národnosti a náboženství – respektive pravoslavní, katolíci, muslimové a židé. To město se zakládalo hlavně na tom.“ Miloševičovi měli příbuzné v Rijece nebo Šibeniku, takže hodně času trávili i v současném Chorvatsku.

Z dětského pohledu to bylo dobrodružné

„Když jsem dokončila druhý stupeň základní školy, tak v Jugoslávii začala válka.“ Na začátku dubna 1992 začala v Bosně válka útokem sousedního Srbska, které začalo obléhat Sarajevo. „Odpovědět na otázku, proč v Jugoslávii válka vznikla, je velmi náročné. Nicméně celkově začala, protože se k moci dostali politici, kteří chtěli znepřátelit lidi jiných národů a náboženství. Využili toho.“ Ve městě se začaly stavět barikády. „Z dětského pohledu to bylo takové dobrodružné, nechápali jsme proč najednou chodíme míň do školy a máme víc volna. Rodiče začínali být nervózní.“

Dne 1. května 1992 začaly nad městem přelétat bombardovací letouny a začaly boje v ulicích. „Už bylo jasný, že začala válka.“ Život v obléhaném městě byl velmi náročný. Jídlo se dalo sehnat jen na tržnici, kde stálo mnohem víc peněz. Lidé začali pěstovat více zeleniny, aby nemuseli být tolik závislí na obchodech. Do města sice přicházela humanitární pomoc zprostředkovávaná jednotkami UNPROFOR, ale jídla na příděl nebylo dostatek.

Pálili jsme kusy nábytku

„Jednoho dne jsme se probudili do města, které začalo být uzavřené. Najednou tam byly nějaké barikády. Stupňovalo se to, až nám vypnuli vodu, plyn a elektřinu.“ První zima v obléhaném městě byla velmi krutá a bez funkčního plynu se dalo jen složitě zajistit teplo k přežití. Ivanině rodině se podařilo sehnat kamna a museli pokácet stromy ze zahrady, aby měli dřevo na zátop. „Pak jsme pálili nějaké kusy nábytku a věci ze sklepa, aby bylo čím topit. Využili jsme všechno možný a těšili jsme se, kdy konečně přijde jaro.“

Město také čelilo ostřelování z okolních kopců. „Lidi v Sarajevu byli najednou obklíčení a ti, co byli na těch kopcích, tak patřili k srbské armádě.“ Odstřelovači pálili přímo do městských ulic, aby ztížili pohyb lidí

Válka ovlivnila i Ivanino studium. „Nejdřív nám udělali provizorní třídu ve sklepě. To bylo ve všech školách. Když to začalo být víc nebezpečné, tak nám udělali individuální plán, abychom plnili úkoly.“ Pokud padalo na město méně granátů, tak chodili studenti do školy a scházeli se s učiteli. „Válka je komplikovaná a udržet si v ní nějaký normální život je taky komplikované.“

Obléhání Sarajeva trvalo dlouhé čtyři roky. Situace se v průběhu války stále měnila. Někdy to vypadalo, že se daří vyjednat mírovou dohodu, ale záhy boje opět vygradovaly. O situaci informovala televize Srna, podporována srbskou vládou, která z pohledu obyvatel Sarajeva byla médiem jejich okupantů, ale i místní bosenská televize. „Byla to určitá schizofrenie. Byla to totální defragmentace informací, vlastně podobně jako dnes.“

Tunel jako spojení s okolním světem

V Sarajevu absolvovala Ivana střední školu a nastoupila ke studiu architektury. Když jí bylo osmnáct let, tak se domluvili s rodiči, že bude pro ní nejlepší, když se pokusí Sarajevo opustit. To nebylo vůbec jednoduché, protože k výjezdu mimo město člověk potřeboval mít tři různá povolení. „Rodiče zařídili přes mnoho peripetií a komplikací papíry, abych mohla odjet za bratrem mého táty do Německa do Mnichova.“

V roce 1995 odjela tedy Ivana spolu s kamarádkou autobusem ze Sarajeva. Její rodina zůstala ve městě. „Byl tady důvod, že v okamžiku, když odjedete ve válečným stavu od své nemovitosti, tak máte 90 procent šanci, že o ní přijdete. To jsme viděli za to období války v mnoha případech okolo nás.“

Autobus obě dívky zavezl k tunelu, který byl zbudován kvůli zásobování města. Tímto tunelem se také prchalo ze města.  „Ten tunel byl po několik měsíců jedinou vazbou k okolnímu světu.“ Tunel byl prokopán pod letištěm, které spravovalo OSN, takže zde bylo relativně bezpečno. „Pak se znovu nasedlo do autobusu a ten jel k Chorvatsku ke Splitu.“ Nějakou dobu zůstaly obě dívky u rodiny v Dalmácii a pak pokračovaly dál do Německa, kde měla Ivana strýce. Nějakou dobu pak žila v Mnichově.

