Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Paulíčková (* 1942)

• narozena 11. října 1942 v Konobrži v Ústeckém kraji

• po bombardování se za války s rodinou přestěhovala do Želenice

• vystudovala školu spojů v Ústí nad Labem

• absolventka pedagogické školy

• pracovala na poště, poté ve školce

• sestra emigrovala v roce 1969 do západního Německa

„Narodila jsem se ve válce. Pamatuju si jenom sirény, které mi vadí dodnes,“ začíná své vyprávění Stanislava Paulíčková narozená 11. října 1942 v dnes již zaniklé obci Konobrže poblíž Mostu v severních Čechách. Právě události druhé světové války způsobily to, že se s rodiči i sourozenci musela přestěhovat do Želenic.

Druhou světovou válku, vzpomíná Stanislava, si vybavuje pouze z vyprávění rodičů. „Když byl nálet, tak nás rodiče vzali všechny, byly jsme dvě holky, vzali polštáře a fárali jsme dolů. Polštáře vzali proto, kdyby přišla tlaková vlna, abychom se neudusili. Sirény byly hrozné, pamatuju si je celý život a ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když je slyším,“ popisuje Stanislava.

Nálety a bombardování

Po jednom takovém náletu se rodina vrátila domů a měla zničený dům. „Třeba ve skříních byly šaty, jako když to rozstříháš nůžkama. Takové cáry z toho jenom byly. Tak jsme se sbalili, majetek vyšel na jeden takový malý žebřiňáček, který se dá tahat v ruce, a odstěhovali jsme se do domku v Želenicích,“ popisuje.

Po válce koupili tatínek s maminkou dům po sudetských Němcích, kteří se právě kvůli poválečné situaci museli vystěhovat. Nebyl v příliš dobrém stavu a rodina si ho musela postupně zvelebit, ale patřila k němu zahrada, kde bylo k dispozici ovoce i zelenina.

Dětství, říká Stanislava, měla hezké. Její maminka byla světaznalá a pracovala v Praze jako vychovatelka. To, co učila své tři svěřence, se snažila naučit i své děti – Stanislavu a ještě dvě její sestry Evu a Hanu.

Tatínek zahodil stranickou legitimaci

Když se po válce komunisté postupně ujímali moci, „vykrádali domy, brali si věci po Němcích. Náš táta to neměl rád, tak se s nimi pohádal, zahodil legitimaci a od té doby bylo zle,“ vypráví Stanislava.

„Tatínek byl hodně spravedlivý, myslel si, že komunisté budou také čestní a že to bude fér organizace. Jenže nebyla. Tak jim s tou legitimací praštil,“ vysvětluje.

Její starší sestra ještě mohla jít studovat pedagogickou školu, poté ji však nepustili učit, a proto nejprve působila jako vychovatelka v dětském domově, o něco později pracovala v domě pionýrů. Teprve kolem roku 1957 mohla nastoupit do školy.

Stanislava po základní škole nastoupila na spojovou školu v Ústí nad Labem, tehdy jí ještě nebylo ani čtrnáct let. Bydlela na internátu. 

„To bylo skoro jako vojna. Vstávali jsme podle písničky v pět hodin, dodnes to slyším a vidím se, jak lezu z patrové postele. Na pokoji nás bylo čtrnáct. Museli jsme na cvičení, snídani, uklidit pokoje,“ popisuje svá středoškolská léta. Na škole se však Stanislava podle svých slov naučila vše, co je k práci na poště potřeba. Poté, ještě jí nebylo ani šestnáct let, začala pracovat.

O něco později se rozhodla, že vystuduje pedagogickou školu. Zkoušky dělala jen pár měsíců poté, co se jí a manželovi Jindřichovi narodila dcera Jana. Po čtyřech letech studia začala pracovat ve školce.

Invaze v roce 1968

Po invazi v roce 1968 nejen na Stanislavu v práci naléhali, aby souhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do země. „Jak jsme mohli, tak jsme se od toho distancovali. Na vesnici to šlo, tam na nás nenaléhali, nebyl tam takový nátlak jako ve městech,“ vzpomíná dnes.

Do strany nejenže nevstoupila, podle Stanislavy by ji tam ani nepřijali. „Sestra se totiž i s rodinou v roce 1969 odstěhovala do západního Německa. Ta předsedkyně mi rovnou řekla: ‚My bychom tě ani vzít nemohli, protože tam máš sestru.‘ Tak to proběhlo celkem klidně,“ hodnotí dnes. O rok později, v roce 1970, se Stanislavě narodil syn.

Dobu po invazi dnes Stanislava popisuje se slovy, že se hodně verbovali lidé do komunistické strany, po občanech se vyžadoval souhlas se sovětskou okupací. „Vše bylo takové budovatelské, všude ruské písničky. Na jídlo se stály pořád fronty,“ vzpomíná.

Nebýt podrazák

S příchodem roku 1989 a sametové revoluce byla Stanislava sice nejprve plná pochybností, dnes však jistě říká, že je za to, co se událo, ráda.

Na otázku, jaký vzkaz by nechala dalším generacím, odpovídá bez rozmýšlení: „Aby vše dělaly s rozvahou, vzdělávaly se, studovaly minulost, nedělaly špatné věci a aby nebyly podrazáci a nemyslely jen na sebe a peníze.“