Asi dva měsíce po Ivanině emigraci se konečně rozběhl mírový proces. Za dobu obléhání zemřelo v Sarajevu okolo 11 tisíc lidí. „Každému v Sarajevu zemřel někdo blízký. Ta válka si vyžádala několik milionů uprchlíků. To jsem i já. Některý se vrátili, některý už ne. Já jsem z těch, co už se nevrátili, stejně jako dvě třetiny naší rodiny.“

Nepotřebuju nikam patřit

Z Mnichova se Ivana přihlásila na několik vysokých škol. „Pak jsem shodou okolností skončila v Praze, protože jsem dostala stipendium, které bylo napojené na Prahu, na studium ve střední Evropě.“ V Praze Ivana zkontaktovala poradnu pro uprchlíky, kterou založila psycholožka a disidentka Dana Němcová spolu s Annou Grušovou. „Dana Němcová mi pomohla zařídit si papíry. A paní Grušová a pan Sokol nás vzali s jednou kamarádkou na Fakultu humanitních studií. Povolili nám pohovor a přijímací zkoušky v angličtině.“

V době příjezdu do Prahy v roce 1997 neuměla Ivana ani slovo česky, dnes mluví naprosto bez problémů a v podstatě bez přízvuku. Vystudovala bakalářský obor na Fakultě humanitních studií a následně se dostala ke studiu na FAMU. Od té doby se živí jako dokumentaristka. V současnosti (2019) připravuje mimo jiné dokumentární seriál pro Českou televizi o stavu české psychiatrie. V Praze se Ivana také vdala a založila rodinu. I proto už v Česku zůstala a do Bosny se natrvalo nevrátila. „To se tak nějak sešlo, já nemám vlastně nikde konkrétně domov konkrétně. Netrpím nějakou potřebou někam patřit.“           

Sarajevo se dobře obléklo, namalovalo a vypadá skvěle

V roce 2002 zemřeli Ivaně v Sarajevu rodiče. „Řekla bych, že na následky toho všeho stresu. Celá jedna generace tím byla hodně poznamenaná.“ Ivana má stále v bývalé Jugoslávii velkou část rodiny, takže do svého rodiště často jezdí. „Nejsnazší je zakrýt ty opravdový jizvy, který jsou vnitřní, tím, že se namalujete a dobře obléknete. Sarajevo se dobře obléklo, namalovalo a vypadá skvěle.“ Válka skončila před 25 lety, což je stále krátké doba. „Je to živá tkáň a bude trvat ještě dlouho než se to dorovná.“

Ivana pochopitelně sleduje, jak se situace v Bosně vyvíjí. „Většina lidí v  politice jsou dost hrozný, ale když to v poslední době srovnám s Českou republikou, tak to není zas takový rozdíl. Takže, když mi teď někdo řekne, že něco je „balkán“, tak už se mě to vůbec nedotýká, protože se to s Českou republikou dost srovnalo. Bylo dlouhý období, kdy jsem byla hrozně pyšná, že jsem v České republice, teď už tolik nejsem.“

Ivana sleduje, že v Česku i v Bosně jsou stále u moci populisté, ale v Bosně do toho ještě vstupují náboženské rozdíly „Tady je dobré, že je tu tolik ateistů. Někdy by člověk chtěl, aby tu lidi byli spirituálnější, ale zas je to pořád lepší oproti tomu, co je v Bosně a Chorvatsku.“ Sarajevo je ve velmi jiné situaci než zbytek Bosny, protože je to hlavní město a mění se tím pádem rychleji.  „Spousta lidí odjelo jako já, vrací se a přináší spoustu vlivů.“

Pro Ivanu je však Sarajevo stále velmi specifickým městem, jehož unikátní kulturu nezničila ani dlouhá a brutální válka. „Cizinci to město vnímají hlavně skrz válku, ale taky je to město, které mělo smysl pro humor..“

 

Pozn. redakce- tento text neprošel jazykovou korekturou.